Views: 71
PŘÍLOHA NA VÍKEND
Kapitola 22.
Bylo to tady, firemní porada. Rosalie se snažila potlačit nervozitu a připravovala se, co se sebou všechno vezme, hlavně argumenty a nápady, které hodlala představit a rovnou i prosadit. Nějak hluboko v mysli tušila, že je něco špatně, ale nevěděla, co.
Pohled na hodinky jí napověděl, že je nejvyšší čas. Ve spěchu popadla složku
s papíry a zamířila ke dveřím. Vyťukala bezpečnostní kód na přístupovém panelu a
dveře se otevřely. Jedna složka se jí zachytila v rámu dveří a vysmekla se jí z ruky.
Ostatní volné papíry ji následovaly a skončily na zemi u jejích nohou.
No zatraceně. Sklonila se, aby všechno posbírala. Styděla se a zároveň se modlila,
aby ten trapas nevidělo moc lidí. Vtom se jí v zorném uhlu objevily dvě mužské nohy.
„Dovolte, pomůžu vám“, ozval se mužský hlas, podřepl si a začal sbírat rozházené
papíry, které jí ležely u nohou.
„Děkuji“, podařilo se jí vykoktat. Příliš se styděla, než aby se mu podívala do očí,
když jí podával hromádku papírů. Oba se rázem postavili. Byla zabraná do
uspořádání složek, takže svému pomocníkovi nevěnovala moc pozornosti, když
promluvila. „Omlouvám se, a ještě jednou děkuji“, potom zvedla zrak k mohutné hrudi
a střetla se s očima, které tak důvěrně znala. Šedýma, nádhernýma očima, jež ji
kdysi propalovaly láskou v nejintimnějších chvilkách. S očima, které tolik milovala.
Větu nedořekla. Rozbušilo se jí srdce, ztratila řeč, nedokázala vůbec myslet.
138
Přestala dýchat a byla tak ochromená, že jí složky znovu vypadly z rukou. Slyšela
pouze šustění, se kterým se papíry opět snášely k zemi.
„Philipe?“
„Rosalie?“, vyhrkl překvapeně. Podle jeho zamračeného výrazu v jeho obličeji
usoudila, že ho setkání překvapilo stejně jako ji.
Do hajzlu, tak ona je tady a srdce mu v hrudi poskočilo. Snažil se zpracovat tuhle
novou informaci. Ani v nejmenším snu by ho nenapadlo, že ji zrovna tady a dnes
potká. No vlastně to všechno dávalo smysl. Jenom nebyl na takové setkání
připravený, všechno mělo proběhnout jinak. Nějak se začínal ztrácet v souvislostech
a rozhodně to musí zjistit. Avšak nyní s neskrývaným úžasem si Rosalii prohlížel.
Celou dobu od chvíle, kdy vyhledal Bruna Sebastiana Ascoliho, a společně plánovali
tohle setkání, se na tuto chvíli donekonečna připravoval. Nyní tak nečekaně stála
před ním a on najednou hledal slova. Naposledy ji viděl před čtyřmi měsíci a potom
z neznámých důvodů zmizela. Sice to až taková pravda nebyla, protože v tom měl
samozřejmě prsty jeho otec, Buck Bennet, který tak neuváženě jednal. Stála před
ním živá z masa a kostí tak blízko, že mohl natáhnout ruku a dotknout se jí. Místo
toho se chytil za vlasy, sevřel je v pěst a zatáhl tak silně, až ho to zabolelo. Bylo to
doslova k zbláznění. Sotva se dokázal udržet na uzdě. Jeho mysl a tělo fungovaly ve
zcela odlišném režimu, naprosto nezávisle jedno na druhém. Jeho Rosalie, žena jeho
života, kterou nepřestal milovat, která mu vzala srdce. Žena, která zmizela, tady teď
stojí před ním a tvrdí, že je …, co vlastně je, co tady dělá? Zatraceně, do hajzlu a
ještě dál. Jeho myšlenky byly naprosto ztracené. Pořád tomu nevěřil. Nevěděl, kolik
času uplynulo, možná celé věky. Ano, rozhodně mu pomátly všechny smysly.
Potřeboval skleničku, nebo možná celou láhev a opít se do bezvědomí.
„Já, …. nevěděla jsem …… nikdo mi nic neřekl“ …… plácala nesmyslně.
Philip ji nevnímal, protože nemohl. Jenom stál a hleděl na ni. Stála znovu před ním,
jako když ji spatřil prvně. Krásná, ještě krásnější, než si ji pamatoval. Vypadala jako
sebevědomá žena. Ačkoliv z ní právě teď sebedůvěra zrovna nečišela. Instinkt mu
velel, aby se natáhl a objal ji. Chtěl, ale podařilo se mu tu naléhavou touhu
ovládnout. Čekal, jak zareaguje ona. To ona ho opustila, aniž by mu dovolila, aby
všechno vysvětlil. Rána v jeho srdci byla stále čerstvá, otevřená a odkapávala z ní
metaforická krev. Čekal tak dlouho, tak to ještě vydrží.
„Philipe, co …. co tady děláš?“, hrdlo se jí pohnulo, když těžce polkla.
Zatoužil přitisknout svá ústa na to místo a ochutnat ji. Prahl po chuti její kůže, ale víc
než to, chtěl, aby se konečně vyslovila. Aby se na něho podívala, začala s ním mluvit
a přijala, že chce být v jeho blízkosti. Ale pokud o Rosalii něco věděl, byla to
skutečnost, že se pokusí znovu od něj dostat pryč, utéct.
„Zrovna jsem přijel a ubytoval se tady“, odpověděl a sledoval, jak mu před očima
nádherně zbledla.
„Bydlíš tady ….“, vyslovila. Nebyla to otázka, ale prohlášení, jako by se o téhle
novince pokoušela přesvědčit samu sebe. Prohrábla si rukou vlasy a stáhla je, jako
by je chtěla před něčím ochránit. Bylo zajímavé sledovat její vyděšenou reakci.
Kupodivu ho to naplňovalo štěstím.
139
Pokud instinktivně hledá ochranu před jeho blízkostí, pak by to znamenalo, že jí není
lhostejný. To je dobré znamení. Téměř bytostně cítil, že se jeho přání vyplnilo. Čekal.
Představoval si, jaké to bude, jestli se potkají, věřil tomu, nikdy nepřestal.
Předpokládal, že se na to setkání nemohl připravit dostatečně. A teď je tady. Bože a
všichni svatí. Cítil se ohromeně. Ano, ohromený rozhodně byl, když jí odpověděl.
Nebyl si ani trochu jistý, jak jí to má říct. Stála tady, přímo před ním.
„Jak jsem řekl, bydlím tady a mám zde obchodní jednání ohledně pozemků se
zdejším manažerem. Jak jen se jmenuje …..“, zapátral v paměti, „Roberto Salvani“,
pomalu přikývl a snažil se udržet chladnou hlavu. Náhle rozhodil rukama. „No, a tohle
tady na mě čekalo“, ukázal na ni.
Ale ona na něho rozhodně nečekala, hořce si pomyslel. A uměl být pěkný parchant,
když chtěl, a taky si tak zrovna připadal. Bůh ví, že na to měl nárok, když musel čelit
tomuhle chladnému, formálnímu setkání. Znal ji, a přesto tahle chvíle probíhala
v nepříjemném tichu a odtažité vzdálenosti. A to byl ten problém. Ta část života,
kterou strávili spolu a všechny ty následující chvíle, kdy museli žít odloučeně. Celá ta
situace byla pěkně podělaná. Ale on byl na takové stavy ve svém životě zvyklý.
Jediné, co se mu dělo správně, byl den, kdy ji poznal. Až na to poslední, kdy mu
zmizela ze života, což ho málem zabilo. Dlouho nevěděl, co se vlastně stalo a proč.
V tom měl prsty jeho otec a bratr, a to jejich ochranitelské a útlocitné ego. Jednali
unáhleně, neohleduplně a on s tím nemohl nic udělat, protože netušil, co všechno
tomu předcházelo. Jakmile to zjistil, v jejich rodině vypukla vřava hádek, obviňování,
než se všechno vysvětlilo. Ano, Buck Bennet si dával za vinu, co všechno způsobil.
Docela si uměl představit, jak se otec musel tvářit, když mu po telefonu sdělil, kdo je
hrabě Bruno Sebastian Ascoli …. Philip stále čekal, že nějak zareaguje, že něco
udělá, ale její tvář byla zatím bez výrazu.
„Aha, tak jo“, konečně promluvila, mrkla na něho, ale vzápětí uhnula pohledem.
Rozhodně ji setkání překvapilo. Dobře. Zase dobře. Všiml si, jak se trhaně nadechla
a vzpomněl si, jaké to bylo, když se pod ním zmítala ve vlnách orgasmu. Nemohl si
pomoct, když nadhodil. „Vypadá to, že se teď nějakou dobu budeme vídat“.
„No jo, asi to tak bude“ a pak udělala něco, co nečekal. Kousla se do spodního rtu a
nepatrně ho vtáhla do úst. Tváří jí přeběhl záblesk nelibosti, jako by zažívala bolest.
Alespoň tak mu to přišlo. Najednou se kolem něho protáhla. „Promiň, ale musím jít.
Čekají na mě, musíme projít nějaké smlouvy“.
„Myslíš tyhle smlouvy?“, ukázal na podlahu.
„Zatraceně“, sykla. Opět se sehnula a začala sbírat papíry.
Sehnul se taky, ale gestem ruky ho zastavila a prudce se nadechla. „Tentokrát to
zvládnu sama“, vytrhla mu z ruky poslední papíry. „Ale děkuju za pomoc“, ušklíbla se
a ve tváři sarkastický výraz, který se nedal přehlédnout.
„Tak hodně štěstí“, postavil se a podával jí ruku, aby jí pomohl na nohy. „Soustřeďte
se, slečno Ascoliová“, přinutil se k chabému úsměvu.
Jeho Rosalie se mu znovu objevila v životě, ať už se jí to líbí nebo ne. Bude ji vídat a
ona s ním bude muset mluvit. Je možné, že mu nedá šanci, ale nakonec to dopadne.
To se ještě uvidí …..
140
Na Rosalii čekal neodkladný úkol, který zahrnoval přinejmenším vraždu. Proběhla
kolem Arianny, asistentky jejího bratra. Odmávla její překvapený protest a vtrhla
přímo do kanceláře. Bruno zrovna s někým mluvil, ale ona ten hovor okamžitě
ukončila. Několikrát stiskla červené tlačítko a tak ho odpojila.
„Co to, sakra děláš?“, vyštěkl na ni a z jeho očí sršely blesky. „Měl jsem pracovní
hovor, chápeš to?“
„Jo, chápu to velmi dobře. Co se pleteš do cizích věcí? Co tě to k čertu napadlo,
přivést sem Philipa?“
„Aha, tak Philipa, to je zajímavé“, uvelebil se Bruno v koženém křesle a složil ruce na
hrudi. Ve tváři měl samolibý až domýšlivý výraz. „Nevěděl jsem, že se znáte“,
popichoval ji.
„Nenech se vysmát, Bruno“, odfrkla si.
„Moje sestra se vrátila domů tak nečekaně. A proč asi ….? Stále jsme čekali na
nějaké vysvětlení, ale marně. Kdyby mě nekontaktoval Philip Bennet …“, odmlčel se
Bruno. „No, a právě teď nastala pro tebe ta správná příležitost ….., ve všech
směrech, Beruško. Na tom jsme se všichni shodli, je nejvyšší čas, abyste se konečně
setkali“, pozvedl k ní svoje černé oči. „Copak, ty s tím nesouhlasíš, Rosalie?“
Namířila na bratra roztřeseným prstem. „Souhlasím s tím, že strkáš prsty, kam
nemáš, bratříčku. Jsi zatracený kretén, víš to?“
Bruno pokrčil rameny, zvedl telefon a znovu vytočil volané číslo. „Uklidni se, Beruško,
mě nenaštveš. Teď už ne“, spokojeně se usmíval.
„Hej, co kdyby ses přestal starat o můj život“, znovu na něj zaútočila. Byla hrozně
naštvaná za to, jak s ní manipuloval, jakou hru s ní sehrál. Věděla, že musí odejít,
jinak by se na bratrovi dopustila něčeho moc ošklivého. „Víš co, Bruno? Jdi do
prdele“, štěkla na něj a otočila se k odchodu.
„Taky tě mám rád, Beruško“, řekl vesele. „Promluvíme si později“.
Dvacátá třetí kapitola zase za týden…
Dagmar Valová
Kapitola první ZDE
Kapitola druhá ZDE
Kapitola třetí ZDE
Kapitola čtvrtá ZDE
Kapitola pátá ZDE
Kapitola šestá ZDE
Kapitola sedmá ZDE
Kapitola osmá i devátá ZDE
Kapitola desátá ZDE
Kapitola jedenáctá ZDE
Kapitola dvanáctá ZDE
Kapitola třináctá ZDE
Kapitola čtrnáctá ZDE
Kapitola patnáctá ZDE
Kapitola šestnáctá ZDE
Kapitola sedmnáctá ZDE
Kapitola osmnáctá ZDE
Kapitola devatenáctá ZDE
Kapitola dvacátá ZDE
Článek pro vás napsala:
- Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.
Tyhle taky napsala:
Společnost09.07.2025Zlaté starožitnosti online? Staletími ověřená hodnota v online světě neztrácí!
Komerce30.05.2025Skluzavky a pískoviště promění vaši zahradu v dětský ráj
Komerce29.03.2025Co je to ryzost kovu a jak ovlivňuje vlastnosti řetízku
Společnost24.12.2024Přihlaste se na kurz umělé inteligence
Nahrávání ...
