Detail příspěvku: Dášin nedělníček. Inkognito – erotický román (kapitola čtvrtá)

Dášin nedělníček. Inkognito – erotický román (kapitola čtvrtá)

autor: | Úno 13, 2022 | Společnost | 0 komentářů

Návštěvy: 230

PŘÍLOHA NA VÍKEND
Rosalie na Philipa chvíli nevěřícně zírala s otevřenou pusou. Určitě neslyšela správně. A pokud ano, jde jen o nějaký žert. A to dost hloupý. „Co, co jste to řekl?“, vydechla a její hlas se roztřásl.
Philip se uvolnil, když viděl, jak Rosalie ohnivě zrudla. Žádná herečka, jakkoli zkušená, by nedokázala zahrát tuhle scénu s takovou upřímností. Ze záhadného důvodu jej to mile potěšilo.

Kapitola 4.
Rosalie na Philipa chvíli nevěřícně zírala s otevřenou pusou. Určitě neslyšela
správně. A pokud ano, jde jen o nějaký žert. A to dost hloupý. „Co, co jste to řekl?“,
vydechla a její hlas se roztřásl.
Philip se uvolnil, když viděl, jak Rosalie ohnivě zrudla. Žádná herečka, jakkoli
zkušená, by nedokázala zahrát tuhle scénu s takovou upřímností. Ze záhadného
důvodu jej to mile potěšilo. „Slyšela jste dobře. Čtyřista tisíc EUR. Krásná sumička,
co říkáte?“ podotkl.
„Vy si děláte legraci“.
„Nedělám. Opravdu. Myslím to vážně, ujišťuji vás. Každým dnem dostanete od
našich právníků oficiální oznámení“.
Rosalie nemohla přemýšlet. Bylo to tak neuvěřitelné. „No, já nevím, co na to říct. Je
tak těžké tomu uvěřit. Proč by Bert něco takového dělal?“
„Zjevně si myslel, že to budete vědět, a já jsem doufal, že mi to objasníte“.
Její ruce nervózně svíraly kapesník. „Pověděla jsem vám všechno, co vím. Bylo mi
ho líto. Seděl tam tak sám, jako by neměl na celém světě blízkou duši“, povzdechla.
„Překvapuje mě, že ho nikdo nepožádal, aby odešel. Tohle je prvotřídní hotel. Proč
by se měl tam jenom tak potloukat starý, neupravený muž?“
„Někdo se o něm Gabrielovi jednou zmínil, ale zasáhla jsem. Koneckonců Bert
nedělal nic špatného a nikoho svou přítomností neobtěžoval“, ohradila se.
„Nechápu, proč jste si vybrala právě jeho?“
Rosalie zvedla hlavu a vrhla na Philipa chladný a pevný pohled. K její nespokojenosti
se mu pořád v očích ještě zračila nedůvěra.
„Ne, ze všech lidí, pane Bennete“, vyštěkla. „Byl jediný, kdo byl na terase sám. Proto
jsem si ho vybrala“.
Philip si po jejím vysvětlení připadal, jako by dostal pořádnou facku. Znervózněný
jejím chladným pohledem přešel k oknu. Chvíli se díval ven a pak se znenadání
otočil na Rosalii.
„Slečno Ascoliová, musím si zatelefonovat. Rád bych, abyste na mě tady počkala,
než to vedle v pokoji vyřídím. Uděláte to pro mě, prosím?“
Proč by měla, napadlo ji ze všeho nejdřív, ale byla unavená jejich soubojem, a navíc
zbývalo stále ještě plno věcí, které bylo třeba vyjasnit. „Dobře“, zamumlala.
„Děkuji. Bude to trvat jen pár minut“.
Rosalie sledovala jeho odcházející postavu a byla si jistá, že zná důvod jeho potřeby
telefonovat. Musel si promluvit se zbytkem rodiny, potřeboval další instrukce.
Všechny skutečné prominentní rodiny tímto způsobem fungují. To znala koneckonců
moc dobře sama, protože z takové podobné rodiny pocházela i ona. Pomyslela si, že
Bennetovi neměli rádi outsidery, ani nevinné, kteří se jim pletou do života.

16
Co si asi tak museli myslet, když se dozvěděli, že Bert odkázal neznámé ženě
takovou neuvěřitelnou sumu. I když dveře do pokoje byly zavřené, slyšela jeho hlas.
Uši jí jen hořely, přestože nerozuměla jednotlivým slovům. Ach bože, poslední věc,
kterou potřebovala, byly problémy, už jich měla i tak dost. A nějak podvědomě cítila,
že jakékoli spojení s Bennetovými jí přinese ještě větší problémy, než si dokázala
vůbec představit.
Philip v pokoji seděl na kraji postele a hovořil s otcem.
„Jaká je ta žena?“, ptal se Buck Bennet.
„Mladá, krásná, inteligentní. Nic, co jsme očekávali“.
„Proboha, na co ten táta myslel? Jaký byl jejich vztah?“
„Přátelský, nic jiného. Byli dobrými přáteli, otče“.
Buck se zakuckal. „Kecy, neuvěřitelné.
„Ne, otče. Já jí věřím. Je v tom nevinně. Neměla nejmenší tušení, kdo dědeček je, a
to dědictví ji úplně šokovalo, mírně řečeno“.
„Mimochodem, jak krásná je?“
Phiilip spolkl vztek. „Nepodlehl jsem víle, jestli máš na mysli tohle. Slečna Ascoliová
si myslela, že to byl prostě starý osamělý pán. Nic víc a nic míň“.
„Jak se s ním, sakra mohla potkat?“
„Představ si, chodil sem do hotelu a celé dny vysedával v křesle na terase“.
„Cože, táta? Bože můj“, zděsil se Buck Bennet.
„Ano. Přátelila se s ním. Ona …“, uchechtl se. „Ona mu jednou dokonce půjčila
peníze. Dovedeš si to představit, jak to muselo dědu dojmout?“
„Že ale dostala dobrý úrok“, posměšně poznamenal.
„Ať už měl pro to jakýkoli důvod, zjevně chtěl, aby ty peníze měla“.
„Nejde o peníze“, zabručel Buck. „Na ty kašlu, sakra. Vždyť táta nechal padesát tisíc
tomu Clarencovi … Ale čtyřista tisíc? Noviny to budou pěkně rozmazávat“.
Philip si zamyšleně promnul bradu. „Nemyslím, že je nějaká šance, jak to udržet pod
pokličkou, je to prostě tak“.
„Ne, není. Ale my nepotřebujeme takovou publicitu, synu. Osamělý stařec ve
vzpomínce na chvíle strávené na hotelové terase s mladou, krásnou ženou, jí
zanechává hotové jmění. Všichni si budou myslet, že jsme dědu zanedbávali, což
není pravda, nebo že náš děda zesenilněl. Sakra, byl považován za symbol síly a já
chci, aby si ho lidé tak pamatovali i po jeho smrti“. Buck se na okamžik odmlčel a pak
řekl naléhavě. „Poslouchej mě, synu, nepřeju si, aby ta žena mluvila s žádnými
reportéry, ani s nikým jiným, rozumíš?“
Philip se zamračil. „A jak tomu mám zabránit“, povzdechl si zničeně.
„Nepouštěj ji z dohledu. Nenech ji, aby s kýmkoli mluvila. Vůbec s nikým. A hned
ráno ji přivez sem k nám na farmu. Tady na ni můžeme dohlédnout. Chci ji mít pod
naší střechou, dokud se hrozba skandálu nevypaří“.
„Ale no tak, otče, teď není vhodná chvíle, abychom si hráli na hlídací psy. Příští týden
se začíná shánět dobytek. Nebudeme vědět, kam dřív skočit“.
„To mě nezajímá. Chci mít tu ženu tady“.

17
Philipův dech vytvořil při průchodu mezi zuby pískavý zvuk. „Sakra, otče, tady nejde
o neposlušné dítě. Je to dospělá, myslící bytost a nemyslím si, že by se nechala jen
tak komandovat. Nemohu ji svázat a jednoduše dovézt na farmu“.
„Můžeš, pokud to bude jediný způsob, jak ji sem dostat“, zařval Buck. „Půjde s tebou,
můžeš jí připomenout, že by naší rodině mohla poděkovat, něco nám dluží, nemyslíš.
Nezajímá mě, jak ji sem dostaneš, hlavně to udělej“.
Philip věděl nejlépe, než kdokoli jiný, že s Buckem Bennetem nemá smysl se
dohadovat, neboť v tom byl neporazitelný. „Uvidím, co se dá dělat“, prohlásil
odevzdaně a zaťal čelist.
„Zjisti vše o její rodině. S naším mizerným štěstím bude mít příbuzné v každé díře a
škvíře země. A ti všichni přijdou s nataženýma rukama. Dostaň ji sem, synu. A
pamatuj si, že do té doby ji nesmíš pouštět z dohledu“.
„Mám s ní jako spát?“, zeptal se z legrace Philip.
„Když budeš muset“, odpověděl Buck a v jeho hlase nebylo ani stopy po humoru.
Rosalie pozvedla hlavu, když se dveře do pokoje otevřely, a v nich se objevil Philip
Bennet. Ústa měl rozhodně semknutá, ale z jeho výrazu se nedalo vyčíst nic. Když
byl pryč, znovu o celé situaci přemýšlela a dospěla k závěru, že ty peníze nestojí za
žádnou velkou aféru. To bylo to poslední, po čem toužila. Kdyby přišlo na soudní
bitvu …, zachvěla se. Nestála o to, aby ji někdo prověřoval. Při pouhé představě, že
by právě teď měla přijít o svou anonymitu…, rozhodně ne. Takže jakmile vstoupil do
pokoje, převzala iniciativu.
„Pane Bennete, velice dobře chápu, že si vaše rodina dělá starosti a nepřeje si,
abych ty peníze dostala. A já je z toho ani neobviňuji, chápu to velmi dobře, to mi
věřte“, začala. „Pokud jste se obával, že budu působit problémy, tak nebudu…“
Philip ji umlčel mávnutím ruky. „Peníze patřily mému dědečkovi a mohl si s nimi
nakládat, jak uznal za vhodné. Vezměte si je a užijte si jich“.
Užít si jich? Bude mít peníze a bude finančně zajištěna. No páni …, copak je
potřebuje? Vůbec ne. Ale teď byla opravdu šokována. „Potom tedy nechápu, co tady
děláte. Copak to nemohli zařídit vaši právníci?“
Philip chvíli zvažoval, jak má s Rosalii Ascoliovou jednat. Jestli jí má po pravdě říct
nejenom, co po ní chce, ale také proč. Instinktivně našel nejlepší způsob. Vyznal se
v lidech a ona nebyla hloupá. Posadil se vedle ní. Lehce se dotkl její paže a řekl.
„Slečno Ascoliová, smím vám říkat Rosalie?“
Rosalie sebou mírně trhla a celá se napjala. Dotek jeho ruky jí přivodil takové pocity,
jako kdyby si sáhla na elektrické vedení. Byl tak blízko, že ucítila teplo jeho těla a
citrónovou vůni jeho vody po holení. Naklonil se blíž a ona se okamžitě
vzpamatovala. „Ano, buďte tak hodný“.
„Rosalie“, začal upřímně vřelým, přátelským tónem. „Je nutné, abyste nikomu o tom
dědictví neříkala“.
„Dobrá, neřeknu, ani jsem to neměla v úmyslu“.
„Je to tak důležité, že můj otec chce, abyste přijela na naši farmu a zůstala tam,
dokud se to neuklidní“.

18
„Cože?“, vykřikla a nevěřícně se podívala. „To neudělám. Mám tady práci, jestli jste
si nevšiml. To je směšné“, odfrkla si.
„Jsem si jist, že když to Gabrielovi vysvětlím, určitě vás milerád uvolní na čas“.
O tom Rosalie nepochybovala. Gabriel by udělal cokoli, co by Bennetovi chtěli.
„Neděláte tak trochu z komára velblouda? Slibuji, že nikomu nic neřeknu. Jsem
samotář, žádný společenský typ. Raději bych nejezdila“.
„Naše farma je kouzelné místo, Rosalie. A je daleko, je to jediné místo, kde můžeme
ovlivňovat, kdo k nám přichází. Vlastně bych řekl, že sama oceníte šanci dostat se
odtud. Jednání s těmi supy od novin může být pro nezkušeného pěkné utrpení“.
Rosalie sebou škubla. „Tisk?“, zeptala se zděšeně.
Klidně přikývnul. „Jakmile se tahle zpráva dostane do novin, což bude každou chvíli,
všichni od vás budou chtít prohlášení. My Bennetové jsme bohužel zdrojem
nekonečných klepů. Tahle závěť bude klasický případ. Budou vás bombardovat ve
dne v noci“.
Rosalii přepadl tísnivý pocit kolem žaludku. Ach bože, ne. Ten zmatek, publicita,
fotoaparáty a reportéři. Snad jenom přeháněl. „Chcete říct, že Bertova poslední vůle
způsobí tolik pozornosti?“
„Ano. Dvanáct let byl můj dědeček jedním ze tří nejvýznamnějších mužů, nejen
v Americe, ale taky tady ve Francii na jižním pobřeží“.
„Jen mě nechte být“, naléhala téměř šeptem. „Nikomu nic neřeknu“.
„Jsem si jist, že to myslíte vážně. Ale zkušený novinář dokáže člověka přimět říct
věci, které vůbec říkat nechce“.
Rosalie byla velice kurážná dívka, proto zcela očekával negativní odpovědi. Ale v její
poslední poznámce zaznamenal určitý druh porozumění, takže honem přitlačil.
„Dokonce to nebude jenom tisk, kdo na vás bude útočit. Objeví se vaši dávní známí.
Budete dostávat všechny možné nabídky na případné investice. Budete zavalená
žádostmi o dary nebo půjčky“.
Nic, co mohl říct, by na Rosalii nemohlo mít větší účinek. Jak se do tohohle, proboha
mohla dostat. Proč Bert neuvážil všechny možné následky, když sepisoval tu
poslední vůli. Škoda, že nevěděl nic o jejím životě před příchodem do Greenspointu.
Cítila, jak se znovu dostává do víru událostí, které nemohla ovládat. Opustila svou
rodinu jen proto, že naletěla špatnému muži. Ještě nebyla připravená se vrátit domů.
Je toho hodně, co musí napravit a dokázat.
„Jak … jak dlouho bych musela zůstat na vaší farmě?“, zeptala se váhavě.
Philip se usmál. Šlo to neuvěřitelně hladce. „Těžko v tuto chvíli říct. Tři týdny, možná
čtyři. Zájem veřejnosti obvykle netrvá moc dlouho“.
„Ale já nemohu opustit jen tak svou práci, je hlavním zdrojem obživy. Navíc
zanedlouho tady má být velká akce a já za ni odpovídám“.
„Možná, že byste měla přehodnotit svůj názor na důležitost práce ve svém životě.
Díky mému dědečkovi budete finančně zajištěna“.
„Já … asi ano“, řekla mdle. „Je to tak všechno neuvěřitelné …“
Philip ihned přitlačil. „Nerad to říkám, ale myslím, že nám něco dlužíte. Jediné, co po
vás žádáme je, abyste na nějakou dobu přijala naše pohostinství. Potom si můžete
se svými penězi dělat, co budete chtít“.

794541 1920x1080 DesktopNexus.com

19
Rosalie si povzdechla. Chtěla odmítnout a navždy s Bennetovými skoncovat. Byla
zvyklá o svém životě rozhodovat sama. Už téměř pět let to byla ona, která se o sebe
starala, o všem rozhodovala a své nezávislosti a svobody si cenila víc než čehokoli
jiného. Musela si vše těžce vydobýt a neměla to zpočátku nijak jednoduché. Na
druhou stranu potřebovala ochranu, kterou jí Bennetovi nabízeli. Chtěla, aby všechno
proběhlo co nejrychleji a v tichosti. Nemínila jim způsobit žádné problémy, už kvůli
Bertovi. A určitě netoužila ani po tom, aby se sdělovací prostředky soustředily na ni
samotnou. Kromě toho v kostech cítila, že Philip bez ní z Greenspointu neodjede.
„Dobrá, pane Bennete. V případě, že to nijak neohrozí mou dosavadní práci, o kterou
bych nerada přišla, pojedu na farmu s vámi“.
Philip se postavil a zamnul si spokojeně ruce. „Výborně. Odjedeme zítra ráno. Je to
příliš daleko, než abychom vyrazili teď. Máte někoho, kdo by o vás mohl mít starost,
když tak najednou zmizíte?“
Rosalie jednoznačně zavrtěla hlavou.
„Rodiče?“
„Ne“.
„Nikoho?“
„Ne“.
„Téměř každý má někoho“, trval na svém.
„Já nemám nikoho“, odpověděla rázně. Nechtěla prozrazovat svůj původ. Teď
rozhodně ne.
„Tak nějakého muže?“
„Ne“.
„Promiňte, ale to zní nezvykle. U ženy vašeho věku, která vypadá jako vy, by se
logicky očekávalo, že bude mít muže, přítele, kamaráda“.
Rosalie to přijala jako kompliment. „Přirozeně se scházím s pár lidmi, ale není to nic
zvláštního. Kdyby mě někdo z nich hledal, nebude si myslet, že se něco děje. Často
pracuju přesčas a ve svém volnu cestuji“.
Philip nemohl uvěřit jejich štěstí. Měla tak málo vztahů, jak snad jen člověk může mít.
Bylo to hodně zvláštní, ale nicméně k jejich prospěchu.
„Tak dobře, Rosalie. Půjdu o všem informovat Gabriela. Bude vědět, kde jste, ale on
bude jediný. Potom pojedeme k vám, abyste si mohla zabalit. Není potřeba z toho
dělat divadlo. Pokud budete potřebovat něco, co doma nemáte, někdo vám pro to
jistě zajede do města. To nebude problém“.
Rosalie si pohotově uvědomila, že neřekl, že si pro to může dojet sama. Zjevně bude
muset být pod přísným dohledem. Budou překvapeni, jak bude spolupracovat. „To si
musím balit už dnes, když odjíždíme až ráno?“
„Ano, protože si sbalíte a vrátíte se sem do hotelu se mnou. Přespíte tady“.
„Jako tady? A kde?“
„Myslím se mnou v tomhle apartmá“.
Rosalie zalapala po dechu. „Ale to nejde. Nemohu tady s vámi zůstat“.
Umlčel ji spikleneckým pohledem. „Ale můžete a zůstanete. V apartmá jsou dvě
ložnice, Rosalie. Ujišťuji vás, že nemám v úmyslu nic nepřístojného. Instrukce mého
otce byly nepustit vás až do příjezdu k nám z dohledu, nic jiného“.

20
„Děláte vždycky to, co váš otec chce?“
„Většinou ano. Bydlíte daleko?“
„Ne, vůbec ne“, odpověděla Rosalie už smířená s neuvěřitelným vývojem událostí.
„Výborně. Můžeme jet vaším autem? Já jsem se sem dostal letadlem, takže jsem tak
nějak bez koleček“.
„Samozřejmě. Vezmeme moje auto i na vaši farmu?“
„O tom jsem nepřemýšlel. Chcete?“
„Možná by to bylo dobré, až se budu vracet. Nebude se mnou alespoň nikdo muset
jezdit nazpět“.
„To zní rozumně“. Philip přešel k telefonu a vytočil číslo. Po několika sekundách řekl.
„Gabrieli, tady Philip Bennet. Mohl byste přijít do mého apartmá? Potřebuji s vámi
něco důležitého prohovořit. Ano, hned. Děkuji“.
Philip položil sluchátko a otočil se na Rosalii s výrazem člověka, který právě završil
své poslání. Spokojeně se usmíval. „Zahoďte ten ustaraný výraz, Rosalie. Osud nás
na nějakou dobu svedl dohromady, tak bychom se mohli stát přáteli a trochu si to
užít, ne? Co kdybyste mi říkala Philipe?“
Užít si to? V hlavě se jí rozblikala varovná světla. Před … lety, když se jí poklidný
život rozpadl na kousky, to nějak zvládla. Ale teď jí hlodavý vnitřní hlas napovídal, že
se bude muset moc a moc snažit, aby tentokrát z boje vyvázla se zdravou kůží.
Tohle musí zvládnout bez jediné chybičky.

Pátá kapitola zase v neděli…

Dagmar Valová

Kapitola první ZDE

Kapitola druhá ZDE

Kapitola třetí ZDE

Článek pro vás napsala:

Redakce Popelky vznikly 14.7.2011 "Rak" tel:721 381 824
Redakce Popelky vznikly 14.7.2011 "Rak" tel:721 381 824
Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.
 
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Aktuální motto

„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Václav Havel
 

Luna

Luna ubývá Co to znamená?
a nachází se ve ŠTÍRU. Jak to působí?

AdSense

Vaše jméno

Jméno Soňa, jakkoli to tak nevypadá, má matku v Řecku. Ta se jmenovala Sophia a to znamenalo „moudrá”. Kdybychom chtěli hledat ještě matku matky, museli bychom do hindštiny, kde Sophiaa znamenalo „zlatá“. Ať tak či tak, Soňa je jméno s pořádnými kořeny. V ČR žije v tuto chvíli 19810 žen tohoto jména.

V celosvětovém kalendáři je dnes

Dnes není žádný mezinárodně významný den.

Nejnovější komentáře

Výklady pro Vás od Vás

Výklady Pro Vás Od Vás

Kameny pro ženy

kameny-pro-zeny

INTELIGENTNÍ SMART ZRCADLA

Škola tarotu

Škola tarotu

Runová magie – škola

runová magie

Ankety

Máte nějaký důvod pokládat pátek 13. za nešťastný? Stalo se vám tento den něco zlého?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

Sešit na vaření

sešit na vaření

Příspěvky od Popelek

Vyfotili jste něco zajímavého?

Podělte se se všemi! Zašlete foto na redakce@popelky.cz

Statistiky

  • 258
  • 415
  • 17 951
  • 369 043
  • 2 399 239
  • 3 792
  • 28
  • 1 846
0 Shares
Share
Tweet