Views: 77
PŘÍLOHA NA VÍKEND
Kapitola 20.
Před pěti lety v Itálii ….., to všechno začalo …… Jediný, kdo nevěděl o jejím vztahu s Dinem, byl její bratr Bruno, hlava rodiny. Tak to u nich fungovalo celá léta po smrti otce, Sebastiana Ascoliho. Rosalie celou dobu ten rozhovor odkládala, ale musela to udělat.
Zítra by se měl vrátit, proto plánovala, že
jej neprodleně bude muset vyhledat, aby konečně vyřešila svůj problém. Spěchala na
domluvenou schůzku, ale nedošla daleko, když těsně vedle zastavilo auto. Všimla si
ho až ve chvíli, až sjelo okénko dolů. Nebyl to však taxík, na který čekala, nýbrž Alfa
Romeo. Okamžitě poznala, čí je to auto i muže za volantem.
„Bruno“, zvolala překvapeně a trochu se zarazila.
Bruno však nevystoupil a vyhlížel z otevřeného okna auta.
„Nastup si“, vyzval ji.
Když Rosalie viděla jeho zlobně stažené obočí, bylo jasné, že se dozvěděl to, o čemž
si myslela, že neví. Ale kolik toho věděl, napadlo ji. Každopádně tou informací
rozhodně nadšený nebyl.
„Jak víš, že jsem tady?“, sklouzla na sedadlo spolujezdce a zabouchla dvířka auta.
Bruno seděl stále připoutaný, ale nechystal se k jízdě.
„Máš vypnutý telefon. To nemíváš nikdy“.
„Aha, zřejmě jsem ho zapomněla zapnout“, ošila se. „Nevěděla jsem, že jsi zpátky“.
„Šlo to rychleji, než jsem čekal“, řekl váhavě. Zdálo se, jako by zvažoval další slova.
Potom se ale jako vždy rozhodl pro přímý útok. „Zbláznila ses, Rosalie?“
129
Pod jeho otázkou téměř sebou škubla, ale snažila se zachovat klid. Věděla, že Bruno
nesnáší, když ho někdo postaví před hotovou věc. Nebo udělá něco, co mu není
vhod. Právě proto se rozhodla, že s ním svoji plánovanou cestu probere až na
poslední chvíli. Nemělo smysl s ním diskutovat. Její bratr byl tvrdý muž. Nebylo to tak
vždycky, udělal to z něj život, jeho nevydařené manželství a slib otci …. Právě díky
tomu byl profesně na špici, což mu vynášelo jen samé úspěchy v podnikání.
V soukromí to s ním ale nebylo jednoduché. Osobní život už pro něho téměř
prakticky neexistoval. Stal se z něj workoholik. Všechno se muselo točit kolem firmy.
Jediné, na čem mu záleželo byly jeho dvě děti, rodina a samozřejmě práce.
Rosalie se nechtěla s takovým životem smířit, natož aby ho žila. Nemínila převzít
způsob života, jakým žili členové rodiny.
Chtěla hodně cestovat a věnovat se své vášni, fotografování. Možná by ráda časem
pracovala u strýčka Antonia v jezdeckém klubu. Jak se to mohl dozvědět a kolik toho
ví? Určitě to nebyly její sestry nebo sám Antonio, neboť je požádala, aby zatím
mlčeli. Chtěla to bratrovi říct sama. Potom tedy existovala ještě jedna možnost …
Dino …, to ne, ten to nemohl být. Ale vlastně …, mohla to být Arianna, Brunova
snaživá asistentka. Viděla je spolu a měla patrně šestý smysl. Nikdy jí nic neuniklo a
dokázala si zjistit, co potřebovala. Mohlo se tak docela dobře stát, že zaslechla něco,
dala si dvě a dvě dohromady a okamžitě předala informaci svému šéfovi. Její loajalita
k bratrovi byla takřka legendární. Pokud jí bylo známo, ti dva mají poslední dva roky
poměr, ne jenom pracovní. To zase věděla Rosalie, i když to tajili, což nyní tak
docela i chápala, tedy svým způsobem. Rozhodně jako svou švagrovou by si ji
nepřála. Na druhou stranu bratrovo manželství byl hotový horor, a nakonec zůstal
sám se dvěma dětmi.
„Kdo ti to řekl?“
„Na tom přece nezáleží“, vybuchl Bruno. „V každém případě jsem se to dozvěděl, ale
ne od tebe, bohužel“.
„Rozhodně bych ti to oznámila sama“, řekla a vzpurně vystrčila bradu. Vlastně jsem
to již plánovala, skoro jsem byla na cestě za tebou hned zítra, abych …“
„Abys co ….., mně to konečně sdělila?“, obořil se na ni. „To nestačí, Rosalie.
Nemůžeš se jen tak rozhodnout, že všeho necháš a odjedeš. Jsi členem rodiny, měla
jsi převzít odpovědnost, jako všichni. Zatraceně, měli jsme to probrat“.
„Mrzí mě to, Bruno“, špitla, protože věděla, že měl pravdu. Jen s omluvou se očividně
nespokojil, to bylo jasné.
„To nejde, Rosalie. Nemůžeš se jen tak sebrat. Teď ne“.
Rosalii to bylo jasné a věděla také, že je to problém, avšak nemohla na tom nic
změnit. „Opravdu mě to mrzí, to mi věř, ale na svém rozhodnutí si trvám“. Nemínila to
vzdát a tvrdošíjně si trvala na svém. Nepřekvapovala ho ta její tvrdohlavost a
pozorně se na ni zahleděl. Zdálo se, že jeho zlost, jako by malinko vyšuměla. V jeho
výrazu teď převládal zmatek a taky starost.
„Co se to s tebou děje, Rosalie? Není v tom ten chlap, že ne?“
Přesně to byl hlavní bod rozhovoru, kterého se tolik obávala. Ale nemohla mu to teď
všechno vyklopit, takový nebyl plán. Bude to pro všechny těžké s tím žít, až to přijde
a ona zmizí. Nějaké vysvětlení přece dát musí.
130
Bruno si po chvíli odkašlal. „Kam vlastně chceš jet?“
„To ještě sama nevím. Rozhodnu se spontánně“. Bylo pro ni hrozné mu lhát. Ale
pokud by to věděl …, zbláznil by se, to věděla. Protože všechno, co souviselo
s Dinem, bylo pro jejího bratra pořád ještě něco jako rudý šátek.
„Podívej, odvezu tě domů a večer všechno spolu probereme, ano?“
„Jak myslíš“, odvětila naštvaně.
Věděla však, že už nic probírat nebudou. Nastal plán „B“, navíc, k čemu by to bylo,
pomyslela si hořce. Nějaké úspory měla, alespoň pro začátek. Jinak byla připravená,
věci sbalené a motorka se jenom těšila, až se projede. Stačilo jen vyrazit. Snad ještě
nějaký dopis …., napadlo ji.
V osudný den se ošklivě pohádala s bratrem. „Nesmysl, to je absurdní“, zařval na ni
tak hlasitě, až se barák třásl. Trhla sebou, jak vyskočil a opřel se o desku stolu.
„Pokud jde o tuhle záležitost s tímhle chlapem, to nikdy nedovolím, Rosalie. Jednou
budeš ráda, že jsem tě přivedl k rozumu“.
Věděla najednou, jak ji sevřela ledová kra, když pochopila smysl jeho slov. I on si
očividně uvědomil, co prozradil, protože se narovnal a uhnul pohledem.
„Takže, jsi to věděl ….“, řekla Rosalie roztřeseně a upřeně se na něho podívala.
„Jistěže. Mluvil jsem s ním a taky mu řekl, aby tě nechal být. Je to absurdní, takový
vztah. Když jsem poznal, že to myslí vážně, dostal jsem vztek. Vyletěl jsem na něho“,
odmlčel se a stiskl pevně čelist. „Buď rozumná, Rosalie. Necháš ho, protože jinak
budeš nešťastná a my s tebou. Nechci už o tom nic slyšet a nikdy to nedovolím.
Pamatuj si to“.
„Jak jsi to mohl udělat“, obořila se na bratra. „Jak jsi mohl být, tak tvrdý“, málem jí
stouply slzy do očí, když pomyslela na to, jak se musel Dino cítit.
„Chci jen tvoje dobro, Rosalie“.
„Ne, to nechceš. Nemůžu za to, že tobě to v osobním životě nevyšlo“, vmetla mu do
tváře, a v tom okamžiku se málem kousla do jazyka.
„Co …, co jsi to řekla?“, hrozivě se na ni podíval. „Dávej si pozor na pusu, nebo ….“
„Nebo co, uhodíš mě?“, vzpurně zvedla bradu.
„Bůh ví, že bych to udělal, ale to není můj styl. Pamatuj si, Rosalie, pokud to uděláš,
domů se nevracej ….“
Oba dva zanedlouho litovali, on za svoje slova, ona za to, co udělala. Utekla
s chlapem, obyčejným zlodějem, podvodníkem. Zbláznila se do něj. Málem všichni
její blízcí z jejího činu přišli o rozum. Bruno se zpočátku o ni bál. Dino byl
nebezpečný chlap. Co by jí mohl udělat, až utratí všechny její peníze, nebo až ho
prostě omrzí. Naštěstí soukromý detektiv pracoval velmi dobře, neuvěřitelně dobře.
Podařilo se mu Rosalii vypátrat a věděl o každém jejím kroku.
Philipova cesta rovnou do Saint Paul Vence byla jednou z nejhorších. Byla to
naprosto zkurvená souhra špatných událostí a situací, které nedokázal nijak ovlivnit.
Připadal si jako v době temna. Když si tím vším prošel, měl dojem, jako by byl někdo
jiný. Stěžejním aspektem byla skutečnost, že když se objevil na místě, zjistil, že
Rosalie odjela. Jeho Rosalie byla pryč, pryč z hotelu, pryč z bytu. Vrátila se do Itálie
nadobro. Ztratil ji. Odešla, opustila ho a on musel čelit vyhlídce na život bez ní.
131
Nemohl tomu uvěřit. Proč to udělala? To však zjistil později, ale to nebyl přece
důvod, všechno by se vysvětlilo. Proč ho nekontaktovala? Najednou měl pocit, jako
kdyby umřela, až tak se mu vytratila ze života. A dokonce si myslel, že kdyby
skutečně zemřela, bolelo by to méně. Když se celý zničený vrátil na farmu, čekal tam
na něj dopis, který byl datován v den jejího odjezdu.
Drahý, Philipe,
Je pro mě hrozně těžké ti to říct, ale musím. Zbavuju tě všech slibů, které jsi mi
dal. Chápu tvou situaci, a vím, co musíš udělat. Ale abych to dokázala přežít,
musím tě nechat jít. Je to jediná cesta, kterou si dokážu představit, abych
mohla pokračovat ve svém životě. Žádám tě, abys to udělal také. Nech mě jít,
bude to rozhodně lepší, osud nám zkrátka nepřál. Nejezdi za mnou, ani se
nesnaž změnit můj názor. Tak to musí být. Sbohem, Philipe.
Chci, abys věděl, že ti přeju to nejlepší ve všem, co děláš. A modlím se za tvůj
život, ať budeš s kýmkoli. Měj se pěkně, Philipe.
Philip četl ten dopis snad stokrát. Všiml si na něm několika zaschlých kapek vody, a
došlo mu, že to byly zaschlé slzy, její slzy. Nedokázal se přimět, aby ten dopis
vyhodil, ale mnohokrát to téměř udělal. Byl na ni tak strašně naštvaný, že mu nedala
šanci, aby vše vysvětlil, jak se to stalo a proč. Ne, tu šanci nedostal.
Další dva následující měsíce se ponořil do práce hlavně na budování svého vlastního
domova, což se mu podařilo. Nyní si tam připadal spíše jako pohřbená mrtvola za
živa. Práce by měla člověka pozvednout na duchu. Tak proč byl jako bez duše?
Sára přecházela rozzlobeně po pokoji, v jeho domku, kde se Philip zabarikádoval a
trávil tam bezmála několik dní.
„Nezvedáš telefon“, vyčítala bratrovi. „Neodpovídáš na vzkazy“, a odkopla jeho
zmuchlanou košili, která se jí připletla do cesty. Všude byl hrozný nepořádek. „Máš
štěstí, že jsem za tebou přišla já, a ne marka nebo otec. Kdyby viděli, jak tady žiješ,
pořádně by tě zfackovali. Vzpamatuj se, Philipe a začni konečně něco dělat, takhle
žít nemůžeš. Všichni si o tebe děláme starosti“.
Philip si opatrně nalil další sklenku brandy z poloprázdné láhve na stole.
„A piješ sám uprostřed dne“, plísnila ho Sára.
„Tak si dej se mnou“, řekl Philip a mávl rukou směrem ke kuchyni a hromadě
špinavého nádobí na lince. „Čistá sklenička by tam ještě mohla být“.
Sára znechuceně odešla do kuchyně, která jako kuchyň nevypadala. Jednu
skleničku si opláchla a vrátila se zpátky. Posadila se a nalila si panáka. „Co to má
znamenat, Philipe?“
„Oslavuju. Jak vidíš, domek je hotov, tak si to tady kolauduju a užívám si dovolenou“.
Philip se napil a čekal, až se doušek brandy připojí k těm ostatním, které mu kolovaly
v žilách. Se zavřenýma očima se opřel v křesle a hleděl před sebe. Po nějaké chvíli
mlčení se probral, když řekl. „Miluju Rosalii“, povzdechl si. „Nevím, co budu bez ní
dělat. Jsem naprosto zoufalý“.
Sára bratrovi stiskla ruku a usmála se na něho. „Musíš ji najít a říct jí to, Philipe.
Myslím si, že zjistíš, že nejsi jediný, kdo něco ztratil“.
132
Hruď se mu sevřela. Chtěl tomu uvěřit, že ho Rosalie taky miluje, že odešla, protože
si musela promyslet svoje další kroky. Musí ji najít, aby pochopila konečně, že je
nemusí udělat sama. „To bych byl rád“.
„Tak na tom zapracuj. Bojuj, Philipe. Dej se dohromady, aby sis konečně uspořádal
svůj život“, povzbuzovala bratra Sára.
„Nevím kde a jak ji mám hledat?“
„No, nejlépe začni od začátku“.
„Cože? Tomu nerozumím“.
„Musíš pořádně popřemýšlet, potom začít hledat a zjistit příčinu, a potom najdeš
odpověď“, záhadně se usmála.
Philip poznal, že Sára něco ví. „Pověz mi to, prosím“, naléhal na ni.
„Ne. Musíš na to přijít sám, Philipe. Když se budeš snažit, budeš přemýšlet, tak to
dokážeš a určitě ji najdeš“. Sára mu stiskla rameno. „Věřím ti“.
„A co když to nedokážu, nenajdu ji?“, rozhodil rukama.
„Pak o to zřejmě zase tolik nestojíš“ …., odmlčela se. Philip ji chvíli sledoval se
zamyšleným pohledem, ale už nic neřekl.
O týden později našel na webových stránkách přesně to, co hledal. Zavřel oči a
zaplavila ho nepředstavitelná úleva. Najde Rosalii …..
Dvacátá první kapitola zase za týden…
Dagmar Valová
Kapitola první ZDE
Kapitola druhá ZDE
Kapitola třetí ZDE
Kapitola čtvrtá ZDE
Kapitola pátá ZDE
Kapitola šestá ZDE
Kapitola sedmá ZDE
Kapitola osmá i devátá ZDE
Kapitola desátá ZDE
Kapitola jedenáctá ZDE
Kapitola dvanáctá ZDE
Kapitola třináctá ZDE
Kapitola čtrnáctá ZDE
Kapitola patnáctá ZDE
Kapitola šestnáctá ZDE
Kapitola sedmnáctá ZDE
Kapitola osmnáctá ZDE
Kapitola devatenáctá ZDE
Článek pro vás napsala:
- Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.
Tyhle taky napsala:
Společnost24.12.2024Přihlaste se na kurz umělé inteligence
Komerce02.12.2024Kojení doma i na veřejnosti: Jak si ulehčit život díky vhodnému oblečení
Komerce24.11.2024Porovnání menstruačních kalhotek: Co nabízí český výrobce Ecomodi?
Tělo09.09.2024Jak menstruační cyklus ovlivňuj váš výkon při tréninku?
Nahrávání ...
