Detail příspěvku: Dášin nedělníček. Inkognito. Erotický román (ZÁVĚR)

Dášin nedělníček. Inkognito. Erotický román (ZÁVĚR)

autor: | Led 14, 2023 | Společnost | 0 komentářů

PŘÍLOHA NA VÍKEND
Kapitola 34.
Rosalie nic neviděla. Šla vedle Philipa a o vteřinu později ji cosi stáhlo do křoví. Uvědomila si, že to byla Philipova ruka, a vzápětí ji Philip zalehl svým tělem. V tu chvíli zazněl výstřel. „Philipe ….“ „Tiše“, obořil se na ni a rukou jí zakryl ústa. Rychle kývla, že rozumí, a on ji pustil a odvalil se na stranu. Viděla, jak sáhl za pas a o chvíli později zahlédla v jeho ruce pistoli. Všude zavládlo hrobové ticho. Philip pozoroval okolí domku a snažil se…
…nevnímat znecitlivělou pravou paži. Někde četl, že nějakou tu chvíli trvá, než
zasažený ucítí bolest. První reakcí těla bývá ztráta schopnosti vnímat podráždění.
Někde u hlavní budovy zazněly výstřely. To by měla být ochranka, spekuloval. Mezi
stromy se objevil záblesk světla a následovaly další výstřely. Philip čekal a soustředil
se, aby mu neunikl sebemenší pohyb kolem domku.
Dino Baldini vyrazil o chvíli později. Zřejmě si uvědomil, že se hotelová stráž vydala
jeho směrem. Vyběhl z úkrytu a zamířil k malému parkovišti za domkem. Philip se
vztyčil. Nesnažil se zamířit na prchajícího muže, ale na jeho nehybný cíl, na jeho
džíp. Široce se rozkročil a vypálil. Poprvé, podruhé, potřetí do pneumatik auta.
Baldini prudce dosedl a nastartoval. Motor se rozběhl, ale džíp ujel jen pár metrů,
když zazněly další výstřely z Philipovy zbraně. Tentokrát jedna pneumatika praskla.
Auto zpomalilo, až se úplně zastavilo. To už se k němu blížili tři muži z ochranky.
„Pozor, je ozbrojený“, zvolal Philip. Při jeho varování muži zpomalili, ale nezastavili
se. Ostražitě se blížili se zbraní připravenou ke střelbě.
„Hej, ty v tom džípu, vylez ven“, vyštěkl jeden z mužů ochranky. Několik minut se nic
nedělo. Potom Dino Baldini pomalu vystoupil a odhodil zbraň. Muži ho okamžitě
obestoupili. Rosalie nic z toho nevnímala. Postavila se a běžela k Philipovi.
„Philipe, bože můj, jsi v pořádku?“
Philip upustil svou zbraň na zem. Uvědomil si, že v paži cítí chlad a nesnesitelnou
bolest. Ta vystřelovala až do ramene. Zatočila se mu hlava. Ale ještě musel něco
udělat, ještě musí něco říct.
„Zasáhl tě“, vyděsila se Rosalie. Postřelil tě do ruky, krvácíš“, dotkla se jeho rány.
Philip Rosalii pozoroval, jako by sledoval zpomalený film.
„Rosalie …, chci ti …., musím ti něco říct …“.

208

„Teď nemluv, miláčku. Dojdeš ke schodům?“
Ignoroval ji. „Tohle je důležité. Tak mě konečně poslouchej, krucinál“.
Její tvář se mu ztrácela v mlze. Začal panikařit. Chce toho tolik říct, ale už nemá čas.
Co když se už z té mlhy nikdy nedostane? A ta příšerná bolest. Nemohl se pořádně
soustředit ….
„Lehni si, Philipe. Už jeden muž z ochranky zavolal sanitku a šel pro obvazy“.
„Rosalie, buď zticha, sakra a poslouchej mě“.
Ale ona jej odvlekla až před domek. Byla obdivuhodně silná. „Poslouchám tě,
Philipe“, řekla měkce.
„Mám tě rád, Rosalie. Moc rád“, vyslovil z posledních sil a bylo to venku. Teď už mohl
zavřít oči, přestat bojovat s nesnesitelnou bolestí a ponořit se do sladkých hlubin
bezvědomí.
Philip druhý den otevřel oči a jako první, co jeho vědomí zaznamenalo, byla Rosalie,
která seděla u jeho postele. „Konečně“, vydechla. „Konečně ses probudil“, zašeptala.
Stočil k ní svůj nejistý pohled. Díval se na ni, jako by nevěřil, že to není sen, ale
skutečnost. Pak se pomalu rozhlédl.
„Nemocnice?“
„Ano. Hlavu vzhůru. Byl jsi statečný“, dívala se na něho s láskou. Ohromně se jí
ulevilo, když se konečně probudil z bezvědomí. Sice doktor říkal, že Philip bude
v pořádku, ale neměla klid, dokud neotevřel oči.
„Kolik je hodin?“
Šest ráno. Stalo se to včera v noci“. Poznala, že ztratil orientaci v čase. Usilovně
přemýšlel. „Včera v noci …. Včera v noci jsi za mnou přišla“.
„Ano, přišla jsem za tebou“.
„A roztrhala jsi tu smlouvu. Vezmeš si mě, Rosalie?“
„Ano, samozřejmě. Svatba by mohla být za dva týdny. Maminka to už zařizuje“,
ujistila ho vlídně. „A tvoje rodina se už chystá na cestu sem. Bruno mluvil s tvým
otcem. Všichni se na tebe už těší“.
„Tentokrát to vyjde, že ano?“ zeptal se tiše.
„Ano, Philipe“, usmála se.
„Protože mě miluješ“.
„Ano, Philipe. Miluju tě a chci si tě vzít“.
„Včera v noci jsem se o tom přesvědčil“, zavřel oči a Rosalie měla za to, že znovu
usnul. Ale o chvíli později je zase otevřel. „Měl jsem tomu věřit už předtím. Jsi příliš
silná a příliš pyšná, aby ses odevzdala z jiného důvodu“.
„To ty taky, Philipe“.
„Já chtěl, Rosalie. Bůh ví, že jsem chtěl. Jenom jsem nevěděl, jak na to. Ale včera
v noci jsi mi to ukázala. Řekl jsem ti, že tě mám rád? Že ti věřím?“
„Ano, řekl. Těsně před tím, než jsi omdlel“.
„To je dobře. Já vím, že jsem to řekl, ale nevěděl jsem, jestli jsi mě dobře slyšela.
Myslel jsem to vážně, Rosalie“.
„Já vím, že ano“, ubezpečila ho a jemně ho políbila na tvář.
„Jsme stvořeni jeden pro druhého. Patříme k sobě. Vlastně vždycky to tak bylo“.

209

„Ano, potřebovali jsme si jenom ujasnit některé věci. Teď už bude všechno
v pořádku. Žádné pochybnosti“.
„Řekni mi, že mě máš ráda, Rosalie“.
„Miluju tě, Philipe. Nikdy jsem nepřestala, i když to tak nevypadalo. Vždycky tě budu
milovat, to se už nezmění“.
„Já ti to taky budu stále říkat“, sliboval. „Mám tě moc rád, lásko moje“.
„Philipe, a co ta tvoje ruka? Bolí to hodně?“
„Nebolí, dokud mě držíš. Dostali toho hajzla Baldiniho?“
„Ty jsi ho dostal. Oni ho jen zatkli. Odkdy nosíš zbraň, Philipe Bennete?“, zamračila
se na něho, ale její oči se usmívaly.
„Ode dne, kdy jsme se vrátili z horského srubu. Ochranka měla plnou pohotovost.
Nechápu, jak ten jeho džíp mohl proklouznout“, řekl Philip znechuceně.
„Vedoucí ochranky říkal, že Baldini vůbec neprojel hlavní bránou. Přijel zadem od
lesa, proto ho nikdo nespatřil“.
„Ale tam přece není žádná pořádná cesta“, namítal Philip.
„No právě, ale s džípem ji nepotřeboval“.
„No, počkej, ochranka dostane pořádnou čočku. Dal jsem jim rozkaz, aby dobře
hlídali, jak tvůj domek, každý tvůj krok, dokud nebudou Baldini a ten jeho kumpán
pod zámkem“.
„Ty jsi počítal s tím, že by se Baldini mohl pro mě vrátit?“, nevěřícně se podívala.
„Bylo to možné. Byla jsi jediný svědek, kterého by se mohl obávat. Znala jsi ho a on ti
toho hodně prozradil, co se svým kumpánem podnikal. Napovídal ti toho dost“.
„Proč jsi mi o tom všem neřekl?“
„Nechtěl jsem tě děsit, Rosalie. Přál jsem si, abys plně vnímala pouze naši společnou
budoucnost a nemusela ses obávat dalšího nebezpečí“.
„Varování by stejně nepomohlo. Všimla jsem si Dina, až když se rozběhl k džípu“,
otřásla se. „Ta kulka ve tvé paži byla vlastně určená mně“, docházelo jí to.
„Ví se něco o tom jeho kamarádovi?“, Philip její poslední větu ignoroval.
„Náčelník policie tady byl v noci a říkal, že se včera ráno nějaký muž v džípu pokusil
dostat za hranice. Hledali toho muže jako překupníka drog. Domnívají se, že to je
Dinův společník“. Rosalie se odmlčela zůstala tiše sedět, zabraná do svých
myšlenek, které se jí znovu honily hlavou.
„Na co myslíš, lásko“.
„Nevím, proč se Dino vrátil. Chtěl přece zmizet ze země hodně daleko. Fantazíroval
dokonce o Mexiku. Proč tak riskoval?“
„Protože …,“ Philip se zarazil.
„Protože co?“, podívala se ostražitě.
„Možná se ti chtěl pomstít, že jsi mu už hned dvakrát unikla. Poprvé chtěl z tebe
vytáhnout peníze, podruhé jsi mu vstoupila do cesty jako svědek, který může být pro
něho opravdu nebezpečný. A do třetice jsi to byla ty, kdo mu překazil plány s mou
sestrou. Nebýt tebe, kdo ví, jak by to dopadlo. To bylo příliš mnoho důvodů, aby se
vrátil. Navíc si myslím, že jeho plánovaný obchod zrovna nedopadl podle jeho
představ, když zůstal sám“.
„Možná“, souhlasila Rosalie.

210

„Takže tvoje matka už organizuje naši svatbu“, konstatoval Philip a vypadal
spokojeně.
„Ano, všechno bylo odstartováno“, rozesmála se. „No, ale myslím, že bys měl ještě
trochu spát. Vypadáš příliš vyčerpaně“.
„To je vlastně pravda“, připustil Philip nerad. „Proč jsem tak malátný? Co mi to
vlastně dávají do těla“, ukázal očima na infuzi.
„Léky, něco na uklidnění. Nedělej si starosti. Jenom spi, musíš hodně odpočívat“.
„A kam půjdeš ty?“, zajímal se.
„Nikam. Budu tady s tebou“.
Stiskl jí vděčně ruku. „Miluju tě, Rosalie“, vydechl unaveně a víčka se mu pomalu
zavírala.
O patnáct minut, když do pokoje vešla sestra, Philip už spal. „Jak je našemu
pacientovi?“, zeptala se mile.
„Dobře, myslím, že dobře. Před chvilkou se probral a byl několik minut vzhůru,
dokonce zvládl i souvislý rozhovor“.
Sestra přikývla a zkontrolovala obvazy na jeho paži. „Teď bude nějakou dobu spát.
Možná byste si měla taky na chvíli odpočinout, slečno. Byla jste vzhůru celou noc a
už je ráno“.
„Slíbila jsem mu, že tady zůstanu“, Rosalie se nehnula z místa. „Jsme snoubenci,
víte? Budeme se brát“, stačila říct usmívající sestřičce, která již byla na odchodu.

Kapitola 35.

Jak se ukázalo, svatby byly doménou Celine. Od doby, kdy Philip mluvil se svou
matkou, že se bude ženit, byla denně v kontaktu s Rosalií a její matkou, než přijeli do
Itálie. Dokonce prohlašovala, že oslava jejich svatby se bude konat taky
v Greenspointu, až se vrátí novomanželé ze svatební cesty.
Ještě Philip s Rosalií před svatbou stačili sepsat novou smlouvu u notáře, kterou
jednoznačně potvrdili, že Hacienda La Strada je jejich společným majetkem. Dohodli
se společně a jednohlasně na tom, že hotel povede Roberto Salvani. Byl tím pravým
člověkem, kterému mohli důvěřovat, protože již v minulosti si vedl velmi dobře.
Svatební přípravy byly rozsáhlejší a rozsáhlejší, dalo by se říct bez hranic. Rosalie
přijímala slavnostní náladu rezignovaně a snažila se všechny ty přípravy skloubit tak,
aby přežila ve zdraví.
V den konání obřadu stála v pokoji se svými sestrami a Sárou, nechyběla dokonce
ani Violetta, což bylo velmi překvapivé. Tato ledová kráska všechny překvapila svou
vstřícností.
Rosalie neočekávala, že bude nervózní, ale byla. Žaludek se jí svíral v jednom kuse.
Příliš pozdě dospěla k závěru, že se měla přece jenom nasnídat. Konečně byla
připravená a na chvíli si přála zůstat sama, aby se zklidnila. Ale moc klidu si neužila,
když se ozvalo zaklepání na dveře.
„Dále“, zvolala a otočila se v domnění, že to je matka, ale nebyla. Místo toho do
pokoje vešla impozantní postava Bucka Benneta.

211

Jeho nečekaný, téměř troufalý příchod jí vyrazil dech a jejímu žaludku nijak
neprospěl. Co přijeli, trávila většinu času ve společnosti všech členů rodiny ze strany
Bennetů, avšak právě s Buckem ne. Pochybovala, že si spolu vyměnili několik vět.
Nemohla se zbavit dojmu, že Philipův otec i přes svou pověstnou zdvořilost není
příliš tímto sňatkem nadšen.
„Pane Bennete“, pozdravila ho klidně, i když jí srdce tlouklo jako o závod.
„Rosalie, vypadáte úchvatně“, promluvil rozpačitě.
„Děkuji“, snažila se pousmát.
„Doufám, že neruším“, váhavě se zeptal.
„Samozřejmě, že ne“, vyhrkla ze sebe příliš rychle.
„Chtěl jsem si s vámi promluvit chvilku o samotě, což se mi doposud nepodařilo,
proto jsem teď tady. Později by už na to nemusel být čas“.
„Aha“, hlesla, neboť se nezmohla na nic dalšího a zvědavě očekávala, o čem to
bude, když apeloval na tom, že to nesnese odkladný účinek.
„Philip a já jsme měli včera dlouhý rozhovor. Je pravda, že jste se zajímala o to, jaká
bude vaše …., no, oficiální role, až se připojíte k naší rodině?“, zeptal se rovnou.
„Víte …, já, nejsem si jistá, že zajímat se, je to pravé slovo“ vzápětí odpověděla.
Buck ji přerušil. „Chápu, že vás ani v nejmenším neláká společenská stránka věci,
ale to je v pořádku. Violetta a moje žena to zvládají obdivuhodně velmi dobře. A
Philip se Sárou mohou dál bez problémů vést farmu“.
Rosalie zadržela dech. Kam tím, sakra směřuje, dumala v duchu.
„Ale“, pokračoval Buck. „Ale je nutné, abychom všichni přispívali ke společnému
blahu. Takže mám pro vás takový návrh. Co třeba hotel Greenspoint?“
Rosalii se rozevřely oči úžasem. „Greenspoint?“, vydechla překvapeně.
„Ano, Philip a já jsme se shodli na tom, že je nejvyšší čas, abychom se o hotel začali
aktivněji zajímat. Bohužel nikdo z nás nemá zkušenosti s hotelovým managementem.
Ale na druhé straně vy ano. Rád bych měl v rodině někoho, kdo by párkrát za týden
dohlížel na chod v hotelu a podával mi zprávy. Líbilo by se vám to, drahoušku?“
Rosalie tomu nemohla uvěřit. Myslela si, že Greenspoint se již stal pro ni minulostí.
„Páni, líbilo, je slabé slovo, pane Bennete. Takovou práci bych přímo milovala“.
„Dobrá, dobrá. Potom je tedy ujednáno“. Buck jí poklepal po rameni, a potom ji
překvapil tím, že se nahnul kupředu a políbil ji na čelo. Rosalie by nemohla být více
překvapená. „Vítej do rodiny, Rosalie“, prohlásil s úsměvem.
Byl to pro ni šokující moment a na okamžik ztratila řeč a v očích ji pálily slzy. „Děkuji“,
vydechla ze sebe.
Buck se obrátil k odchodu, ale na něco si vzpomněl a otočil se ještě jednou na ni.
„Chtěl bych se ještě jednou omluvit za to, co se tehdy stalo. Rozhodně jsem to tak
nechtěl, Rosalie, to mi věř. No, a možná by tě potěšilo, že mi syn poměrně jasně řekl,
co si myslí o mých politických ambicích v souvislosti s jeho osobou. Nechci říct, že
nejsem zklamaný, ale …“, odmlčel se. „Až ti bude tolik co mně, naučíš se snášet
zklamání. Ten, kdo se to nenaučí je hlupák … a mezi ty já rozhodně nepatřím“,
vrhnul na ni úsměv. „Uvidíme se, až budete oba bezpečně pod čepcem“.
Buck odešel a za moment se objevil Bruno. „Je z tebe nádherná nevěsta, Rosalie. Jsi
připravená? Všichni už čekají“.

212

„Ano“, popadla kytici a pevně se chopila bratrovy paže. „Tak připravená jako nikdy“.
„To rád slyším, sestřičko. Vybrala sis moc dobře“, usmíval se Bruno.
Na chvíli se zastavili a čekali, než zazní svatební pochod. Rosalie instinktivně
zamířila pohledem na cestu k oltáři, obsypanou květinami, vedle něhož stál
připravený oddávající. Uviděla Philipa, jak na ni čekal, za ním oba svědci. Jeho bratr
Arman a její sestra Rachel. Ale ve chvíli, kdy ji Philip spatřil, široce se usmíval a
rukou se vztyčeným palcem jí naznačil, že se není čeho obávat. Alespoň polovina
přítomných hostů to jeho gesto zaznamenala a začali se všichni smát. Bruno vedle ní
také, i když se všemožně snažil zachovat vážnou tvář.
Jenom Philip může udělat něco takového, pomyslela si Rosalie s úsměvem, když se
vydala uličkou k oltáři. Byl to nadějný začátek …..
Svatba proběhla bez jediné chybičky. Potom jako novomanželé byli obklopeni svými
rodinami a asi dvěma stovkami hostí. Podávalo se občerstvení a Julian jenom zářil
štěstím, jak jeho jídlo mizelo ze stolů. Až kolem třetí hodiny se Rosalii podařilo odejít
a převléknout se do jiných šatů. Rozloučili se a společně s Philipem zamířili k jeho
nablýskanému mercedesu. Pohodlně se usadila a s pobaveným úsměvem se zeptala
svého manžela. „Tak jaké to bylo?“
„No“, začal rozvážně a opatrně vyjížděl z parkoviště. Žádná černá motorka, žádná
scéna, žádné drama, žádná rvačka se ženichem. Takže to nebylo tak špatné. Pro
hosty možná nudné, ale pro mě naprosto dokonalé“.
Rosalie se potěšeně zasmála. „Taky bych to tak nějak podobně hodnotila. Slyšela
jsem, že se tě můj švagr Darius ptal, jak hodláš plnit manželské povinnosti
s poraněnou rukou“.
„Jo, ten tvůj švagr byl trochu jedovatý a rozhodně si to užíval“, smál se Philip.
„Já vím, ale ty jsi mu nějak odpověděl. Viděla jsem tě. Co jsi mu vlastně řekl,
Philipe?“ vyzvídala.
Philip se zasmál svým mile arogantním způsobem a ve tváři se mu odrážela veškerá
láska k novomanželce. Řekl jsem mu, že láska si už nějaký způsob najde“.

Kapitola 36.

Rosalie s Philipem se před dvěma týdny vrátili ze svatební cesty, kde strávili líbánky
ve státě Arizona, působiště jeho dědečka Bertrama Benneta.
Philip byl zrovna v Lyonu, kde měl nějakou práci a Rosalie byla sama v jejich novém
domku a rozmisťovala nábytek, který jim toho rána přivezli. Všechny nové přístroje
už byly zapojené a Rosalie měla toho dne připravit svou první večeři na novém
sporáku. Až do této chvíle musel většinu vaření obstarat Philip, protože ona stará
kamna nedokázala ovládat. Nemohla říct, že by ji mrzelo, když to prastaré monstrum
zmizelo. Rozhlédla se kolem sebe a spokojeně zaznamenala, že dům začínal
vypadat jako místo, kde někdo skutečně žije. Dnes večer budou mít navíc
společnost. Přijde k nim na večeři Sára, Philipova sestra s mužem jménem David
Lindsoa, mladý právník z Paříže, který nedávno zakoupil pozemek v údolí a měl
v úmyslu dát se do pěstování koní.

213

Jeho jméno se objevovalo v Sářině slovníku stále častěji. Rosalie začínala do jejich
vztahu vkládat velké naděje. Ale i kdyby z toho nic nevzešlo, alespoň se její švagrová
zase začala zajímat o muže. To byla moc dobrá zpráva.
Odpoledne bylo v plném rozkvětu, když Rosalie uslyšela, že před domem zastavilo
auto. Protože bylo příliš brzy na to, aby přijel Philip, spěchala se podívat ven. Z auta
vystoupil dobře oblečený muž středního věku a rovnou si to namířil k domu. Když se
přiblížil, poznala v něm jednoho z rodinných právníků. Už se s ním jednou setkala,
před několika měsíci, když oficiálně podepisovala, že bere na vědomí Bertovu
poslední vůli, ale jeho jméno si už nepamatovala.
„Dobré odpoledne“, pozdravila muže.
„Dobrý den, Rosalie“, odpověděl a podával jí ruku. „Jsem Marcel Rainier, pamatujete
se na mě?“
„Samozřejmě. Ráda vás zase vidím“.
„Zastavil jsem se na farmě a Sára mi řekla, že vás najdu tady. Měl jsem dovolenou,
když jste se s Philipem brali. Jinak bych se zastavil dřív“. Sáhl do kapsy saka a vytáhl
obálku, kterou jí podal. Rosalie na ni pohlédla. Neměla známku, adresu, ani tu
zpáteční. Stálo na ní jen jediné jméno, její jméno, Rosalie Bennetová, Ascoliová.
„To je od Berta“, vysvětloval právník.
Rosalie sebou škubla. „Od Berta?“, vydechla.
Marcel Rainier přikývl. „Dal mi ji ve stejný den, kdy sepsal konečnou verzi poslední
vůle. Říkal, že ten dopis je jen pro vaše oči, Rosalie. Přikázal mi, abych vám ho
předal, pokud si vezmete Philipa. Pokud byste si vzala někoho jiného, měl jsem ji
neotevřenou zničit“.
„Proboha“. Rosaliino srdce začalo splašeně bít. Dopis od Berta, týkající se jí a
Philipa. Jak to? Právník se musel zmýlit. Nedávalo to žádný smysl. Potom si
vzpomněla na své dobré vychování.
„Já … ach panebože, promiňte, zaskočil jste mě. Nechcete si dát kávu, pane
Rainiere?“, zeptala se zdvořile.
„Ne, děkuji. Dovedu si představit, že hoříte zvědavostí přečíst si ten dopis. A já
opravdu se musím vrátit do města. Ještě jednou se omlouvám za to malé zpoždění.
Ten dopis jste měla obdržet v den své svatby“.
„To je v pořádku. Děkuji, že jste vážil cestu až sem“.
„To nestálo za řeč. Určitě se ještě uvidíme. Vyřiďte, prosím Philipovi můj pozdrav a
opožděnou gratulaci“.
Právník odjel a Rosalie spěchala celá netrpělivá dovnitř. Posadila se do tureckého
sedu na pohovku a třesoucími prsty otevřela obálku. Dopis byl napsán úhledným
písmem. Oči se jí rozšířily, když začala číst.
Moje drahá Rosalie,
Pokud čteš tento dopis, potom můj plán fungoval přesně tak, jak jsem si
představoval. Jak uspokojující. Už nějakou dobu jsem věděl, že moje dny na tomhle
světě jsou sečteny a dospěl jsem k závěru dát tebe a mého vnuka Philipa
dohromady, bude můj posledním triumfem.

214

Nějakou chvíli to trvalo, než jsem přišel na to, jak to zařídit. Škoda, že jsem nemohl
vidět, jak ses tvářila, když ses o těch penězích dozvěděla. Přišel ti tu novinu oznámit
Philip? Předpokládal jsem, že ano.
Rád bych doufal, že sis ty peníze okamžitě vyzvedla a provedla s nimi něco hrozně
lehkomyslného a extravagantního. Ale znám tě, a tak se vsadím, že jsi nic takového
neudělala. Taky bych hrozně rád viděl výraz v Buckově tváři, když se četla moje
poslední vůle, ale to je zase jiný příběh.
Zpátky k tobě a Philipovi. Od chvíle, kdy jsem tě poznal, moje drahá, jsem chtěl vás
dva dát dohromady. Potom jsme se my dva stali přáteli. A já jsem dostal nápad
nechat ti trochu peněz, až odejdu z tohoto světa. Nakonec obě myšlenky splynuly
v jednu. Dospěl jsem k závěru, že skromné sumy by si nikdo nevšiml, protože jsem
nechal peníze spoustě lidí, které rodina ani nezná.
Jednoho dne mi to ale došlo. Nechám ti prostě tolik peněz, aby to každého šokovalo,
aby si toho každý všiml. Taková suma musela pozvednout obočí každého Benneta
nebo přinejmenším vzbudit jeho zvědavost. Alespoň u Bucka jsem si tím byl jist.
Pokud se choval podle svých zásad, vypravil Philipa do hotelu, aby zjistil, kdo k čertu
jsi, Rosalie. Tak dobře svého syna znám. A jakmile se můj vnuk s tebou setkal, splnil
jsem tak svůj úkol. Jsem si jistý, že se to tak stalo. Tak jistý, že to skoro vidím před
očima, ten jeho údiv, jakmile tě spatřil.
Proč, ptáš se asi, když jsem chtěl, abyste se s Philipem setkali, jsem ho jednoduše
nepřitáhl do hotelu a nepředstavil vás?
Měl jsem proto hned několik důvodů. Jednak bych musel odhodit svou masku a mně
se ta moje anonymita docela zamlouvala. Jednak Philip byl na moje pokusy oženit
ho, už tak trochu alergický. Nechtěl jsem, aby odmítl předem.
Takže, moje drahá Rosalie, tohle podepisuji s velkou dávkou osobního uspokojení.
Dokázala jsi rozzářit poslední dny starého muže. Nikdy jsem nevydělal peníze, které
by pro mě znamenaly tolik, jako tyhle, které jsi mi tak velkoryse půjčila. Věřím, že
jsem ti tu půjčku mnohonásobně splatil i s úroky. Věř mi, že jsem to udělal velmi rád.
Doufám, že ty a Philip budete mít horu dětí a budete spolu tak šťastní, jako jsem byl
jí se svou ženou, Margaret.
Budu na vás oba vzpomínat na tom druhém světě s láskou. Bert.
P.S. Nenechej nikoho, aby tvoje peníze investoval do rodinného podniku. Jsou jenom
tvoje. Vezmi si je a užij si jich dle libosti.
Když Rosalie dočetla, plakala tak usedavě, že se jí stránky rozpouštěly před očima.
Položila dopis na novotou zářící stůl se skleněnou deskou, našla papírový
kapesníček, aby si setřela slzy. Potom si navlékla bundu a vyšla ze dveří ven na
vzduch. Věděla, že by měla dělat asi tisíc věcí, ale byla příliš plná emocí, než aby se
na nějakou z nich mohla soustředit. Zamlženýma očima zkoumala obzor. Blížila se
zima a krajina vypadala velice bezútěšně. Ale než se nadějí, přijde jaro, stáda se
vrátí na pastviny zelenající se trávou a celý kruh se uzavře. S velkou
pravděpodobností bude v době příštího shánění v takovém stavu těhotenství, že se
ho nebude moci účastnit.

215

Aniž by si to uvědomovala, zamířila ke hřbitovu. Překročila dřevěný plot postavený z
kůlů a došla k Bertovu hrobu, kde se zastavila.
„Ty můj starý, milovaný tajnůstkáři“, popotáhla. „Nemůžu uvěřit, že jsi to tak zosnoval.
A že to fungovalo přesně tak, jak sis to vysnil. Počkej, až to řeknu Philipovi. Tak rád
prohlašuje, že nás svedl dohromady osud, že by si mě našel, ať už bych byla kdekoli.
Už se nemůžu dočkat, až mu řeknu, že osud má jiné jméno. Bertram B. Bennet“.
Rosalie nevěděla, jak dlouho tam stála. Dost se ochladilo, ale jí to nevadilo, ani
trochu. Byla ztracena ve vzpomínkách a nevnímala nic kolem sebe. Ze snění se
probrala v okamžiku, když uslyšela svoje jméno. Otočila se a spatřila Philipa, jak stojí
na zápraží a mává jednou rukou nad hlavou.
„Ahoj, Rosalie, jsem tady“, zvolal pořádně nahlas.
„Ahoj“, pozdravila ho nazpátek.
Ukázal směrem k domu. Zamávala na něj a naznačila, že už jde. Ale nejdřív se ještě
jednou otočila k náhrobku.
„Philip je doma. Musím už jít, Berte. Ale zase přijdu…. Často. Děkuji strašně moc, za
všechno, můj drahý Berte“.
Znovu překročila plot a rozběhla se k domu. Rozběhla se vstříc k Philipovi, svému
muži a budoucnosti…….

KONEC

 

Dagmar Valová

Kapitola první ZDE

Kapitola druhá ZDE

Kapitola třetí ZDE

Kapitola čtvrtá ZDE

Kapitola pátá ZDE

Kapitola šestá ZDE

Kapitola sedmá ZDE

Kapitola osmá i devátá ZDE

Kapitola desátá ZDE

Kapitola jedenáctá ZDE

Kapitola dvanáctá ZDE

Kapitola třináctá ZDE

Kapitola čtrnáctá ZDE

Kapitola patnáctá ZDE

Kapitola šestnáctá ZDE

Kapitola sedmnáctá ZDE

Kapitola osmnáctá ZDE

Kapitola devatenáctá ZDE

Kapitola dvacátá ZDE

Kapitola dvacátá první ZDE

Kapitola dvacátá druhá ZDE

Kapitola dvacátá třetí ZDE

Kapitola dvacátá pátá ZDE

Kapitola dvacátá šestá ZDE

Kapitola dvacátá sedmá ZDE

Kapitola dvacátá osmá ZDE

Kapitola dvacátá devátá ZDE

Kapitola třicátá ZDE

Kapitola třicátá první ZDE

Kapitola třicátá druhá ZDE

Kapitola třicátá třetí ZDE

 

A protože si román na pokračování Dagmar Valové našel na Popelkách pravidelné čtenářky, domluvili jsme další…nový!

Redakce

 

 

Článek pro vás napsala:

Redakce Popelky vznikly 14.7.2011 "Rak" tel:721 381 824
Redakce Popelky vznikly 14.7.2011 "Rak" tel:721 381 824
Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.
 
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Aktuální motto

„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Václav Havel
 

Dnes

  • Neděle 5. února 2023
  • Svátek má Dobromila
  • Zítra má svátek Vanda
  • Je sudý týden
  • Je 6. týden
Moon Loading...

Luna

Luna je v Úplňku Co to znamená?
a nachází se ve LVU. Jak to působí?

Vaše jméno

Jméno Dobromila, ačkoli se to nezdá, je původem řecké a jeho matkou je překvapivě Agáta. Dobromila je pak jen překladem. „Agathos“, ze slova „agathé“ totiž znamená „dobrá“ nebo „láskyplná“. Proto tedy Dobromila. V ČR nosí toto jméno se zajímavou historií 1419 žen.

V celosvětovém kalendáři je dnes

Dnes není žádný mezinárodně významný den.

Nejnovější komentáře

Výklady pro Vás od Vás

Výklady Pro Vás Od Vás

Kameny pro ženy

kameny-pro-zeny

INTELIGENTNÍ SMART ZRCADLA

Škola tarotu

Škola tarotu

Runová magie – škola

runová magie

Don’t Worry Be Positive

Don't Worry Be Positive

Don't Worry Be Positive

Ankety

Ponechali byste název pásky proti smrti pro reflexní prvky?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

Sešit na vaření

sešit na vaření

Příspěvky od Popelek

Vyfotili jste něco zajímavého?

Podělte se se všemi! Zašlete foto na re*****@po*****.cz

Statistiky

  • 527
  • 984
  • 22 117
  • 414 940
  • 1 959 489
  • 3 747
  • 26
  • 1 834
0 Shares
Share
Tweet