Views: 60

PŘÍLOHA NA VÍKEND
Kapitola 16.
O tři dny později Philip seděl ve svém pokoji a přemýšlel. Od chvíle, co odjela Rosalie, měl mizernou náladu. Rozčiloval se nad tou nejmenší hloupostí. Přemýšlel o tom, jak prázdný život vedl, než poznal Rosalii. Volal jí každý večer, což asi nebyl dobrý nápad.
Zvuk jejího hlasu totiž měl za následek, že se cítil ještě více osamělý a
opuštěný. Dva týdny s ní byl téměř každou chvilku A pak si bez mrknutí oka zmizí.
Samozřejmě věděl, že ji bude postrádat, ale netušil, jak moc. Z jejich prvních
rozhovorů měl dojem, že Rosalie má plné ruce práce s tou konferencí. Chodila domů
pozdě večer a její hlas většinou zněl strašně unaveně. Záviděl jí její aktivitu. Jeho
vlastní nečinnost spojená s její nepřítomností způsobovaly, že byl nervózní a
podrážděný jako lev v kleci. To se musí změnit. Dnes se cítil mnohem lépe. Podlitina
pod okem zmizela, rány se pěkně hojily a modřiny časem vyblednou. Jeho mysl byla
plně soustředěná na nadcházející víkend. Tou dobou by už měl být téměř v pořádku.
A konference by měla v pátek odpoledne končit. Pojede za ní, i kdyby ho tam měl
někdo odvézt. Je nejvyšší čas, aby si spolu promluvili o budoucnosti. Možná, že se to
snaží uspěchat, ale ty tři dny bez ní, ho přesvědčily, že nechce žít život, ve kterém by
nebyla ona.
Usadil se do křesla. Dnes byl hodně houževnatý a nachodil po pokoji víc, než za
celou dobu od té nehody a pociťoval hroznou únavu. Byl tak zabraný do svých
myšlenek, že si ani nevšiml Sáry, že je v pokoji s ním. Teprve, když o něco zavadila
a způsobila hluk, vzhlédl.
„Ahoj“, pozdravil ji.
„Nazdar. Cítíš se lépe, že jo“, uznale řekla, když ho uviděla v křesle.
„Ano, mnohem lépe“.
„Tak to jsem ráda. Máš chvilku?“, zeptala se.
„Jistě. Já mám času …, co se děje?“
Sára zavřela dveře a posadila se na roh postele. V té chvíli si Philip všiml sestřina
výrazu. Zjevně byla rozrušená, a to ho překvapilo. Sára totiž byla vždy nepochybně
tou nejvyrovnanější bytostí, jakou znal.
„Něco se stalo, povídej“, vyzval sestru.
„Ano, stalo“. Sářina ústa se sevřela do úzké linky. „Právě jsme si trochu povídali
s tátou“, svěřila se.
Philip se soucitně ušklíbl. „No jo, vždyť znáš otce. Jaký neodpustitelný hřích spáchal
tentokrát?“, snažil se to odlehčit.

105

Zcela automaticky předpokládal, že jde o něco ohledně chodu farmy. Podle něj to
bylo jediné, o co Sára měla zájem. Možná chtěla něco, s čím Buck nesouhlasil.
Sára si zničeně povzdechla. „Otec se nějak dozvěděl, že se scházím s Dinem, a
vůbec se mu to nezamlouvalo“.
Philip se zamračil. „Máš na mysli Dina Baldini? Jak dlouho?“, sám byl překvapen.
„Dost dlouho. Téměř od chvíle, kdy k nám přišel na farmu“.
„Hrome, nikdy jsem si toho nevšiml“, žasl Philip nad tou novinou.
„To ani nemohl. Nepřemýšlíš totiž o mně jako o ženě. A posledních čtrnáct dní jsi
nevěnoval pozornost ničemu jinému, než Rosalii. Mluvil jsi s ní vůbec, co odjela?“
„Jistě, každý večer“.
„Ty ses do ní úplně zbláznil, že jo?“
Philip se usmál. „Jsem v tom až po uši“.
„Jo, to je vidět. Doufám, že si vzpomínáš, kdo tvrdil, že tě to taky někdy potká. Proto
jsem s tebou chtěla mluvit, Philipe. Snad jenom ty pochopíš, jak mi je“.
Sára vstala a začala nervózně přecházet po pokoji. „Táta mi zakázal se s Dinem
vídat. Jeho dcera se přece nebude stýkat s nějakým kovbojem, když je kolem tolik
hezkých mladíků z dobrých rodin. Chtěl vědět, co mě přitahuje k průměru“. Sára si
s posměchem odfrkla. „Myslím, že se ho nedokážu vzdát, Philipe. A proč bych taky
měla. Dino chce, abych si ho vzala“.
Philip překvapením hvízdl. „Takže je to vážné?“
„Ano, to tedy je“.
„Řekla jsi to tátovi?“
„Ne, zatím ne. Zvítězila ve mně zbabělost, jako ostatně vždy, když mi táta uděluje
jednu ze svých proslulých lekcí. Nevím, co mám dělat. Když se budu dál stýkat
s Dinem, otevřeně budu ignorovat otcův příkaz, což jsem nikdy dosud neudělala.
Myslím, že je od něho hodně nespravedlivé stavět mě do takové pozice. Bože, je mi
dvacet tři let, a přesto dělám všechno, jak mi on přikáže“.
„To děláme do jisté míry všichni. V téhle rodině to tak vždycky fungovalo“.
„To mi chvíli povídej“, Sára se zastavila před bratrem, oči zářící upřímností.
„Co, co myslíš, že by se stalo, kdybychom se s Dinem tajně vzali proti tátově vůli?“
Philipa pár věcí napadalo, ale nic z toho nebylo ani trochu přijatelné. „To nevím“, řekl
opatrně. Stejně jako jeho sestra, i on měl dojem, že je otec často staví do
neobhájitelných pozic a připadalo mu to špatně.
„Mohla bych to udělat“, prohlásila Sára vzdorovitě. „Mohla bych“.
„Být tebou, pořádně bych si to rozmyslel, než bych udělal takový drastický krok. Snaž
se být trpělivá, Sáro. Trpělivost se mi v jednání s otcem vždycky vyplatila. On někdy
nejdřív jedná, a pak teprve myslí. Třeba změní názor“.
Ale Sára neměla náladu na čekání. „Počkej a uvidíš. To se snadno řekne. Schválně,
bratříčku, kdyby táta s Rosalií nesouhlasil, kdyby ti říkal, ať ji necháš na pokoji, byl
bys ochoten čekat a vidět?“
Tato otázka zahnala Philipa do úzkých a přiměla ho, aby se znovu zamyslel nad tím,
co mu řekl Fernando tenkrát v táboře. Netušil, jestli Antony Ascoli byl Rosaliiným
příbuzným, ale co když byl? Co by na to Buck řekl?

106

Philip si byl vědom otcových snah najít dětem vhodné partnery, ale Buck měl pro
vhodnost svá poněkud podivná staromódní měřítka.
„No?“, trvala na svém Sára. Čekal bys, odpověz mi“.
„Nevím. Ne, to není pravda. Asi bych nečekal. Ale neříkám, že by to bylo chytré.
Říkám jenom to, že bych se Rosalie asi nedokázal zříct“.
„Potom musíš chápat, co prožívám. Přesně takové pocity mám já s Dinem. Táta
nemá právo nás rozdělit“.
„Promiň, sestřičko. Ale v tom ti nemůžu pomoct“, řekl Philip s pocitem naprosté
bezmocnosti. Nemohl sestře otevřeně poradit, aby vzdorovala otci. „Tentokrát ti
nemůžu dát žádnou radu. Tohle je něco, co si musíš vyřešit sama, protože jsi to ty,
kdo bude muset žít se svým rozhodnutím“.
„Ano“, povzdechla si Sára znovu. „Nečekala jsem, že to dilema vyřešíš za mě.
Myslím, že jsem si chtěla jenom s někým o tom popovídat. Škoda, že tu není
Rosalie“, povzdechla si Sára.
„To mě taky mrzí“.
„Ano, to se vsadím, že tebe taky, ale já bych ji tu chtěla z úplně jiného důvodu. Hned
od začátku jsem se jí mohla svěřovat, jako bych ji znala léta, skoro jako by byla moje
sestra. Divné, co?“
„Ne“, odpověděl Philip. „Vůbec ne. Znám moc dobře ten pocit“.
Konference skončila velikým úspěchem. Na závěrečném setkání bylo odsouhlaseno,
že se Grenspoint stane tradičním místem příštího pořádání sjezdu. Rosalie nemohla
mít větší radost, i když práce na přípravě konference si vyžádala na ní tu největší
daň. Nejenže dohlížela na přípravy všech setkání, obědů a banketů, ale ještě musela
najít zábavu pro doprovázející manželky. Pracovala třináct hodin denně a nemohla
říct, že by ji mrzelo, že celá ta záležitost již je u konce.
V pátek pozdě odpoledne, když se z hotelu odhlásili poslední účastníci konference,
se zničeně svezla do křesla ve své kanceláři a odkopla boty stranou.
„Mám pocit, že bych mohla právě teď prospat týden a nestačilo by to“.
Helen se právě chystala k odchodu. „Ano, to si dovedu představit. Měla jsi tolik
práce, že jsem si s tebou neměla ani čas promluvit. Umírám zvědavostí. Dáme si
něco k pití, než půjdu domů a trochu si o všem popovídáme“.
Rosalie nemusela dlouho přemýšlet, aby jí bylo jasné, o čem všem si chtěla Helen
povídat. Neměla o nic větší chuť mluvit o svém dědictví než před třemi týdny. „Díky,
Helen, ale dnes ne. Jsem hrozně utahaná“.
„Jistě. Budeš pracovat přes víkend?“
„Ne, nebudu. Mám volno a myslím, že zasloužené“.
„Nějaké velké plány?“
„Ještě nevím, možná“. Philip jí od jejího návratu volal každý večer a slíbil, že
v soboru přijede. Ale dnes se jí ještě neozval, a mohlo se stát něco, co by mu výlet
znemožnilo. Chyběl jí dvakrát víc, než myslela. A večerní telefony jí působily
neskutečná muka. Potom si vzpomněla na to, že se s ním bude, muset rozejít.
Začala se modlit, aby vůbec nejezdil. Nebyla na to zdaleka připravená.

107

Čím delší budou intervaly mezi návštěvami, byla její teorie, tím snadnější bude jejich
rozchod. Ale ta teorie měla spoustu děr. Nikdy to nebude tak snadné. Z telefonních
hovorů bylo patrné, že Philip má dojem, že všechno teprve začíná a vsadila by se, že
bude vytrvalý. Kde sebere odvahu ho odmítnout. Pomyšlení na to, že mu ublíží, bylo
nad její síly, stejně jako myšlenka na samotu, která se před ní rýsovala. Cítila
bezmoc a zoufalství.
Do jakého zmatku jsi mě to dostal, Berte?, povzdechla si v duchu. Její starý přítel si
určitě myslel, že jí jeho poslední vůle usnadní život. Nikdy nemohl tušit, jaké další
problémy způsobí.
„A co ty, Helen? Jaké máš na víkend plány?“
Sekretářka pokrčila rameny. „Nic moc. Zítra půjdu s matkou nakupovat, což je
vždycky trest boží, protože ona se hrozně nerada loučí s penězi. Potom …“
V tu chvíli zazvonil telefon u Helenina lokte. Zvedla sluchátko k uchu. „Manažerská
kancelář. Ano, pane, hned“, Helen položila sluchátko a vrhla na Rosalii znechucený
pohled. „Ano, pane. Pan Sorenson odjel na víkend. Ano, to je mi moc líto, ale možná
byste si mezitím mohl dát sprchu, zařídíme to“, ukončila hovor.
„Nějaký chlápek z královského apartmá. Byl hrozně rozčílený a chtěl okamžitě mluvit
s manažerem. Říkal, že má problém s jedním kohoutkem u vany, nejde nastavit“.
„Ach, proboha“, zaúpěla Rosalie.
„Klid. Slyšela jsi, že jsem mu navrhla, aby si dal zatím sprchu. Odpověděl, že si ji už
dal. Ale když má zaplatit takovou sumu za noc, tak očekává, že bude všechno
bezvadně fungovat. A byl pěkně nasupený, že nefunguje“.
„Takové mám nejraději“, povzdechla si Rosalie a chystala se jít problém vyřešit.
„Hej, vypadáš unaveně. Co kdybys odtud vypadla. Pošlu na toho mrzutého hosta
nočního manažera, každou chvilku se objeví“.
Rosalie nacpala své utahané nohy do bot a vstala. „Dobře, nechám to na tobě.
Dobrou noc, Helen. Než odejdeš, oznam to na ústředně. Pěkný víkend ti přeju“.
„Tobě taky, Rosalie“.
Na půli cesty k domovu si Rosalie vzpomněla, že má doma žalostně prázdnou
lednici, a tak se ještě vydala do tradičně pátečního zmatku v obchodě, i když byla na
smrt unavená. Když konečně otevírala dveře svého bytu, bylo už po sedmé večer. Ve
chvíli, co otevřela, se ze stínu ve výklenku na chodbě objevila postava. Rosalie
málem leknutím upustila svůj nákup. Zděšeně se otočila a pohlédla do známých,
kouřově zbarvených očí. „Philipe …“, vydechla překvapením a zároveň úlevou.
„Ahoj, lásko, dovolíš“, odebral jí pár balíčků z rukou. Vtlačil ji dovnitř, zabouchl nohou
dveře a postavil nákup na stolek. Potom ji plynule, pevně objal. Po dlouhém polibku,
který jí bral dech, ji od sebe odtáhl na vzdálenost paže a prohlédl si ji od hlavy až
k patě. „Jsi ještě krásnější, než si tě pamatuju“.
„Ach Philipe“, vydechla roztřeseně. „Řekl jsi v sobotu večer. Proč jsi mi nedal vědět,
že přijedeš už dnes?“
„Rozhodl jsem se až před třemi hodinami a věděl jsem, že šance sehnat tě po
telefonu je mlhavá. Tak jsem to vyřešil takto“. Potom se zarazil a jeho úsměv na tváři
poněkud ochabl. „Je to v pořádku, nebo ne? Říkala jsi, že již konference končí. Nebo
máš nějaké plány na večer?“

108

„Ne, nemám“, dotkla se místa nad jeho okem, které již bylo čerstvě zahojené. „Jak ti
je? Říkal jsi, že dobře, ale já ti nevěřím“.
„Budeš muset. Opravdu dobře“, udělal pár tanečních kroků. „Podívej, jsem téměř
jako nový. Scházel jsem ti“?
„Ano“, připustila po pravdě. „Moc“.
V ten okamžik se Rosalie rozhodla, že rozchod bude muset být pomalý …, velmi
pomalý. Vplula znovu do jeho náruče, něžně ho políbila a přitiskla se k němu. „Jsem
tak ráda, že jsi tady“.

„Já jsem taky rád, hodně moc. Pět dní jsem měl problém. Celou cestu jsem plánoval.
Mám v úmyslu tady zůstat zítra na snídani, Co ty na to?“, oči mu zahořely..
„Musíš se ptát?“ Rosalie hodila všechny problémy za hlavu. Jejich boky přilnuly
k sobě a hlavu jí zaplnily vzpomínky. Ucítila známou vůni jeho kolínské. Spočinula
tváří na látce jeho košile a usmála se jako spokojené dítě. „Je mi tak …, báječně“.
Jeho ruce sjely dolů, objaly její zadeček a přitiskly si ji k sobě. „Ano, skutečně mám
problém. A myslím, že bychom měli jít do ložnice, a hned to vyřešit“.
Rosalie zasténala. „Zdá se, že je to jediné moudré řešení“, neochotně ustoupila. „Ale
nejdřív musí ten nákup přijít do lednice“.
To zvládli společně velmi rychle. V okamžiku, kdy Philip zavřel naplněnou lednici,
otočil se k ní a ona vklouzla do jeho náruče.
„Tak co uděláme teď?“, zeptal se.
„Pokud si vzpomínám, byli jsme na cestě k ložnici“.
„Správně. Veď mě. Jdu hned za tebou“.
Philip se snažil hodit do klidu. Pokud se mu to nepodaří, pak to, co bude následovat,
by se mohlo podobat znásilnění. Prsty se mu třásly, když si rozepínal košili a
sundával kalhoty. Zvuk jejího oblečení padajícího na podlahu, ještě zvýšil jeho touhu.
Asi by ji měl pomalu, vrstvu po vrstvě svlékat, ale ani jeden z nich právě teď
nepotřeboval předehru. Pět dnů samoty je navnadilo až dost.
Najednou leželi nazí pod dekou. Rosalie už dřív považovala milování s Philipem za
krásné, ale tohle bylo naprosto nádherné. Nejdřív něžné tak, že se jí chtělo plakat,
pak naléhavější, až nakonec přerostlo v divoký rytmus hladové vášně. Společné
vyvrcholení bylo jako výbuch sopky, roztříštilo jejich svět na tisíc kousků a naplnilo je
nepopsatelnou extází.
Společně. To je kouzlo, myslela si, když odpočívala celá malátná v jeho objetí. Její
mysl se potulovala někde mezi sny a realitou. Přitiskla si ho k sobě co nejtěsněji a
bála se okamžiku, kdy ho bude muset pustit.
Jak to mám proboha ukončit? Je vším, po čem jsem toužila, co jsem chtěla. To není
vůbec spravedlivé, říkala si pro sebe.
„Spíš?“, Philipův hlas prořízl smyslnou mlhu, která je obklopovala.
„Ne“, odpověděla.
„Byla jsi tak potichu“.
Pohnula se, aby si našla pohodlnou pozici. „Přemýšlela jsem“.
„Aha, a o čem?“
„Jenom tak. O všem možném“.

109

Překulil se na břicho, opřel se o loket a podíval se na ni. „Rosalie, každá minuta
tohoto týdne mě mučila. Musíme si promluvit“.
„Teď ne, Philipe“.
„Ale ano, teď. Poslechni, miláčku, vím, že tě trápí nejistota, a myslím, že ti rozumím.
Všechno se to seběhlo příliš rychle. Ale já o ničem nepochybuju, o ničem. Jsem na
první lásku hrozně starý, ale jsem si jistý, že je to pro oba to pravé“.
Rosalie na moment zavřela oči, potom je otevřela a s láskou na něj pohlédla. „Možná
to je právě to, co mě trápí. Většina mužů tvého věku už byla zamilovaná
nespočetněkrát. Jak můžeš vědět, že to, co ke mně cítíš, je opravdu láska?“ Nemáš
s čím to srovnávat“.
„To ne. Ale prostě to vím. Všechno, co jsem až doteď v životě udělal, mělo svůj
důvod. Když o tom přemýšlíš, je to docela hloupé. Možná, že tomu věřím právě
proto, že jsem se do tebe bláznivě zamiloval téměř na první pohled. Myslel jsem si,
že mě láska nikdy nepotká. A teď, když mě potkala, jsem netrpělivý“.
Rosalie objela křivku jeho rtů špičkou prstu. „A to je chyba“.
Philip zvrátil hlavu do polštáře, přitáhl si ji k sobě, ale hlavu měl plnou myšlenek. Cítil,
že se něco děje, nebo alespoň není úplně v pořádku, ale nedokázal určit, co. Byl si
jistý, že Rosalie ho má stejně ráda, jako on ji. Ale z nějakého důvodu to nechce dát
najevo. Nevěděl, co ji trápí, ale byl si jist, že jí v hlavě probíhá něco dost složitého.
Ale pokusí se tomu přijít na kloub až později. Právě teď se cítil jako velmi spokojený
muž. Pocit, že ji má vedle sebe, vymazal prázdnotu minulého týdne a naplnil ho
štěstím. Otřel se rty o její spánek a zeptal se. „Máš hlad?“
„A jaký. Měla jsem hodně práce, a jediné, co jsem stihla, byla káva a mléko. Mám
hlad jako vlk“. Vstala a přitáhla si deku přes ňadra. „Ale mám obavu, že se budeme
muset spokojit s tím, co je v lednici“.
Philip odhodil přikrývku stranou, posadil se, natáhl si kalhoty a košili, aniž by se
namáhal s botami a spodním prádlem.
„To nevadí, když o tom tak přemýšlím, taky nemám daleko k vyhladovění“.
Asi hodinu poté, už byli po večeři a popíjeli víno, když Rosalii napadlo, zeptat se na
zbytek rodiny. „Jak se mají vaši?“
„Dobře, myslím si, že dobře“.
„A Sára? Stýská se mi po ní“.
Philip zvážněl. „Obávám se, že Sára se nemá tak dobře“.
„Och, co se stalo?“
„Zdá se, že se zapletla s jedním chlapem. Pamatuješ si na Dina Baldini, viď? Táta se
o tom nějak dozvěděl, jako ostatně o všem. Neměl z toho vztahu radost, řečeno
velmi mírně. Prostě je to v rodině trochu napjaté“.
Rosalie si pozvedla sklenku ke rtům a její srdce vynechalo jeden úder. V to přesně
doufala, že Buck nebude nadšený.
„Nevím, co z toho všeho vznikne. Sára a otec se zjevně včera znovu pohádali. Přišla
za mnou v slzách …, a to bylo od doby, co byla malá, poprvé, co jsem ji viděl plakat.
Přísahala, že si ho chce vzít stůj co stůj. Má teorii, že až se vezmou, nebude už otec
moci nic dělat“.

110

„Co si o tom myslí tvoje matka?“
Philip se ušklíbl. „Ta si myslí vždycky totéž, co otec. Snažím se zůstat od toho všeho
stranou, ale nikdy jsem neviděl sestru odhodlanou a tak pro něco rozhodnutou.
Možná, že si Dina vezme, kdo ví“.
Rosalie, když to slyšela, postavila sklenku na stolek a zničeně se rozhlédla kolem
sebe. Měla Sáru příliš ráda a její svědomí konečně vyhrálo bitvu se zbabělostí.
„Nenech ji to udělat, Philipe“.
„Cože?“, podíval se zmateně.
„Sára si tě váží a hodně na tebe dá. Mohla by tě poslechnout. Nenech ji si vzít toho
člověka. Byla by to nejhorší chyba jejího života“.
S nebývalým zmatkem skoro zděšením v očích na ni okamžik jenom zíral. „Proč si to
myslíš, lásko? Nic o Dinovi nevíš“.
„Ale ano, právě, že vím. Znám ho několik let“, tiše pronesla.
„Prosím? Ty znáš Dina?“, nevěřícně zakroutil hlavou.
„Ano, znám a moc dobře. Pracoval dříve pro mého strýce. Prosím tě, věř mi a neptej
se mě na nic dalšího. Dino Baldini je ničema“.
„Tomu nerozumím. Přece tě musel poznat“.
„Ano, taky poznal“.
„Ale ani jeden z vás nedal najevo, že se znáte z dřívějška“, konstatoval suše.
„Ne, což ze mě dělá špatnou jen o něco menšího, než je Dino sám. Víš, věděla jsem
o jeho vztahu se Sárou od prvního dne, kdy jsem přijela na farmu a nedokázala jsem
nic říct. Mohla bych tvrdit, že jsem to neudělala, protože mě o to Sára požádala, ale
nebyla by to pravda“.
Philipovi se napjaly svaly. Všiml si, jak Rosalie uhýbá očima a jak má pevně sevřená
ústa. Neřekla mu moc, ale byl to první náhled do její minulosti. A i když ho prosila,
aby se jí nevyptával, musel to udělat. Postavil sklenku na stolek a vzal její ruce do
dlaní.
„Rosalie, byl bych rád, kdybys mi pověděla o svém životě, jak a proč jsi skončila tak
daleko od domova, v Saint Paul Vence. Vždycky jsem věděl, že je tam něco, co
chceš tajit. Ale já tě miluju, a myslím, že mám právo o tobě vědět všechno“.
Rosalie smutně pohlédla na jejich spojené ruce a studovala tmavé chloupky na
hřbetu té jeho. Byl to uklidňující pohled. Pomyslela na to, že by mohla jít ruku v ruce
s ním životem a zabolelo ji u srdce. Ztratila řeč.
„Rosalie?“
„Ano“, hlesla.
„Věř mi a pověz mi to. Ať je to cokoli, nemůže to být tak hrozné“.
Přepadl ji zmatek. Jak málo toho věděl. Až se dozví pravdu, uvědomí si stejně jako
ona, že je nečeká společná budoucnost. Proto bylo pro ni tak těžké mu to říct. Bylo
by krásné, kdyby ta kouzelná doba trvala o něco déle. Ale to by bylo sobecké a
nečestné. Philip si zaslouží se dozvědět její příběh. Potom snadněji pochopí, že
rozchod, který musí nevyhnutelně přijít, nemá nic společného s jejími city k němu.

111

A tak alespoň se jí podaří zabránit Sáře, aby udělala hroznou chybu a vzala si Dina
Baldiniho. Přesto váhala, jak by měla začít. Bylo to tak dávno a nepatřilo to k věcem,
s nimiž by se svěřovala kdekomu na potkání.
„Já …., nevím, jak bych měla začít.
„Tak zkus třeba začít od samého začátku“, navrhoval jí Philip jemně.
Rosalie se pohodlně usadila, přitáhla si kolena k bradě a dala se do vyprávění.
Jakmile začala, slova se z ní hrnula a s nimi přicházel pocit ztráty, ale také uvolnění
od břemene, které ji roky tak tížilo. Její hlas byl monotónní a bezvýrazný. Měla pocit,
jako by vyprávěla příběh, který viděla v televizi, nebo četla v časopise. Příběh, který
s ní jako by neměl nic společného. Ale právě že měl a mnoho.
„Narodila jsem se s příslovečnou stříbrnou lžičkou v puse“, řekla.
„Tušil jsem to“, reagoval Philip.
Bratr mého otce byl velmi bohatý člověk, ostatně jako všichni v naší rodině. Vedla
jsem idylický život. Antonio, můj strýc, mimo jiné vlastnil taky farmu a vedl proslulou
jízdárnu. Jeho koně byli považováni za nejlepší v Itálii. Často jsem tam trávila hodně
času. Bylo to moje nejoblíbenější místo na světě. Uměla jsem jezdit na koni dlouho
předtím, než jsem se naučila jezdit na kole“.
„To jsem si taky myslel. Od začátku jsem měl podezření, že to nebyla pouze krátká
zkušenost“, jak ses snažila nám namluvit“.
Rosalie na něj pohlédla. „Opravdu?“
„Ano. Za prvé jezdíš moc dobře. A nikdy ses na nic neptala. Většina normálních
zelenáčů je hrozně zvědavá, když se dostanou prvně do takového prostředí. A pak
tady bylo to, jak jsi zvládla jízdu bezchybně, když kůň naháněl zbloudilé tele. Bylo
toho hodně, z čeho jsem usoudil, že život na farmě ti není cizí, až tak úplně“.
Přikývla a povzdechla si. „Moje matka mě vždy považovala za divošku a snažila se
ze mě vždy udělat dámu. Studovala jsem na vybraných školách, hodně cestovala.
Byla jsem nejmladší a taková dost rozmazlená princezna. Naštěstí ze mě nevyrostla
pěkná snobka, což ostatně není nikdo z naší rodiny. Pokud existují nějaké nevýhody
v hromadě peněz, kde jsem vyrůstala, tak o nich nevím“.
„Takový způsob života je na hony vzdálený pozici asistentky v hotelu“, podotkl Philip.
„Dokonce i v takovém prvotřídním jako je ten náš“.
„Já vím. Někdy mě stále překvapuje, že jsem vůbec byla schopná takovou změnu
přežít. Nebylo to zpočátku jednoduché, to mi věř“.
„Co se přesně stalo, miláčku?“
Rosalie bojovala se vzpomínkami. „Bylo to asi před pěti lety, když se mi rozpadl život
na kusy. Můj strýc byl obviněn ze zpronevěry a podvodu. Antonio stále tvrdil, že je
nevinný. Vyšetřování se táhlo měsíce, potom ho postavili před soud. Proces trval
další měsíce a stal se pro mě a celou naši rodinu noční můrou“.
Najednou se zadrhla a Philip už měl na jazyku, aby přestala vyprávět, protože to
odhalení je pro ni příliš bolestivé. Ale neřekl to, natolik byl její zpovědí fascinován.
Rosalie se nadechla a pokračovala.
„Obhajoba spočívala na reputaci a charakteru naší rodiny, na bohatství a dobré
práci. Proč, dokazoval náš právník, by muž takového postavení něco takového dělal.

112

Neměl žádný motiv. Mohl dělat obchody a zůstat přitom svatý a stejně by vydělal víc
peněz, než mohl utratit.
„To si myslím taky“, řekl Philip.
„Ano, všichni jsme si to mysleli. Po celou dobu nám bylo veřejné mínění nakloněno,
ale pak se stalo něco velmi strašného ….“, a rozplakala se.

Sedmnáctá kapitola zase za týden…

Dagmar Valová

Kapitola první ZDE

Kapitola druhá ZDE

Kapitola třetí ZDE

Kapitola čtvrtá ZDE

Kapitola pátá ZDE

Kapitola šestá ZDE

Kapitola sedmá ZDE

Kapitola osmá i devátá ZDE

Kapitola desátá ZDE

Kapitola jedenáctá ZDE

Kapitola dvanáctá ZDE

Kapitola třináctá ZDE

Kapitola čtrnáctá ZDE

Kapitola patnáctá ZDE

Článek pro vás napsala:

Redakce Popelky vznikly 14.7.2011 "Rak" tel:721 381 824

Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.

Tyhle taky napsala:

Archiv autora

• Tělo09.09.2024Jak menstruační cyklus ovlivňuj váš výkon při tréninku?
• Komerce18.04.2024Deprese není jenom o antidepresivech: Proč je důležité zabývat se podstatou problému
• Móda03.04.2024Historie parfémů: Od Mezopotámie přes maďarskou královnu a první kolínskou až po Chanel
• Komerce13.02.2024Technické zajištění akcí: Pronájem kvalitní audiovizuální techniky