Návštěvy: 73
PŘÍLOHA NA VÍKEND
Kapitola 21.
Hacienda La Strada sídlila na odlehlém místě nedaleko městečka Sirola, uprostřed přírody, obklopená lesy, loukami a nedalekými vinicemi. Rosalie to místo velmi dobře znala, ale hotel byl před rekonstrukcí, když odjela ze země. Hodně se to tam změnilo.
Bruno nenechal rozestavěnou stavbu ležet ladem. Hotel byl již velmi dobře zaveden
a potřeboval ještě nějaké nepatrné změny.
Tak dostala Rosalie svou práci a měla se stát novým členem manažerského týmu
v rodinném podniku. Vypadalo to, že ta práce byla pro ni v mnoha směrech perfektní.
Po pěti letech v zahraničí se jí už docela stýskalo po rodné zemi, ovšem návrat si
představovala za příjemnějších doprovodných okolností, ale nevyšlo to. Takže byla
opět doma, v blízkosti své rodiny.
„Přinesla jsem návrh, jak by mohla vypadat spolupráce mezi námi, založená na
společných cílech a obchodních zájmech. Klidně si to projdi a potom bych to ráda
předala bratrovi. Oba budeme mít kopie. Jestli budeš mít nějaké otázky, ráda s tebou
projdu detaily“, pokračovala Rosalie. Roberto Salvani, pověřený manažer vedením
Haciendy La Strada zalistoval v dokumentech, pozvedl obočím, ale dosud
neodpovídal. Zdálo se jí, že byl momentálně zaujatý něčím úplně jiným. Nakonec
pomalu kývl hlavou. „Jsem si jistý, že bude všechno v pořádku“, zamumlal. „Vypadáš
jako někdo, kdo všechno zorganizuje“.
„Snažím se o to“, odpověděla suše Rosalie a nevěděla, jak si Salvaniho poznámku
vyložit. Ještě ho tak dobře neznala, a někdy si nebyla jistá, jestli si z ní náhodou
nedělá legraci.
133
„Vedeš si doposud docela dobře, což je překvapivé. Od tvého bratra jsem zjistil, že jsi
taková nebyla vždycky“, konstatoval.
„Myslíš tak praktická?“, Rosalie pokrčila rameny. „Ne, to jsem opravdu nebyla. Mého
bratra, a ne jenom jeho, to dost rozčilovalo, že jsem měla bohémský přístup k životu“,
připustila vesele.
„A byl názor tvého bratra nejdůležitější?“ Roberto Salvani chladnýma očima pátral
v jejím vyrovnaném obličeji.
„Jak už jistě víš, když jsem dospívala, nevycházela jsem s Brunem nejlíp, pokud se
jednalo o rodinné podniky. Podle teorie mé matky proto, že máme příliš podobné
povahy. Já si myslím s odstupem času, že to byl z mé strany klasický příklad jakési
pubertální vzpoury“.
„Ano, na hranici otevřeného boje, alespoň podle tvých sester“, souhlasně přikyvoval.
Rosaliiny oči se zúžily do tenkých čárek. Vadila jí důvěrnost vztahu tohoto muže jako
zaměstnance k členům její rodiny. Někdy si myslela, že tento muž zná její příbuzné
lépe než ona sama. Jenže ona několik let žila někde v cizině, zatímco Roberto se
staral o hotel a vedl si očividně dobře. Nemohla se rozčilovat nad tím, když
v minulosti odmítla se starat o to, co mělo být podle všeho její.
„Moje bouřlivá minulost nikoho nemusí znepokojovat“, poznamenala zdvořile. „Ujistila
jsem všechny, že jsem z toho už dávno vyrostla“.
„Opravdu?“
Rosalie na Salvaniho vrhla ledový pohled. „Věř mi, že v mém divokém mládí by mě
nikdy nenapadlo, že to dotáhnu tak daleko, ale dotáhla“.
Salvani se na ni usmál. Rosalie si na ten jeho úsměv s náznakem pobavení pomalu
začínala zvykat.
„Proč ses vrátila zpátky, Rosalie?“
„Odpověď na tuhle otázku znáš. Hodlám převzít Haciendu La Strada“, řekla bez
obalu a zadívala se mu pevně do tváře.
„Pokud vím, na pobřeží Antibes sis vedla dobře a vybudovala sis v hotelu
Greenspoint výrazné postavení. Zdálo se, že tě čekala hvězdná kariéra. Copak by
mohla práce v tomto hotýlku tady v Sirolo konkurovat něčemu takovému?“
„Třeba mít konečně možnost neomezené pravomoci, dělat svá rozhodnutí a nemuset
je nechat nikým schvalovat. Uskutečňovat své vlastní myšlenky a nápady. Ve Francii
jsem se hodně naučila. Teď jsem připravená převzít skutečnou odpovědnost za
vedení Haciendy La Strada“.
„Ano jistě. Ale to jsi mohla udělat už před lety a naučit se všechno tady, cos
potřebovala znát od svého bratra a pracovat po jeho boku“.
„Můj bratr a já bychom nikdy nemohli pracovat spolu, tedy za mých mladých let to
bylo nepředstavitelné“, na rtech se jí objevil lítostný výraz. „Já jediná jsem se nikdy
příliš nezajímala o hotelnictví. Nechtěla jsem se na vedení podílet, měla jsem odlišné
zájmy a představy. Neshodli bychom se na ničem. Jak jsem už řekla, to bylo dříve,
teď je to jiné. Dokonce i teď ještě bratr pochybuje, že bych dokázala spolupracovat,
ale jsem tady, abych ho o tom přesvědčila“.
Poslední tři čtyři roky byl Roberto Salvani pravou rukou jejího bratra. Věděla, že byl
velkým géniusem, co se týkalo financí.
134
Hacienda La Strada nebyla nikdy v lepší finanční situaci, a za to si Roberta všichni
oblíbili a vážili si ho. A jelikož každý v hotelové branži Bruna Ascoliho velmi dobře
znal, vyplývalo to jaksi samo sebou, že uznávali nepochybně také Salvaniho.
„Určitě víš, jak je tvoje rodina ráda, že ses vrátila zpět“, poznamenal Salvani. „Navíc
jsou přirozeně pyšní na to, co jsi dokázala sama tam ve Francii. Ale abych se přesně
vyjádřil, už nikdo nedoufal v to, že budeš mít o tuhle společnost zájem“.
„Kdybych ve Francii nic nedokázala, nikdy bych se nemohla vrátit“, Rosalie se
usmála a výraz jejích tmavě hnědých očí se zdál jaksi nevyzpytatelný. „Odešla jsem
za trochu zvláštní situace“.
„Ano, ten příběh jsem slyšel“, poznamenal sarkasticky Salvani. „Mladá žena odjela
na černé motorce Yamaha a měla namířeno neznámo kam. Vzpomínám si, že tvoje
sestra Valerie říkala něco o tom, že jsi byla dokonce odhodlaná, provdat se za toho
muže ještě dřív, než jste vyjeli ze země“.
Rosalii zamrazilo. Zdálo se, že Roberta Salvaniho opravdu považovali skoro za člena
rodiny, když mu svěřili až takové informace. „Ano. Dino a já jsme plánovali rychlý
obřad už předtím, než jsme zakotvili ve Francii“, stroze vysvětlila. Ne, že by
Salvanimu do toho něco bylo. Jenom se zdálo, že už stejně ví tolik, že nebude vadit,
když se dozví ještě něco navíc.
„Dino, tak se jmenoval?“
„Ano. Dino Baldini, tak se jmenoval onen muž“, řekla Rosalie a upřeně se na Roberta
podívala. „Moje sestra ti ten drobný detail neřekla? Jako jeho celé jméno? Dino byl
v té době velmi ležérní, hezký, temperamentní, mladý muž a vypadal fantasticky“,
dodala pro upřesnění.
„Jistě, tak ho vidělo spousta žen, opravdový vůdce tlupy, co?“, pronesl Roberto a
nevypadal pobaveně ani shovívavě. Jako by měl ve svém chladném pohledu stín
nesouhlasu. To stačilo, aby v Rosalii vyvolal něco ze starého vzdoru. Nemálo ji to
překvapilo. Domnívala se, že to už má za sebou. Jak je možné, že tento muž má
moc a drzost oživit oheň ve vyhaslém ohništi.
„Ne, nebyl členem žádné tlupy. V té době mi připadal osamělý stejně jako já“.
„Promiň, Rosalie, ale teď jsi řekla pěknou hloupost. Ty jsi těžko byla osamělá“, řekl
Roberto Salvani. „Měla jsi úplnou ochranu a podporu milující rodiny, tři sestry, matku,
bratra, a spoustu dalšího příbuzenstva. Ne, Rosalie, ty jsi nikdy nebyla osamělá“,
zdůraznil posměšně.
Rosalie musela sklopit oči, aby skryla podráždění, které tam určitě bylo vidět. Nelíbilo
se jí to, ale v podstatě měl pravdu, a dokonce odvahu jí to takto pěkně nandat. Tento
muž bude jistě složitým partnerem, to jí bylo jasné. Pracovat s ním bude velice
obtížné. Velkodušně připustila, že to mohl být jeden z důvodů, proč byl tak užitečný
pro jejího bratra, a proč bude užitečný pro ni. Dobrý manažer se nesmí obklopit lidmi,
kteří se vším souhlasí. Na druhé straně by měl mít trochu taktu, zvlášť když právě
vyslovil souhlas, že budou dobrými hráči v týmu.
„Ať se stalo cokoli, tebe se to v podstatě netýká, že ne?“, vrátila ho do patřičných
mezí s okouzlujícím úsměvem.
„Promiň, zašel jsem až příliš daleko“, řekl tiše.
„Ano. Děláš to často?“
135
Salvani nad tou otázkou chvíli přemýšlel a pak přikývl. „Obávám se, že ano.
V jednání s lidmi nejsem příliš obratný“.
Rosalie se usmála. „Na člověka, který neumí zacházet s lidmi, máš podivné
zaměstnání, že?“
Salvani se zamyslel. „Není to přesně to pravé, ale docela dobře mi to vychází. V tom
mi pomáhal, když bylo třeba, tvůj bratr nebo švagr, kteří byli nablízku. Před hosty to
byli oni v roli žoviálního hostitele, a když to bylo nutné, dělali prostředníka mezi členy
personálu. Fungovalo to dobře. Já jsem se staral o obchodní záležitosti, finanční
údaje a čísla“.
„Asi vám takové uspořádání vyhovovalo“, řekla Rosalie povzbudivě. „Doufám, že
stejný systém bude fungovat i mezi námi“.
Salvani zamyšleně přikývl. „Možná …“
„Máš snad nějaké námitky?“, Rosalie pocítila náhlou potřebu ho usadit. „Podívej,
snažím se, dokonce jsem ti nastínila určitý návrh, jak by mohla vypadat naše
spolupráce. Stačilo by si to v klidu přečíst a promyslet, abychom se posunuli dál“.
„Myslím, že to není nutné. Samozřejmě jsem ochoten si to prostudovat. Měla jsi taky
podobný návrh se svým, rádoby nápadníkem …?“
Rosaliin pohled zřetelně ochladl. „Jak už to bývá, nikdy jsme se s Dinem nevzali, nic
podobného neplánovali. A jestli ti to nebude vadit, raději bych už o tom nemluvila, a
už vůbec ne s tebou. Je to pryč. A pokud tě činy mého mládí urážejí, znepokojují,
potom navrhnu bratrovi, aby si mou účast v tomto uspořádání ještě promyslel“.
Špatně jsi to pochopila. Tvou rodinu by to zdrtilo, kdyby se něco mělo měnit“, řekl
rychle a poněkud matoucně se usmál.
„Ano“, souhlasila. „Přinejmenším by je to zaskočilo. Rozhodně jsi na všechny v naší
rodině udělal hluboký dojem, stejně jako na ostatní. Připadá mi to, jako bys byl
členem rodiny, což mě udivuje“.
„Prakticky, ale ne docela. To bych si tě musel vzít, abych se stal pravoplatným
členem rodiny“, upřel na ni velmi chladný pohled.
Rosalii sice jeho slova značně šokovala, ale nedala to na sobě znát. „Vlastně mě to
napadlo taky. Je úplně přirozené, že tě začali považovat za možného adepta na
uzavření sňatku. Navíc jsi oddaný našemu hotelu a velmi úspěšný ve své práci. A
pokud bys neprotestoval, můj bratříček by si musel připadat zřejmě jako v ráji. Jeho
toulavá sestra se vrátila, aby zaujala své předurčené místo. A ty jako jím vybraným
mužem by ses stal věrným a spolehlivým společníkem. Jak prosté a náhodné“.
„Budoucnost zabalená do dárkového balíčku“, hlasitě se rozesmál Salvani nad její
dokonalou teorií.
„Nepřipadáš mi jako někdo, kdo by proti tomu, aby se stal součástí toho balíčku,
protestoval“, nadhodila pobouřeně.
„Nikdy by to nefungovalo, Rosalie. Je mi čtyřicet dva, a ty by ses těžko přizpůsobila
autoritě“, podotkl mírně.
„To je vlastně pravda“, zasmála se Rosalie. „Ale taky jsem se změnila, to znamená,
že už jsem paní svého života. Vím, co chci a každého hodlám o tom přesvědčit.
Dokážu to získat sama a bez pomoci své rodiny. Vrátila jsem se v pravý čas a ze své
vůle“, zdůraznila.
136
„Podle toho, co jsem slyšel, odešla jsi také ze své vůle“.
„Ano. Tehdy svět pro mě vypadal jinak, ale dnes je to o něčem jiném“, stála si na
svém Rosalie pevně.
„Ano, jistě. A bezpochyby bude vypadat jinak, až se objeví ten pravý muž tvého
života, pokud se již neobjevil“.
Rosalie lehce zpozorněla nad jeho poznámkou, ale přešla ji. „To si nemyslím“, řekla
suše. Ano, to měla jisté zkušenosti. Nejdříve s Dinem a potom tady byl Philip. Opět
udělala stejnou chybu a tvrdě se poučila. „Myslím, že nikdy bych nevstupovala do
vztahu s nějakými směšnými romantickými představami“, prohlásila pevným hlasem.
„Já o sobě vím, že určitě nemám zájem o další vztah založený na obvyklých iluzích.
V posledních letech jsem se naučila být realistkou, tedy aspoň jsem se snažila“.
„Ale, ale, na takové prohlášení jsi ještě hodně mladá, nemyslíš?“
„To není věkem“, oponovala Rosalie.
„Dobře, necháme toho filosofování. Každopádně jsme si museli na rovinu spolu
pohovořit, což nám oběma evidentně prospělo. Předpokládám, že budeme fungovat
jako tým, velmi dobrý tým“, prohlásil Roberto Salvani.
Rosalie taky neviděla důvod, proč by tomu tak nebylo. Hlavně když ona bude
zanedlouho v roli šéfa, pomyslela si v duchu. Tato část byla velmi důležitá a
nemusela to říkat nahlas. Jak ona, tak i Salvani znali své postavení.
Rosaliina práce v Haciendě se zdála až příliš dokonalá, než aby byla skutečná.
Pracovala tam téměř čtyři měsíce, když si svou domněnku potvrdila. Právě dnes se
objeví nový majitel vedlejších pozemků včetně vinic, které kdysi ještě vlastnil její
otec. Po smrti starého pána, který je odkoupil, dědicové všechno prodali. Roberto
jednal s novým vlastníkem přes právníka o rozdělení části pozemku a odkoupení,
aby se tak stal součástí Haciendy. Plánoval vybudovat malé soukromé golfové hřiště
a pevně věřil, že Rosalie by mohla nového majitele okouzlit natolik, aby ho přiměla
k prodeji. Právě včera o tom s Brunem diskutovali.
„Uvidíme“, řekla Rosalie spíše odmítavě. „Nejsem si jistá, zda tahle Hacienda
potřebuje vlastní hřiště. Nehledě na to, i kdybych ho dokázala přesvědčit, tu půdu
nám neprodá lacino“.
„Pokud ji nekoupíme rychle, pravděpodobně ji prodá někomu jinému“, naznačil
Roberto opatrně. „Navíc je tady jedna společnost, která o ni má zájem. A to by bylo
to poslední, co potřebujeme, mít nablízku nějaké podniky. Zničilo by to atmosféru
Haciendy“, opět namítal Roberto.
„Promluvíme si o tom jindy“, pravila Rosalie se zdvořilým důrazem. Přesto zavládlo
jakési napětí a Bruno s Robertem raději rychle změnili téma.
„Na dnešní večer hlásili silné bouřky“ a významně se na sebe podívali.
Rosalie se nejprve zmateně zatvářila a potom se musela pousmát. Co by jen lidé
dělali, kdyby neměli jako náhradní osvědčené konverzační téma, jako bylo počasí,
pobaveně si pomyslela.
Později večer debatu o pozemcích nenávratně vypustila z hlavy, když se jí vybavila
neobvyklá příhoda, která se jí stala, když se zastavila u novinového stánku.
137
Čtením zpráv ze světa ji udržovalo tak v obraze. Zahraniční dění bylo mnohem
zajímavější než obyčejná beletrie.
Prodavačka byla velmi svérázná osoba. Vypadalo jako kombinace bezdomovkyně a
cikánská věštkyně, která umí předpovídat budoucnost. Měla však nádherně zelené
oči, jaké kdy viděla, prostě úžasné. Rosalie si vybrala troje noviny a dva časopisy,
zaplatila a nechala té ženě docela slušný peníz jako drobné. Jelikož byla dnes bez
auta a spěchala na autobus, to vysvětlovalo tolik štědré spropitné, aby se
nezdržovala, a mohla stihnout autobus v čase. Nakonec se tak nestalo.
„Jste anděl, žehnám vám, blýskla na ni svým bezzubým úsměvem. Dejte mi svou
ruku, děvče, povím vám, co vás čeká a nemine“. Nečekala na souhlas, obratně
uchopila její levou dlaň a pozorně se na ni zadívala. Křivým prstem jí přejela po linii
její dlaně a cosi mumlala. O životě, zdraví a lásce. Potom se oči té ženy střetly s těmi
jejími, když vyřkla to poslední.
„Vstoupí vám do života opravdová láska, děvenko“ a znovu se usmála.
Rosalii její prohlášení vyděsilo. Odtáhla svou ruku, zamumlala rychlé děkuji, popadla
noviny a kvapem pokračovala pryč. Byla si jistá, že se ji pokouší přesvědčit o svých
věšteckých schopnostech.
Vážně, jak příhodné. Přijde pro mě opravdová láska, jo? Chtěla se rozesmát, ale
nešlo to. Slova, která ta žena vyřkla, byla naprosto směšná, protože věděla, že její
předpověď je nemožná. Je jeden velký omyl. Ona přece už poznala opravdovou
lásku, ale ten muž se už nikdy neozval.
Dvacátá druhá kapitola zase za týden…
Dagmar Valová
Kapitola první ZDE
Kapitola druhá ZDE
Kapitola třetí ZDE
Kapitola čtvrtá ZDE
Kapitola pátá ZDE
Kapitola šestá ZDE
Kapitola sedmá ZDE
Kapitola osmá i devátá ZDE
Kapitola desátá ZDE
Kapitola jedenáctá ZDE
Kapitola dvanáctá ZDE
Kapitola třináctá ZDE
Kapitola čtrnáctá ZDE
Kapitola patnáctá ZDE
Kapitola šestnáctá ZDE
Kapitola sedmnáctá ZDE
Kapitola osmnáctá ZDE
Kapitola devatenáctá ZDE
Kapitola dvacátá ZDE
Článek pro vás napsala:
- Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.
Tyhle taky napsala:
Komerce18.04.2024Deprese není jenom o antidepresivech: Proč je důležité zabývat se podstatou problému
Móda03.04.2024Historie parfémů: Od Mezopotámie přes maďarskou královnu a první kolínskou až po Chanel
Komerce13.02.2024Technické zajištění akcí: Pronájem kvalitní audiovizuální techniky
Ranní kávy18.10.2023Demystifikování cen letenek – jak najít nejlepší nabídky kdekoli?
![2732405 1920x1080 [DesktopNexus.com]](https://popelky.cz/wp-content/uploads/2024/04/2732405-1920x1080-DesktopNexus.com_.jpg)
Nahrávání ...
