Dášin nedělníček. Inkognito – erotický román (kapitola patnáctá)

Návštěvy: 67

PŘÍLOHA NA VÍKEND
Kapitola 15.
Dlouho poté, co Celine usnula, stál Buck u okna jejich ložnice a přemýšlel. Byl překvapen, řečeno mírně, když Rosalii a Philipa v něčem, co bezpochyby bylo intimní chvilkou, vyrušil, a Buck neměl překvapení, která se týkala rodiny, rád.
Na rozdíl od toho, co si Rosalie myslela, však nebyl ani trochu znepokojený nebo
rozzlobený. Teď, když měl čas se nad tím zamyslet, si uvědomil, že Rosalie vlastně
vyhovuje jeho náročným kritériím. Byla krásná, vzdělaná, elegantní a uměla se
chovat. Celine se o ní vyjadřovala kladně a Buck na mínění své ženy vždycky dal.
Celá jeho rodina si Rosalii oblíbila a vážila si jí. Krátce řečeno, Philip si vybral moc
dobře, o tom nebylo pochyb.
Ale Buck nerad soudil předčasně. Pokud měl jeho syn o Rosalii zájem, potřeboval se
o ní dozvědět více. Možná, že telefonát Gabrielu Sorensonovi postačí. A možná, že
by si měl mezi čtyřma očima promluvit s Rosalií, než to zajde dál. Bylo nezbytné, aby
se dozvěděla, co se od ní očekává. Potom se Buck rozhodne, zda dát tomuto jejich
vztahu požehnání, nebo ho zlikvidovat dřív, než se rozvine.

98

Právě ve chvíli, když se Rosalie následujícího dne začala oblékat, ozvalo se
zaklepání na dveře. „Vstupte“, zavolala.
Dveře se otevřely a do pokoje vstoupila Maria. „Dobré jitro, slečno“, oslovila ji plaše.
„Ano, co se děje, Mario?“, zvědavě se podívala na služebnou.
„Pan Bennet by se s vámi rád sešel ve své pracovně, jakmile posnídáte“.
Přestože v domě žili tři muži, nebylo pochyb, koho Maria myslela. Rosalii přepadl
záchvat strachu. Soukromý rozhovor s Buckem Bennetem nebyl zrovna jejím snem,
jak začít nový den. Nemusela dlouho přemýšlet, aby jí bylo jasné, čeho se má jejich
rozhovor týkat. Nicméně, něco takového očekávala. Ani na minutu si nepomyslela, že
by Buck nechal tu včerejší scénu bez komentáře.
„Děkuji, Mario“, odpověděla klidně. „Vyřiďte panu Bennetovi, že za ním přijdu, hned,
jak se obléknu. Nemám dnes ráno vůbec hlad, takže se obejdu bez snídaně“,
podotkla ještě.
„Ano, dobře, slečno“, Maria vycouvala z pokoje.
I přes své tušení, nebo možná kvůli němu, Rosalie vůbec nepospíchala. Dooblékla
se, namalovala a pak se zastavila, aby se podívala na Philipa, který ještě, díky bohu,
nevěděl o světě. Dívala se na něho a srdce se jí sevřelo. Vypadal ve spánku tak
mírně, skoro až chlapecky. Zatoužila po tom, si vlézt k němu do postele, obejmout ho
a těšit se z jeho přítomnosti. Připadalo jí neuvěřitelné, že k němu mohla za tak
krátkou dobu tolik přilnout. Vždycky si myslela, že láska se vyvíjí postupně, měsíce
nebo i roky. Ale Philip změnil celý její život během dvou týdnů. Vzpamatovala se, tiše
opustila jeho pokoj a zamířila rovnou do Buckovy pracovny.
Dveře byly zavřené. Lehce zaklepala a na jeho „dále“ vešla dovnitř. Tahle místnost
vypadala úplně jinak, než všechny ostatní v domě. Útulná, zařízená typicky mužským
nábytkem a vévodil jí obrovský mahagonový stůl. Stěny zdobily tucty zarámovaných
fotografií. Buck seděl za stolem, otočený ke dveřím. Když spatřil Rosalii, vstal a
usmál se na ni.

„Pojďte dál, drahoušku a posaďte se. Maria mi říkala, že jste nesnídala. Dejte si,
prosím alespoň kávu a tyhle skořicové rohlíčky. Jsou vynikající“.
Kávovar stál na stolečku u jednoho z oken. Vůně kávy a čerstvě upečeného pečiva
byla neodolatelná.
„Děkuji“, řekla Rosalie tiše. „To zní dobře“, zamířila ke stolku, ale Buck byl rychlejší.
Sám jí nalil kávu a nandal na talířek rohlíčky.
„Zbytek rodiny ráno v neděli vyspává, ale já nikdy nedokážu spát dlouho, i když je
neděle. Všiml jsem si, že i vy jste ranní ptáče. To se mi líbí. Ráno je nejproduktivnější
část celého dne“.
Potom, místo aby ji dovedl k židli, Buck ji vzal za paži a provedl ji po pokoji. Ukazoval
na jednotlivé fotografie a vysvětloval, co která znamená. „Neměli jsme moc času na
prohlídku naší farmy, Rosalie, a je mi to líto. Rád poskytuju hostům náhled do historie
naší rodinné farmy“.
Většinu toho již věděla od Philipa, ale bylo to zajímavé a fotografie ji uchvátily.
Bennetové znali spoustu slavných lidí. Rosalie čas od času, když se jí zdálo, že se to
od ní očekává, pronášela inteligentní poznámky, ale teď její mysl se soustředila na
něco jiného. Zdálo se jí, že se jí Buck snaží rozptýlit, aby se uvolnila. Ale proč?

99

Když obešli celou místnost, Buck ji požádal, aby se posadila. Sám si znovu sedl za
stůl, založil si ruce na prsou, a pronikavě se na ni zahleděl.
„Rosalie, doufám, že mi odpustíte mou neomalenost, ale nerad moc mluvím a
chodím okolo horké kaše. Pokud se nemýlím a myslím, že ne, vy a můj syn jste si
jeden druhého velmi oblíbili“.
Rosalie mu musela připsat k dobru jeho přímost. „Ano, my …., vycházíme spolu
dobře, velmi dobře, jestli mi rozumíte“.
„Ano, musela jste ho zaujmout na první pohled“, přikyvoval a tvářil se přívětivě.
Rosalie nedokázala potlačit úsměv. „Vlastně Philip byl při našem prvním setkání
poněkud nedůtklivý. Ale tomu jistě rozumíte vzhledem k okolnostem, které nás svedly
dohromady“.
„Ano, to jistě“, Buck si zamyšleně skousl rty. „Otcova poslední vůle nás poněkud
šokovala, ale chci vám říct, že nikdo z rodiny vůči vám kvůli tomu dědictví nechová
žádnou zášť“.
„To jsem ráda, děkuji vám, pane Bennete“.
„Bude vám vadit, když se vás zeptám, jestli jste s Philipem diskutovali o plánech do
budoucna?“, zeptal se na rovinu.
„Známe se jen pár dnů, pane Bennete, musím vás ujistit, že věci ještě nedošly tak
daleko“, odpověděla bez zaváhání.
„Ano, ale znám svého syna. Čekal jsem dobře takových dvanáct let, měl bych dodat,
že trochu netrpělivě, až Philip projeví vážný zájem o nějakou ženu. Teď to právě
udělal. Nemyslím si, že si vás nechá jen tak proklouznout mezi prsty. Víte, Rosalie
rád o sobě tvrdím, že vím, co se v rodině děje, a tohle přišlo jako blesk z čistého
nebe. Nerad bych vás ale svým vyptáváním urazil“.
„To je v pořádku, ani v nejmenším“, prohlásila rozhodně, a byla to jen taková malá
lež. Přemítala o tom, proč se Buck rozhodl promluvit si s ní, a ne s Philipem. A také ji
zajímalo, co by Philip na tohle setkání mezi čtyřma očima řekl.
Buck, jako kdyby jí četl myšlenky, vysvětloval. „Chci si s vámi pohovořit, protože vy si
asi na rozdíl od Philipa nejste vědoma struktury naší rodiny a toho, co se od Philipa
očekává. Ženě, která si vezme mého syna, okamžitě připadnou určité povinnosti“.
„To je obvyklé“.
„Ano, samozřejmě. Ale já mluvím o specifických povinnostech. Ale předtím, než vám
je trochu přiblížím, bych vás chtěl ujistit, že proti vám vůbec nic nemám. Naopak, jste
okouzlující mladá dáma a navíc jistě velice přizpůsobivá. A to je velice důležité. I můj
otec měl o vás vysoké mínění, což je co říct, a já jsem jeho úsudku vždycky věřil.
Takže, pokud si myslíte, že s vaším vztahem nesouhlasím, zapomeňte na to. Tak to
rozhodně není“.
Rosalie nechápala, proč na ni Buckova slova zapůsobila tak, že se cítila ještě více
napjatá a nervózní. Nechápala, kam tím vším směřuje, ale začínala být na ty
specifické povinnosti docela zvědavá. Byla si jistá, že smyslem tohoto setkání není
jenom seznámit se. „Děkuji“ řekla a čekala se zatajeným dechem, co bude dál.
„Asi jako všichni otcové, i já jsem měl pro své děti velké plány. Ne všechny se splnily.
Musím se přiznat, že v minulosti jsem byl dost zklamaný. Jednak je tu problém
s vnoučaty. Já sám pocházím z Arizony a tady ve Francii jsem poznal svou ženu.

100

Nyní je to domov Bennetů a tak to i zůstane nadále. Máte něco proti mateřství?“,
zeptal se nesouvisle a nečekaně.
Bože, pomyslela si Rosalie, tohle je už opravdu příliš, ale nakonec pronesla. „Vůbec
ne. Myslím, že bych se jednou chtěla stát matkou, jako ostatně každá žena“.
„Dobře, dobře. Jeden u dnešních moderních žen nikdy neví. Ale Philipova žena
samozřejmě bude muset umět mimo jiné dobře bavit a vystupovat jako správná
hostitelka. Ale vzhledem k vašemu postavení v Greenspointu, pochybuji, že byste
měla něco proti. Gabriel Sorenson mi řekl, že na tohle máte talent od přírody“.
Rosaliiny oči se lehce rozšířily. „Promiňte, vy jste s Gabrielem o mně mluvil?“
„Ano. Volal jsem dnes ráno do hotelu. Vadí vám, že jsem se Gabriela na vás trochu
poptával?, zahleděl se na ni pozvednutým obočím.
„A znamenalo by to něco, kdyby mi to vadilo? Jste majitelem hotelu, pane Bennete a
máte právo, ptát se na moje výkony“.
„Jistě, to rozhodně mám. Asi vás potěší, když vám řeknu, že váš šéf si vás nemohl
vynachválit, a to vůbec nepřeháním“.
„Není těžké odvádět svou práci dobře, když ji máte tak rád, jako já tu svoji“.
„To je pravda. Ale zajímalo by mě, jak by se vám líbila vyhlídka na veřejný život“.
„Veřejný život? Promiňte, ale teď vám nerozumím“, nechápala Rosalie.
„Ano, rád bych, aby se Philip dal na politiku“, upřesnil Buck.
„Ví o tom?“, zeptala se s údivem. Rosalie ani jednou neslyšela, že by Philip říkal
alespoň náznakem, něco o tom, že by chtěl dělat něco jiného, než pracovat na
farmě. Měla za to, že svou práci měl moc rád.
„No, ještě jsme o tom příliš nediskutovali, pokud máte na mysli tohle“, připustil Buck.
„Ale až přijde čas, nemyslím, že by odmítl. Naše rodina vždycky fungovala jako
celek. Co je dobré pro jednoho, je dobré pro všechny a naopak. Arman a já se
shodujeme na tom, že právě Philip je rozeným politikem a diplomatem. Když si
zamane, dokáže přesvědčit kohokoli o čemkoli. Přirozeně bude po svém boku
potřebovat vhodnou ženu. Ale jak už jsem řekl, jste krásná, elegantní, a víte, jak
jednat s významnými lidmi. Toho se neobávám ani v nejmenším“.
Rosalii při zmínce o veřejném životě napadlo jen jedno, publicita. Po zádech jí běhalo
mrazivé chvění.
„Právě teď“, pokračoval Buck s očima zářícíma očekáváním, „mám v úmyslu začít
s Philipem politickou kariéru pro příštích pár let. Potřebuje nějakou státní funkci.
Ještě si nejsem jistý jakou, ale mělo by to být něco hodně viditelného. Mám styky a
jeho jméno je hodně známé, takže neočekávám žádné problémy“.
Rosalie měla dojem, že se přeslechla. „Pane, Bennete, chcete mi říct, že pokud vaše
plány vyjdou, stane se Philip jednou známou politickou tváří v zemi?“
Buck se spokojeně usmíval a přikývl. „Proč ne? A přiznám se vám ještě k něčemu, to
bude teprve začátek. Proč se nedotknout nebe, že? Rosalie, pokud vše půjde dobře,
jednou by se mohl můj syn stát i prezidentem“.
Rosalie zalapala po dechu. „P r e z i d e n t e m?“
Buck přikývl. „A proč ne. Všechno je možné. Bude to samozřejmě nějaký čas trvat.
Nejdřív se musí položit ty správné základy“.

101

Toto odhalení vzalo Rosalii na okamžik dech. Potom však řekla. „Není to příliš
ambiciózní, pane Bennete?“
„Jistěže, ale není to jenom sen. Mohlo by se to vyplnit. Takže teď jistě chápete, proč
mám takový zájem na tom, aby si můj syn našel vhodnou ženu. Správná žena může
být velkým přínosem pro manželovu politickou kariéru“.
Rosalie se snažila pečlivě zvážit a zamyslet se nad tím, co si vyslechla a neměla
nejmenší pochyby, kam sama patří. „Pane, Bennete, jste si naprosto jistý, že Philip
bude chtít totéž, co vy?“
„Jistě. Moje potomstvo vždycky plní moje přání. Nikdy mě nezklamou, nebo téměř
nikdy“, řekl sebejistě.
Rosalie z toho usoudila, že poslední poznámka se vztahovala k Philipově neúspěchu
plánovaného manželství s dívkou, o které slyšela. Pokud svého otce zklamal jednou,
mohl by být ochoten udělat to znovu, položila si v duchu otázku. Tahle malinká
naděje jí trochu zlepšila náladu.
„Promiňte, měla jsem dojem, že vy Bennetové se straníte publicity“.
„Přesnější by bylo, že máme rádi kontrolu nad tím, co se o nás píše. Nemám proti
publicitě žádné námitky, pokud směřuje správným směrem. Věřím, že si
uvědomujete, jaký způsob života bude muset Philipova žena vést. Doslova každý její
krok bude sledovaný a patřičně okomentovaný. Každá část jejího života se bude
tvrdě soudit. Jen zřídkakdy se probudí do dne, který bude patřit jenom jí. Některé
ženy takový život nesnášejí, jiné zase obdivují. Povězte mi, Rosalie, dokázala byste
žít ve zlaté kleci?“
Její naděje zemřela, a to definitivně. Rosalie musela připustit, že nikdy neviděla ani
náznak toho, že by Philip nebyl ochoten vyplnit Buckovo přání. Pokud jeho otec
chce, aby se stal politikem, a ne ledajakým, najednou pocítila nával beznaděje. Byla
zoufalá z toho, že bude muset opustit něco, co právě našla. Bylo by to krásné, kdyby
to fungovalo. Philip tenhle dům, tahle rodina … Jsou to opravdu milí lidé, dokonce i
ten muž, co seděl naproti. Buck už jí nepřipadal jako hrozivá diktátorská postava. Byl
to jenom člověk, který bere svou odpovědnost vážně. Něco jako její bratr Bruno po
smrti otce. Mohla se stát jednou z nich. Ona a Buck se mohli dokonce stát i přáteli.
Zoufalství ale rychle nahradila rezignace. Když nic jiného, byla praktická a dokázala
přijmout nevyhnutelné a postavit se čelem.
„No, drahoušku?“, ozval se netrpělivě Buck.
Rosalie si povzdechla, natáhla se, aby položila šálek s talířkem na stůl. Potom vstala.
„Budu k vám naprosto upřímná, pane Bennete. Nikdy bych nemohla vést takový
život. Nikdy.“
Buck se opřel ve své židli, lehce šokován. Byl by chápal, kdyby dala najevo nejistotu
a vlastně by ho zneklidnilo, kdyby ji najevo nedala. Ale rozhodně negativní odpověď
byla poslední věc, kterou očekával. Byl zklamaný. Připadalo mu, že Rosalie je žena,
která dokáže zvládnout všechno, co jí život přinese.
„Zdá se, že jste si tím víc než jistá“, pravil.
„Jsem, to mi věřte. Znám se. Děkuji vám za kávu a rohlíčky, pane Bennete. Líbilo se
mi u vás, dokonce moc. Ale teď, pokud mě, prosím omluvíte, myslím …, že odjedu
ještě dnes. Tak budu moci zítra ráno nastoupit hned do práce dokonale připravená“.

102

„Rosalie, počkejte. Rozrušil jsem vás? Jestli ano, to bych nerad“.
„Ne, opravdu ne. Jenom jste mě vrátil zpět do reality. Bude v pořádku, když teď
odjedu, ne?“
„Pokud to skutečně chcete, Rosalie, nemám námitky“ Buck si okamžik prohlížel ruce,
než se znovu na ni podíval. „Je mi líto, neměl jsem v úmyslu vás odradit. Jenom jsem
si myslel, že bylo přinejmenším správné vás varovat, co vás čeká“.
„Ano a já to oceňuju, pane Bennete. Ani nevíte, jak moc. Ještě se uvidíme, než
odjedu“. Vyšla z pracovny a spěchala do svého pokoje. Zabouchla za sebou dveře,
zavřela oči, aby se nerozplakala. Byla hloupá, že se zamilovala do Philipa. Jako
kdyby celou dobu netušila, že je to nemožné. Už by jednou měla začít věřit svému
instinktu. Vždycky věděla, že žena se svou minulostí nikdy do takové prominentní
rodiny nebude patřit, i když sama pocházela z podobných poměrů. Byla si jistá, že
Buckova kontrolovaná publicita rozhodně nezahrnovala ženu, jejíž člen rodiny byl
souzen a vláčen napříč novinami v celé Itálii. A ona si to dávala za vinu, protože
nebýt jí a toho mizery Dina, nemuselo se to nikdy stát. Antonio nakonec zemřel, i
když se prokázala jeho nevina.
Bude muset ukončit svůj vztah s Philipem. A to bude ta nejtěžší věc, kterou kdy
dělala. Rosalie se posadila na okraj postele a přemýšlela o tom, jak to má udělat.
Nemohla prostě Philipovi říct, že se rozhodla, že o něho nestojí. Tomu by nikdy
neuvěřil. Nakonec ji napadla spásná myšlenka. Musí se okamžitě vrátit do
Greenspointu, aby od sebe měli odstup. Byla si jistá, že Philip za ní přijede, až bude
moci, což v dohledné době neuskuteční vzhledem na svá zranění. Takže jejich
rozchod vůbec nebude rychlý a jednoduchý, ale na druhou stranu Philip je
zaměstnaný muž a bude moci strávit s ní jen omezené množství času. Tak budou
jeho návštěvy kratší a láska nemůže přetrvat, pokud není živena. A tak jejich vztah
zemře přirozenou smrtí. Problémem však bylo to, jak Philipovi říct, že už dnes
odjíždí. Sama se zhrozila nad svými úvahami, ale bylo to nevyhnutelné.
„Cože?“, zaječel Philip a vymrštil se na posteli do sedu. „Rosalie, jak můžeš vůbec
pomyslet na odjezd, právě teď. Podívej se na mě. Jsem jen troska“.
Rosalie stála u nohou jeho postele a sledovala úzkostlivě jeho šokovaný výraz.
Přesto byla rozhodnutá udržet si nezávaznou náladu. Philip si v žádném případě
nesmí myslet, že má jít o začátek trvalého rozchodu. Začal by mít podezření a kladl
by jí otázky, na které se neodvažovala odpovědět.
„Ještě před chvíli jsi mi tvrdil, že je ti dobře“.
„Lhal jsem. Cítil jsem se strašně. Jak mě můžeš opustit v takovém stavu?“
„Nebyl bys v takovém stavu, kdyby ses nepředváděl“.
„Jsi krutá, Rosalie. To jsem netušil.“
„Podívej, Philipe, prostě se vracím do práce, to je všechno. Věděl jsi, že to musím
jednou udělat, tak v čem vidíš problém?“
„Ano, ale ne teď. Musíš tu zůstat a starat se o mě, dokud se úplně neuzdravím.
Zavolám Gabrielovi ….“

103

„Prosím tě, ne. Už jsem s ním mluvila, potřebuje mě tam. Brzy v hotelu propukne
velká konference. Přesvědčovala jsem je devět měsíců, aby ji pořádali
v Greenspointu a Gabriel očekává, že se jí zúčastním a na všechno dohlédnu.
„Sakra, zapomeň na tu zatracenou práci. Nepotřebuješ ji“.
„Potřebuju, Philipe, víc než si myslíš. Ale i kdybych ji nepotřebovala, dlužím
Gabrielovi tolik, že se tam musím tento týden ukázat. Neodjíždím ze země. Budu
čtyři hodiny cesty odtud“.
Philip odhodil přikrývky a úplně zapomněl, že je docela nahý. „Jedu s tebou. Najdi mi
někde oblečení“. Ale když pohnul nohou, zasténal a padnul zpátky do polštářů.
„Nebuď směšný“, domlouvala mu Rosalie a znovu ho diskrétně přikryla. „Doktor říkal,
že se dnes budeš cítit strašně. Musíš se chránit před infekcí, a tak. Zůstaneš tady a
budeš se léčit. Kromě toho, já budu mít několik příštích dnů tolik práce, že bych se ti
nemohla věnovat. Prosím tě, lásko, spolupracuj a uzdrav se, ano? Musím jít balit“.
„To mi říkáš jen tak? Prostě si odjedeš z mého života?“
Rosalie převrátila oči v sloup. „Ušetři mně těch dramat. Vrátím se za pár minut,
abych se rozloučila, tak se uklidni“.
Netrvalo jí ani půl hodiny, aby se připravila k odjezdu. Jenom si naházela věci do
zavazadel, potom po sobě uklidila pokoj a vyhledala zbytek rodiny. Rozloučila se,
neopomněla ani Mariu a Tinu. Poděkovala za vlídnost a pohostinství. Nakonec se
vrátila do Philipova pokoje. Byl oblečený, ale pořád ležel v posteli a nebyl sám.
Seděla u něj Sára, ale ve chvíli, kdy si uvědomila, že se Rosalie přišla rozloučit,
odkvačila z pokoje a zavřela za sebou dveře. Rosalie si přála, aby to bývala
neudělala. Odchod byl i tak dost těžký a ona netoužila po žádných citových výlevech.
Přešla k posteli a nenáviděla Philipův pevný výraz. Podala mu ruku. Přijal ji a několik
pár minut trapně mlčeli.
„Připravená?“, zamumlal dutým hlasem.
„Ano“, vydechla.
„Požádal bych tě, abys zůstala, ale to už jsme probrali“.
„Budu jenom pár hodin odtud. Můžeš mi kdykoli zavolat“.
„Telefonní hovory nestačí, Rosalie.
„Já vím, ale jinou možnost nemáme. Prosím tě, dávej na sebe pozor a uzdrav se co
nejdříve“, snažila se o lehký tón.
Philip si odfrknul. „Asi budu muset, abych mohl jezdit do Saint Paul Vence a zase
zpátky“. Zatáhl ji za ruku. Sehnula se a přijala žhavý polibek, který jí vtiskl na rty.
„Nezapomeň“, řekl.
Rosalie musela honem rychle zmizet. „Ach, Philipe, tím si můžeš být jistý“.
Probodával ji očima. „Jeď opatrně a zavolej mi hned, jakmile dorazíš domů, abych
věděl, že jsi dojela v pořádku“.
Začínala být naměkko, že nemohla mluvit. Mlčky přikývla, sevřela jeho ruku, pak se
otočila a vyběhla z pokoje. Na chodbě na ni čekala Sára. „Budeš mi chybět, Rosalie.
Byla s tebou legrace, připadala jsi mi jako sestra nebo tak něco. A z toho, co jsem
viděla před chvíli v očích mého bratra, se to mohlo co nevidět vyplnit“.
„To se ti jen zdá, Sáro. Budeš mi taky moc chybět. Přijeď mě brzy navštívit“.
„To bych mohla“.

104

„Ukážu ti památky ve městě, dáme si oběd v restauraci a budeme spolu nakupovat, a
tak různě. Každopádně to bude pro tebe stejná změna, jako byla pro mě na farmě“.
„To zní dobře“, hlesla Sára a objala ji.
Rosalii znovu začalo tlačit špatné svědomí, když si vzpomněla na Dina. Ale nakonec
odjela, aniž by své nové přítelkyni cokoliv řekla. Věřila, že Buck dokáže Sáru vyrvat
ze spárů toho bezohledného muže.

Šestnáctá kapitola zase za týden…

Dagmar Valová

Kapitola první ZDE

Kapitola druhá ZDE

Kapitola třetí ZDE

Kapitola čtvrtá ZDE

Kapitola pátá ZDE

Kapitola šestá ZDE

Kapitola sedmá ZDE

Kapitola osmá i devátá ZDE

Kapitola desátá ZDE

Kapitola jedenáctá ZDE

Kapitola dvanáctá ZDE

Kapitola třináctá ZDE

Kapitola čtrnáctá ZDE

Článek pro vás napsala:

Redakce Popelky vznikly 14.7.2011 "Rak" tel:721 381 824

Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.

Tyhle taky napsala:

Archiv autora

• Komerce18.04.2024Deprese není jenom o antidepresivech: Proč je důležité zabývat se podstatou problému
• Móda03.04.2024Historie parfémů: Od Mezopotámie přes maďarskou královnu a první kolínskou až po Chanel
• Komerce13.02.2024Technické zajištění akcí: Pronájem kvalitní audiovizuální techniky
• Ranní kávy18.10.2023Demystifikování cen letenek – jak najít nejlepší nabídky kdekoli?