Views: 5
PŘÍLOHA NA VÍKEND
Kapitola 28.
„Můžeš si vzít moje auto“, řekl Philip druhý den ráno s naprostým klidem. Už vstali, oblékli se a v motelové restauraci vypili šálek kávy. Podal jí klíčky od svého mercedesu. Rosalie je nejistě přijala. „A jak se dostaneš zpátky?“
„Pojedu na motorce chudáka Stefana. Ten hoch musí být šílený strachy, co se asi
s jeho strojem stalo“…
…„Na motorce?“ Rosalie ho překvapeně pozorovala. „Ehm … ty umíš řídit motorku?“
„Zvládnu to“, řekl příkře.
„Aha. Dobrá. Myslím, že budu muset nakoupit pár věcí, až otevřou obchody“,
pokračovala Rosalie. Byla napjatá a podrážděná. Philip naopak, jak se zdálo, byl
plný porozumění. Z nějakého důvodu ji to hodně rozladilo.
„Jestli mluvíš o šatech, tak vzadu v autě je taška. Zabalila ji pro tebe matka, takže
bys měla mít všechno, co potřebuješ“.
Rosalie na něj zaraženě hleděla. „Aha“, zareagovala netečně.
Philip položil na stůl peníze. „Měli bychom vyrazit“, a zvedl se.
O patnáct minut později Rosalie nastartovala auto a sledovala Philipa postranním
okénkem. Zkušeně nahodil motor velkého stroje a přehodil nohu přes sedadlo.
Naposledy se na ni podíval. „Pár dní, Rosalie“, připomenul jí v ohlušujícím řevu
motorky. „Víc ne, pamatuj si to“.
Přikývla a zařadila rychlost. Philip zatím zamířil k výjezdu z parkoviště stylem, který
svědčil o tom, že nebyl žádný začátečník. Rozhodně věděl, co s motorkou dělat.
Rosalii to překvapilo. Ráda by věděla, kde a kdy se naučil jezdit s takovou lehkostí.
Když mizel po silnici, Rosalie si něčeho všimla a zamračila se. „Sakra Philipe, helma.
Zapomněl sis vzít přilbu“, ale už byl v nedohlednu. A byl to právě on, kdo nedávno
udělal Stefanovi přednášku o tom, jak jezdit bezpečně, pomyslela si znechuceně,
pak se ovšem zasmála. Možná, že je tím druhem jezdce, který zastaví a nasadí si
helmu, až když je z dohledu. Přesně tak to dělala ona. Jedna věc byla vzbudit dojem
nezkrotné a neohrožené ženy a druhá pokoušet osud. Na její tváři se usadil mírný
úsměv. Zapnula rádio a automaticky si naladila oblíbenou stanici. Byla si jistá, že si
Philip tu helmu určitě nasadil. Předpokládala, že se bude chovat stejně jako ona,
protože si byli v mnoha ohledech podobní. Avšak s tím pomyšlením jí zmizel úsměv
ze rtů. Pěkně hloupé, usuzovat takto, jako by ho znala hodně dlouho. Asi se
zbláznila. Ale nezbláznila se, byla jen zamilovaná. Mnohem vážnější stav. Rosalie se
trochu na sedadle protáhla a zaznamenala několik drobných bolavých míst na svém
těle. Philipovo nenasytné milování na ní zanechalo stopy, uvědomila si zachmuřeně.
Ráda by ovšem věděla, zda a jaké stopy nechala ona na něm.
Chtěl ji, bezesporu. V určitém smyslu ji potřeboval. Pouze s ní bude jeho pečlivě
budovaný domov dokonalý. Má mu věřit? Vždyť neměl zapotřebí, aby se stal členem
společenství obchodníků zde v její rodné zemi. Ano, sňatkem s ní si zajistí své
postavení v srdcích rodiny a celého příbuzenstva, což mu nemohla mít za zlé.
167
No a Hacienda La Strada bude zachována jako dědictví v rodině, což všechny
potěší. Ale jak to bude s ní …., to byla ovšem otázka.
Ano, Philip ji potřeboval, pomyslela si. A chce ji. To dokázal mimo veškerou
pochybnost včera v noci. Navíc s nápadem oficiálních ohlášených zásnub přišli oba
stejně. Co to s ní včera, sakra bylo? Ve skutečnosti se nic nezměnilo. Je pravda, že ji
šokovalo, když zjistila, že Philip vlastnil Haciendu, ale s tím už se smířila včera. Ale
se vším se až tak úplně nesmířila, byl jakýsi pocit zrady. A to i přesto, že věděla, že jí
nabízel stejné postavení jako to, které ztratila. Ne úplně stejné, pochopitelně. Philip
Bennet bude mít vždycky za osud Haciendy konečnou zodpovědnost. Ale ona se na
ní může podílet, bude-li chtít. Stačí se za něj provdat. Jejím cílem je vrátit se domů,
dát věci do pořádku a zabydlet se znovu v životním stylu. Toho všeho by mohla
dosáhnout. Stačilo se provdat za Philipa, přesně jak si naplánovali oba. Dnes ráno si
uvědomila, že ani jeden se nechtěli brát z důvodu čistě obchodního. Nikdy to tak
nebylo. Potřásla hlavou a řídila auto po silnici dále do hor, kde by se měl objevit starý
srub. Philip si nevynutil jen její fyzické i citové odevzdání. Podařilo se mu obnovit
jejich vášnivý přístup k životu, o kterém spolu snili. K životu, který tak úspěšně
v posledních letech potlačovala. Ano, ani jeden z nich nechtěl sňatek z obchodních
důvodů, či pro pohodlí. Tak to bylo, tak prosté.
Odbočila ze zužující silnice a vjela na lesní cestu. Rosalie si to dobře pamatovala, i
když ve srubu dlouho nebyla. Pouštní terén vystřídaly stromy a keře. Ale nejvíc tu
rostly mohutné kaktusy. Cesta před chvilkou nebyla asfaltovaná, proto musela
zpomalit, aby se pod autem nezvedala mračna prachu. Ve srubu bude pěkné horko.
Nebyla tam klimatizace, ani žádné jiné vymoženosti. Vzpomněla si na to, jak se její
matka tvářila, když ji její otec sem vzal na svatební cestu. Ale maminka ovšem
věděla, že si tátu brala z lásky, a ne z rozumu. Rosalie si povzdechla, a ještě více
přibrzdila. Na srubu bylo vidět jeho stáří a nedostatek péče. Stál několik metrů od
potoka, který tekl z hor. Střecha se povážlivě nakláněla na stranu a jedno čelní okno
bylo rozbité. Rosalie zaparkovala a vykročila vzhůru, aby si dějiště vzpomínek jejího
dětství prohlédla. Rodina dříve používala srub na letní pikniky. Chladný horský potok,
nyní rozvodněný po nedávných deštích, lákal ke koupání a okolí bylo vzrušujícím
místem pro výzkumné výpravy, které jako děti tolik milovaly. Nahoře proti proudu, jak
si Rosalie pamatovala, bylo několik jeskyní.
Ve srubu nebyla elektřina, ale tekoucí voda ano. Když zkoušela rezavý kohoutek
v malé kuchyňce, s překvapením zjistila, že dosud funguje. S trochou štěstí bude
použitelný i záchod a koupelna. Sice bez teplé vody, ale dva dny se bez pohodlí
snad obejde. Pár dní ….
Rosalie uvažovala o lhůtě, kterou jí Philip poskytl, aby mohla přemýšlet. Zřejmě
chápal, že potřebovala na uspořádání myšlenek a na nová rozhodnutí čas. Dnes
ráno ji nechal odejít prakticky bez námitek. Z nějakého důvodu ji právě ten
nedostatek jeho nesouhlasu znepokojoval. Nehodilo se to k jeho povaze. Zdálo by se
jí mnohem pravděpodobnější, že bude chtít využít výhodu, kterou od ní v noci získal.
Přesto jí ráno koupil šálek kávy a zamával jí na cestu. To se mu vůbec nepodobalo.
Rosalie se stále znovu vracela k průběhu včerejšího večera. Náhle zatoužila, aby
Phiiip změnil rozhodnutí.
168
Přála si to romantickou, vášnivou částí své osobnosti, která se včera konečně
uvolnila. Realistická část její osobnosti ji varovala, že by se tím nic nezměnilo. Musí
se rozhodnout, co skutečně od života chce a takové rozhodnutí nemůže udělat
stejným způsobem, jako to udělala před lety. Musí se definitivně a rozumně
rozhodnout, protože přesně tohle se od ní očekává. Bohužel, člověku se obtížně
přemýšlí logicky a realisticky, když je zamilovaný. Měla by přemýšlet o způsobu,
kterým ztratila svá práva na Haciendu, připomínala si zachmuřeně. Vystoupila z auta
a vytáhla cestovní kabelu, kterou jí poslala matka. Měla by se soustředit na pocit
zrady, který ji tak zaskočil. Ale vztek již pominul. Philip ho rozpustil ve svém
prohlášení, že má na ni nárok, že mu patří. A touha uspokojit jeho fyzické a duševní
potřeby bylo včera v noci to nejdůležitější. Jenže ona má své vlastní potřeby,
připomněla si. Odnesla kabelu dovnitř a otevřela ji. Nahoře hromádky uspořádaného
prádla ležel list, popsaný matčiným písmem.
Má drahá, Rosalie,
Jako vždy se naše nejlepší plány, které jsme s tebou měli, zhatily. Ale tentokrát jsem
plně na tvé straně. Nechápu, jak mohli být ti dva, tak chladnokrevní a nic nám o
prodeji neříct. Nemám nic proti tomu, aby Hacienda patřila Philipovi, ale měli ti
předem a přesně říct, jaká je situace. Vím, že si s Philipem své problémy vyřešíte. Je
to hodný muž, zlatíčko a miluje je tě, to je to nejdůležitější. Ale myslím si, že máš
právo provdat se za něj z vlastního rozhodnutí.
Líbám tě, máma.
Rosalii vhrkly slzy do očí. Rychle je setřela hřbetem ruky. Pak dopis pečlivě složila.
Matčino prohlášení v ní ještě víc prohloubilo pocit viny za tu scénu, kterou způsobila
svým neuváženým chováním. Na druhé straně, řekla si Rosalie nešťastně, pokud
Philipa chtěla opustit v den jejich zásnub, protože se cítila podvedená, neexistovalo
moc zdvořilých způsobů, jak to udělat. Potlačila vzdech a začala se prohrabovat
v tašce. Vzala si čisté prádlo, košili. Matka jí přezíravě zabalila i tenisky, které se
budou lépe hodit než vysoké kožené boty, co měla na sobě. Rosalie se rychle
převlékla a pustila problémy z hlavy. Věnovala se teď tomu, jak zapálit oheň ve
starých kamnech. Cestou si nakoupila nějaké konzervy, takže o hladu nebude. Na
obloze se začaly shlukovat těžké mraky a docela se setmělo. Přijde zase bouřka.
Letos byly deště nezvykle silné. Jenom doufala, že stará střecha není příliš děravá.
Ve vzdáleném dunění blížící se bouřky neslyšela hluk auta, dokud se nepřiblížilo až
ke srubu. Ve chvíli, kdy rozpoznala ten zvuk motoru, vyskočila, zmítaná očekáváním
a nejistotou. Philip je tady, přijel za ní. Z napětí a nadšení si Rosalie pomyslela, že to
stejně v podvědomí tušila, že si to Philip rozmyslel. Otevírala dveře a cítila, jak se jí
zmocnila prudká radost. Ale auto zaparkované před srubem nepoznávala. Byl to
džíp, a když se objevil řidič, radost a očekávání vystřídalo zděšení. V ruce muže,
který pomalu vystupoval z auta, zahlédla zbraň. Rosalie vyděšeně zírala na revolver
a dosud si nevšimla mužovy tváře. Stála ve dveřích a přemýšlela, jestli by stihla
dostat se do svého auta dřív, než by stačil vystřelit.
169
„No teda“, utrousil vetřelec. „Nemůžu tomu věřit, Rosalie Ascoliová. To je štěstí, že
jo?“, rozesmál se.
Zvedla oči a zachytila upřený pohled jeho temných očí. Zoufale se snažila, aby její
hlas zněl klidně. „Ano, to jsem já, tento srub patří mně. A kdo jste vy?“, nepoznávala
muže, tvář měl zakrytou pod širákem.
„Myslíš, že to nevím? To je ale malý svět. Jak se pořád máš, Rosalie. Často jsem si
říkal, jak se k tobě dostanu a štěstí mi přálo“.
Panebože, to byl Dino Baldini. Nepoznávala ho, vypadal úplně jinak, zanedbaně, a
nad pasem mu narostl slušný tukový polštář, jeho tvář strhaná, pouze jeho oči, dříve
tak podmanivé se nezměnily.
„Nepoznala jsem tě, Dino“.
„Jsi sama?“
„Ano, přijela jsem na pár dní“, odpověděla obezřetně.
„Na pár dní, jo? Vzpomínáš na naše staré dobré časy?“, uchechtl se.
„Jistě, pamatuju“. Očima opět sklouzla na jeho zbraň. „Co tady děláš, Dino?“
Sledoval její pohled a tvrdě se zasmál. Pak zastrčil revolver za opasek. „Já? Bývám
tady často, Rosalie. Je to moje místo, na chvíli jsem se tady zabydlel. Jako bych měl
pro tohle místo a pro tebe slabost“. Naklonil se do džípu a vyndal klíčky od
zapalování. Dal si je do kapsy a vykročil směrem k ní. „Spousta pěkných vzpomínek,
Rosalie. A co ty, vzpomínáš na naše plány, které jsme si tak vykreslili? A co právě
teď. Přesněji, co mám já teď? A proč, Rosalie? Kdo mi opakovaně zpřetrhal život?“
Hlas měl nebezpečně chladný, šla z něj hrůza.
Zůstávala stát mezi dveřmi tak dlouho, jak to jen bylo možné. Ale když už od ní byl
jenom krok, a podle všeho ji chtěl odstrčit, ustoupila mu z cesty. „Proč ta zbraň,
Dino?“ zeptala se ostražitě.
„Nikdy nevíš, na koho můžeš v té pustině narazit“, řekl líně a vstoupil dovnitř. „Dnes
bude pořádná bouřka. A ten potok venku je už plný. Mohl by se rozvodnit. Tohle není
dobrý den na vzpomínky, Rosalie“.
Rosalie mlčky pozorovala muže, s nímž kdysi utekla a děkovala bohu, že se ho
zbavila. Jak vůbec mohla uvažovat, že právě s ním chtěla spojit svůj život. Jeho
démonský vzhled zmizel nadobro, a nebylo tu nic, co by ho nahradilo. Ani charakter,
ani síla. Bylo mu jen málo přes třicet, ale všechno na něm ztloustlo a zhrublo. A
nebylo to tím, že jenom přibral na váze. Zdálo se jí, že jeho dřívější smyslnost
zmizela a zdegenerovala v odpuzující vulgárnost, jako by se jeho vzpurný duch
změnil v něco sprostého a lstivého. Rosalie neklidně nahmatala klíčky od auta
v kapse džínsů. Uvědomila si, že chce být od Dina co nejdál.
„Nepřišla jsem oživovat staré vzpomínky, Dino. Chtěla jsem zde strávit pár dní o
samotě. Proč jsi tady?“
„Já?“, přestal přecházet po místnosti, nahlédl do malé koupelny a posadil se na
starou pohovku. „Jsem tady tak trochu obchodně“.
„Obchodně?“ nevěřila, co slyšela.
Nepříjemně se usmál. Ano, já jsem teď obchodník. Snad sis nemyslela, že jsem
závislý na penězích tvojí rodiny nebo někoho jiného. Pamatuješ, jak jsi mě zpražila,
když mě prozradil ten šmejd Sam Graves a vyhodila mě?“, připomenul jí chladně.
170
„Pamatuješ, jak ses elegantně postarala o to, že jsem nakonec musel zmizet z farmy
Bennetů? Byla jsi tak zaníceně odhodlaná, že mi zničíš život, Rosalie. Hodláš se mi
věčně plést do cesty? Ty snad nikdy nepochopíš, že já už nikdy nehodlám ustupovat.
Já totiž nyní nemám potřebu dělat věci tak obtížně“.
„Vážně? A jak to tedy děláš?“, vyzvala ho. Napětí ve vzduchu se jí vůbec nelíbilo.
„Prostě výhodně“, přikývl sám k sobě. „Výhodně. Samozřejmě už nikdy nezapadnu
do společnosti boháčů. Snažím se vyhýbat takovým lidem, aby se vyptávali na
spoustu věcí“.
„To myslíš jako mě?“ neodpustila si.
„Jo, přesně“.
Rosalie se přesunula k oknu, ale Dina nespouštěla z očí. „Jestli ti tak záleží na tom,
proč se potom potloukáš kolem našeho srubu?“
„Budeš se divit, ale používám ho, abych tak řekl, je to hlavní stan mé nové
společnosti“. Rozhlédl se po místnosti. „Myslím, že je v tom taková jistá poetická
spravedlnost“.
„V čem?“, nechápala.
„Například, že mi slouží majetek Ascoliových k založení mého vlastního impéria“.
„Ach tak. Hele, Dino, tohle nemá smysl. A myslím, že máš pravdu s tím potokem. Už
tak je hladina vysoko. Pokud bude ještě pršet, mohl by se více rozvodnit a zaplavit
tak cestu. Myslím, že změním své rozhodnutí a odjedu“. Rosalie odhodlaně vykročila
ke dveřím. Instinkt jí napovídal, aby se od Dina držela, co nejdál. Rozhodla se, že pro
cestovní tašku, kterou jí matka tak pečlivě zabalila, se raději nevrátí. „Měj se, Dino.
Nechám tě teď ve tvém hlavním stanu samotného“. Měla už ruku na klice, když se za
ní ozval jeho drsný hlas. Ještě, než se otočila, věděla, že na ni míří zbraní.
„Obávám se, že tě nemůžu nechat odtud vytancovat, zlato. Na téhle palubě se dnes
večer chystá důležité setkání. A já bych rád, abys byla u toho. Bude to pro tebe
dobrá škola“.
„Na to zapomeň, Dino“, sykla s neskrývaným opovržením. Jenže ona nemohla
zapomenout na jeho zbraň a oba to věděli.
„Sedni si, Rosalie, hned. Popovídáme si o starých časech“.
„Myslím, že my dva si nemáme co říct, Dino“, snažila se ho zkrotit do patřičných
mezí. Před šesti lety ho byla schopná zvládnout. Jenomže teď ….
„Je toho hodně o čem si povídat. Já prostě vím, že umíráš zvědavostí. Chceš vědět,
jak jsem bohatý? V tuto chvíli mám půl milionu. Jakmile uzavřu dnešní obchod,
budou to tři čtvrtě miliony. Naučil jsem se myslet ve velkém, zlato. Víc než dříve“.
„Mě to nezajímá. Bohatni si sám a mě z toho laskavě vynech“, odsekla.
Dino obřadně zastrčil zbraň za opasek. „Teď jsi součástí mých plánů, Rosalie“. Zvedl
se a přistoupil k ní. „Když budeš dělat přesně to, co řeknu, myslím, že spolu budeme
vycházet. Věci teď ovšem budou trochu jinak. Pokud si vzpomínám, byla jsi vždycky
panovačná. A něco mi říká, že taková jsi pořád. Stačí, když si zapamatuješ, že tady
jsem šéfem já, a všechno půjde hladce. Tak co, Rosalie? Když jsi mi tehdy řekla,
abych zmizel, možná jsi o něco přišla. A možná se ti to teď bude líbit, vlastně bude
muset“, zasmál se odpudivě.
„Ne, nikdy“, křikla na něho.
171
„Ale ty si teď nemůžeš dovolit vybírat, zlato. Vůbec ne“.
Než mohla odpovědět, venku znovu zahřmělo. Rosalie se přistihla, jak si kouše
spodní ret a prsty zatíná do kapes džínsů. Měla strach, ale věděla, že ho nesmí dát
najevo. Ne před tímto chlapem. Měl by z toho příliš velkou radost.
„Podívej, Dino. Naše cesty se tehdy rozešly. Každý jsme se vydali jiným směrem.
Myslím, že ani jeden z nás netouží vědět, co ten druhý hodlá dělat. Nechme to být.
Zapomeneme na to dnešní setkání. Ty zůstaneš tady a vyřídíš si, co potřebuješ, a já
se vrátím“.
Hrubě se zasmál. „No tak, Rosalie. Ty víš, že to tak lehké nebude, viď?“
Rosalie se snažila zachovat klid a najít vhodnou odpověď. Zrovna v tom okamžiku
zaslechla motor přijíždějícího auta. Zpočátku si nebyla jistá, protože zároveň začalo
pršet, a to velmi silně. Na Dinových tvrdých rysech se objevil výraz překvapení.
Podíval se na hodinky. „Říkal jsem mu, aby nejezdil dříve. Hlupák, přijel o několik
hodin dříve. Měl počkat, až bude úplná tma“. Vyskočil a odstrčil hrubě Rosalii.
Zlostný výraz se mu prohloubil mnohem víc, když pohlédl z okna. Dino hrubě zaklel.
„Tady se to mění v parkoviště. Kdo to, sakra je“, odlepil se od okna, vzal Rosalii za
ruku a přitáhl si ji k sobě. Rosalie tušila, koho uvidí vystupovat z bílého Fiata, to auto
totiž patřilo její matce. Muž, který spěchal se skloněnou hlavou před deštěm, byl
Philip Bennet. Přišel za ní. Tušila to. Ale proboha, teď kvůli ní padne do rukou Dinovi
se zbraní. Dino ho zatím nepoznával, což možná bylo dobře.
„Já se ho zbavím“, navrhla nervóznímu a vzteklému Dinovi tiše. „Dej mi možnost a on
odjede. Přijel za mnou“.
„Co se to, krucinál děje? Máte tady rande, nebo co?“
„Dej mi šanci a on odjede, Dino. Schovej se. Pak s tebou budu spolupracovat.
Přísahám, že nebudu dělat potíže“.
„Co uděláš? Řekneš mu, že jsi přišla za mnou místo za ním?“, vyštěkl Dino zuřivě.
„Proč ne?“ Rosalie ho hypnotizovala pohledem. Soustředila se na Dina Baldiniho
s veškerou vůlí, co v sobě měla. „Bude to jednodušší i pro tebe, když zase v klidu
odjede, aniž by něco vytušil“.
Dino váhal. Částečně ho přesvědčila. Ještě jednou se podíval z okna a oči se mu
zúžily hněvem. „Dobře, beru to. Vážně to beru. Dobře, zlato. Schválně, jestli ho
přesvědčíš, že jsi tady proto, abys se mnou obnovila vztahy. Ale jestli to nezabere, je
mrtvý muž. Je to jasné?“
Rosalie polkla a hrdlo se jí strachem sevřelo. „Naprosto“.
Dvacátá devátá kapitola zase za týden…
Dagmar Valová
Kapitola první ZDE
Kapitola druhá ZDE
Kapitola třetí ZDE
Kapitola čtvrtá ZDE
Kapitola pátá ZDE
Kapitola šestá ZDE
Kapitola sedmá ZDE
Kapitola osmá i devátá ZDE
Kapitola desátá ZDE
Kapitola jedenáctá ZDE
Kapitola dvanáctá ZDE
Kapitola třináctá ZDE
Kapitola čtrnáctá ZDE
Kapitola patnáctá ZDE
Kapitola šestnáctá ZDE
Kapitola sedmnáctá ZDE
Kapitola osmnáctá ZDE
Kapitola devatenáctá ZDE
Kapitola dvacátá ZDE
Kapitola dvacátá první ZDE
Kapitola dvacátá druhá ZDE
Kapitola dvacátá třetí ZDE
Kapitola dvacátá pátá ZDE
Kapitola dvacátá šestá ZDE
Kapitola dvacátá sedmá ZDE
Článek pro vás napsala:
- Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.
Tyhle taky napsala:
Společnost24.12.2024Přihlaste se na kurz umělé inteligence
Komerce02.12.2024Kojení doma i na veřejnosti: Jak si ulehčit život díky vhodnému oblečení
Komerce24.11.2024Porovnání menstruačních kalhotek: Co nabízí český výrobce Ecomodi?
Tělo09.09.2024Jak menstruační cyklus ovlivňuj váš výkon při tréninku?
Nahrávání ...
