Dášin nedělníček. Inkognito – erotický román (kapitola osmá a devátá)

Návštěvy: 76

SVÁTEČNÍ DVĚ KAPITOLY. 
Kapitola 8.
Slunce sotva vykukovalo za horizontem, když se Buck a jeho tři potomci sešli na snídani v jídelně. Obsloužili se z táců na servírovacím stolku a pak se usadili na svá obvyklá místa. Na stole jako obvykle ležela hromádka novin, které každodenně přinášela pošta z nedalekého městečka Ave Linda. Hromádka obsahovala ranní vydání největších deníků v zemi. Dnes ráno je zajímal jen jeden článek.

Mlčky jedli, a když se probrali velkou částí novin, Buck zamumlal. „No, není to tak
hrozné. Zatím jen fakta. Ale je tu hora zajímavých věcí, takže očekávám, že každou
minutou začnou zvonit telefony. Rád bych vám připomenul, že všechny hovory budu
vyřizovat já sám“. Složil noviny, které pročítal naposledy, položil si je vedle talíře a
pohlédl na Armana. „Určitě dnes chceš jet do kanceláře“.
Arman souhlasně přikývl. „Ano. Řeknu sekretářce, že nechci žádné telefony, a že
tam pro nikoho nejsem. Zvládnu to“.
Buck přesunul pozornost na Philipa. „A co ty, synu? Jak to vidíš?“
„Strávím většinu dne najímáním pomocníků na shánění stád. Několik se jich tu
objevilo už včera. Očekávám, že dnes přijedou další“.
Buck přikývl. „Víte, že tahle izolace je pro vaši matku a Violu hrozně těžká, takže se
rozhodly, že pojedou na pár dní nakupovat do Paříže“. Otočil se na dceru. „Péče o
našeho hosta tedy zůstane na tobě, Sáro“.
„To mi vyhovuje. Rosalie se mi opravdu zamlouvá a líbí se mi moc“. Sára střelila
přitom očima po Philipovi. „Ale neznamená to, že bych přišla o shánění, že ne?“
„Je mi líto“, řekl Philip soucitně. „Nemůžeme si prostě odjet všichni a nechat Rosalii
samotnou, to by nebylo dobře“.
„Já vím, ale posledních pět let jsem shánění dobytka nikdy nezmeškala“. Potom Sára
dostala nápad. „Philipe, Rosalie říkala, že umí jezdit na koni. Mohla bych ji dnes vzít
sebou na projížďku. Pokud by to zvládla ….“
„Prosím tě, zadrž“, ušklíbl se Philip. „Přece se nemůžeš tahat se zelenáčem. Dobře
víš, co si chlapi myslí o ženských, které chtějí být u shánění. Je jim to proti mysli“.
„Já jsem taky žena, na to nezapomínej“.
„To je něco jiného“.
„Důvěřuj mi trochu, bratříčku. Ani ve snu by mě nenapadlo ji vzít, pokud bych si
myslela, že to nezvládne“.
„Není to dobrý nápad“, trval na svém Philip.
„Přemýšlej o tom“, naléhala na něho Sára stejně tvrdohlavě.
„Zeptej se mě večer, ale obávám se, že odpověď bude ne“.
Rosalie se probudila brzy, vyrušily ji nějaké neznámé zvuky. Potom si uvědomila, že
to byl naopak nedostatek zvuků, který ji vzbudil. Její byt ležel vedle rušné silnice,
která byla hned od časného rána plná života. Teď zabořila hlavu do polštáře a
nastražila uši. Odněkud slyšela tlumené hlasy.

45

Asi z kuchyně, pomyslela si, když ucítila příjemnou vůni čerstvé kávy. Zvenčí bylo
slyšet vzdálené bučení telat. Jinak bylo ticho. Rosalie se posadila, přitáhla si kolena
k bradě a zazívala. Od chvíle, kdy usnula, spala velmi dobře. Ale díky kombinace
cizího domu, cizí postele, Philipovu vyptávání a znepokojujícího setkání s Dinem,
usnula až asi hodinu poté, co si šla lehnout. Chvíli předtím, než upadla do spánku, se
jí podařilo přesvědčit sebe samu, že nenese žádnou odpovědnost za Sáru a její
vztah s Dinem, bezzásadovým mužem, Ale teď, v denním světle, ji začalo hryzat
svědomí. Sára se jí opravdu líbila a záleželo jí na ní. Rosalie si myslela, že by se
z nich postupem času mohly stát dobré přítelkyně. Bennetovi byli koneckonců
Bertova rodina. A ona dlužila svému starému příteli hodně.
O chvíli později se zase úspěšně zbavila pocitu viny. Cokoli se stane v tomto domě,
se jí netýká. Je více než pravděpodobné, že až se vrátí do Greenspointu, nikoho
z nich už nikdy neuvidí. A protože se nezdálo, že by jí dědictví nikdo nepřál, nikdo si
na ni za chvíli ani nevzpomene. Kromě toho, myslela si, snad byla i přesvědčená o
tom, že se naskytne něco, co může Dinovi jeho velké plány překazit. Sára není slepá,
mohla by ho prohlédnout. Ale vždyť ani ona nebyla slepá, zamyslela se nad sebou.
Jak by to mohlo dopadnout, kdyby se byl neobjevil Samuel Graves v pravou chvíli.
Při pouhém pomyšlení na to jí přeběhl mráz po zádech.
Najednou si uvědomila, že má hlad a pomyslela si, zda se už podává snídaně. Po
včerejší obrovské večeři měla dojem, že snídani úplně vynechá, ale káva, džus a
možná nějaký toast, by její váze určitě neublížily. Odhodila přikrývky, došla do
koupelny a umyla se. Potom se rychle oblékla a nechala se nosem zavést do jídelny.
Sára, její otec a oba bratři už seděli za stolem.
„Dobré ráno“, pozdravila Rosalie vesele. Všichni se otočili jejím směrem. Měla
vzdálený pocit, že přerušila debatu, která se týkala její osoby. Když si všimla novin
rozházených po stole, ještě se ve svém podezření utvrdila.
„Ahoj“, zareagovala jako první Sára zvonivým hlasem. „Spala jsi dobře?“
„Ano, děkuju, téměř jako nemluvně“.
Muži zamumlali pozdravy a začali vstávat, jak se slušelo, když vstoupí žena do
místnosti, ale Rosalie zvedla ruku a zarazila je. „Prosím, nevstávejte“.
Buck s Armanem se znovu posadili, ale Philip vstal. „Přinesu vám snídani“, prohlásil
a nabídl jí židli vedle své.
„Děkuju, zvládnu to sama“, protestovala.
„Prosím, nechte mě“, řekl mírně.
Posadila se. „Díky. Bude stačit jen džus a káva“.
„Och, raději by ses měla pořádně najíst“, radila jí Sára. „Myslela jsem, že bych tě
vzala s sebou spravovat ploty, a to představuje hodně jízdy na koni. Oběd bude tvořit
jen to, co se nám vejde do sedlových brašen“.
Rosalie si hladově prohlédla párky, vejce a pečivo na jejím talíři. „Tak tedy dobrá,
dám si přece jen trochu toho jídla, ale jenom opravdu málo“, souhlasila.
„Dobře“, řekl Philip a přešel k servírovacímu stolku, na kterém stálo několik nádob
pod pokličkou, konvice s kávou a džbán s džusem a vodou. „Co chcete do kávy?“
„Trošku smetany“. Sledovala ho, jak bere talíř a vrší na něj spoustu jídla. Hrál roli
starostlivého hostitele.

46

Když to pozorovala a srovnala s jeho chováním minulého večera, nemohla nepocítit
jisté uspokojení. Philip před ní položil talíř a posadil se ve chvíli, když Buck vstal.
„Mějte se všichni hezky. Uvidíme se večer“, a s tím vyšel z jídelny. Arman rovněž
nezůstal pozadu, když vzápětí vstal a řekl. „Už taky musím. Udržujte oheň
v rodinném krbu“, zdvořile pokynul Rosalii a následoval svého otce.
Philip se postavil a přešel k servírovacímu stolku, aby si dolil kávu. „Dáte si ještě
některá kávu, dámy?“, zeptal se.
Když Rosalie se Sárou zavrtěly hlavou, nalil si a ihned šálek vypil. Odložil jej, postavil
konvici zpátky na místo a oznámil. „Asi bych se měl taky vydat za prací“ a vyšel ke
dveřím. Ale když míjel Rosalii, natáhl ruku a konejšivě jí poklepal na rameno. To
gesto, i když na něm nebylo nic neobyčejného, byl to jen letmý dotyk, Rosalii
překvapilo. Rychle zvedla hlavu. Zdálo se, že jí chtěl pomoci, aby se cítila lépe. Ale
proč? Potom jí padl zrak na noviny a připadalo jí, že našla odpověď. Když se Sárou
osaměly, zeptala se. „Ty noviny, je to zlé?“
„Ne. Vůbec nevím, nač byl ten poplach“, odpověděla Sára. „Dědeček odkázal horu
peněz moře lidí“.
„No a nechal někomu jinému takovou sumu peněz jako mně?“
„No, to ne … Ale zapomeň na to, Rosalie. Prostě jsi měla smůlu a zapletla ses
s rodinou, která fascinuje tisk. I když to vůbec nechápu, protože mi připadá, že jsme
docela nezajímaví“.
Rosalie si povzdechla. „Nekladla bych vám nikomu za vinu, kdybyste na mě měli
vztek. Nikdo nemá rád, když se objeví někdo cizí a všechno obrátí vzhůru nohama“.
Natáhla se přes stůl pro noviny, které četl Buck naposled. Zjistila, že se jedná o jeden
z místních deníků. Přelétla očima první stránku a zaujal ji titulek v pravém rohu.
Neznámá žena podporována Bennetovými …..
Rozhodla se, že ten článek nechce číst a odložila noviny stranou.
„Jak je možné, že dostáváte noviny tak brzo ráno, když žijete v takové dálce od lidí?“,
zeptala se.
„Prodejce v Ave Linda odebírá noviny od člověka, který se specializuje na zásilku
novin do vzdálených končin. Otec za ně určitě platí strašně moc, ale on by nemohl
bez novin žít. Každé ráno čte většinu národních novin. Poslechni, Rosalie, celá ta
záležitost za pár dní pomine“.
„To doufám“.
„Budeme mít hodně práce, takže to uteče jako voda“, Sára luskla prsty.
„Sáro, prosím …. Říkala jsem ti, že nechci, aby sis myslela, že mě musíš pořád bavit,
dovedu se postarat sama o sebe“.
„Já vím, ale ty budeš bavit mě. Budu potřebovat společnost. Jedu plotit. Na velkou
část farmy se dá dostat jenom na koni“.
Rosalie sice nevěděla, co obnáší plocení, ale pomyšlení, že by si zase zajezdila po
dlouhé době na koni, se jí líbilo. Ale přece jen v sedle už dlouho neseděla. „Pokud
nebude vadit, že pojedeš se zelenáčem, ráda s tebou pojedu“.
„Máš jezdecké boty?“
„Ne, to tedy doopravdy nemám“, zasmála se otázce.

47

„Jakou máš velikost?“, podívala se jí na nohu. „Mám tady jedny, jsou mi malé. Můžeš
si je vzít. A taky budeš potřebovat klobouk, nebo tě slunce zabije, ale to taky není
problém. Máme moře klobouků“, Sára odsunula židli a vstala od stolu. „Musím si teď
ještě popovídat s otcem o své práci na příští týden. Zastavím se pro tebe, až budeš
hotová, ano?“
„Dobře, Sáro. Myslíš, že by někomu vadilo, kdybych si zavolala do kanceláře hotelu?
Na účet volaného, samozřejmě“.
Sára se zamyslela a pak pokrčila rameny. „Říkal snad otec něco o tom, že nesmíš
telefonovat?“
„Ne, o tom se nezmiňoval“.
„Pak nevím, proč bys nemohla. Telefony v pokojích mají jiné číslo než ten v otcově
pracovně, takže mu nebudeš zdržovat obchodní hovory“.
„Děkuji. Uvidíme se později“. Rosalie odešla od nedojedené snídaně a vrátila se do
svého pokoje, aby zavolala do hotelu. Zdálo se jí, že Greenspoint opustila před více
než před dvaceti čtyřmi hodinami.
Helen zapištěla, když zjistila, kdo volá. „Rosalie“
„Nazdar Helen. Co se děje?“
„To se ptáš ty mě? Kde vůbec jsi?“, vyzvídala.
„To ti nepovím, mysli si, že jsem v exilu“, zasmála se sama sobě.
„Proboha, nevěřila bys, co se v naší miloučké, tichoučké kanceláři děje. Připadám si
jako v telefonní ústředně“.
Rosaliin žaludek se nebezpečně převalil. „Můžu mluvit s Petrem?“
„Jasně. Počkej chvilku“.
Petr zvedl telefon téměř okamžitě. „Rosalie?“
„Ahoj. Helen mi říkala hrozné věci. Je mi to líto, Petře. Kéž bych tam byla“.
„Nevíš, co mluvíš. Poslední hodinu jsem strávil se sluchátkem přilepeným na uchu. A
nějaký chlápek se dostal přes ochranku dole a vtrhnul až sem. Myslel jsem, že ho
budu muset vyhodit osobně. Chtěl s tebou mluvit o nějakém pozemku. Taky volali tři
realitní agenti a bankovní makléři. A to už vůbec nemluvím o útocích novinářů. Zdá
se, že všichni chtějí vědět příběh tvého vztahu s Bertramem Bennetem“.
Rosalie zakvílela. „A to jsem doufala, že to všechno rychle utichne a brzy se vrátím“.
„Tak tedy nedoufej. Pokud jsi chytrá, zůstaneš tam, kde jsi. Když tě lidé nebudou
moci najít, ztratí brzy zájem. Buď Bennetům vděčná, že měli dost rozumu, aby tě
před tím vším ochránili. Určitě by se ti to nelíbilo“.
Měl pravdu. Bože, proč se ze všech lidí zrovna ona musela zamíchat do něčeho
takového. Copak to jednou nestačilo?
Philip vyšel ze stáje právě ve chvíli, když se Sára s Rosalií chystaly k odjezdu.
Popošel k nim a nespouštěl oči od Rosalie, která vypadala, jako by se v jezdeckých
botách a kovbojském klobouku narodila. Spokojeně pohlédl na koně, kterého jí Sára
vybrala, klidného hřebce jménem Ranger. „Nemusíte se bát“, řekl a přistoupil k ní.
„Ranger je klidný jako ovečka“.
„Já se nebojím“.
„Sára se zmiňovala o tom, že už jste na koni jezdila“.

48

„Ano, ale to je již dávno“, přiznala.
Sára se plynulým pohybem vyšvihla na koně. „Připravená?“, zeptala se Rosalie.
„Jistě“.
Philip popošel kupředu, aby Rosalii pomohl do sedla, ale ona zjevně jeho pomoc
nepotřebovala. Bez problémů se vyhoupla do sedla a jemně pobídla koně, aby
dohonila Sáru. Philip si zastrčil palce do kapes džínů a díval se za nimi. Všiml si, jak
lehce seděla na koňském hřbetě. Nezdála se jako zelenáč. Ona tedy skutečně ne.
Myslel si, že je to městská panenka, ale na koni seděla, jako by to byla přirozená
věc. Objevil další zajímavou informaci, týkající se ženy, která ho ze záhadných
důvodů fascinovala. Ještě pořád se snažil nepřipouštět si, jak silně ho Rosalie
přitahuje, avšak to bylo marné.
Rosalii se den strávený v přírodě moc líbil. Jely se Sárou podél západní hranice
farmy a zastavovaly se, jen aby Sára mohla vyspravit díry v plotě. V poledne se
usadily ve stínu mohutného stromu a daly si oběd, který jim připravila Maria.
„Philip jednou tvrdil, že naše rodina má vojenskou výchovu a já si myslím, že měl
docela pravdu. Otec se rozhodně chová jako velitel. A dědeček byl svým způsobem
generál. Všichni máme svoje povinnosti odjakživa. Arman dohlíží na finance a
nemovitosti, Philip likviduje problémy a uhlazuje pocuchané peří. Také vyznačuje
všeobecný směr chodu farmy, zatímco já pak dohlížím na realizaci“.
„A co tvoje matka a Viola?“, zeptala se Rosalie. Zatím jí připadalo, že Celine a Viola
mají jen jediný úkol, být za všech okolností krásné.
„Tráví většinu času tím, že se baví s manželkami lidí, které otec považuje za důležité.
Docela jim to jde. A navíc to díky jim nemusím dělat já“.
„Jak dlouho už jsou Viola a Arman spolu?“
„Sedm let. A pořád žádné děti. Měli by mít děti, nemyslíš? Všichni bychom měli mít
potomky, ale Arman a Viola je mít nikdy zřejmě nebudou. Je to smutné. Vím, že Viola
si kvůli tomu připadá …, neschopná. No, a moje děti zase neponesou rodinné jméno.
Takže je to na Philipovi, aby dal světu novou generaci Bennetů“.
Rosalie se pokusila o přirozený tón a zeptala se. „Objevily se už nějaké kandidátky
na manželku?“
„Ne, ani jedna. Táta to někdy považuje za osobní urážku. Od Philipa se čekalo, že si
vezme ženu jménem Lilian Aimesová, ale nikdy se to nestalo“.
„A čekalo se?“
Sára přikývla. „Ano. Lilianin otec byl politicky angažován a blízký přítel otce. To
manželství jim připadalo jako báječný nápad. Bylo opravdu legrační sledovat, jak se
snažili Philipa a Lilian dát dohromady. Nějakou dobu spolu opravdu chodili, ale
potom Lilian odešla na vysokou a vdala se za nějakého hladovějícího studenta
medicíny. Teď je z něj uznávaný kardiolog. Žijí v Paříži a mají spolu tři děti, všechny
chlapce. Otec ječí, kdykoliv na to pomyslí“. Sára se uchechtla. „Je mi líto ženy, která
nakonec Philipa uloví. Obávám se, že na ni otec bude pohlížet jako na klisnu. Možná
bude před svatbou trvat na gynekologickém vyšetření, jako u princezny Di“.
„A co ty, Sáro? Od tebe se jistě také očekává, že se dobře vdáš“.

49

Sára se zakabonila. „Ano, myslím, že z toho ještě vznikne hromada problémů. Už
jsem poznala spoustu vhodných mužů. Co se týče hledání vhodného partnera, je
otec asi tak citlivý jako řezník. Ale já jsem hned od doby, kdy jsem začala o takových
věcech přemýšlet, toužila přesně po muži, jako je Dino, takovém muži, který miluje
život takový, jaký je a netouží po ničem víc“.
Ach bože, Sáro, chtělo se Rosalii vykřiknout. Dino není vůbec takový, jak vypadá.
Jeho skutečné tužby by tě šokovaly.
„Dokázala bys odporovat otci?“, zeptala se.
„Nevím, nikdy jsem nemusela. Nikdo z nás. Zajímalo by mě, jestli bychom Philip a já
dokázali narovnat ramena, vystrčit bradu a říct. Ne, to nechci. Pochybuju“.
Rosalii se sevřelo srdce, ale potom téměř okamžitě pocítila paprsek naděje. Buck
Bennet možná uvažoval jako v minulém století, ale Sáře by tím mohl výrazně
prospět. Mohl by tak zmařit její známost s Dinem. To bylo uklidňující pomyšlení.
Zbytek odpoledne přemítala o věcech, které jí Sára řekla o struktuře jejich rodiny.
Byla trochu staromódní, řečeno velmi mírně. Připadalo jí podivné, že tak dynamický
muž jako je Philip, dokáže takové přežitky uznávat. Ale potom si vzpomněla, jak málo
o něm ví …. A jak málo pro ni jeho soukromý život znamená.
Po večeři si Rosalie začala bolestně uvědomovat každou minutu, kterou strávila na
koni. Neměla v těle snad jediný sval, který by ji nebolel. Když se vrátily do domu,
měla sotva čas na krátkou sprchu místo horké koupele, na kterou se těšila. Rosalie
by s největší chutí vůbec nešla na večeři. Ale byla po celém dni v sedle a na
čerstvém vzduchu hrozně hladová. Takže musela přežít další rozvláčně vydatné
jídlo. Omluvila se hned, jak to bylo ve vší slušnosti možné.
„Doufám, že vám to nevadí“, řekla, když se všichni začali trousit z jídelny. „Ale zdá
se, že jsem se dnes trochu přecenila. Myslím, že si vlezu do horké vany, a pak padnu
do postele“, musela nakonec přiznat.
Sára se na ni omluvně zadívala. „Měla jsem mít víc rozumu a nevláčet tě tak daleko“.
„To je v pohodě, hlavně, že jsi udělala všechnu práci. Určitě se ráno budu cítit lépe“.
Rosalie měla dojem, že se naopak ostatním ulevilo, když prohlásila, že je opouští.
Určitě měli plno věcí, o kterých se chtěli bavit a nemohli, nebo nechtěli, když tam
byla. Popřála jim dobrou noc a odešla do pokoje. Tam si napustila vanu horkou
vodou, svlékla se a vklouzla dovnitř. Příjemně se natáhla a horká voda dělala s jejím
bolavým tělem divy. Zůstala ve vaně, dokud jí nezačala být zima, a potom se rychle
utřela. Měla dojem, že by mohla jít spát. Natáhla si froté župan, vyšla z koupelny a
rozestlala si. Nikdy jí postel nepřipadala tak lákavá. Ale než se mohla svléknout a vzít
si noční košili, ozvalo se zaklepání na dveře. K jejímu překvapení se v nich objevil
opět Philip, což zrovna teď nepotřebovala.
„Nebyla jste už v posteli, že ne?“
„Ne, právě jsem vylezla z vany, ale chystala jsem se“. Rosalie si všimla, že Philip drží
v každé ruce jednu lahvičku. „Aspirin“, natáhl k ní pravou ruku. „Díky, to by mohlo
pomoci““, uvítala. Ukázal jí druhou lahvičku. „Masírovací mast. Dnes večer jste
vypadala, že vám každý krok působí nehorázná muka“.
Bolestně se usmála. „Řekla bych, že to byla pravda“.

50

„Zítra to bude ještě horší, pokud nepoužijete tohle“. Podíval se jí přes rameno na
postel. „Dobrá masáž dokáže zázraky. Považuji se v této oblasti za odborníka. Často
jsem masíroval namožené koně a moje sestra taky o tom něco ví, několikrát jsem jí
pomohl. Kdybyste se támhle položila na břicho, podíval bych se, co se s vašima
nohama dá udělat“.
„No, já …“, měla nepříjemný pocit, že jí rudě zahořely tváře.
„Ráno mi za to poděkujete. Slibuju, že se vám uleví“.
„Já … no …“, ustoupila, aby mohl vejít. „Myslím, že to asi zvládnete lépe než já“.
„To si taky myslím. Na břicho, prosím“.
Rosalie vyhověla jeho prosbě, natáhla se na postel a podložila si hlavu rukama.
Snažila se uvolnit, ale cítila se napjatá, protože postel se vedle ní prohnula, jak si
Philip sedl. Začal jí pomalu vtírat masážní gel do nohou. Ten pocit byl neuvěřitelně
příjemný a Rosalie zjistila, že její napětí pod jeho doteky pomalu vyprchává. Víc než
bolest ve svalech si uvědomovala součinnost, jeho silných, jistých prstů na svém těle.
„Měl jste přes den hodně práce?“, zeptala se nakonec s pocitem, že musí něco říct.
„Myslím noviny a tak …“
„Ani ne, řekl bych“.
„Bylo hodně telefonátů?“
„Poměrně dost, ale nic, co by otec nezvládl“.
„Aha. Co jim vlastně tak říkal?“, zajímalo ji.
„V zásadě to, že rodina osobně nezná všechny lidi, o kterých se dědeček v poslední
vůli zmínil. Když je neznáme, nemůžeme jim o nich poskytnout žádné informace“.
„A oni to spolkli?“ Rosalie totiž z vlastní zkušenosti věděla, že reportér se nezastaví
ve své honbě za článkem před ničím.
„Asi ne, ale co mohli dělat. Nad jedním hovorem se však otec rozčílil. Slyšela jste
někdy o chlápkovi jménem Jeremi Jordan?“
Rosalie se zamyšleně zamračila. „Mám dojem, že ano, už jsem to jméno někde
zaslechla, ale nemohu si vybavit, kdo to je“.
„Samozvaný vrchní donašeč klepů o bohatých lidech“, upřesnil.
„A, ano, vzpomínám si. Ten, který používá tolik vykřičníků. Párkrát jsem od něj něco
četla a vždycky mi bylo líto lidí, o kterých psal. Zajímalo by mě, jak na to může mít
žaludek. Jeho chabé články jsou odporné“.
„Četla jste tedy něco od něj, to je dobře. Nás Bennety si bere na mušku velice rád.
Volal dnes ráno otci a nadhazoval něco o tom, teď si nedělám legraci, že možná jste
dědečkova nelegitimní dcera“.
„Cože?“ Rosalie se zvedla na loktech a nevěřícně se na něj otočila. „To je ale
nehoráznost, co si ten člověk dovoluje“.
„Ale pro Jeroma Jordana je to typické. Lehněte si a uvolněte se. Nic horšího se už
nestalo. Otec všechno zvládl velice elegantně. Ani sám Jerome by se neodvážil
otisknout takový nesmysl, protože by si to příšerně odskákal. Ale snad vám to
ukázalo, čemu byste musela čelit, kdybyste byla zůstala v hotelu“.
Rosalie si znovu položila hlavu na paži. „Já myslím, že bych vám měla poděkovat,
vám všem, že jste mě sem pozvali“.

51

„Není za co“, zamumlal suše. Jak ji masíroval, lehce nadzvedl lem jejího županu.
Morálka si žádala, aby přestal. Křečovitým pohybem shrnul látku na její původní
místo, zašrouboval lahvičku s gelem uzávěr a postavil ji na noční stolek. Vstal a řekl.
„Nejvíc ze všeho vás bude bolet zadek, ale myslím, že vás nechám, abyste se o něj
postarala sama“.
Rosalie se vymrštila do sedu. „Děkuji“.
„To nestojí za řeč“, usmál se. „Potěšení na mé straně. Cítíte se lépe?“
„Ano, myslím, že ano“.
„Výborně. Teď si vezměte pár tablet aspirinu a ráno se budete cítit jako
znovuzrozená“.
„Dobře, udělám to“.
„Dobrou noc a hezké sny“. Philip zamířil ke dveřím, ale potom se otočil a ještě jednou
na ni pohlédl. „Nechoďte spát, dokud se nepostaráte o své pozadí, nebo toho budete
ráno litovat. Vím, o čem mluvím“. Poté odešel a zavřel za sebou dveře.
Rosalii bilo divoce srdce, jako by chtělo vyskočit z hrudi. S obtížemi vstala, a sáhla
po lahvičce s gelem. Odhrnula si župan, rozetřela si hojivý gel do dlaní a vtírala si ho
do bolavých svalů zadní části těla, napodobujíc přitom Philipovy jisté pohyby. Potom
spolkla dva aspiriny, navlékla si noční košili a vklouzla do chladných přikrývek.
Natřásla si polštář a snažila se vyprázdnit si hlavu. Nechtěla přemýšlet o Philipovi.
Nic pro ni neznamenal, nic. Za týden se vrátí zpátky do Greenspointu, k životu, který
si pro sebe tak pečlivě vybudovala. A Bennetovi budou jen bohatými majiteli hotelu,
v němž pracuje. Přesto přesně předtím, než se plně oddala spánku, myslela na silné,
jisté ruce hnětoucí a hladící její nohy. Nechtěla, aby vůbec přestal. Jejím tělem
proběhlo vzrušené zachvění a usínala tak s blaženým úsměvem na rtech.
Philip spánek nenašel tak snadno. Dlouho nervózně chodil po pokoji, potom se svlékl
a vklouzl nahý do postele. Založil si ruce za hlavou a zíral do stropu. Vzpomněl si na
rozhovor, který vedl se Sárou po Rosaliině chvatném odchodu. Jeho sestra dospěla
k závěru, že Rosalie by zvládla koně i sebe. Nezpůsobila by během shánění stád
žádné problémy. Přesto musel odmítnout, i když sestře nerad to dobrodružství upíral.
Podzimní shánění stád bylo vrcholem sezóny, konečným zúčtováním roku. Sára si
zasloužila při tom být, protože pracovala stejně pilně jako kdokoli na farmě.
Byla jeho odmítavou odpovědí zklamaná, ale přijala to rozumně. Uznala, že nechat
Rosalii na farmě, ještě k tomu ve společnosti matky a Violy, by bylo nejen
nespravedlivé, ale hraničilo by to s nevychovaností. Koneckonců Rosalie na farmu
dobrovolně nechtěla jet a byla navíc jejich hostem.
Čemu ale Philip nerozuměl, byla lítost, kterou pociťoval. Chtěl totiž Rosalii s sebou, i
když věděl, že je to nerozum. Muži obvykle neměli ženy na této akci rádi. Tolerovali
Sáru, protože jim dokázala, že je dobrá, ale Rosalie byla něco docela jiného. Přesto
si přál, aby jela, a to nedávalo vůbec smysl. Povzdechl si. Cítil něco úplně jiného,
něco mezi rezignací a znechucením sám sebou. Měl problém a ten problém ležel
v posteli v pokoji pro hosty. I když se snažil sebevíc, nedokázal být k Rosalii
lhostejný. Pořád a pořád si říkal, aby se k ní nepřibližoval, ale přitahovalo ho to k ní
jako ovoce na vosy. Když byl s ní, cítil se zranitelně.

52

To byl pocit, který se mu nade všechno příčil. Přesto hledal záminky, proč ji musí
vidět. Od začátku si myslel, že by nebylo těžké se do ní po uši zamilovat. Nechtěl si
připustit, že už se to možná stalo.

Kapitola 9.

Rosalie vyšla z domu, a rovnou směřovala ke stájím, aby našla Philipa. Rozhovor,
který měla ráno u snídaně se Sárou, ji velice rozčílil. I když pochybovala, že to
k něčemu bude, cítila, že si s Philipem musí promluvit. Farma se jen hemžila lidmi,
Rosalii připadalo, že jich tu je mnohem víc než dříve. Věděla, že Bennetovi najali pro
shánění dobytka pár lidí navíc. Zahlédla tři nově z příchozích, jak sedí na plotě
ohrady. Všichni tři byli mladí, štíhlí mladíci.

Rosalie byla už téměř u stáje, když k ní dojel Philip na nádherně stavěném koni
jménem Rocky. Před sebou vezl malé telátko. Nebohé zvíře mělo na kůži krvácející
tržnou ránu a dívalo se polekanýma očima nemocného dítěte. „Ach bože“, vykřikla.
„Co se mu stalo?“
„Zatoulalo se mamince a popralo se s ostnatým drátem“. Philip sesedl z koně, sundal
svého svázaného pasažéra a chlácholil ho v náručí. „Potřebuje péči“.
„Chcete pomoct?“, zeptala se Rosalie a připojila se k Philipovi, který zamířil ke
stodole.
„Nemyslím si, že byste se na to chtěla dívat, Rosalie. Asi mu budeme muset tu ránu
vypálit, což ho bude hrozně bolet“.
„Možná budete potřebovat, aby vám ho někdo pomohl držet“.
„Dobrá. Pokud jste si jistá, že to zvládnete, tak pojďte“.
Jedna část stodoly byla oddělená a používala se jako stanice první pomoci pro
zvířata. Uprostřed místnosti stál dlouhý stůl z nerezavějící oceli a prosklená skříňka
se zdravotnickými potřebami. Místo bylo maximálně čisté a sterilní. Philip kývl
směrem ke skříňce.
„Je tam sprej v modré lahvičce a gáza. Utřela byste ten stůl? Zdá se, že já mám
momentálně trošku plné ruce“.
Rosalie rychle vykonala, co chtěl a Philip potom tele položil na vydezinfikovaný stůl.
Nebohé zvíře bučelo steskem po mamince. Rosalie se ho snažila uklidnit, hladila ho
a konejšila, zatímco Philip čistil a dezinfikoval ránu. Všechno šlo dobře až do chvíle,
než použil pálivý roztok. Tele sebou házelo a bučelo. Rosalie měla co dělat, aby ho
udržela. „No tak maličký“, tišila ho, „to bude dobré. Jenom se uklidni. Za pár minut ti
bude lépe, uvidíš“, šeptala.
Bolest postupně ustoupila a Philip rozvázal provaz, kterým bylo zvíře svázané.
Postavil jej na nohy, otevřel dveře vedoucí do ohrady venku. „Určitě lituješ, že ses
s ostnatým drátem musel seznámit tímhle způsobem, viď prcku“. S úsměvem se
otočil na Rosalii. „Telata jsou zvědavá jako malé děti. Díky za pomoc“.
„Není za co, moc jsem toho neudělala“.
„To není pravda. Hodně jste mi pomohla. Je těžké zvíře držet a zároveň ho léčit.
Práce veterináře by vám asi nevadila“.

53

„Ne, rozhodně ne“.
„To je neobvyklé“, poznamenal.
„Asi jsem silnější, než vypadám“.
„Asi ano. Nevypadáte vůbec silně“.
Opustili stodolu a došli pomalu směrem k džípu stojícímu u domu. „Co vaše svaly?“,
zajímal se Philip
„Docela dobré. Už tolik nebolí“, smála se.
„Neříkal jsem vám to? Neviděl jsem vás u snídaně. Myslel jsem, že vás všechno bolí
a včerejší jízda vás docela odrovnala.
„Ne, to ne. Jenom jsem trochu zaspala. Jediný, kdo byl v jídelně, byla už jenom
Sára“. Rosalie se zahleděla do země a pak zvedla oči. „Philipe, vím, že se vás sestra
ptala, jestli bych se mohla zúčastnit shánění. A vy jste odpověděl, že ne“.
„Není to dobrý nápad“, poznamenal temně. „Chlapi to nevidí rádi“.
„Ale kdybych tu nebyla, Sára by určitě jela s vámi“.
„Ano, ale Sára je téměř hotový kovboj, na rozdíl od vás“.
„Umím se o sebe postarat. Nebudu překážet. Slibuju. Nechejte mě jet, prosím“.
„Je mi líto, ale ne“ odpověděl jednoznačně.
„Pak tedy trvám na tom, abyste nechali Sáru jet. Moc po tom touží“, naléhala.
Philip zavrtěl hlavou. To nejde. Matka s Violou dnes ráno odjíždějí do Paříže. Byla
byste tady sama“.
„Nepotřebuji pečovatelku“, Rosalie jen s námahou potlačila rozhořčení. „Bojíte se, že
uteču? Slibuju, že tu zůstanu jako hodná holka, dokud nebudu oficiálně propuštěna“.
„Nechci, abyste se tady cítila jako ve vězení“, zamračil se na ni.
„Já se tak samozřejmě necítím. Jenom bych chtěla, abyste se pokusil pochopit, jak
hrozně si připadám, když Sáře znemožňuju dělat něco, o co zjevně tolik stojí“.
„Přežije to. Není to poslední shánění v jejím životě“.
Rosalie viděla, že se nikam nedostane. Začínala chápat, že Philip umí být velice
tvrdohlavý. Rozhodla se tedy sporné téma prozatím opustit, i když měla v plánu se o
něm zase zmínit. Později. Rozhlédla se a spatřila zásoby naskládané vedle džípu.
Byly tam plechovky s olejem a kanystry s benzínem. Philip je začal nakládat do auta.
Co to děláte?“, zeptala se.
„Musím přepojit pár větrných mlýnů na benzínové motory. Letní dešťová sezóna je
pryč a vítr utichl“.
„Proč proboha takovou práci děláte vy sám?“
„Nikdy bych nepožádal nikoho, aby udělal práci, kterou nechci dělat sám“. Potom
impulzivně dodal. „Chcete jet se mnou? Zdá se, že máte chuť okusit život na farmě“.
„Opravdu mi nevadí strávit den o samotě“, naježila se.
„Určitě? Není tady moc věcí, které byste mohla dělat. Podívejte se na tu nádhernou
oblohu a ještě jednou mi řekněte, že chcete strávit den prohlížením časopisů. Péče o
větrné mlýny nepatří k nejoblíbenějším zábavám, ale aspoň jsem venku. Společnost
bych rozhodně uvítal“.
Rosalie okamžik váhala. Rozum jí říkal, ať se od Philipa drží dál. Byl příliš zvědavý a
věčná opatrnost ji unavovala. Kromě toho pochybovala, že skutečně stojí o její
společnost.

54

Napadlo ji, že kromě nocí, kdy spala, jí byl pořád nějaký Bennet na blízku. Přemítala,
zda to byla shoda náhod, nebo záměr. Možná Buck chtěl, aby na ni pořád někdo
dohlížel. Možná proto Philip trval na tom, aby Sára zmeškala shánění. Pokud to byla
pravda, bolelo to. Přesto na vidině dne stráveného s Philipem bylo něco neuvěřitelně
lákavého. Její zvrácená část povahy na něj byla zvědavá.
„Ano, pokud opravdu chcete společnost …“
Philip se usmál. „Požádám Mariu, aby zabalila oběd pro dva. Sejdeme se tady za
dvacet minut“.
O hodinu později, na travnaté pláni farmy seděla Rosalie na kapotě džípu a
sledovala Philipa, jak zápasil s neposlušným krytem čerpadla. Motor mu zjevně dával
zabrat, protože Philipova ústa pracovala stejně pilně jako jeho ruce. Zaslechla tiché
„zatraceně“. Připadalo jí to zvláštní, že Philip, který klidně mohl být bohatým
rozmazleným synkem, měl zjevně fyzickou práci velmi rád. Pracoval s jistotou a
rozmyslem. Rozhodně nebyl ten neomylný džentlmen, kterého poznala v královském
apartmá hotelu. Uběhlo několik minut, když se Philip vrátil k autu a Rosalie seskočila
z kapoty. Nastoupila a zeptala se. „Povedlo se vám to?“
„Jistě“, odpověděl. „Nudíte se?“
„Vůbec ne. Je tady hezky“.
Ušklíbl se. „Pokud se vám líbí větrné mlýny, bude se vám líbit všechno“.
„Bože, to nejsou jenom mlýny. Působí na mě všechno …., počasí, otevřené pláně“.
„Společnost?“, prohodil škádlivě.
„Samozřejmě“, řekla s úsměvem. „Ta rozhodně taky“.
Philip zařadil rychlost. Džíp se pohnul kupředu k dalšímu mlýnu. Když s ním skončili,
byla jedna hodina po poledni, takže Philip navrhl, aby se naobědvali. Věděl o jednom
příhodném místě na travnaté louce. Zaparkoval poblíž divokého potoka, který se
měnil v poklidnou říčku.
„Vzadu je deka“, řekl Rosalii. „Rozprostřete ji a já zatím vyndám jídlo“.
Marie jim zabalila studené grilované kuře, chleba, máslo, plastikovou nádobku se
syrovou zeleninou a další s ovocem, nechyběla ani termoska s mraženým čajem.
Posadili se na deku se zkříženýma nohama, jedli a povídali si.
„Žil jste vždycky tady, Philipe?“, zeptala se Rosalie.
„Ano, narodil jsem se tady. Otec a dědeček pocházejí z Arizony. Jak už víte, táta se
oženil, vzal si Francouzsku a my děti jsme se zde narodili a vyrostli. Dědeček koupil
pozemky, tak postupně vznikala farma a od té doby jsou Bennetovi zde“.
Rosalie nevěřícně zakroutila hlavou. „Taková rodinná tradice je téměř neuvěřitelná.
Jaké to bylo vyrůstat v ní?“
„Jednoduchá otázka, ale těžká odpověď“. Philipovi připadalo téměř nemožné
vysvětlit, jaké bylo vyrůstat jako Bennet, když rodina byla zdrojem pýchy a klepů
místních obyvatel. „No, řekl bych, že to bylo docela dobré, rozhodně ne špatné“,
prohlásil ledabyle. „Ale musím se vám přiznat, když jsem byl mladší, nesnášel jsem
pohled na svoje jméno v novinách. Nejhorší bylo, když jsem si uvědomil, že nemohu
udělat žádnou obyčejnou pubertální lumpárnu, aniž bych se dostal na titulní stránky
novin. Mnohokrát jsem si přál, abych se jmenoval jinak“.

55

Rosalie tomu rozuměla. Být členem rodiny s hraběcími předky v Itálii znamenalo také
pěkné břímě. Raději převedla hovor na jiné téma, aby se neprozradila. „Říkal jste, že
farma bývala větší. O kolik? Mně připadá hodně rozlehlá“.
„Jednu dobu asi tak o sto akrů. Ale jak rostly obchodní zájmy rodiny, něco jsme
prodali. Otec a dědeček se o tom dost hádali“.
Sára už se o hádkách mezi Bertem a Buckem jednou zmínila. Rosalie si pomalu
skládala nový obrázek svého starého přítele. Bert jí pořád víc a víc připadal jako ten
buřič, kterého jí Philip popsal ten večer v hotelu.
„Sára mi říkala, že se Bert a váš otec hádali dost často. O čem, kromě prodeje
pozemků?“
„Ano, to je pravda. Hlavně o politice. Dědeček měl v sobě zakořeněnou nedůvěru
v cokoli, co se řeklo nebo udělalo. Občas byl schopen přijmout nějaké to zasahování,
ale nikdy ne to, co propagoval otec. Zazlíval tátovi, jak byl fascinován politikou a
politiky. Otec snil o tom, že se Arman stane politikem, ale můj bratr na to nemá tu
správnou náturu. Doufám, že jste si to nevyložila nějak špatně. Arman je dobrý chlap
a obchodník, ale …“, pokrčil rameny a nechal větu bez konce.
Rosalie nepotřebovala žádné vysvětlení. Všimla si, jak rezervovaný jeho bratr je. Na
stupnici od jedné do deseti by Armanovu osobnost ohodnotila čtyřkou nebo
přinejmenším pětkou. Nedokázala by si ho představit, jak vede volební boj, potřásá si
rukama s ostatními a chová děti. A Viola, jeho žena, nebyla o nic vřelejší kousek.
Byla krásná, dobře vychovaná, ale strašně lhostejná a vzdálená.
„Co vás zajímá, Philipe?“, zeptala se. „Myslím kromě práce. Nic moc o vás nevím“.
Na chvíli se zamyslel. „A snad, samé obyčejné věci. Mám rád country hudbu, fotbal a
baseball. Moc toho kromě práce není, tedy nezbývá na nic čas“.
„Žádné koníčky vážně? Fascinuje vás něco neobvyklého?“
Pohlédl na ni přes pečené stehno. „Ano, něco jenom přece, vy, Rosalie“.
Tak to byla, řečeno velmi mírně, nečekaná odpověď“.
„Jako já?“
„Ano, vy“.
„A čím, proboha?“
„Mnoha věcmi. Právě jste řekla, že toho o mně nic nevíte, ale já o vás ještě mnohem
méně vím“.
Rosalie se podvědomě napjala. Pokaždé, když se s ním cítila uvolněně, vrátila se
znovu jeho zvědavost. Škoda, že před ním musela tak velký kus sebe samé zamykat.
Stavělo to mezi nimi bariéru, která jim bránila navázat opravdový, přátelský vztah.
Philip byl totiž po letech prvním mužem, o kterého se zajímala, nejen z pouhé
zvědavosti. Kdyby bylo všechno jinak, myslela si, asi by k němu dokázala něco cítit.
Samotné pomyšlení na to bylo vzrušující. Rosalie si uvědomovala, jak v ní roste
nervozita. Pět let byla sama a v hloubi duše toužila zažít romantickou lásku. Čas od
času přemítala o tom, co vlastně od života chce. Bylo opravdu nezbytné udržovat
minulost v tajnosti? Koneckonců ona sama neudělala nic špatného. A muž, který by
byl hoden jejího času a zájmu, by to měl pochopit. Ale vždycky si rychle vzpomněla,
na ty hrozné dny, kdy ve zlosti odešla od rodiny a navíc s někým, který nebyl nikdo
jiný než bezcharakterní mizera, který zklamal ji a navíc ublížil i jejím blízkým.

56

Styděla se za to, jak dopadla. Ne, nikdo se nedoví, jak dopadla, jak její jméno bylo
spojeno s Dinem. Ona a její blízcí se díky jí stali obětí řečí typu – spojená se
zločincem. Jak bylo pro ni těžké si vybudovat nový život, takže vždycky zase
všechno uzamkla.
Philip sledoval její zmučený výraz a přemýšlel nad otázkami, které by jí rád položil.
Kde jste se naučila jezdit na koni? Jak to, že jste se ani trochu nebála ošetřovat
zraněné zvíře? Těch otázek bylo mnoho, ale ty budou muset počkat. Nikdy se od ní
nic nedozví, pokud ji bude nutit k obezřetnosti. Poslední věc, kterou chtěl, byla
odtažitá a reservovaná Rosalie. Na to s ní byl příliš rád. „To kuře je vynikající, že?“,
poznamenal věcně a záměrně.
Rosalie se rázem uvolnila a vydechla. Možná, že se mýlila, možná nechtěl vyzvídat.
Je příliš vztahovačná. „Ano, bylo vynikající“, odpověděla s úlevou.
„Máte už dost?“, ukázal na další kousek.
„Jistě, jsem přecpaná. Budu muset s tou ohromnou chutí k jídlu, kterou jsem tady
dostala, něco udělat. Jinak budu muset držet dietu, až se vrátím domů. A to
nenávidím. Omdlévám a tak“.
„Snad mi nechcete namluvit, že máte problémy s váhou“. Philipovi připadala jako
proutek, jak byla štíhlá, pouze na těch správných místech pěkně zaoblená.
„To ano, pokud si ji nehlídám“. Rosalie si utřela ruce a rty do ubrousku a čekala, až
Philip dojí svou další porci. Potom začala sklízet nádobí do koše. Odmítla jeho
pomoc. „Já sama, vy jste už pracoval. Potřebuju pohyb. Odpočiňte si a zažívejte, já
to udělám“. Urovnala deku, odnesla koš se zbytky jídla do džípu. Když se vrátila,
našla Philipa nataženého na zádech se zavřenýma očima. Na rtech se jí objevil
úsměv, jak chvíli nad ním stála. Pouhý pohled na jeho mužskou dokonalost ji
příjemně rozechvíval. Rosalie si otřela dlaně o džíny, zmatená bláznivými emocemi a
nemožnými myšlenkami, které ji napadaly. Zdálo se, že spal. Jeho hruď se
pravidelně zvedala a zase klesala. Poklekla vedle něj s úmyslem také se trochu
prospat. Nasměrovala obličej proti sluníčku a zavřela oči. Když je znovu otevřela,
zjistila, že se na ni Philip dívá.
Rosalii se zdálo, že veškerá jeho osobnost je soustředěna na její ústa. Spočíval na
nich očima, potom přejel zrakem na její ňadra, aniž by se snažil předstírat, že se dívá
někam jinam. Jeho výraz způsobil, že jí srdce začalo bubnovat o žebra.
„Já …, promiňte“, vykoktala ze sebe. „Vzbudila jsem vás?“
„Ne, nespal jsem. Sledoval jsem, jak mě pozorujete“.
„Ach tak, vypadal jste tak klidně. O čem jste přemýšlel?“
„O ničem důležitém“. Philip se zvedl do sedu, přitáhl si kolena k bradě a objal se
rukama. „Ne, to bych lhal. Myslel jsem na to, jak je mi krásně. Jak jste sama řekla,
slunce, obloha, nekonečné pláně a společnost, samozřejmě. Jenom my dva. Nikde
kolem živá duše“, líně se zasmál. „Pokud bych sem jel sám, spěchal bych zpátky. Ale
teď by mi nevadilo, kdyby tohle odpoledne trvalo věčně. A co vám?“
Rosalie ho udiveně pozorovala. Stala se s ním nějaká změna, kterou nechápala.
Přivřel víčka a jeho úsměv se změnil. Něco jí říkalo, že vůbec nemyslí na slunce a na
oblohu a travnaté pláně už vůbec.
„To by bylo hezké, ale máme nebo spíš máte ještě práci“.

57

„Ano, povinnost volá, ale kdo říká, že ji musím poslechnout okamžitě. Svět se
nezboří, když další mlýn počká do zítřka“.
Philip se natáhl a vzal její ruku do své. Rosalie si náhle a ani ne příliš překvapeně
uvědomila, co jeho změna znamenala. Stával se z něj roztoužený muž. Některým
mužským takový přerod nečinil problémy a Philip byl zjevně jedním z nich. Co bylo
příčinou? Přemýšlela. Myslí si, že to od něj očekávala? Fascinovaně sledovala, jak
se k ní sune blíž a hladí volnou dlaní její tvář.
„Máte nejkrásnější oči, které jsem kdy viděl“, řekl ochraptěle. Z jeho úst ta otřepaná
lichotka nezněla vůbec lacině.
„Díky“.
„Jakou mají barvu?“
„Hnědou“.
„Ale no tak, Rosalie. To zní obyčejně a vaše oči nejsou vůbec obyčejné. Máte v nich
veselé zlaté plamínky“.
„Pak tedy budou hnědé s veselými zlatými plamínky“, její hlas zněl cize a rozechvěle.
Philipova ruka jí sjela kolem pasu. Všude byla pevná, zaznamenal. Slunce jí
rozpalovalo kůži a její vůně ho vzrušovala. Neměl v plánu tuhle milostnou předehru.
Stalo se to prostě a přirozeně. Najednou si uvědomil, že je to ta nejzajímavější žena,
která se kdy objevila v jeho životě. Jedna věc následovala druhou. Přesto se rozhodl
postupovat opatrně. Kdyby ho odmítla, a to bylo velice pravděpodobné, budou se
přesto muset v příštích dnech vídat. Nechtěl způsobit žádné utrpení a hořkost.
Pomalu přisunul obličej k jejímu. Rosalie byla jako socha. Nemohla se pohnout. A to,
i kdyby na tom záležel její život. Tlukot jejího srdce se dramaticky zrychloval. Myslela
si, že je proti takovýmto věcem imunní, ale během několika sekund poznala, jak se
mýlila. Věděla, že by měla vyskočit a překazit to kouzlo. Věděla, že by Philip
nenaléhal, ale cítila, že to nechce udělat. Jak se k ní přibližoval jeho obličej,
instinktivně přivřela oči a mírně rozevřela rty. Jeho ústa se nesměle dotkla jejích,
nejprve jemně, jako by zkoumal její reakci, než se bude dít něco dál. Líbilo se jí to.
Když nezaznamenal žádný odpor, zvýšil tlak. Rosalie lehce naklonila hlavu a poddala
se polibku. Philip povzbuzen její reakcí, začal jazykem prozkoumávat vnitřek jejích
úst. Celým tělem se jí šířilo lahodné teplo. Rosalie podlehla své ženské touze, před
kterou se tak bránila. Už uplynulo mnoho let od doby, aby zažila tak vzrušující
polibek a beze studu ho vychutnávala. Philip ji objal kolem pasu a její ruce se mu
sešly za krkem. Nakonec přerušil polibek a začal laskat jemnou křivku jejích ramen,
potom si ji přitáhl blíž a zabořil tvář do jejích vlasů. Rosalie si uvědomila, že téměř
zapomněla, jaké to je se takhle objímat s mužem. Přitiskla obličej k jeho hrudi,
poslouchala tlukot jeho srdce a přemítala, jaké by to bylo se s ním milovat. Měla
dojem, že Philip je perfektní milenec. Možná proto, že vypadal jako typ muže, který
se snaží potěšit ženu.
Jedna z jeho rukou jí začala hladit záda. Bylo to hypnotizující a Rosalie bezděčně
vzdychla. Byli tam uprostřed přírody, na míle kolem ani živáčka. Ještě pár minut
líbání a laskání a začne jí šeptat všechny ty erotické nesmysly. Zašimralo ji
v žaludku. Mohlo by to být hezké …

58

Možná, ale bylo by to směšné, neboť neznala Philipa dost dobře. Navíc celá tahle
epizoda mohla být z jeho strany jen taktickým trikem, který měl zlomit její obranné
bariery, a přimět ji, aby mu řekla víc, než chtěla. Jemně se od něj odtáhla a spustila
ruce podél těla.
„Opravdu bychom měli jet, nebo se nestihneme vrátit do setmění“.
Philipova ruka ustala ve smyslném bloudění. Zvedl hlavu a zmateně na ni pohlédl.
Co se stalo? Ještě před minutou byla tak poddajná a vřelá v jeho náručí a teď se od
něj odtáhla. Myslel, že je všechno v pořádku. Přirozeně neočekával nic dalšího, ale
zdálo se mu, že začíná něco krásného. Co se tedy stalo? Ach, k čertu, co na tom
záleželo, snažil se přesvědčit sám sebe, že není zklamán. Asi to byl hloupý začátek.
Špatná chvíle a špatná žena.
„Ano, asi máte pravdu“, utrousil a odtáhl se od ní. Vstal a oprášil si kalhoty. Potom se
otočil, aby jí pomohl vstát, ale ona už byla na nohou a zamířila k džípu.
Philip se celý zbytek odpoledne věnoval jen a jen práci. S Rosalií se k sobě chovali
přátelsky, ale neosobně, i když se čas od času přistihl, že ji pozoruje. Pokaždé si
uvědomil bodavou bolest u srdce. Je jednoduché říct, že jeden polibek nic
neznamená, ale věřit tomu je něco jiného. Poslední mlýn od budov farmy byl
poměrně daleko, takže když se vrátili, slunce už bylo poměrně nízko nad západním
obzorem. Rosalie odnesla koš se zbylým jídlem dovnitř a Philip mezitím vykládal
džíp. Když byl hotov, zamířil do noclehárny za stájemi. Dlouhé dřevěné stavení bylo
téměř opuštěné, našel jen dva muže hrající v rohu místnosti karty. Když vešel, oba
udiveně vzhlédli.
„Nazdar Philipe“, pozdravil ho jeden z nich. „Co pro tebe můžeme udělat?“
„Neviděli jste Fernanda?“
Druhý muž pohodil hlavou směrem ke dveřím. „Před chvílí jsem ho zahlédl venku“.
„Díky, chlapi“, řekl Philip a vyšel dveřmi ven.
Objekt jeho zájmu stál u ohrady, jednu nohu opřenou o první příčku ohrady a kouřil
cigaretu. Fernandovi bylo šedesát pět let, měl šedé vlasy a drsný vzhled. Nyní
vzhledem ke svému věku byl odkázán pracovat na farmě a po čtyřiceti letech různé
práce sám sebe považoval za pamětníka. Nechával se různě najímat a znal velmi
dobře Itálii, kde se narodil a převážnou část života prožil tam, než se přesunul do
Francie a pracoval na farmě Bennetů. Znal osobně nebo z vyprávění každého, kdo
ve vinařství a farmaření něco znamenal. A právě to byly jeho znalosti, které Philipa
přiměly, aby ho vyhledal.
„Dobrý večer, Philipe“, pozdravil protáhle. „Jak se vede?“
„Docela dobře, Fernando. A tobě?“
„Nemůžu si stěžovat“, posunul si klobouk více z čela „To je počasíčko, co?“
„Ano, to je“, přitakal Philip. „Mělo by být hezky během celého příštího týdne. Shánění
dobytka proběhne bez problémů“.
„No jo, šťastný osud, pokud na něj věříš“.
Philip se opřel jednou rukou o plot a sledoval, jak jejich nejmladší klisnička večeří u
mámina břicha. „Pěkná, že jo?“, poznamenal dutým hlasem.
„Jo“, souhlasil Fernando. „Možná z ní vyroste šampiónka“.

59

Oba muži několik minut mlčeli a sledovali kobylu s hříbětem. Potom se Philip
rozhoupal a zeptal se. „Řekni mi, Fernando, slyšel jsi někdy o Ascoliových, možná
někde poblíž města Sirolo?“
Fernando zamyšleně přimhouřil oči. „Počkej, sám jsem přímo v Sirolo nepracoval, ale
nějakou dobu jsem pracoval na vinicích, nedaleko. To jméno je mi povědomé, ale
zrovna si nemůžu vzpomenout, kde jsem ho slyšel“.
„Ocenil bych jakoukoli informaci. Je to dost důležité“.
„Aha, určitě si vzpomenu, dej mi pár dní“.
„Pokud na něco přijdeš, nikomu jinému se o tom nezmiňuj, ano? Řekni mi to osobně.
Jak jsem říkal, je to dost důležité, proto nechci vzbudit zbytečné otázky“.
Fernando pokrčil rameny. „Jak si přeješ, Philipe“.
„Díky, máš to u mě, Fernando. Zatím se měj“, poklepal starého muže po rameni.
Philip zamyšleně zamířil k domu. Uvědomoval si, že se chytá stébla. Bylo vysoce
nepravděpodobné, že by Fernando mohl něco vědět o Rosaliině rodině, protože to
vůbec nemuselo nic znamenat. Přesto se Philip nemohl zbavit dojmu, že Rosalie
nemohla navštívit jejich farmu poprvé. Musela jich znát víc, protože si tak i počínala.
Byl přímo posedlý touhou zjistit, jaké tajemství skrývá. Neměl žádné důvodné právo
strkat nos do její minulosti. Obyčejně by ho nic takového ani nenapadlo, ale tohle
nebyla normální situace. Rosalie byla pro něj něčím zvláštní. I když si to nepřál, bylo
to tak. Chtěl se k ní dostat a zjistit, proč to tak je. Když vstupoval do hlavních dveří,
pořád ještě horečně přemýšlel. Zítra se on ve společnosti stálých a najatých
zaměstnanců vydají postavit tábor a pozítří začne shánění dobytka. Možná bude pryč
tři, čtyři dny, možná i týden. Kdo ví, zda Rosalie bude ještě na farmě, až se vrátí.
Stačí jediné slovo otce a ona nastoupí do svého auta, a bude pryč, jakoby ji vystřelili.
Greenspoint samozřejmě není tak daleko, ale k jeho práci není potřeba, aby byl tak
často v Saint Paul Vence. Příležitost poznat ji by mu mohla tak uniknout.
Potom z nějakého záhadného důvodu začal uvažovat jinak. Pokud jeho podezření o
jejím původu by byla opodstatněná, život pod širým nebem by pro ni mohl hodně
znamenat. Zdálo se, že si v přírodě věřila. Ale potom si zase pomyslel, že Rosalie
vůbec nic neví o shánění dobytka. Nemá tušení, co taková práce obnáší.
Poslední věc, kterou člověk během shánění potřebuje, je shánět chůvu. Proč vůbec
uvažuje o tom, že by ji vzal sebou. Otřásl se a zamířil do svého pokoje. Ale když
míjel její dveře, zastavil se a zamyšleně si promnul bradu.
Tak co, sakra. Pokud to nezvládne, svět se kvůli tomu nezastaví. Prostě pošle
někoho, aby ji doprovodil zpátky domů. Neuškodí to nikomu, jenom její pýše. Váhavě
zvedl ruku. Až se o tom dozví otec, pravděpodobně si pomyslí, že jeho mladší syn
ztratil rozum. Philip si nebyl úplně jist, zda to náhodou není pravda. Zaklepal. Dveře
se otevřely a ona stanula před ním, oblečená v jasně žlutém dlouhém triku. Kolem
hlavy měla omotaný ručník a vypadala jako v turbanu. Sladká a čistá vůně omámila
jeho smysly.
„Dobrý večer“, řekla, naklonila hlavu na stranu a tázavě si ho prohlížela.
„Dobrý večer. Já … víte, v noci může být pořádná zima i v tuhle roční dobu“, drmolil.
„Nechápavě zamrkala. „Prosím? Dost dobře vám nerozumím“.
„Ano. To dělá ta nadmořská výška“, pokračoval zmateně.

60

„Aha. No, já ….“, nechápala, na co narážel. „Asi ano“.
Philip si zastrčil ruce do kapes a pokračoval. „A odpoledne následujícího dne může
být teplo jako v pekle. Snažím se vám říct, že život v přírodě není žádná legrace.
Spíte na karimatce na holé zemi. Když prší, jediným vaším úkrytem bude stan. Budu
se muset poohlédnout po nějakém, do kterého nepoteče“.
Rosalie konečně pochopila a zazářily jí oči. Najednou jí to všechno došlo a dávalo
smysl, co se jí snažil říct.
„Nepohodlí mě neděsí, Philipe. Nejsem tropická květinka“.
„Nebudete mít žádné speciální výhody jen kvůli tomu, že jste žena“.
„Žádné neočekávám. Žádné nechci“. To mu opravdu připadala tak křehce a
zranitelně?, napadlo ji.
„Pokud jste si opravdu tak jistá, že pojedete, řeknu Sáře, aby vám sehnala výbavu.
Ale chci, abyste mi na oplátku něco slíbila“.
„Co to má jako být?“
„Abyste nemlčela, pokud vás bude něco trápit. Jestli se nebudete cítit dobře, chci,
abyste mi to řekla“.
Rosalie se zářivě usmála. „Dobrá, ale myslím, že vás překvapím. Sára bude mít
radost. Moc děkuju“.
„Nemáte za co. Uvidíme se u večeře“. Odkráčel a nechal Rosalii stát ve dveřích
s nevěřícím výrazem ve tváři. Nevypadal, že by ho vyhlídka na její blízkost nějak
zvlášť potěšila. Tak proč to navrhoval? Proč najednou změnil názor? K seznamu
přídavných jmen, která si spojovala s Philipem, přidala další dvě. Komplikovaný a
nepředvídatelný. Pocítila radostné očekávání, které však nemělo nic společného
s tím, že Sára tak nezmešká shánění. I když si to vůbec nepřála, vyhlídka na
následující dny strávené ve Philipově blízkosti ji potěšila a vzrušila.

Desátá kapitola zase v neděli…

Dagmar Valová

Kapitola první ZDE

Kapitola druhá ZDE

Kapitola třetí ZDE

Kapitola čtvrtá ZDE

Kapitola pátá ZDE

Kapitola šestá ZDE

Kapitola sedmá ZDE

Článek pro vás napsala:

Redakce Popelky vznikly 14.7.2011 "Rak" tel:721 381 824

Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.

Tyhle taky napsala:

Archiv autora

• Komerce18.04.2024Deprese není jenom o antidepresivech: Proč je důležité zabývat se podstatou problému
• Móda03.04.2024Historie parfémů: Od Mezopotámie přes maďarskou královnu a první kolínskou až po Chanel
• Komerce13.02.2024Technické zajištění akcí: Pronájem kvalitní audiovizuální techniky
• Ranní kávy18.10.2023Demystifikování cen letenek – jak najít nejlepší nabídky kdekoli?