inkognito
Společnost

Dášin nedělníček. Inkognito. Erotický román (kapitola dvacátá šestá)

0 Shares

PŘÍLOHA NA VÍKEND
Kapitola 26.

O dva dny později, ráno v devět třicet, to už Rosalie nevydržela a poslala matku a sestry pryč s odhodláním, které překvapilo všechny, ji nevyjímaje. V poslední hodině kolem ní kroužily, upravovaly jí šaty, experimentovaly s jejími vlasy a říkaly jí, jak jí to sluší. Všechny se nemohly dočkat velkolepé oslavy, která měla vyvrcholit jejím zasnoubením s Philipem. Jejich vzrušení by mohlo být nakažlivé za normálních…
…okolností, ale Rosalie začínala být čím dál víc chladnější. Zbývala jí hodina do
zahájení slavnosti v hotelové zahradě. Už nesnesla vřelost a pozornost své rodiny.
Ta faleš celé situace musí skončit.
„Potřebuju být chvíli sama“, vysvětlovala a mávala matce a sestrám od dveří.
„Nedělejte si starosti, přece znám cestu sama“.
„Rosalie, děvenko, je ti dobře?“, ptala se jí matka úzkostlivě.
„Ano, jsem v pohodě, mami, jenom trochu napjatá“.
Paní Ascoliová se usmála. „Kapka sherry by ti jistě prospěla“.
„Děkuji, ale zvládnu to i bez alkoholu“.
„Dobře, miláčku. Kdybys nás potřebovala, zavolej“, řekla ji matka a v jejích očích se
odráželo pochopení. Znala moc dobře tu úzkost ženy před vyhlášením zásnub. Až na
to, že si její matka nedokázala představit, jak děsivá ta úzkost byla, pomyslela si
Rosalie unaveně, když za nimi konečně zavřela dveře. Nikdo si to nedokáže
představit, pouze ona sama.
Její zarputilá energie vzrostla natolik, že trvalo celou věčnost, než se zbavila těch
šatů, které se jí svezly k nohám. Uvolnila světlé punčochy a shrnula je. Zůstala stát
pouze v bílé podprsence a kalhotkách. Dlouho se pozorovala v zrcadle a snažila se
najít radu, odpověď nebo ujištění. Ničeho z toho se ale asi nikdy nedočká. Pak se
obrátila ke svému batohu, který sem nenápadně propašovala. Sáhla po černých
džínách, které si nedávno koupila, vytáhla černý svetr a natáhla si černé vysoké boty.
Vyčesala si vlasy a sepnula si je do ohonu.
Jo, tentokrát jí zrcadlo nenabídlo obraz romantické ženy, kterou před chvilkou byla.
Hleděla na ni pyšná, chladná, rozzlobená žena. Žena, která se umí o sebe postarat.
To bylo přesně to, co Rosalie potřebovala. Pomalu se otočila a vykročila odhodlaně
ke dveřím. Nenápadně vyklouzla ven, aniž by ji kdokoli spatřil.
Stefana našla na místě, na kterém se domluvili. Zrovna si užíval přestávku, než se
bude podávat oběd. Nabídla mu padesát EUR, když jí půjčí svou motorku. Nejprve
na ni zíral v údivu.

154

„Nedělej si starosti, Stefano. Vím, jak se řídí taková motorka“. Usmívala se na něho,
ale její chladný, velitelský výraz ho přiměl k ostražitosti. Nerozhodně vytáhl klíčky
z kapsy kalhot.
„A oslava?“, zeptal se váhavě.
„Ano, oslava je na programu, pokud vím“, vzala klíčky z jeho nejisté ruky a podala mu
peníze. „Díky, Stefano. Neboj se. Postarám se o to, abys dostal svou motorku
nazpátek v pořádku, věř mi“.
„Slečno Rosalie, já nevím“, řekl ustaraně.
„A ještě něco. Nevadilo by ti, kdybych si půjčila tvou koženou bundu? Víš, pro
bezpečnost“.
„Nevadilo, ale bude vám trochu velká. Podívejte, Rosalie, mohla byste si tu motorku
půjčit někdy jindy?“, snažil se poznamenat.
„Teď je právě na to ten vhodný čas, Stefano“ a vklouzla do černé bundy.
Mohutný černý motocykl ji přijal bez protestů. Už dlouho nejezdila, ale když zkusila
objet parkoviště, všechno se vrátilo, včetně nenahraditelných pocitů vzrušení a
nezávislosti. Ty pocity zkrátka měla v krvi. Bez dalšího váhání zamířila k výjezdní
bráně. Po Stefanovi, který měl obličej plný úzkosti, se ani neohlédla.
Většina hostů seděla či postávala v zahradě. Povídali si mezi sebou a čekali na
začátek oslavy. Pestrobarevné šaty žen připomínaly květiny v trávě. Muži sice
nehýřili barvami, ale většina z nich byla ve světlém. Byl krásný den a všichni vypadali
vesele a příjemně naladěni.
Při hrozivém zaburácení motoru se většina otočila směrem k Rosalii, která pomalu
přijížděla po cestě. V tu chvíli ji nikdo nepoznal, rodina ani Philip, kteří společně stáli
v hloučku a čekali právě na ni. Philip byl první, kdo si uvědomil, o koho jde. Ani se
nepohnul, když Rosalie zajela až k nim a zastavila. Nohama ve vysokých botách se
opřela o zem, ruce nechala na řídítkách a dívala se na muže, který na ni čekal.
Zakázala si pohled na zmatek, šok a úzkost v matčině tváři i na zděšené překvapení
ostatních členů rodiny.
Philip na ni hleděl jako na zjevení. V jeho kamenném obličeji se neodráželo nic
z toho, co se dělo v něm samém. Stál tam, vzdálený a klidný, jako by čekal, co bude
dál. Ze všech přítomných byl jediný, kdo si přesně uvědomoval, o co jde.
„Je tady dnes oslava“, řekla tak, aby ji všichni slyšeli. „Chtěla jsem se zastavit a
blahopřát snoubenci, novému majiteli Haciendy La Strada. Obávám se, že ta novina
byla pro jeho snoubenku šokem, proto být vámi, nečekejte na ni. Je momentálně
trochu indisponovaná. Zjištění, že se stala manipulovaným idiotem, to na ženu
obvykle nepůsobí dobře, zvláště v den zásnub. Ale nenechte si tou drobností zkazit
oslavu. Jsem si jistá, že snoubenec to zvládne. Koneckonců už má všechno, co
chtěl. A co se mě týče, já budu taky v pořádku. Mám dost zkušeností, abych se
postarala sama o sebe. Takže se tady dobře bavte“.
Pravou rukou pustila plyn a motorka odpověděla zařváním. Hosté se rozestupovali a
vytvořili tak Rosalii volný průjezd. Zamířila k hlavní bráně a byla volná. Za sebou
nechala šokované shromáždění. Hosté zvědavě pohlíželi na Philipa, který tam stál
bez hnutí s její rodinou. Philip nezúčastněně sledoval, jak se Rosalie ztrácela v dálce.

155

A pak klidně oslovil muže, který by se měl stát jeho švagrem. Řekl jsi někdy Rosalii,
aby na motorce používala helmu?“
Bruno se málem rozesmál. „Snad tisíckrát“.
„Jo, takže tentokrát to bude muset vzít na vědomí“. Philip odcházel ze zahrady a dav
se před ním znovu rozestupoval stejně jako před Rosalií na motorce. Možná vycítili,
že v něm a stroji doutnala stejná agresivita.
Jízda do města poskytla Rosalii všechno, co ve chvíli potřebovala. Motorka
reagovala okamžitě mnohem rychleji a přesněji než auto, a to vyžadovalo její plné
soustředění. Závrať z rychlé jízdy uspokojila její potřebu fyzického vzrušení. A
adrenalin kolující v její krvi se vstřebával tváří v tvář nebezpečí, které viselo ve
vzduchu. Rosalie splynula s obrovským strojem v jednu bytost, a než dorazila do
města, dostavil se jí prudký pocit uspokojení.
Uspokojení se však začalo vytrácet, když musela zpomalit u prvního semaforu.
Skutečnost pomalu začínala rozhazovat sítě, aby Rosalii znovu uvěznila.
Uvědomovala si, že nemá žádnou představu, co bude dělat dál. Logickým řešením
situace by bylo zmizet ze země. Ale nemohla sebou vzít Stefanovu motorku, musí ji
vrátit. Tentokrát alespoň neodjede s pár penězi v kapse, pomyslela si zasmušile.
Zajela k pumpě s hlídaným parkovištěm a postavila motorku poblíž telefonní budky.
Motorka měla malý zabudovaný zavazadlový prostor, do kterého si Rosalie schovala
malou tašku s doklady, šekovou knížkou, peněženkou s kreditními kartami. To zatím
stačilo, hlavně už si nebude muset hledat nějakou práci v nahodilém bistru, aby
přežila. Bankovní konto bylo její vlastní. „Děkuji, Berte“……..
„Ahoj, krásko, to je ale stroj. Nechceš mě svézt?“, usmíval se na ni mladý pumpař
vesele a s neskrývaným obdivem sledoval motorku.
„Dnes ne“, prohodila ledabyle Rosalie. Zastrčila klíčky do přední kapsy, vstoupila do
telefonní budky a obtelefonovala několik leteckých společností. Příští letadlo odlétá
do Států z Říma až zítra večer. Ihned provedla rezervaci.
Mladý pumpař a jeho kamarádi se potloukali kolem motorky. „Trochu velký stroj pro
tak křehkou holku“, utrousil jeden z nich s úsměvem.
„Já ji zvládnu“, shrnula si vlasy dozadu a přistoupila k motorce. Muži se rozestoupili,
stejně jak to udělali hosté v zahradě. Zdálo se, že dnes každý věděl, že jí má jít
z cesty, pomyslela si. Musela nějak zabít čas, než nadobro opustí Itálii. Nechtěla se
zdržovat venku. Na chvíli ji zlákala myšlenka jít nakupovat, ale vzápětí ji zavrhla. Být
mezi lidmi určitě nechtěla. Potřebuje klid na přemýšlení. Všechno se seběhlo tak
rychle. Chtěla někam, kde je ticho a chládek, někam do pokoje v hotelu. Pomalu se
rozjela a cestou obhlížela okolí a našla malý hotýlek na okraji města nedaleko
nájezdu na dálnici. O chvíli později jí už podezíravý recepční předával klíč od pokoje.
„Ráno se podává pouze káva a pečivo“, informoval ji.
„Dobře“, odpověděla. Neviděla důvod, proč mu říkat, že tou dobou už bude jinde.
V neosobní atmosféře pokoje se posadila na postel a sáhla po telefonu. Stefano už
musel být strachy bez sebe o svou motorku. Nepředstavila se a netrpělivě čekala, až
mladého číšníka najdou a zavolají k telefonu.
„Stefano, tady je Rosalie.

156

„Ach, jsem vážně rád, že vás slyším. Je moje motorka v pořádku?“, zeptal se
naléhavým hlasem.
„Samozřejmě. Chci ti říct, kde si ji vyzvedneš. Je mi líto, že ti ji nevrátím osobně, ale
doufám, že ty peníze ti trochu nepohodlí vyrovná“.
„Tady je všechno vzhůru nohama. Dokonce se povídá, že jste opustila pana Philipa“.
„To je pravda. Stefano, poslouchej mě. Pro mě je strašně důležité, aby nikdo
nevěděl, kde jsem, rozumíš“.
„A co moje motorka?“ vyděsil se chlapec.
„Nechám ti ji na parkovišti jednoho hotelu, klíčky budou na recepci“.
„V jakém hotelu?“, zeptal se zmateně.
„Ještě zavolám, zjistím přesně, jak se jmenuje, ano? Je to nedaleko nájezdu na
dálnici z města“.
„Ale slečno Rosalie ..“.
„Nechám taky obálku s další padesátkou. Ahoj Stefano a díky“, Rosalie položila
telefon dřív, než mohl nějak zareagovat.
Potom se natáhla na postel v botách, které jí visely dolů přes potah. Bože na nebi, to
je ale zmatek, pomyslela si hořce. Tentokrát ji neomlouval už ani věk. Rosalie si
rukou zakryla oči a snažila se přemýšlet. Všechny ty roky, kdy se o sebe starala, kdy
rostla a budovala si kariéru, s lehkomyslným slibem to všechno zahodila. Měla vědět,
že tak lehké to nebude. Hodiny se vlekly. Hodiny, během kterých stále o té katastrofě
přemýšlela. Pronásledoval ji obraz matčina zděšeného a nechápajícího obličeje. A
byla vinna už podruhé. Strach Stefana o jeho motorku v ní vzbudil další vlnu výčitek.
Její svědomí se otřásalo v základech. Bezpochyby toho chlapce zneužila. A pak tu
byl Bruno a všichni členové rodiny zesměšněni před svými přáteli. Ve skrytu duše
věděla, že její bratr upřímně přesvědčil sám sebe, že pro Rosalii dělá to nejlepší,
když zmanipuloval Philipa, aby se právě on stal kupcem. Rosalie si až teď uvědomila,
že jí bratr nikdy netvrdil, že Hacienda La Strada bude pouze její. Ale tak nějak to
vyplynulo z rozhovoru po jejím návratu domů. Ale vůbec nic nemůže omluvit Philipa.
Ten věděl naprosto přesně, co dělá. Nemohl mít jinou motivaci, jenom vlastní zájmy.
Tak si zajistil své místo v Haciendě i v rodině Ascoliových.
Zaplavila ji vlna smutku. A se smutkem přišly i horké slzy. Rosalie se jim poddala,
přinášely jí úlevu. I když ji pláč přešel, zůstala ležet a dívala se nečinně do stropu.
Nebyla schopná najít klid a zapomnění ve spánku.
Žádné zaklepání na dveře se neozvalo. Dveře se jednoduše bez varování otevřely.
Někdo je odemkl zvenčí. Rosalie se překvapením otočila, přesto že jí ženský instinkt
napovídal, koho tam uvidí stát.
„Philipe ….“
„Málem to proběhlo bez obtíží, že? Měli jsme si uvědomit, že jde všechno příliš
hladce“, řekl na úvod místo pozdravu a klíč od pokoje si dal do kapsy.
Část její zmatené mysli zaregistrovala, že byl oblečený způsobem naprosto odlišným
od svého stylu. Místo obleku šitého na míru, měl na sobě džíny, khaki košili, odřený
kožený pásek a vysoké boty, jako by byl na farmě. Jenom klobouk chyběl.
„Co tady, sakra děláš?“, zeptala se naštvaně. „Jak jsi mě našel?“

157

„Našel jsem tě, když ten chlapec začal panikařit. Řekl mi, že jsi volala, že necháváš
motorku zaparkovanou poblíž dálnice v jednom hotelu. To by odpovídalo, znám tvůj
styl a moc dobře vím, co jsi zamýšlela. Potom už jsem párkrát zavolal a měl jsem
štěstí. Recepční měl dojem, že vypadáš podezřele a vůbec neváhal, když jsem chtěl
náhradní klíč od pokoje“.
„Aha. Asi jsem moc jasně nepřemýšlela“, řekla hořce a pomalu se na lůžku posadila.
„Ale v tom případě jsem neuvažovala jasně v celém minulém měsíci, jinak bych si
uvědomila, jak jsem hloupá. Neodpověděl jsi mi na první otázku, Philipe. Co tady
děláš? Jestli jsi přišel, abys přivedl toulavou snoubenku domů, potom ztrácíš čas“.
„Vážně?“, zavřel za sebou dveře. Rosalie se postavila. Pokud by zůstala sedět,
připadala by si příliš zranitelná. Ale vestoje to nebylo o nic lepší, jak zjistila. Pořád se
cítila příliš zranitelná. Dnes večer bylo na Philipu Bennetovi něco velmi děsivého.
Jako by ta opatrná neosobní maska, kterou v poslední době nosil, někam zmizela.
Nahradil ji výraz potlačované zloby, až se nebála říct brutality, což ji nijak neuklidnilo,
ale naopak.
„Buď spokojený s tím, co máš Philipe“, řekla tiše. „Věř mi, nemůžeš mít v životě
všechno, co chceš“.
„Možná ne, ale mohu se o to alespoň snažit“, řekl ponuře. Postoupil o další krok
směrem k ní a zastavil se.
„Nepotřebuješ mě, máš Haciendu, i když netuším k čemu ti bude, lásku a přátelství
mé rodiny. Věř mi, že po dnešku mě všichni zavrhnou definitivně a tebe přijmou na
moje místo. Každopádně, dokud jsi tady, mohl bys mi odpovědět na několik otázek“.
„Jistě. Proč ne. Jsem ochoten si promluvit, než přistoupíme k dalším krokům“.
„Bastarde“, vydechla.
„To byla otázka nebo konstatování. Ať je to cokoliv, z technického hlediska je to
náhodou pravda“. Philip se klidně posadil na jedinou židli, která v pokoji byla a
pohodlně si natáhl dlouhé nohy. Nespustil z ní pohled. Hodlal jí přesně vysvětlit, proč
se všechno přihodilo a popsat jí podrobně každý den, co ho opustila.
„Nemám náladu na dojemné historky, Philipe. Uvítala bych, abys byl věcný“.
„Protože máš pocit viny? To uneseš, Rosalie. Už ses s vinou musela vyrovnat víc
než jednou, ne? Ale abych řekl pravdu, nechtěl jsem, abys cítila vinu, nebo lítost.
Snažil jsem se ti vysvětlit, proč si dokážu vážit toho, co ty klidně zavrhneš, kdykoli se
věci nedaří tak, jak bys chtěla ty“.
„Nemám nic, co bych mohla zavrhnout. Všechno jsi získal před pár měsíci“.
Dlouho ji důkladně pozoroval. „Na to jsi přišla včera večer, že? Co jsi vlastně dělala,
Rosalie? Kontrolovala jsi kanceláře?“
„Žila jsem v domnění, že to jsou moje kanceláře. Myslela jsem, že si právem
prohlédnu svoje dokumenty“, řekla bojovně.
„Není to tak úplně pravda. Řekl bych, že budou patřit nám, tobě a mně“.
„Houby. Haciendu vlastníš ty a všechna práva, která bych jako tvoje manželka mohla
mít. Jak ses musel dobře bavit, že Philipe. Bože, hlavně mi neber nárok na základní
inteligenci jenom proto, že jsem se v posledních týdnech projevovala jako naprostý
hlupák“ odfrkla si zhnuseně.

158

„Tvůj bratr si přál, aby Hacienda patřila nám oběma“, řekl Philip. Navíc bylo důležité
narovnání právního stavu na katastrální mapě, protože právě tam jsou jisté
nesrovnalosti a neodpovídají skutečnosti.“
„Aha. Proto je všechno tvoje. Jako teorie to možná zní dobře, ale my oba víme, že by
to nefungovalo. Dva lidé nikdy nemohou mít stejnou moc. Poslední slovo bude mít
jen jeden. A hádej, kdo jím bude“.
„Jedině my dva, Rosalie“.
„Ha, ha. Chceš říct příklad týmové spolupráce? Řekněme, že nechci to plánované
golfové hřiště, o kterém byla řeč. Co uděláš ty?“, vyzvala ho a začala neklidně
procházet po pokoji.
Teď byl Philip zticha. Když se k němu otočila, zjistila, že ji rozvážně pozoruje.
„Tak tedy?“ dožadovala se odpovědi.
„Já to golfové hřiště vybudovat chci“.
„A nakonec ho budeš mít, protože majitelem jsi ty. Bez ohledu na moje rozhodnutí.
Nemohla bych udělat vůbec nic, abych ti v tom zabránila. A tak by to bylo se všemi
kritickými rozhodnutími. Ty vlastníš Haciendu La Strada, a ty budeš mít hlavní slovo
v určování jejího rozvoje. V obchodních záležitostech jsem realistická. Tak se mě
nesnaž podvést, Philipe“. Založila si ruce na prsou. „Ví bůh, že jsem v poslední době
byla podvedená dost“.
„Víc, než jednou jsem se tě ptal, že tahle Hacienda byla jediným důvodem, proč ses
vrátila. Řekla jsi, že nejen proto. Řekla jsi, že jsi chtěla domov, kořeny a pocit
sounáležitosti. Můžeš to všechno mít, Rosalie, ale za všechno se platí“.
„Jo. Čerstvý obchodník by mi řekl plnou cenu předem“, zašeptala.
„Nikdy ses neptala. Předpokládala jsi, že víš o všem. To sis opravdu myslela, že se
prostě vrátíš a hotel převezmeš? Přijel jsem pro tebe, Rosalie, jen pro tebe. Něco
jsme si slíbili. Zdá se, že jsi rychle zapomněla. Tvůj bratr už byl unavený z toho, jak
jsi byla nepředvídatelná, což jsi dnes opět předvedla v plné parádě. Dříve doufal, že
hotel převezmeš, ale jak sama víš, nestalo se. Nikdo vlastně nevěděl, co hodláš
udělat. A mám-li být upřímný, osobně si myslím, že to řešení bylo výhodné“.
„Aha. A v jakém smyslu? Takže ses pasoval do role soudce a poroty? Ty mi vykládej
něco o aroganci“.
„Ano, chtěl Haciendu prodat právě mně, protože věří v naše manželství, takové bylo
přání tvého bratra. A mně zase záleželo na tom, aby byl spokojený. V době, kdy bylo
rozhodnuto, jsem mu slíbil, že udělám vše proto, abychom se vzali. Shodli jsme se
na tom, že ta dohoda zůstane mezi námi, dokud se oficiálně nevezmeme“.
„No, a teď máš odpověď“.
„Ano, myslím, že mám. Hodíme se k sobě výborně, o tom není pochyb, Rosalie.
Jediný problém však je tvoje momentální pýcha. Až se trochu uklidníš, zjistíš, že to
bylo dobré řešení“.
„Co přesně? Ten hotel nebo já?“
„Rosalie, přestaň mluvit o nás dvou jako o nějaké obchodní transakci“, zasyčel na ni.
„Pokud vím, s tím jsi začal ty a můj bratr. A proč se vlastně s tebou dohaduju“, ptala
se spíše sama sebe než jeho. „Zítra večer mi letí letadlo“.
„Ne. Zrušil jsem tvou rezervaci“.

159

„Cože jsi udělal?“, vyletěla.
„Ano, přesně tohle jsem udělal“.
„To nic nemění, zůstanu tady přes noc a zajistím si další let“.
„Máš pravdu, zůstaň přes noc. O dalším tvém případném letu si promluvíme třeba
zítra odpoledne“, usmál se na ni svým mírně pobaveným způsobem, ale neklidný
oheň v jeho očích nepohasl.
„Jestli naznačuješ, že máš v úmyslu se mnou strávit noc, tak se zamysli znovu.
Musíš být úplný blázen, Philipe, pokud sis myslel, že tě tady nechám“.
„Tohle měly být naše oficiální zásnuby. Něco jako předsvatební noc“, připomenul jí
tichým hlasem.
„Zajímavá myšlenka. Kdypak by ses namáhal mě informovat, že vlastníš hotel. Než
by ses se mnou vyspal nebo až při snídani druhý den ráno? Mohl by to být pěkný
dárek, přímo nádherný“.
Pomalu vydechl. „Bruno měl pravdu, že kdybys měla tuhle informaci, přesně tak bys
jednala. Já jsem si to až tak úplně nemyslel“.
„To je ale prohnané. Takže vy dva jste se dohodli předem, že se mnou budete
manipulovat“, shrnula vztekle.
„Nechali jsme věcem volný průběh, což je rozdíl. Ani jeden z nás ti nikdy nelhal,
Rosalie. Ty jsi prostě cosi předpokládala a nikdo ti to nerozmlouval. Částečně proto,
že Hacienda bude naše, až se vezmeme a naše manželství bude především
skutečné a dokonalé“.
„Co ty víš o manželství, Philipe?“, šlehla ho.
„Tolik co ty sama, Rosalie. Vím, že my oba pro to máme ty nejlepší předpoklady.
Sama jsi je zdůraznila. Právě teď máme oba společné obchodní zájmy kromě jiného.
Tak, co si to vyzkoušet? Realizovat společnou touhu udělat z Haciendy luxusní hotel,
kterým zatím není. Navíc oba sňatkem potěšíme naše rodiny, a to nejdůležitější, oba
chceme jeden druhého. To je lepší základ, než má většina párů“.
„Jdi do háje, Philipe“.
„Můžeš jeden z těch faktorů popřít?“, provokoval ji.
„Já nemusím nic popírat, ani přijímat. A pokud vytváříš takové seznamy, co tedy
manželství založené na lžích a podvodu? Jakou by asi mělo šanci. Která žena by
chtěla manžela, který ji vědomě klamal“.
„Udělal jsem pouze to, co jsem udělat mohl, aby to fungovalo. Bez zbytečných
složitostí“, vrátil jí popíchnutí s kamennou tváří a postavil se.
Rosalie se instinktivně zastavila a couvla. „Včetně sexu?“
„Ne, to je jediná taktika, kterou jsem ve skutečnosti nepoužil. Co jsem tady, dovolil
jsem ti, abys mě zastavila. Nechal jsem tě ovládnout situaci. Ale začínám si myslet,
že jsem v tom bodě udělal taktickou chybu. Měl jsem tě dostat do postele hned, co
jsem zde, Rosalie Ascoliová. Měl jsem tě přinutit, aby sis uvědomila jednou pro vždy,
jak moc jeden druhého chceme“.
„Myslíš, že sex by tohle všechno vyřešil, usnadnil by ti to?“ Ustoupila o další krok,
protože se k ní pomalu přibližoval. Věděla, že se jí situace vymkne z rukou, protože
to sama dopustila. Pevné sebeovládání, které si osvojila už před lety, ji začalo
opouštět daleko dříve …, vlastně v den, co se znovu objevil v jejím rodném městě.

160

Její dnešní divoké, bouřlivé chování se dalo vysvětlit jediným možným způsobem.
Z vášnivé dívky se stala žena, ale nezkrotnost její povahy nezmizela. Jen se
udržovala v hloubce své duše pod kontrolou. Rosalie moc dobře věděla, co se v ní
děje a děsila se toho. Pocítila až jakousi radost, že muž, který teď tady stojí, je
odpovědný za uvolnění tak silných emocí z její povahy. Sama sobě nedovolila silné
city tak dlouho, že to byl pocit teď téměř závratný.
Taky Philip měl dostatek intuice, aby si uvědomil, co se stalo, a věděl, že si hraje
s ohněm. Řekl si, že pokud to nezvládne, výsledný požár je pohltí oba.
„Dnes ráno jsi na to nevyzrála nejlépe, že? Posledních několik hodin tady sedíš, a
přeješ si, abys to mohla vrátit. Abys přišla na jiný způsob, jak se s tím pocitem zrady
vyrovnat. Viděla jsi bolest v matčině tváři. Ponížení sourozenců. Zlost a pocity
ublížení, které prožíval tvůj bratr. Přesně jako minule, neuměla ses poučit, nevrátila
ses, abys to nenapravila, to pozdvižení. Prostě jsi jela dál. Ale tentokrát víš, že
nemůžeš utéct. Tentokrát se musíš vrátit a vyrovnat se s tím jako dospělá žena,
jakou očividně jsi. Z téhle situace můžeš kromě sebe obvinit jedinou osobu, mě. Já
jsem ten, kdo vyhledal a přesvědčil tvého bratra, aby prodej Haciendy utajil. Neřekl to
ani tvé matce. Řekl jsem mu, že to bude nejlepší způsob, jak tě zvládnout“.
„Zacházel jsi se mnou, jako bych byla tvůj rival. Jako bych ohrožovala tvoje
postavení“.
„Vždyť ano. Nemohl jsem riskovat a všechno ti říct, dokud ke mně a Haciendě
nebudeš připoutaná“.
„Bože, taková podlost“.
„Byl jsem snad víc podlý než ty? To sis myslela, že po tom, co jsme si slíbili, že
budeme žít společně na farmě, jen tak odjedeš? Vrátíš se domů a natruc se vrhneš
na Haciendu, přestože si jí předtím opovrhovala?“
„Zapomněl jsi na jeden důležitý fakt, že mě z Greenspointu vystrnadili, tak co bych
asi dělala na farmě“.
„Nikdo tě nevystrnadil a navíc, pokud bys počkala, až se vrátím, všechno by bylo
jinak. Ale zmizela jsi okamžitě jako pára nad hrncem. Jestli se vrátíš se mnou,
vezmeš si mě, bude všechno v pořádku. Hacienda bude naše a bude o ni dobře
postaráno“.
„Zbláznil ses? Jak si můžeš myslet, že se s tebou vrátím po tom všem?“
„Obávám se, že je to tvá jediná možnost, Rosalie. A ty to moc dobře víš“.
„To není pravda“.
„Další možnost potom je, znovu někam utéct. Opravdu chceš, abych ti to dovolil?“
„Nejsem dítě. Ty nebudeš rozhodovat, co udělám, nebo které řešení si vyberu“,
vybuchla zlostně. Pocit zoufalství v ní rostl, tak nešťastná se už léta necítila.
Připadala si jako zvíře zahnané do kouta, které hledá, kudy by mohlo uniknout. Ale
žádným zvířetem přece není.
„Rosalie, pořád platí všechno, co jsme si slíbili. Jediný rozdíl je v tom, že víš, kdo je
pravým majitelem Haciendy“.
„To je ale obrovský rozdíl“, řekla s opovržením.

161

„Ne, není. Až to přijmeš a vyrovnáš se s tím, že šéfem nebudeš ty, uvidíš, že mám
pravdu. Bude naše a budeme mít společný zájem o Haciendu. Dosáhneš všeho,
čeho jsi dosáhnout chtěla. Včetně spokojenosti rodiny“.
Házel jí záchranné lano a ona to věděla. Bude to ostuda, vrátit se po dnešní scéně,
ale bude to krátkodobá senzace, která brzy odezní, přece nepotrvá věčně. Život se
vrátí k normálu. Mohla by napravit bolest a ponížení, které své rodině způsobila.
Rosalie se unaveně posadila na lůžko a rukou si třela čelo.
„Cos mi to udělal, Philipe? Já se ani nemůžu soustředit“, povzdechla si.
„Protože ses sama zahnala do kouta“, natáhl k ní svou silnou ruku. „Pojď se mnou,
miláčku. Já to dokážu ti z toho kouta pomoct“.
Zírala na jeho ruku. „Dostal jsi mě tam především ty“.
Philip se nadechl. „Oba jsme dělali chyby, protože jsme oba chtěli všechno, co
k tomu patří, ale je tu ještě něco, co chceme oba stejně silně. Jeden druhého“.
„Philipe, už na mě nic nezkoušej. Dnes toho bylo víc, než unesu“.
Philip přešel k ní a nataženou rukou ji pohladil po vlasech. Rosalie sebou trhla, ale
neuhnula, protože ten dotek byl až příliš příjemný.
„Je to pravda, a ty to víš, viď? Přitažlivost mezi námi je velmi silná. Je s podivem, že
už se tomu jeden z nás nepoddal“.
„Pravděpodobně proto, že jsme se oba soustředili na důležitější věci“, odsekla
Rosalie. „Například na Haciendu“.
„Ne. Myslím, že to není ten důvod. Já jsem se držel zpátky, protože jsem tě nechtěl
znepokojovat. V tom jsem si počínal přesně tak, jak sis přála ty. Alespoň to bys mi
mohla přiznat. Proč ses držela zpátky ty, Rosalie?“
„Už jsem ti to řekla. Myslela jsem na jiné důležitější věci, které mi dávaly smysl“.
Pokusila se pohnout, ale nemohla. Stál přímo před ní a ona seděla na posteli. Měl
nohy trochu rozkročené a rukou ji stále hladil.
„Já si to až tak nemyslím, to rozhodně nebyl ten pravý důvod. Bylo víc než zřejmé, že
ses měla přede mnou na pozoru, jako by ses mě dokonce bála. Víš sama moc dobře,
že až budeš se mnou v posteli, budeš muset tu pózu a sebeovládání, které sis tak
pracně vybudovala zahodit. Všechna ta vášeň a oheň se dostanou ven. S ničím
menším se já rozhodně nespokojím“.
Hrozba v jeho slovech ji vyburcovala k prudké reakci. Znovu se pokusila postavit a
oběma rukama jeho pevné tělo odstrčit. „Ne“, z jejích rtů se vydral jediný výkřik
frustrace, strachu a bolesti.
„Rosalie, miláčku, nech toho. Uklidni se. Nemůžeš se prát se mnou, a už vůbec ne
vyhrát. V tomhle ne“.
Ale Rosalie bojovala a snažila se vyhrát, snažila se vymanit z jeho sevření a dostat
se ke dveřím. Ve změti rukou a nohou ji Philip povalil na postel, uchopil za obě
zápěstí a vahou svého těla ji přinutil, aby se zklidnila. Rosalie se na něho dívala zpod
přimhouřených víček. Ale v jeho obličeji neviděla zlost, znechucení, ani surovost.
V hloubce jeho šedých očí se zračilo zoufalství a tohle zjištění jí hluboce otřáslo. Její
vlastní strach a zuřivost náhle ochabovaly.
„Philipe“, zmateně vrtěla hlavou, snažila se vzchopit alespoň duševně, když nemohla
fyzicky. „Philipe, já tomu nerozumím“.

162

Čemu nerozumíš? Já tě nemohu nechat odejít, Rosalie“. Sklonil hlavu a těžce
oddechoval. „Jsi součástí toho všeho. Potřebuju tě. Copak to nechápeš?“
„Ne, ne, nechápu to. Nechci to chápat“, slyšela sama sebe, začínala panikařit.
Nemohla riskovat, že se jen tak odevzdá Philipu Bennetovi. Ne teď, když bylo
všechno špatně. Zrovna teď ne, to by nebylo moudré.
„Podívej, Rosalie, mám takový návrh. Pokud budeš schopná ráno odejít, co spolu
budeme dnes v noci, pak slibuju, že tě nebudu držet. Ale chci dnešní noc, Rosalie.
Dokonce mi to dlužíš“. Ústy se přiblížil k jejím rtům s vehemencí, která jeho žádost
jasně odhalila. Rosalie se zběsile snažila najít slova, kterými by se osvobodila.
Odtáhla rty. „To chceš říct, že bys mě chtěl tak moc, že by ti nezáleželo na majetku,
na požehnání rodiny? Na jednu noc bez slibu manželství? To bys chtěl, Philipe?
Chtěl bys mě kvůli mně samé, bez záruky? Pořád by sis myslel, že přitažlivost mezi
námi je tak důležitá?“
„O čem to, krucinál mluvíš?“
„Protože to je jediné, co jsem ochotná dát muži, který mě rád ovládá“.
„Miláčku, ty nevíš, co mluvíš. Ty nechceš známost na jednu noc o nic míň než já.
Chceš mít přece všechno tak, jak to má být. Proto ses vrátila domů, abys dala
všechno do pořádku. No a já jsem se vrátil pro tebe“.
Oči se jí rozšířily a poctivě musela přiznat. „Já už nevím, co vlastně chci, Philipe“.
Cítila jeho napětí.
„Tak to vezmeme pěkně po pořádku, dokud to nebudeš vědět. Dnes v noci ti dokážu,
že jedna z věcí, kterou opravdu chceš, jsem já“.
„Jestli mě budeš dnes v noci milovat, bude to jen z mé vůle“, zašeptala.
Všechny buňky v jejím těle jí dávaly na vědomí, že veškeré její sebeovládání je to
tam. Zaplavovala ji nekontrolovatelná vlna citů stejně jako divoká jako letní bouřka,
které v okolí zuřily každé odpoledne. Bolest, vášeň, vzpoura a zlost se jí hromadily
v krvi a hledaly způsob, jak se vybít. Instinktivně věděla, že když ji Philip bude
milovat, bouře v jejím těle se uklidní. Byla to vidina děsivá a lákavá zároveň.
„Žádné sliby, Philipe. Žádné závazky. Žádný balíček, jehož obsahem budu jenom já.
Ne nic jiného, ne naše přitakávající rodina, Hacienda, vůbec nic takového“.
„Další smlouva, Rosalie? K čemu mě to chceš, sakra, přinutit?“
„Aha. Tak se ti to nelíbí, protože v té pomyslné smlouvě pro tebe nic není, že?“
„Sama jsi řekla, že mě moc dobře neznáš“, zašeptal Philip, než znovu přitiskl rty na
její a přiměl ji, aby se už konečně zbavila těch nesmyslů.

Dvacátá sedmá kapitola zase za týden…

Dagmar Valová

Kapitola první ZDE

Kapitola druhá ZDE

Kapitola třetí ZDE

Kapitola čtvrtá ZDE

Kapitola pátá ZDE

Kapitola šestá ZDE

Kapitola sedmá ZDE

Kapitola osmá i devátá ZDE

Kapitola desátá ZDE

Kapitola jedenáctá ZDE

Kapitola dvanáctá ZDE

Kapitola třináctá ZDE

Kapitola čtrnáctá ZDE

Kapitola patnáctá ZDE

Kapitola šestnáctá ZDE

Kapitola sedmnáctá ZDE

Kapitola osmnáctá ZDE

Kapitola devatenáctá ZDE

Kapitola dvacátá ZDE

Kapitola dvacátá první ZDE

Kapitola dvacátá druhá ZDE

Kapitola dvacátá třetí ZDE

Kapitola dvacátá pátá ZDE

 

Hodnocení k článku

Redakce Popelky vznikly 14.7.2011
Redakce Popelky vznikly 14.7.2011 "Rak" tel:721 381 824
Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
tibetusmev   protibet 1
PHP Code Snippets Powered By : XYZScripts.com
0
Would love your thoughts, please comment.x