inkognito
Společnost

Dášin nedělníček. Inkognito. Erotický román (kapitola sedmnáctá)

0 Shares

PŘÍLOHA NA VÍKEND
Kapitola 17.
„Antonio měl hodně nemocné srdce a pobyt ve vězení ho ničil. Nakonec zemřel. Bylo to hrozné. Během celého procesu byl pevný jako skála. Rozsudek zněl samozřejmě NEVINEN“.
Philip napjatě mlčel. Takže Fernandova informace byla správná. Vždycky měl podezření, že bude. Nemohl odtrhnout oči od Rosalie. Zalitoval, že se jí ptal na
minulost.

Nic mu do ní nebylo a nemělo to ani co dělat se společnou budoucností,
která je čekala. Ale zeptal se jí. A teď, když začala mluvit, bylo to, jako když se
protrhne přehrada a nechá řeku volně téct. Philip se neodvažoval promluvit, aby ta
pomyslná řeka nevyschla. Rosalie se zjevně z toho musela vypovědět, potřebovala
to. A on vlastně taky chtěl konečně vědět, jak to s tou záhadnou minulostí bylo, která
ji tak obklopovala.
„Nebýt toho informátora, který to všechno způsobil, mohl by Antonio žít. Byl to ten
nejlaskavější člověk na světě. Připomínal mi mého otce, vlastně to byl jeho bratr“,
Rosalie si zakryla oči a pak se zadívala před sebe. Philip byl překvapen, že o tom
vůbec dokázala mluvit, když takovou dobu to tajila.
„Rosalie, a co ty? Co se dělo celou tu dobu s tebou?“
„No právě. Byla jsem mimo, a s hrůzou jsem sledovala tu publicitu, která postihla naši
rodinu. Moje rodina v Itálii je stejně známá jako ta tvoje. Tisk se pořádně namlsal“.
„Potom není divu, že jsi tak reagovala na publicitu, která ti hrozila později“.
Rosalie přikývla. „Nakonec jsem se přestala stýkat se svou rodinou a žila v ústraní“.
„Ale proč, proboha“, zvolal Philip. „Vždyť jsi nic neudělala“.
Otočila se k němu a její oči posmutněly. „Ale ano, byla to moje vina. Philipe,
nedokážeš si představit, jak se všichni mí blízcí museli cítit, jak na ně zpočátku
pohlíželi ostatní a mysleli si o jablku, které nepadlo daleko od stromu“.
Pomalu zavrtěl hlavou. Bože, čím vším si musela projít a žila v ústraní.
Zapochyboval, že by to zvládl tak, jako ona. Teď ke své lásce k ní musel připojit i
neskonalý obdiv. Bylo to neuvěřitelné. Ale stále nechápal tolik věcí.
„Nedokázala jsem se vrátit domů, protože jsem si to kladla za vinu. Nebýt mě, nic by
se z toho nestalo. Možná ….“
Málem ji chtěl přerušit, protože mu to nedávalo smysl. Ale zvedla ruku, aby ho
umlčela a pokračovala.
„Ano, Philipe. To, co se stalo, byla moje vina. Byla jsem tak ochromená z událostí a
moje psychika tím trpěla. Byla jsem na pokraji zhroucení. Musela jsem žít někde
jinde a od začátku. Zpočátku jsem neměla tušení, jak na to.

113

Najednou jsem neměla nikoho a málo peněz. Dodnes nevím, co bych dělala,
kdybych se nepotkala se svou přítelkyní, která mi tolik pomohla. Mohla jsem u ní
zůstat, dokud si všechno nesrovnám. Byl to dar z nebe. Přijala jsem dočasnou práci
v hotelu, no a zbytek už znáš“. Povzdechla si. „S odstupem času na někoho, kdo byl
zhýčkaný životem, jsem si vedla docela dobře. Naučila jsem se, že v sobě statnosti
se skrývá obrovské uspokojení. Můj život byl nádherně jednoduchý, až do dne, kdy
ses objevil ty s tou neuvěřitelnou novinou ohledně Bertovy poslední vůle“.
Philip se cítil mizerně, stejně vyčerpaně jako ona. Objal ji a něžně ji tiskl k sobě.
Nemohl ani mluvit, jak byl udivený. Potom si ale vzpomněl, jak se k téhle konverzaci
vůbec dostali.
„Rosalie, co s tím vším měl společného Dino Baldini?“
„Hodně, protože to byl on, kdo udal mého strýce a způsobil tolik zármutku v naší
rodině. To on měl na svědomí celou tu událost, která tak skončila“.
„Cože, Dino?“
„Ano, Dino“, řekla hořce. Pracoval tehdy u mého strýce. Tam taky poznal dva lidi,
kteří plánovali různé podvody, a vyslechl si jejich důvěrný rozhovor. Od toho
okamžiku měl oči a uši otevřené. Byl přesvědčený o tom, že Antonio v tom jede
s nimi. A jednoho dne s těmito informacemi se vydal na policii. Tak to všechno
začalo“, objasnila tak jeho účast.
„Co ho přimělo k tomu, že se nakonec rozhodl to udělat?“, zeptal se Philip.
Rosalie na chvíli odvrátila oči. Tohle bude ta nejtěžší zpověď říct Philipovi, že si kdysi
myslela, že ji Dino miluje. Bylo to jako přiznat se mu jako k charakterové vadě a
Philipovo mínění pro ni bylo nejdůležitější věcí na světě. Ale pokud už došla tak
daleko, neměla na výběr a musela pokračovat. Nějak mu dokázala říct, co ví o
Dinovi. Jako bohatá dědička se zamilovala do pohledného muže, který byl neustále
na útěku, jak se později ukázalo, byl to podvodník a zloděj a vnesl jí do života to
nejhorší, co si dokázala představit.
„Prostě se pomstil, to je všechno“. Ukončila tak své vyprávění o své minulosti.
Philipa šokovalo, že Rosalie kdysi milovala muže, se kterým utekla od rodiny, a
kterého si chce vzít jeho sestra. Ale šok rychle přešel. Stalo se to všechno tak dávno
a Rosalii sloužilo ke cti, že ho dokázala vyhnat, když se o něm dozvěděla pravdu.
„Nemůžeš nechat Sáru, aby si ho vzala. Prostě nemůžeš, Philipe“, vykřikla Rosalie
ohnivě. „Prosím tě, zavolej jí a řekni, že je to hloupost“.
Philip souhlasil, že by Sára udělala obrovskou chybu, kdyby si Dina vzala, ale jak
tomu má předejít? Rozhodně jí nemohl převyprávět Rosaliin příběh, to by tak zradil
její důvěru. Ale zase bez toho příběhu padne jeho snaha na neúrodnou půdu. Sára si
bude prostě myslet, že ji přesvědčuje kvůli otci.
Postavil se, zastrčil si ruce do kapes a zamyšleně přešel ke dveřím na terasu. Náhle
se otočil na Rosalii. „Nejsem si jistý, jestli mě poslechne. Je do toho muže zblázněná.
Ale vsadím se, že by uvěřila, kdybys jí řekla, co teď mně“.
Rosalie se podívala na něho s prosebnýma očima. „Máš vůbec tušení, jak by to pro
mě bylo těžké? Dovedeš si představit, co by si myslel tvůj otec?“
Philip přešel zpátky a znovu se posadil vedle ní. Řekni to Sáře mezi čtyřma očima.
Nikdo jiný se o tom nemusí dozvědět“.

114

Rosalie se nad tím trochu musela zamyslet. „Ano. To pomůže Sáře, ale ne nám
dvěma, Philipe“, pronesla smutně.
„O čem to mluvíš?“
„Philipe, poslouchej. Vím, že chceš věřit, že nás čeká společná budoucnost, ale teď,
když jsem ti všechno řekla, si jistě uvědomuješ, že je to nemožné“.
Philip se opřel a zmateně se na ni podíval. „Ne, to si tedy vůbec neuvědomuju. Co to
povídáš, Rosalie? Přece si nemůžeš myslet, že tě přestanu mít rád kvůli něčemu, co
se stalo? Nikdo jiný se o tom nemusí dozvědět. Navíc nic jsi neudělala. Bude to znát
pouze Sára a ta nikomu nic neřekne“.
„Vůbec neuvažuješ, lásko. A co plány, které s tebou má tvůj otec? Lidé ve veřejných
funkcích nemohou mít v rodině černou ovci. To by nešlo, věř mi. Hrozně bych ti
škodila, až budeš vlivným politikem“.
Podíval se na ni, jako by mluvila z cesty. „Až budu čím?“
„Toho dne, co jsem odjela, jsme tvůj otec, a já vedli dlouhý rozhovor“.
„Ale. To je ale pro mě novina. Doufám, že mi prozradíš, o čem přesně jste mluvili“.
„Mluvili o tobě. O tobě a tvé budoucnosti. Víš, měl podezření, že mezi námi něco
začíná. Po té scéně, kdy nás překvapil toho večera, by bylo divné, kdyby žádné
podezření neměl. Chtěl mě varovat, co mě čeká“.
Philipovi se zúžily oči. Takže tohle byla ta komplikovaná věc, o které Rosalie tak
přemýšlela. Co jí sakra řekl? Nechápal, o čem s ní mohl hovořit. Buck Bennet neměl
právo hýbat světem, i když si to o sobě myslel. Philip pochyboval, že ten rozhovor byl
Rosalii příjemný. Hovory s jeho otcem takové většinou nebyly.
„To je zajímavé. Co kdybys mi řekla, co tě vlastně čeká, kromě největší lásky
století?“ pronesl se sarkasmem.
„Prosím tě, tohle je vážné. Tvůj otec mi vyprávěl o svých plánech pro tebe. Nejdřív
nějakou veřejnou státní funkci a potom vysokou politiku. Možná presidenta …“
Philip se málem zadusil. „Co, president?“, zaburácel. „To jako vážně?“
Rosalie pevně přikývla. „Ano a žena s takovou minulostí se nemůže stát první
dámou, ne?“
Chvíli na ni nevěřícně zíral. Potom, když viděl, že to všechno myslela vážně, že to
jeho otec skutečně řekl, propukl v šílený řehot.
Rosalie ještě nikdy neviděla Philipa se takhle smát a ten pohled jí připadal jedinečný.
Smích mu pramenil v hrudi, vybublával na povrch a doslova vytékal silnou vřavou
ven. Zvrátil hlavu do polštářů na pohovce a smál se tak silně, že se celé jeho tělo
otřásalo. Dvakrát se mu podařilo se uklidnit, ale vždycky vybuchl znovu. Rosalie měla
dojem, že se snad nikdy nezastaví.
Konečně se sebral natolik, že byl schopen mluvit. „Proboha, budu si muset s otcem
promluvit. Pokud hodlá takto snít, potom nechť neplýtvá energií na nesmyslech.
Vysoká politika, prezident …“, kroutil hlavou. Potom ho něco napadlo. „Rosalie, to
kvůli tomu rozhovoru jsi minulou neděli tak narychlo odjela?“
„Ano, i ne. Jak víš, čekala na mě práce v hotelu. Jinak tvůj otec byl velmi milý, ale
když mi řekl o politických plánech s tebou, věděla jsem, že to mezi námi skončí.
Myslela jsem, že to umře přirozenou cestou, protože budeme daleko od sebe.

115

Ale když ses tady večer objevil, bylo to jako bych nikdy neodjela“. Ramena se jí
zvedla a pak klesla v zoufalém gestu.
Philip ji vzal za ruku, políbil ji do dlaně a přitiskl ke tváři. „Poslouchej, miláčku, co ti
teď řeknu. Já se nehodlám, opakuji, nehodlám, stát politikem, věř mi“.
„Jsem si jistá, že teď to myslíš vážně, ale taky jsem viděla, jak vaše rodina funguje.
Je to tvůj otec, kdo uděluje rozkazy. Pokud chce, aby ses stal politikem … Jednou jsi
mi řekl, že jsi pokaždé dělal, co chtěl. Tak proč by tomu mělo být jinak?“
„Ale to bylo jen proto, že mě nikdy nepožádal o nic, co bych nechtěl udělat. Nechci
mít žádnou veřejnou funkci. Tečka. Nemám k politice vztah a nikdy jsem ani neměl.
Dovedeš si představit, pokud přeženu, prezidenta, který se nikdy jím stát nechtěl?“
Usmál se na ni tak, že uvnitř celá roztála. „Kromě toho, i kdybych to chtěl, tebe bych
chtěl více“.
Poprvé během emocemi naplněného večera Rosalii vytryskly slzy od samého štěstí a
radosti. „Ach Philipe, to zní tak krásně“.
„Už ani slovo o tom, že bychom se měli rozejít, slyšíš? Právě jsme začali. Tak si to
pamatuj, jednou pro vždy, ano“.
„Připadá …., připadá mi to tak neskutečné. Byla jsem tak dlouho sama“.
„Ale teď už nejsi. Teď máš mě, aby ses o mě mohla opřít“.
Vlastně měla i svou rodinu, pomyslel si, ale teď jí to nehodlal připomínat. Letmo ji
políbil, pak pohlédl na hodinky. „Ještě není tak pozdě. Zavolej Sáře, prosím“.
Rosalie se zamračila. „Raději bych to nechala na tobě. Mohla by mi říct, ať se starám
o sebe“, řekla váhavě.
„To je možné. Ale pokud to udělá, vymyslíme, co dál. Ale mám dojem, že pokud ji
nebudeš varovat, nikdy si to neodpustíš“.
„Máš samozřejmě pravdu, ale neřeknu jí nic, co by mi nepřipadalo úplně nutné.
Souhlasíš se mnou?“
„Jistě, rozumím“ Philip vytočil číslo a nechal si zavolat sestru k telefonu. Neztrácel
čas zbytečnými řečmi, jenom Sáru požádal, aby počkala a předal sluchátko Rosalii.
„Připadá mi, jako by plakala“, zašeptal.
„Sáro?“, ozvala se do telefonu Rosalie opatrně.
„Nazdar Rosalie“, odpověděla Sára sklíčeně.
„Zníš dost strašně“, podotkla Rosalie.
„Právě jsem měla velkou bitku s otcem. To pokazí náladu každému“.
„Sáro, nerada bych se ti vnucovala, ale …. Philip mi řekl, že uvažujete s Dinem o
sňatku, je to pravda?“
„Jo, přesně“, Sára si opovržlivě odfrkla. Táta samozřejmě nesouhlasí. Zrovna teď
vyhrožuje, že Dina vyhodí, pokud nepustím tenhle nesmysl z hlavy. Už toho mám
dost, Rosalie. Klidně mě může třeba vydědit. Vezmu si Dina a hotovo“.
Rosalie se hluboce nadechla a pokusila se vmísit do monologu, ale Sára si jí
nevšímala a běsnila dál. „Dědeček mi něco zanechal a Dino má našetřené nějaké
peníze. Mezi námi, můžeme si dovolit koupit malý kus země. Nevadilo by mi začít
z ničeho. Peníze pro mě tolik neznamenají, a za to, že jsem Bennetová, nedám ani
zlámanou grešli. Vlastně by mohlo být docela hezké, stát se pro změnu Sárou,
obyčejnou. Jediné co chci, vzít si Dina“.

116

„Ach Sáro, myslím …, ne, vlastně vím, že bys udělala hroznou chybu, pokud se
vzepřeš otcově vůli“.
„Rosalie, prosím tě, nezačínej s tím i ty. Už mám otcovy vůle po krk“.
„Ale já ti potřebuju něco říct. Víš, já ….“ V tu chvíli Rosalii něco napadlo. „Řekla jsi
Dinovi o všem?“
„Myslíš o tom, že si to otec nepřeje? Ne. Bohužel se zdá, že si Dino myslí, že bude
vítán s otevřenou náručí. Neměla jsem prostě to srdce mu říct, že to není pravda“.
„Aha, tak je to tedy“. Rosalie horečně přemýšlela. „Víš, myslím, že bys to Dinovi měla
říct. To, o tom začínání od nuly, z ničeho, a tak. Možná by ho zajímalo, co si myslíš o
penězích, a o tom, že jsi Bennetová. Myslím, že bys mu měla všechno říct, jak to
vidíš ty do budoucna“.
„Opravdu? A proč bych měla?“
„Já …., to ti vysvětlím později. Uděláš to. Hned?“
„No…, Nerozumím tomu, ale …, asi ano. Pokud si myslíš, že je to dobrý nápad“.
„Dobře, Sáro. Philip a já zítra přijedeme“.
„To zní skvěle, budu se těšit“, řekla Sára poprvé s nadšením.
„Slib mi, že neuděláš nic neukvapeného, dokud nedorazíme, ano?“
„Dobře, Rosalie. Jsem ráda, že tu zase budeš. Vím, že budeš na mé straně a jsem si
jistá, že bys mi mohla pomoct. Máma a Viola jsou mi k ničemu“.
Při té poznámce se Rosalie skrčila a na chvíli se cítila jako podvodník, ale potom
rychle si připomenula, že to, co dělá, je pro Sářino dobro.
„Uvidíme se zítra, Sáro. Nedělej nic, dokud si se mnou nepromluvíš“, ještě jednou
zdůraznila, potom zavěsila a otočila se ke zmatenému Philipovi.
„Co to bylo?“, zeptal se. „Vždyť jsi jí neřekla ani slovo“.
„Já vím, ale možná …., možná že by pro ni bylo mnohem lepší, kdyby zjistila sama,
co je Dino zač“.
„Nechápu“.
„Já vím. Počkej a uvidíš, ano? Sára mi slíbila, že pokud tam nepřijedeme, neudělá
nic neukvapeného“.
Pokrčil rameny a přitáhl si ji do náruče. „Mám dojem, že to je čistě ženská logika,
které normální chlap nemůže rozumět“.
Rosalie se k němu přitulila. „Jo, něco takového“, usmála se a snažila se potlačit
zívnutí, což se jí nepodařilo.
„Unavená?“, zeptal se starostlivě.
„Vyčerpaná“, přikývla.
„Chceš jít do postele?“
„Ano? Docela bych to uvítala“.
Philip ji zvedl a odnesl na postel. V kolébce jeho paží se uvolnila. Dnes večer hodně
ulevila své mysli a zbavila se svého břemene, ale ve skutečnosti nedošlo k ničemu
konkrétnímu. Problém Buck Bennet versus její minulost tady byl pořád. Bylo nereálné
doufat, že se otec Philipa nikdy nedoslechne o ….
Jestli zítra Sára bude pořád rozhodnutá vzít si Dina, bude jí muset povědět svůj
příběh. A není pochyb o tom, jaký bude další Dinův tah. Řekne o všem Buckovi. Moc
dobře věděla, že Dino je muž, který nic nenechává bez odplaty.

117

Ale starosti mohou počkat do zítřka. Byla tak unavená, že si téměř neuvědomovala,
jak ji Philip svlékl a uložil ke spánku. Pro dnešek už toho bylo dost.

Osmnáctá kapitola zase za týden…

Dagmar Valová

Kapitola první ZDE

Kapitola druhá ZDE

Kapitola třetí ZDE

Kapitola čtvrtá ZDE

Kapitola pátá ZDE

Kapitola šestá ZDE

Kapitola sedmá ZDE

Kapitola osmá i devátá ZDE

Kapitola desátá ZDE

Kapitola jedenáctá ZDE

Kapitola dvanáctá ZDE

Kapitola třináctá ZDE

Kapitola čtrnáctá ZDE

Kapitola patnáctá ZDE

Kapitola šestnáctá ZDE

Hodnocení k článku

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
tibetusmev   protibet 1
0
Would love your thoughts, please comment.x