Dášin nedělníček. Inkognito. Erotický román (kapitola devatenáctá)

Návštěvy: 58

PŘÍLOHA NA VÍKEND
Kapitola 19.
Philip to také udělal. Úplně ji ohromil. Dvoření Philipa Benneta vůči Rosalii Ascoliové zůstane asi po nějakou dobu hlavním tématem hovorů mezi zaměstnanci Greenspointu. Začalo to v pondělí, když se Rosalie vrátila do práce.
Nechala Philipa spát ve svém bytě, ale nebyla v kanceláři ani hodinku, když se objevila hotelová
květinářka s obrovskou kyticí růžových karafiátů. Samozřejmě to nebylo od nikoho
jiného než od Philipa.
Takové milé gesto, pomyslela si Rosalie, a už vytáčela číslo k sobě domů, aby mu
poděkovala. Telefon však nikdo nezvedal, a tak usoudila, že už je na cestě na farmu.
Teprve večer se jí podařilo s ním spojit.
„Květiny jsou prostě nádherné, Philipe. Škoda, že je nemůžeš vidět. Nevzpomínám
si, kdy mi někdo naposledy poslal květiny“.
Měla dojem, že uslyšela, jak se Philip uchechtl. „To jsi ještě nic neviděla, Rosalie“.
Příštího rána zjistila, co tím myslel. Dostala další kytici, další ráno opět nová kytice, a
tak to šlo po celý týden.
„Už mi dochází inspirace“, stěžovala si hotelová květinářka se smíchem. „Co si
myslíš o těch v květináčích?“
„Jak dlouho to ještě bude pokračovat“, ptala se Rosalie.
„Říkal, že ti mám nosit květiny každý den, dokud mi neřekne, abych přestala“.
„To je neuvěřitelné“, kroutila hlavou Rosalie.
„Ale no tak, Rosalie, užívej si to. Kolika ženám se stane něco podobného. Kromě
toho tvůj štědrý přítel velice pomohl mé peněžence“.
Gabriel vešel čtvrtého dne do její kanceláře, rozhlédl se a pak se zeptal. „On někdo
umřel?“, ušklíbnul se.
Naproti tomu Helen byla dojatá. „Tohle je ta nejromantičtější věc, o které jsem kdy
slyšela. Chce se mi z toho málem brečet“.
Když se Philip v pátek večer objevil u ní doma, nesl rudé růže a na sobě dobře
padnoucí smoking. Ve formálním oblečení vypadal úchvatně, ale nedokázala zakrýt
podráždění. „Jsi blázen, víš to?“
„Ano. Jsem blázen do tebe“.
„Philipe, to je směšné. Přestaň, prosím plýtvat penězi“.
„Ale, lásko, chtěla jsi, abych tě hýčkal. Tak mi dovol, abych to dělal po svém. Běž a
vezmi si na sebe to nejlepší, co máš. Jdeme do tak drahé restaurace, že musí mít
jídelníček psaný na papíře naležato“.
A tak to šlo dál a dál, den co den. Každé gesto bylo přehnanější než to předchozí.
Šetrnou Rosalii šokoval způsob, kterým Philip utrácel peníze, ale jemu se to zjevně
zalíbilo, proto byla nucena dál odolávat jeho útoku. Nechtěla nechávat ty nádherné
květiny jen tak vadnout ve váze na stole, a tak našla domov pro seniory, kde jí za ně
byli nesmírně vděční, a ona tak zdvojnásobila radost sobě i jiným daleko potřebným.
Ovšem to nebylo všechno. Zanedlouho nosila jemný prsten s malými diamanty a
víkendy s Philipem byly překrásné. Mnohokrát přemýšlela, kolik z toho ví jeho rodina.
Asi moc ne, protože Sára se jí zatím neozvala.

126

Většinu času se jí ale to pronásledování líbilo. Byla by to vzrušující zkušenost pro
každého, ale pro ženu, která byla tak dlouho sama, to bylo ještě o to víc příjemnější.
Přesto zůstávala neoblomná a nechtěla to uspěchat. Připadalo jí, jako kdyby jim patřil
všechen čas světa. Nepochybovala o tom, že se jednou vezmou, ale byla
přesvědčená o tom, že nikdy nebudou litovat, když na to půjdou pomalu.
Vlastně, když byla sama k sobě upřímná, musela připustit, že měla neustále
pochybnosti o tom, jak zapadne do rodiny Bennetů. Přemýšlela a přemýšlela, ale
pořád nemohla najít místo, kde by se cítila dobře. To byl jediný moment, který
narušoval idylu, na níž nikdy nezapomene.
Nakonec to bylo dovršeno zpívajícím telegramem, který zboural poslední zbytky
zábran z její strany. Byla si vědoma Philipovy vzrůstající netrpělivosti a víceméně se
obrnila proti dalšímu výstřelku z jeho strany. Usoudila, že toho bylo příliš. Měla
v úmyslu mu zavolat, hned jak se vrátí večer domů. Ale to nebylo nutné, protože na
ni čekal u dveří, úsměv od ucha k uchu.
„Philipe, co tady děláš? Vždyť je teprve čtvrtek“, napomínala ho.
„Já vím, ale přijel jsem o den dříve. Chtěl jsem se ujistit, že jsi dostala můj telegram“.
„Samozřejmě, že jsem ho dostala. A všichni ostatní v hotelu taky teď čekají se
zadrženým dechem, s jakou absurdní věcí přijdeš příště“.
Philip uhnul na stranu, aby mohla otevřít dveře. Potom za ní vešel dovnitř. „To bylo
vrcholné číslo. Nic jiného už mě nenapadá“.
„Výborně“, vydechla úlevou.
„Vezmeš si mě, Rosalie“, znovu se zeptal.
Rosalie odhodila kabelku na pohovku. Otočila se a ovinula mu paže kolem krku.
„Ano, vyhrál jsi. Už žádné další nesmysly. Přijímám tvou nabídku“ a upřímně
pohlédla Philipovi do očí. „Ale nejdřív si o něčem spolu musíme promluvit“.
„Dobře, mluv“.
„Chci si promluvit o mé budoucnosti“, řekla pevně.
„O tvojí budoucnosti?“, nechápal Philip. „Budeš moje žena, Rosalie“.
„Myslím, kromě toho. Hodně jsem o tom poslední dobou přemýšlela. Philipe,
nemohla bych žít tak, jako tvoje matka a Viola. Kdysi byla doba, kdy jsem si myslela,
že můj život bude takový jako ten jejich, ale ta doba je pryč, jako by to bylo v jiném
světě. Roky jsem pracovala a změnila jsem se. Musím dělat něco, co má větší smysl
než návštěvy čajů a obědů s ženami z prominentních rodin.“
„Máš nějaký návrh?“
„No, přemýšlela jsem …. Vím, že je toho hodně, co ještě nevím o farmaření, ale
s trochou cviku bych možná mohla pomáhat Sáře na farmě“.
„Dobrá, o tom by se dalo uvažovat“, prohlásil Philip rozhodně. Nikdy jsem neměl
v úmyslu udělat z tebe domácí puťku, miláčku. Tvým domovem bude farma, ale
budeš mít plné právo dělat cokoli, co budeš chtít“.
Rosalie se k němu přitiskla. „Jsem tak ráda, že jsme všechno vyřešili. Teď už zbývá
jenom, abychom se vzali. Myslíš, že bychom to zvládli v tichosti?“
Philip se rozesmál. „Obávám se, že ne, drahá. S tím by moje rodina rozhodně
nesouhlasila. A co ta tvoje?“, připomenul jí.

127

„Máš pravdu. Ze všeho nejdřív bych je měla konečně kontaktovat. Dosud jsem to
stále oddalovala, ale teď to prostě udělat musím“.
„Správné rozhodnutí, protože je nejvyšší čas“, souhlasil s ní Philip.
Po prodlouženém víkendu se zdál Rosalii návrat do práce stejný jako jindy, možná
mnohem veselejší. Byla odpočatá, šťastná a nabitá neuvěřitelnou energií. To však
netrvalo dlouho. Ani ne za hodinu si ji povolal k sobě Gabriel s velmi zachmuřenou
tváří a špatnou náladou.
„Ahoj, Rosalie, posaď se a podívej se na tohle“, ukázal na noviny před sebou. „Tohle
bys měla vidět“, ještě víc se zamračil.
Nerozuměla tomu, ale poslechla ho a začala pomalu číst. Oči jí málem vyskočily
z lebky. „Co to, k čertu, znamená“?
Kdo je ta záhadná žena, na kterou pamatoval ve své poslední vůli velevážený
Bertram Bennet? Věděl vůbec, kdo je a kým byla?
Rosalie Ascoliová, zhýčkaná životem, bohatá dědička narazila na pohledného muže,
který je stále na útěku. Ano, tahle mladá žena, poměrně úspěšná, atraktivní a k tomu
dostatečně zajištěná rodinným majetkem, což jí stále nestačilo a prahla po dalším.
Jak se jí povedlo přesvědčit starého pana Benneta, aby jako smyslu zbavený jí
odkázal tak značný majetek.
Dávno byla zvyklá na blahobyt a úctu ostatních na každém kroku. Byla dítětem
velkého světa, který jí od malička ležel u nohou. Jenom jí často nepřipadal zajímavý
dost, aby po něm vztáhla ruku. Proč taky? O co měla usilovat? Jaký v tom byl smysl?
Měla sice hodně přátel, ale pod tím vším leskem tvořili jen partičku nudných,
opečovávaných lidiček.
Kam se podělo vzrušení. Nic nebylo vzrušující, když stačilo zvednout telefon a vše
bylo zařízeno. Svůj klidný život a bez zážitků, to byl ten problém. Toužila po něčem,
na co by její kreditní karta nestačila, po dobrodružství. Bohužel netušila, že v takové
podobě může být sama sobě nebezpečná. Co se stalo? Muselo se toho přihodit
hodně, že nakonec musela být nucena vzít do rukou svůj život vážně … Protože to
byla jediná příležitost. Zapomenout, že se postarala o to, že zasadila do životů svých
blízkých pořádnou díru ….
Antony Ascoli, kdo byl tento muž? Obviněn z podvodů, zpronevěry, postaven před
soud a odsouzen. Před nástupem zaslouženého trestu spáchal sebevraždu. Jeho
veškerý majetek zkonfiskován.
Rosalie Ascoliová, nyní zvaná, černá ovce rodiny je nucena žít v ústraní.
„No, Rosalie, mohla by ses k tomu nějak vyjádřit? Je to pravda, co se tady píše?“
Gabriel se na ni podíval tak, že měla pocit, jako kdyby jí v té chvíli někdo vyrval srdce
z hrudi, hodil ho na zem, aby si do něj mohl kopnout jako do fotbalového míče.
„Ne tak docela“, odpověděla téměř dramaticky.
„Aha, myslel jsem si to. Podívej, nabízí se jediné možné řešení. Musíš se na nějakou
dobu uklidit, tady v hotelu zůstat nemůžeš, to snad jistě chápeš“.
„Jak uklidit, co to k čertu znamená“, podívala se na svého šéfa nechápavě.

128

Gabriel ignoroval její otázku a prosebný pohled, když jednoznačně pokračoval. „Na
cestě do hotelu je právník Bucka Benneta. Obávám se, že dojde na nejhorší. Je mi
líto, Rosalie, ale nemohu již pro tebe nic udělat, za těchto okolností, to jistě dokážeš
pochopit, že ano“, pronesl ledovým hlasem.
Rosalie chvíli seděla bez hnutí, potom vstala a pohlédla na Gabriela. Měla pocit, jako
by se ten člověk, její přítel, proměnil v ledovou sochu. Její žaludek se stáhl strachem.
Ta jeho drtivá slova rázem rozbila celý její svět. „Jistě, chápu. Ještě dnes odejdu“
otočila se a ve vteřině odkráčela z jeho kanceláře.
Hodiny, které míjely, jí připadaly jako z hororového filmu. Nemohla se dovolat Philipa,
nemohla s ním mluvit. Nezvedal telefon, neodpovídal na její vzkazy. A ona už neměla
čas a žádné řešení nebylo správné. Byla zoufalá a vyděšená. Pokoušela se objevit
nějakou možnost, jak to vyřešit, ale vše bylo rozhodně zamítnuto.
Návrat domů se jí zdál jako jediné, správné řešení. Představovala si to úplně jinak,
ale okolnosti byly nepříznivé a z nutnosti předem dané. Poslední noc byla jednou
z nejdelších a nejhorších, co si pamatovala. Nemohla usnout strachem, že by mohla
zaspat to, že se Philip přece objeví nebo alespoň zavolá, ale neudělal ani jedno.
Srdce měla rozervané na kousky a zároveň ji děsilo, co by mu měla říct, ale zoufale
si přála, aby dostala šanci se vyjádřit. Ale jak by to společně vymysleli, co s tím, to
vůbec nevěděla. Věděla pouze to, že milovala Philipa a nechtěla ho ztratit. Ale co
s tím, jak to udělat, protože on tady už pro ni nebyl.

Dvacátá kapitola zase za týden…

Dagmar Valová

Kapitola první ZDE

Kapitola druhá ZDE

Kapitola třetí ZDE

Kapitola čtvrtá ZDE

Kapitola pátá ZDE

Kapitola šestá ZDE

Kapitola sedmá ZDE

Kapitola osmá i devátá ZDE

Kapitola desátá ZDE

Kapitola jedenáctá ZDE

Kapitola dvanáctá ZDE

Kapitola třináctá ZDE

Kapitola čtrnáctá ZDE

Kapitola patnáctá ZDE

Kapitola šestnáctá ZDE

Kapitola sedmnáctá ZDE

Kapitola osmnáctá ZDE

Článek pro vás napsala:

Redakce Popelky vznikly 14.7.2011 "Rak" tel:721 381 824

Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.

Tyhle taky napsala:

Archiv autora

• Komerce18.04.2024Deprese není jenom o antidepresivech: Proč je důležité zabývat se podstatou problému
• Móda03.04.2024Historie parfémů: Od Mezopotámie přes maďarskou královnu a první kolínskou až po Chanel
• Komerce13.02.2024Technické zajištění akcí: Pronájem kvalitní audiovizuální techniky
• Ranní kávy18.10.2023Demystifikování cen letenek – jak najít nejlepší nabídky kdekoli?