Views: 89
PŘÍLOHA NA VÍKEND
Kapitola 23.
„Zatraceně“, odcházela z hotelu pozdě a venku byla naprostá tma. Měla pocit, jako by udeřil v plné síle začínající podzim. Večer klesla teplota a začalo pršet. Úplně se ztratila ve své práci a neměla auto. Děsila se cesty domů. Přemýšlela, komu by měla zavolat, aby ji vzal autem. Nakonec to vzdala, bylo pozdě a nepatrná šance.
Najednou se před recepcí objevil Philip. Měl vážný výraz a byl oblečený v kožené
bundě. „Vezmu tě domů“, oznámil a vyrazil ke dveřím.
Překvapeně na něj pohlédla. Dnes na ni poprvé od jejich setkání skutečně promluvil
a zbystřila. Viděli se již několikrát při jednání ohledně pozemků, ale hovořil pouze na
Roberta nebo na jejího bratra. Právě s Brunem se Philip neuvěřitelně sblížil a ten jej
vtáhl do rodiny. Vzpomněla si na matku, jak se přímo rozplývala nad Philipem, který ji
dokázal na první pohled zaujmout natolik, že se stal jejím oblíbencem.
Philip vyšel ven a ona zůstala osamoceně stát ve dveřích. Po chvilce naklonil hlavu a
rukou zadržel dveře. „Tak jdeš?“
„Cože? Ne, půjdu pěšky, ráda se projdu a pročistím si hlavu“.
141
Pomalu zavrtěl hlavou. „Nenechám tě jít pěšky v tom zatraceném dešti, a navíc ve
tmě, Rosalie“.
„Zavolám si taxi“, namítla.
„Ne, nezavoláš. Oba víme proč. Pojď“, vyzval ji.
Nepromluvila. Nebyla si jistá, jak by měla reagovat. Jeho rozkazovačný hlas ji
přitahoval. Ale bála se jeho blízkosti. Vnitřek jeho auta se jí najednou zdál příliš malý
a Philip byl mohutný chlap a byl by tam s ní. Šlo by o zatraceně intimní situaci.
„Nastupuješ, Rosalie?“, netrpělivě trhl hlavou.
„Ne, díky“, zavrtěla rozhodně hlavou. „Opravdu půjdu pěšky“, zacouvala a nechala
dveře, aby se zavřely. Nechala ho tak osamoceně stát u auta. Zaznamenala jeho
zamračený výraz ve tváři. Okamžitě pocítila úlevu a na chvilku zavřela oči. Potom
vyběhla zadním vchodem s úmyslem zmizet, než to zjistí, protože měla dojem, že
Philip na jejím odvozu domů bude trvat. Všechno to pěkně naplánoval. Věděl toho
příliš mnoho a správně předpokládal, že nebude nikdo, kdo ji odveze domů.
Philip byl zmatený, protože ona byla živoucím důkazem toho, že je možné chtít
někoho chránit a zároveň uškrtit. Samozřejmě pouze metaforicky. Společně s dalšími
věcmi, nad kterými by mohl přemýšlet, že by jí provedl. Pane na nebi, zešílí, jestli ji
během několika minut neposadí do toho podělaného auta. Od té doby, co ho tak
lstivě převezla, jezdil dokola. Nebylo to vůbec snadné, a k tomu ještě ten déšť.
Pomyšlení na to, že by ji mohl uškrtit, mu přišlo jako docela dobrý nápad. Buď jí
zakroutí krkem, anebo ji bude líbat tak dlouho, dokud nepřestane dýchat. Ale on měl
v ruce trumf. Domluvil se předem s její matkou, že ji vyzvedne a v pořádku doveze
domů. Měl její rodinu na své straně, všichni ho měli rádi, zvláště její maminka, když
její dcera už ne. Jasně věděl, že kvůli tomu bude Rosalie prskat, ale bylo mu to
celkem jedno.
V poslední době byl tak mimo a mohl se přidat do klubu všech lidí, co jsou na ni
naštvaní. Celé minulé období strávil tím, že se z téhle podělané situace zblázní.
Zkrátka se ona bude muset s tím vyrovnat, i s ním. Náhle ji spatřil. Vyrazila záplavou
kapek deště se skloněnou hlavou. Poznal by ji kdekoli. Asi za sto let by jeho mozek
nezapomněl, jak vypadá. Blikl na ni světlomety a zajel k chodníku. Překvapeně
zvedla hlavu a vytřeštila oči. Pomalu začínala věřit, že to vzdal. Otevřel dveře na
straně spolujezdce. „Nastup si, Rosalie“.
Stála bez hnutí. Déšť jí přilepil smáčené vlasy k obličeji a propalovala ho rozzuřeným
pohledem.
„Nastup si do auta“, štěkl na ni, připravený vylézt a vtáhnout ji dovnitř násilím.
„To je pěkně hloupé“, zaječela a mávla rukou do prostoru.
„Ne tak hloupé jako vyrazit domů pěšky v prudkém lijáku. Uprostřed zatracené noci“.
Rosalie se otočila a pokračovala ve své chůzi. Philip začal mít před očima rudo a
udělal to jediné, co ho napadlo. Vyjel mercedesem na chodník a zablokoval jí tak
cestu. Dívala se na něho, jako kdyby mu chtěla utrhnout koule a nakrmit s nimi svého
krokodýlího mazlíčka.
„Co to s tebou je, Philipe“, zavřískala.
„Chováš se jako tvrdohlavá husa“, štěkl na ni a ukázal na prázdné sedadlo. „Koukej
posadit tu svou vzdorovitou prdelku. Do. Toho. Zkurveného. Auta.
142
Poslechla. Uvnitř auta bylo ticho, slyšeli, jak dešťové kapky dopadali na čelní sklo. Ve
vzduchu byla cítit zemitá vůně vody spolu s vůní jejích vlasů a promočeného saka.
Oba si mysleli, že byli v šoku. Philip si byl docela jistý, že nikdy na nikoho tak hlasitě
nekřičel. Začínaly ho ovládat extrémní emoce. On vždy býval ten, kdo si v kterékoli
situaci udržel chladnou hlavu. Vůbec se nepoznával. Pohlédl na Rosalii. Seděla
vedle něho s pažemi zkříženými na hrudi. Z vlasů jí kapala voda a oči upírala přímo
před sebe. I když byla na kost mokrá, byla překrásná. Její blízkost ho fyzicky bolela,
protože ačkoli seděla vedle něho, byla tak na hony vzdálená a on netušil, jak ji
přimět, aby znovu vstoupila do jeho života.
Vtom jí zazvonil telefon. Když si všimla, kdo volá, protočila panenky. „Jo, mami, jsem
s Philipem a veze mě domů“, odmlčela se a poslouchala. „Jistě, řeknu mu to. Ahoj“.
Nedokázal si představit, co se jí honilo hlavou. Nemluvila, ani se s ním nehádala,
jenom seděla na předním sedadle velmi tiše. Natáhl se pro pás, aby ji připoutal a
všiml si, že se chvěje. „Jsi promrzlá“, zapnul topení a sjel z chodníku. Natočil kola
rovně a zaparkoval vedle obrubníku. Stěrače na čelním skle metodicky se
pohybovaly tam a zpět.
„Matka chce, aby ses zastavil u nás, má připravenou večeři“, vykoktala ze sebe
nervózně, pořád upřeně hleděla před sebe do temné noci.
A co ty, Rosalie, zeptal se v duchu sám sebe. „Omlouvám se, že jsem na tebe křičel“,
poznamenal tiše. Přál si, aby se na něho podívala, ale neudělala to. Asi díky jejich
hádce toho nebyla schopna. A tak prostě jenom seděl a díval se na ni.
„To je v pohodě“, řekla nakonec a otřela si prsty jednu stranu tváře. Plakala?
„Rosalie, podívej se na mě, prosím“. Nic. Čekal. Čas mezi nimi se nadobro zpomalil.
Pomalu otočila k němu hlavu. Chvěla se jí brada, jako by se usilovně snažila, aby se
nezhroutila. „Nevěděla jsem, že jsi koupil vinice a ten pozemek. Jak ses k tomu
dostal, Philipe? Pěkně jste to na mě ušili, kdybych to věděla, tak bych rozhodně …“
„Co, Rosalie? Utekla bys znovu?“ Umlčel vodopád jejích emocí dvěma prsty se jí
přitiskl na rty. „Já vím. Já vím, ale teď si s něčím takovým jako jsou nějaké pozemky,
nedělej starosti. O to tam vůbec nejde“.
Když se jí dotkl, ztuhla. Působila tak křehce, jako by se mohla každou vteřinou
rozpadnout. Ač nerad, odtáhl svou ruku. Toužil ji chytit za zátylek a přitáhnout k sobě.
Pořád ji chtěl. I přes to, co se mezi nimi stalo, přes všechny ty zrady a opuštění.
Philip se konečně rozjel a vezl ji domů. Byla ztuhlá a nemohl za to déšť. Správné
slovo, které vystihovalo její stav po jejich hádce na chodníku, bylo „zaražená“. Nikdy
ho neviděla tak temperamentního jako dnes, tak naštvaného. Vždyť vjel autem na
chodník, pomyslela si trpce.
Philip zajížděl po příjezdové cestě k domu a ona sebrala všechnu kuráž a zeptala se.
„Půjdeš dovnitř?“
Zastavil, otočil se a podíval se jí do očí, pevně sevřel rukama volant. „A co ty,
Rosalie. Chceš, abych zůstal?“
„No ….. , jestli je to pro tebe v pohodě, abys zůstal ….“
Vypadal, že ho její poznámka zmátla. „Cože?“ Očividně se jí to nechystal usnadnit.
Polkla a vyhrkla. „Nevím, co tady děláš“.
„Hledal jsem tě, Rosalie“.
143
„Proč? Vyhodili jste mě z práce, proto jsem opustila hotel“.
Nevěřícně vytřeštil oči. „Mohla bys to zopakovat?“
„Prosím, nenuť mě, abych to řekla znovu“.
Na okamžik se odmlčel, jako by potřeboval strávit informaci a najít správná slova.
„Připadá mi, že jsi trochu mimo. Jsi promočená na kost. Máme za sebou hádku, která
nás rozhodila, ale opravdu jsi mi řekla, že tě vyhodili? Proboha, kdo?“
„Ano, přesně tak“, řekla šeptem.
Ušklíbl se, zavrtěl nevěřícně hlavou a pohlédl ven z okénka auta na své straně. „To
není možné, o tom já nic nevím“, řekl pomalu a stále vrtěl hlavou. Jeho rty se
částečně pootevřely.
„Bylo mi to důrazně doporučeno, abych odešla. Několikrát jsem se snažila se ti
dovolat, ale nebyl jsi k zastižení“.
Znovu se k ní otočil a odpověděl. I v potemnělém autě viděla, že má oči plné smutku.
„Byl jsem tenkrát mimo farmu. Objevily se nějaké obchodní problémy. Protáhlo se to
a k tomu se mi pokazilo auto, což mě zdrželo. Když jsem se vrátil, nebyla jsi tam.
Hledal jsem tě, Rosalie“.
„Nepovídej, jak dlouho? Napsala jsem ti dopis. Napsala jsem, že chápu, proč se tak
rozhodla tvoje rodina. Noviny byly nemilosrdné. Pošpinila jsem pověst Bennetů …“
Philip zpočátku nereagoval, pouze na ni hleděl se stále temnějším výrazem v očích.
Došlo jí, proč je tak naštvaný. „O tom nic nevím. Co jsem věděl bylo pouze to, že jsi
odešla. O tom děsivém článku jsem samozřejmě věděl. Otec s Armanem sice běsnili,
ale všechno jsem jim řekl po pravdě. Dokonce to pochopili a přiznali, že tomu sami
moc nevěřili. Moje rodina si tě oblíbila, Rosalie. Nikdo z nich neměl nejmenší důvod
tě vyhodit. To, že jsi volala, jsem samozřejmě věděl, až když jsem se vrátil, ale to už
jsi byla pryč. A mimochodem, ten dopis jsem nedostal, Rosalie. Tedy ne hned, abych
byl přesný, a navíc jsem mu až tak úplně nerozuměl. Nevěděl jsem, co si mám o tom
myslet. Nijak jsi to nerozvedla, pouze mi sdělila, že mě opouštíš“.
„Ach bože“, připlácla si ruku na ústa a pokoušela se zklidnit narůstající paniku, která
se jí zmocňovala. Jako by to mohlo fungovat. Mimovolné reakce, nic víc. Philip pořád
mlčel. Nechal ji, aby všechno řekla za něj? Jasně, dal jí spoustu provazu, na kterém
se mohla oběsit. „Jestli to tak bylo, proč? Proč jsi to nechal být? To mi chceš říct, že
tohle všechno nebylo jen tak pro nic za nic?“ Cítila, že začíná být hysterická. Pravda
na ni dopadla s brutální silou a sotva jí dovolila dýchat.
Naklonil se a popadl ji za ramena. Přinutil ji čelit jejímu obrovskému omylu. Sevřel ji
pevně a třásl s ní při každém tvrdém slově, jež mu přešla přes rty.
„Proč ty jsi mě opustila, aniž bys mi dala šanci to všechno vysvětlit a pochopit,
všechno by bylo v pořádku. Zasnoubili jsme se, vzpomínáš? Jak jsi mohla, tak rychle
a zbrkle reagovat … Navíc to byl můj otec, kdo mě nutil, abych zapátral. Netrvalo
dlouho, aby pochopil význam toho článku v novinách. Víme, kdo za tím stál.
Rozhodně nikdo z nás nebyl tak iniciativní, aby tě vyhodil z hotelu. Ale jak jsem řekl,
opustila jsi ty mě, aniž bys mi dala šanci ti cokoliv vysvětlit. Odešla jsi ty, Rosalie.
Nemilovala jsi mě ani tak, abys počkala a vyslechla mě, Rosalie? Nestál jsem ti ani
za to“, neptal se, pouze konstatoval.
144
Zavřela oči a srdce se jí tříštilo na tisíc kousků. Uvědomila si, že udělala strašnou
tragickou chybu, a že nemá před ní kam utéct. Co to vlastně udělala? Způsobila ona
tak obrovskou a zbytečnou bolest jim oběma, protože se bála poslouchat a sdílet
jakoukoli část s kýmkoli jiným? Pokoušela se najít slova a po tváři jí tekly tiché slzy.
„Ne, ne“, vzlykala. „Věřila jsem tomu, že je všechno ztracené …. A ty jsi tomu věřil
taky, protože ses tak dlouho neozval, nic jsi nepodnikl“. Ztratila schopnost formulovat
slova do vět. Co by mu tak asi mohla nabídnout. Jen velmi málo, vlastně asi žádná
slova, která by ji omlouvala. Ano, měl pravdu, tehdy na nic nečekala, nezůstala, aby
zjistila pravdu, jak se věci mají. Tak proč by měl věřit čemukoli, co by mu tvrdila.
Vůbec jí nedocházelo, proč je Philip tady, stará se o ni a veze ji domů, aby byla
v bezpečí. Nic z toho si nezasloužila. Nejspíš to udělal kvůli její rodině. Oni ho mají
rádi a vyslechli ho. Ona ne. Konečně promluvila. Nedokázala mu poskytnout víc než
pouhá slova. Pouhá slova. Ucítila v ústech hořkou pachuť, neposkytující útěchu, jen
další bolest. Když si uvědomila, co tohle všechno vypovídalo o ní, o něm a dlouhých
zbytečných měsíců jejich odloučení.
„To není pravda. Stál jsi mi za to, Philipe. Stál jsi mi za to. Bohužel, nedošlo mi to. Já
…, já se tak moc omlouvám.
Zavřel oči, které na ni dosud upíral, jako by nedokázal unést tíhu její lítosti. Odněkud
z hlubin jejího těla vyšlehl příval adrenalinu. Vytrhla se mu a utekla z jeho auta.
Vlastně doslovně vystřelila. Utíkání, v tom byla vždycky dobrá. Podařilo se jí
vpadnout do domu. Ignorovala matčiny komentáře o tom, že by neměla v noci za
bouřky chodit sama domů. Ignorovala i její otázku, proč s ní nepřišel Philip.
Nevěděla, co jí má na to říct. Proto taky nic neřekla.
Rosalie doběhla do své ložnice, do své svatyně. Tady se může o samotě a v klidu
vyplakat. Vymyslet, co bude dělat zítra. Toužila zavřít oči, usnout a litovat toho, co
provedla Philipovi svou prchlivostí. Jedinému muži, kterého kdy milovala a miluje
pořád. Co provedla jim oběma. Jen to přijmout bolelo tak strašně moc, že se bála
zavřít oči ze strachu, jaké sny se jí budou zdát, až konečně vyčerpáním usne.
Dvacátá čtvrtá kapitola zase za týden…
Dagmar Valová
Kapitola první ZDE
Kapitola druhá ZDE
Kapitola třetí ZDE
Kapitola čtvrtá ZDE
Kapitola pátá ZDE
Kapitola šestá ZDE
Kapitola sedmá ZDE
Kapitola osmá i devátá ZDE
Kapitola desátá ZDE
Kapitola jedenáctá ZDE
Kapitola dvanáctá ZDE
Kapitola třináctá ZDE
Kapitola čtrnáctá ZDE
Kapitola patnáctá ZDE
Kapitola šestnáctá ZDE
Kapitola sedmnáctá ZDE
Kapitola osmnáctá ZDE
Kapitola devatenáctá ZDE
Kapitola dvacátá ZDE
Kapitola dvacátá první ZDE
Kapitola dvacátá druhá ZDE
Článek pro vás napsala:
- Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.
Tyhle taky napsala:
Společnost24.12.2024Přihlaste se na kurz umělé inteligence
Komerce02.12.2024Kojení doma i na veřejnosti: Jak si ulehčit život díky vhodnému oblečení
Komerce24.11.2024Porovnání menstruačních kalhotek: Co nabízí český výrobce Ecomodi?
Tělo09.09.2024Jak menstruační cyklus ovlivňuj váš výkon při tréninku?
Nahrávání ...
