Detail příspěvku: Dášin nedělníček. Inkognito. Erotický román (kapitola třicátá)

Dášin nedělníček. Inkognito. Erotický román (kapitola třicátá)

autor: | Pro 4, 2022 | Společnost | 0 komentářů

PŘÍLOHA NA VÍKEND
Kapitola 30.
Rosalii chvíli trvalo, než se vzpamatovala z toho šoku a vzchopila se k akci. Její jediná šance byla tady a právě teď. Muž, který tak dramaticky vpadl dovnitř oknem, je určitě ten tajemný Dinův komplic. Pravděpodobně zvolil tento postup proto, aby se zbavil přebytečného partnera, usoudila. Talíř a hrnec upustila na zem a rozběhla se…
… ke dveřím. Instinkt jí napovídal, aby se vrátila a otevřela jednu zásuvku v kuchyňce,
kterou si prohlížela. Vzpomněla si, že tam zahlédla baterku. Byla tam, ale nevěděla,
zda v ní byly baterie. Neměla ale čas, aby to zjistila. Znovu vyběhla ke dveřím a
pečlivě se vyhnula zápasící dvojici. Déšť venku byl stejně prudký jako ten boj, který
se odehrával uvnitř srubu. Venku bouře ustoupila tmě a hukotu divoké vody. Na jízdu
autem nemohla ani pomyslet. Nejspíš by se jí stejně nepodařilo objet Dinův džíp.
Rosalie chvíli zápasila s baterkou, a pak s úlevou zjistila, že svítí, sice slabě, ale
přece. Zřejmě ji tam nechal Dino při jednom ze svých rádoby obchodních jednání.
Hledala klíčky od auta, když oba muži v zarputilém sevření vypadli s tlumenými
výkřiky ze dveří. Rosalie zděšeně vykřikla a rychle vyběhla ven. Slabé světlo baterky
přitom padlo na zápasící postavy, když najednou poznala vysoké boty a tep v žilách
se jí zastavil. „Philipe, proboha“ vykřikla.
Neodpověděl jí, pochopitelně. Pravděpodobně ji ani neslyšel. Podle toho, co Rosalie
viděla, měl plné ruce práce. Snažil se udržet nad Dinem. Bože, vrátil se pro ni.
Pochopil, co se mu snažila dát najevo a uvědomil si, že ho Rosalie potřebuje Vrátil
se, aby ji zachránil. Muž, kterého milovala, se k ní vrátil, když ho potřebovala. Bláto,
do něhož se oba muži skutáleli, jako by absorbovalo jejich zuřivost a surovost.

178

Vzájemné rány je stály čím dál více námahy. Oba začínali být unaveni tím urputným
bojem, který nebral konce. Rosalie se zoufale snažila najít poleno nebo kus prkna,
cokoliv, co by se dalo použít proti Dinovi. Pak si uvědomila, že v té tmě by se dalo
stěží rozeznat, který z těch dvou je Dino. Podle toho, co byla schopná zahlédnout,
byli oba stejně obaleni blátem. Jak se snažila přijít na to, jak Philipovi nejlépe pomoci,
jedna z tmavých postav unikla ze surového zajetí. Rosaliina baterka osvětlila děsivou
noční scénu, muž se rozmáchl ke konečné ráně. O zlomek vteřiny později rána se
zaduněním dopadla, pak se rozhostilo ticho a klid. Rosalie namířila světlo baterky do
obličeje muže, který se pomalu zvedal.
„Philipe“, zašeptala roztřeseně.
„Přísahám, Rosalie, že jestli hodláš dělat takové potíže i v dalších padesáti letech,
budu tě preventivně v sobotu navečer bít, ať už to budeš potřebovat nebo ne“.
„Och Philipe“, přiběhla a přitiskla se k němu. Byl celý od bláta, déšť je oba důkladně
zmáčel, ale Rosalie nic nevnímala, pouze Philipa. „Philipe, měla jsem takový strach,
nevěděla jsem, kdo to leze oknem dovnitř, a bála jsem se, že to je Dinův partner“.
„Jeho co? Jaký partner? Chceš říct, že tady v okolí je ještě někdo další? Někdo jako
je on, ten šmejd Baldini?“
„Znáš přece, co se říká, že hadi se plazí ve dvou. Bože Philipe, vždyť ty jsi zraněný“.
Rosalie úzkostlivě hleděla na jeho tvář a dotýkala se krvavého šrámu.
„To mi povídej“, sykl bolestí. „Bolí mě všechno. Zítra budu samá modřina. Řekni mi
něco o tom druhém chlapíkovi“.
„Vím jenom to, že se tady dnes v noci mají sejít. Chystali spolu důležitý obchod.
Myslím, že drogy. Měl by tu být každou chvíli. Tedy pokud se sem vůbec dá po cestě
dostat až nahoru“.
„Sakra. Tak to nám ještě scházelo“, Philip se znechuceně zatvářil. „Ty neděláš nikdy
nic polovičatě, viď?“
„Philipe, to přece není moje vina“.
„O tom si podrobně promluvíme později. Máš klíčky od mercedesu?“
Znělo to jako naléhavý rozkaz a umlčelo to její další možné protesty. Beze slova mu
podala klíče. Vzal ji za ruku a vedl ji k autu. „Nevím jistě, jestli budeme moci ještě
vyjet. Pojedeme, co nejdál to půjde a zbytek cesty případně dojdeme pěšky“, řekl a
otevřel dveře od auta.
„Jako pěšky? Philipe, zpátky to je několik kilometrů. Bude to velmi dlouhá cesta a
hlavně náročná“.
„Vypadá to, že asi nebudeme mít jinou možnost“. Podíval se na oblohu. Nad hlavami
jim zaburácel hrom. Modravé světlo blesku osvětlilo zatáčku cesty a o chvilku se
ozval motor džípu. Philip se podíval na Rosalii.
„To je určitě on“, zašeptala.
„A jestli je stejný parchant, jako je Dino, bude mít u sebe zbraň. To je paráda. Pojď,
jdeme, Rosalie. Nestihneme otočit auto a odjet. Ten zpropadený džíp tady bude
dříve. Sakra, jsme v pěkném průšvihu“.
„Ale co tedy uděláme? Kam půjdeme?“, protestovala, zatímco ji táhl od auta a od
Dinova zkrouceného těla.
„Za prvé, musíme vyrovnat skóre. Dino, tvůj přítel měl někde tady zbraň …“

179

„Přestaň ho laskavě nazývat mým přítelem. Ten chlap mě chtěl unést. Možná i zabít.
Nestál o žádné svědky“.
„Nemůžu za to. Ty jsi sem chtěla, do opuštěného srubu“, odsekl Philip sarkasticky a
otočil Dinovo bezvládné tělo. „Nic nevidím, podej mi baterku“.
Rosalie potlačila nutkání znovu se hájit a poslechla ho. Pozorovala, jak Philip zručně
prohledával Dinovo zablácené tělo. Napadlo ji, že vidí svého milence za okolností, o
kterých by před dvěma dny ani nesnila. S Dinem se Philip pral se zarputilou zuřivostí,
která naznačovala, že se takto neocitl poprvé. A teď hledal zbraň, jako kdyby věděl,
jak s ní zacházet. Rosalie se zachvěla.
„Krucinál, musel ji ztratit, když jsme se tady váleli kolem. I kdybych ji našel, kdo ví,
v jakém by byla stavu“. Za Philipem se ozval hluk motoru. „Jdeme. Když tady
zůstaneme, najde nás jako dvě slepice na vejcích“. Zhasl slabou baterku právě
v okamžiku, kdy džíp zabočil do poslední zatáčky ke srubu.
„Nic nevidím. Proč jsi zhasl?“
„Světlo by nás ve tmě prozradilo. Pojď, Rosalie a přestaň se tady plácat“.
„Cože, plácat? Sotva v tomhle blátě zvednu nohu. Cesta se mění v řeku. Kam
vlastně jdeme?“
„Zpátky za srub. Po téhle cestě teď nemůžeme“. Philip ji táhl za sebou. V hustém
dešti musela běžet naslepo. Nejasně si uvědomila, že oběhli srub a ukryli se za ním
před člověkem, který seděl v džípu, ať to byl kdokoliv. Hluk motoru najednou utichl.
Rosalie věděla, že Dinův partner zaparkoval před chatou.
„Nebude trvat dlouho, když ten chlap zjistí, že člověk v bezvědomí je vlastně Dino.
Naneštěstí ani nevím, jak dlouho Baldini v tomto stavu zůstane. Sakra, měl jsem mu
dát pro jistotu ještě jednu ránu navíc“. Philip mluvil tak, jako by se obviňoval.
„Philipe, tímhle směrem se daleko nedostaneme. Svahy jsou příliš příkré a
nemůžeme se po nich šplhat nahoru ani dolů. Rozhodně ne v tomhle dešti“.
„Ale tady se taky nemůžeme nikde schovat. Alespoň podle toho, co jsem zjistil, když
jsem se snažil k tobě dostat“, vysvětloval Philip netrpělivě. „Budeme muset nějak
přejít ten potok. Až se ocitneme na druhé straně, spíše se ukryjeme a můžeme se
vydat dolů“.
„Ten malý potok se už změnil v řeku. Slyším, jak hučí. Philipe, přes ni se
nedostaneme. Vtom temnotou zazněl výstřel a Philip postrčil surově Rosalii kupředu.
„Hni sebou“, zasyčel. „Ten starý dobrák, Dinův kamarád, už zjistil, že tady není sám“.
Rosalie ho poslechla, klopýtala, neviděla nic, než temné obrysy stromů v tom dešti a
vše v pohlcující tmě. Philip její ruku nepustil. Za nimi se ozval další výstřel.
„Střílí naslepo. Nevidí o nic víc než my. Jenom se nás snaží vyděsit. Možná se
domýšlí, že jsme taky ozbrojeni“.
„Asi neví, jestli je nás víc“, poznamenala Rosalie nadějně.
„Dokud se Baldini neprobere a neřekne mu to“.
„Myslíš, že to je pravděpodobné?“
„Když jsem hledal tu zbraň, trochu se začínal hýbat. Nepotrvá dlouho, kdy začne
přicházet k sobě. Je to víc než pravděpodobné. Musíme mít na paměti, že jsou oba
ozbrojeni. I kdyby Dino nenašel svou zbraň, kamarád mu mohl přivézt další“.

180

Tmu proťal paprsek světla a zazářil těsně nad jejich hlavami. Philip strnul a pevně
sevřel Rosalii, aby se nehýbala.
„Co to bylo?“, zašeptala a přitiskla se k němu.
„Mají zřejmě světlo, přenosné a silné. Asi ho používají při nočním lovu“.
„Při čem? Při jakém lovu?“
„Řekl bych, že jediný druh zvěře, který ty dva láká, je pouze dvounohý. Skloň hlavu,
budeme se muset dostat přes potok“.

Rosalie chtěla znovu protestovat. Žila v téhle krajině mnohem déle, aby věděla, jak
dokáže být záludný potok za takové bouře. Ale nic lepšího navrhnout nemohla. Dál
se jít nedalo a samotný potok byl divočejší a nebezpečnější nahoře mezi skalami.
Další výstřel přehlušil bouři a prudké světlo je znovu jen těsně minulo. A pak slyšeli
Dina, jak křičí do noci. „Rosalie, vrať se. Nic se ti nestane. Ty to víš. Říkal jsem ti, že
tě vezmu s sebou. Tak se nikam nedostaneš. Vykašli se na toho chlapa a vrať se do
srubu. Postarám se o tebe“.
„Kurva, já věděl, že mu mám dát ještě jednu ránu“, rozzlobeně řekl Philip.
„Philipe, dál už nemůžeme“, zatajila Rosalie dech, když kužel světla znovu proťal
tmu. Snažila se vzchopit. „Ještě kus a už se přes potok nedostaneme. Tam nahoře
bude hrozně prudký. Nejsem si ani jistá, jestli to zvládneme tady“.
„Osvětlují vždy jen tuhle stranu svahu“, řekl tiše Philip a pozoroval světlo.
„Určitě nepředpokládají, že bychom se pokusili dostat na druhou stranu. Dino to tady
zná. Bude si myslet, že máme dost rozumu, abychom se nepokoušeli přejít
rozvodněný horský potok v takovém počasí“.
„Jsi si tím jistá?“
„Naprosto“.
„Pak vážně nemáme na vybranou. Musíme to risknout. Soustředí své pátrání na
pravou stranu svahu“.
„Logicky vzato ano“.
Philip opatrně zamířil vlevo a pomalu postupoval dopředu. Pevně svíral její ruku.
Potok, který jindy vesele zurčil, se teď proměnil v burácející proud a rozléval se
z břehů. Jeho hladina rychle stoupala. Voda se řítila takovou energií, která se zdála
neuvěřitelná. Rosalie ve tmě nedohlédla na druhý břeh.
„Philipe, tohle nikdy nedokážeme“, řekla odevzdaně, když došlápla do měkkého
písku u břehu.
„Nemáme na vybranou“, uvolnil její ruku ze svého sevření.
„Co to děláš?“
„Chci nás oba svázat dohromady. Podej mi svůj pásek“.
Tmou zazněl další výstřel, ale kužel světla mířil ke stěně svahu, nikoliv k potoku.
„Brzy Dinovi dojde, že jsme nakonec zkusili potok“, řekla Rosalie a snažila se
ovládnout hlas, aby zněl klidně. Na to, aby se hroutila a byla hysterická, bude mít
dost času později, ujišťovala se.
„Tak bychom sebou měli pohnout“. Philip přistoupil k Rosalii a přivázal jí konec jejího
pásku k džínsům. Pak prostrčil svůj opasek dvěma otvory pásku svých kalhot.
Rosalie ho napjatě sledovala. Oba kusy kůže roztáhl a vázal je k sobě.

181

Vytvořil tak kožený řetěz, několika metrů dlouhý, který je teď poutal k sobě. „Bude to
držet, dokud se otvory pro pásek nepřetrhnou“, vydechl. „Tak pojďme“.
Znovu ji železným sevřením chytil kolem zápěstí a vykročil do prudkého proudu.
Rosalie klopýtala za ním. Když ucítila ohromný nápor vody, zatajila dech. I Philipovo
mohutné tělo se pod tou silou zapotácelo. Oba se zoufale snažili najít pod nohama
dno, ale podařilo se jim to, až když je proud strhl o několik metrů níž. Philip se
postavil a Rosalii k sobě vytáhl. Lapala po dechu. Přestože se voda zuřivě hnala,
naštěstí jim v tom místě sahala jen do pasu. Pod nohama cítila klouzající kameny,
které proud vláčel po dně řečiště. Na jednom místě nebylo možné vydržet stát déle
než několik vteřin. Ve tmě je vedly jen mlhavé obrysy skal na druhé straně. Philip se
k té neurčité jistotě upnul s veškerou silou svého odhodlání a tvrdohlavosti, kterou
v něm Rosalie instinktivně vycítila. Vlekl ji za sebou, a ona si každou chvíli
uvědomovala, že pásky mezi nimi se napínají k prasknutí. Mohli být tak v polovině
šíře koryta, když se první z úchytek džínsů na pásek utrhla.
„Philipe“, vykřikla Rosalie plná bezmezného zoufalství.
„Drž se pevně“, křičel na ni v burácející záplavě vody. Jeho prsty ji svíraly ještě
pevněji. Jestli Dino a ten jeho partner stále ještě stříleli naslepo do tmy, divoké
výstřely už neslyšeli. Na světě už existovala jediná důležitá věc, bezpečí skal na
druhém břehu. A oni se tam musí dostat. Klouzali, znovu a znovu padali, občas
zahlédli stínový obrys druhého břehu. Philipovo silné sevření pro ni bylo jediným
záchytným bodem. Síla další vlny rozbouřeného proudu strhla Philipa stranou. Jeho
sevření na moment zesláblo, až povolilo úplně. Několik zoufalých vteřin, než se mu
znovu podařilo najít pevné dno pod nohama a chytit Rosalii, je oba držely pouze
svázané pásky. Ve chvíli, kdy proud zesílil, utrhla se i druhá úchytka. Látka jejích
módních džínsů nebyla tak pevná, aby vydržela ten obrovský tlak, kterému byli
vystaveni. Síla proudu každou minutou rostla. Každý další krok se jim zdál mnohem
obtížnější, než ten předešlý. Když byli asi ve třech čtvrtinách šíře koryta, povolila i
poslední úchytka.
„Chytni se tady toho konce volnou rukou. Není to moc, ale alespoň něco. Omotej si
ho kolem zápěstí“, snažil se Philip překřičet dravý proud vody.
Rosalie ho poslechla. Jednou rukou se držela konce pásku a druhou jeho zápěstí.
Snažila se šetřit silami, které jí zbývaly, aby vydržela s dechem. Pokaždé, kdy
uklouzla a upadla do vody, bylo těžší znovu nabrat dech. Zdálo se, že hluk
rozbouřené vody roste. Rosalie zatnula zuby a bojovala o další krok. Věděla, že ani
ona, ani Philip už dlouho nevydrží. Najednou pod nohama ucítila, že dno mírně
stoupalo. Ještě několik metrů a budou na druhém břehu. Ale rozbouřený potok stále
burácel s mohutným a ohlušujícím řevem. Rosalie zaznamenala, že se Philip
zastavil. Narazila do něj svým tělem, které bylo unášeno prudkým proudem. Ale v tu
chvíli ji v podpaží uchopily jeho ruce a zvedly ji na velký kámen. Tam byla
v relativním bezpečí. Potom vyšplhal za ní a vzal ji do náruče. Stáli v těsném objetí.
Dál sice byli pod přívalem deště, ale byli z dosahu rozvodněného proudu a unikli
dvěma mužům, kteří po nich pátrali.

182

„Dnes už se přes potok nikdo nedostane“, pošeptal jí Philip do mokrých vlasů. Jako
by jí četl myšlenky. „Teď už jsme v bezpečí. Panebože Rosalie, dnes jsi mě
několikrát vyděsila k smrti. Týdny se z toho budu vzpamatovávat“.
Rosalie prudce zavrtěla hlavou opřenou o jeho hrudník. „Mně se zdá, že takové
situace zvládáš až příliš dobře. Ty jsi vlastně docela slušný podvodník. Jak se ti
podařilo obalamutit mého bratra a matku a přesvědčit je, že jsi milý chlapík, který je
náhodou i finančním kouzelníkem“.
Sevřel ji pevněji ve svých pažích. „Nebalamutil jsem nikoho. Jsem milý a zároveň
dobrý obchodník, to si pamatuj. Bezcharakterně jednám pouze, když jsem s tebou“.
Vzal její obličej do dlaní a usmál se. Rosalie k němu zvedla tvář smáčenou deštěm a
rozjasněným úsměvem.
„Zachránil jsi mi život. Jak všichni předvídali, budeme dobrý pár“.
V té vlhké tmě nemohla rozeznat zář v jeho hlubokých šedých očích, ani naléhavost
jeho pohledu.
„Tím si můžeš být jistá“, otočil se a znovu ji vzal za ruku. „Pojď, miláčku. Tady
nemůžeme zůstat. Ten liják bude trvat věčně. Musíme najít nějaký úkryt“.
„Au Philipe, moje ruka, pusť mě“.
„Co?“, jeho sevření povolilo. „Co se stalo?“
„Nic“, řekla rychle a opatrně se dotkla zarudlého pruhu, který se jí táhl přes ruku. „Jen
jsem měla kolem zápěstí omotaný pásek“.
„A bolí to jako čert. Zařezal se ti do kůže“, dokončil za ni. Něžně ji vzal za druhou
ruku a společně vykročili deštivou nocí po příkré cestě.
„Na tomhle břehu potoka stávaly dva opuštěné sruby“, řekla Rosalie váhavě a snažila
se rozeznat v temnotě nějaké známé obrysy. „Vzpomínám si, že jeden byl asi
kilometr po proudu od naší chaty“.
„Kilometr za tohoto počasí a po takové cestě nám dá pěkně zabrat. Ale myslím, že
nemáme na vybranou“.
„Možná, že ani tam to nebude bezpečné. Vzpomínám si, že srub stál blízko potoka. A
jak teď stoupá hladina, voda s sebou odnese všechno, co stojí v cestě“.
„Máš pravdu. Nepřekvapilo by mě, kdyby ta chata byla ráno pryč. Tahle záplava
nadělá do rána ještě pořádnou paseku“.
„Jo, proto bychom sebou měli hodit, ať jsme od potoka, co nejdál“.
Přechod přes rozvodněný potok Rosalii připravil o spoustu energie. Ale rozhodla se,
že o vlastní únavě nebude mluvit. Nemělo to smysl, protože nebyla jiná možnost, než
pokračovat v cestě dál.
„Co teď asi dělá Dino a ten jeho přítel“, poznamenala o pár minut později.
„Pravděpodobně už nás nehledají. Pořád ještě v dálce na druhém břehu vidím světlo.
Zřejmě jsou pořád ve srubu. Ale nedělej si starosti, k nám se už nedostanou“, ujistil ji
Philip s jistotou.
„Ano. Voda zaplaví silnice, pokud se to už nestalo. Zůstanou ve srubu odříznutí od
světa. A jestli ….“
„Žádná škoda“, přerušil ji Philip příkře. „Ti dva určitě chybět nikomu nebudou. O co
vlastně šlo, o drogy?“

183

„Ano, dnes odpoledne Dino dorazil do chaty chvíli po mně. Když vylezl z džípu, svíral
v ruce zbraň“.
Philip se nervózně zeptal. „Co se stalo potom?“
„Pořád mi vykládal, jak je bohatý, a o co bohatší bude ještě dnes v noci. Říkal, že náš
srub používá už nějakou dobu pro své obchodní transakce. Zná to místo z doby, kdy
jsme spolu tam jezdívali na motorce. Věděl, že už tenkrát srub nikdo nepoužíval a
domyslel si, že teď ho bude moci využívat. Byl dost zaražený, když mě tam našel“.
„To bych řekl“, poznamenal Philip lakonicky.
„Nebyl zrovna nadšený, že mě tam vidí“, pokračovala Rosalie s námahou. Obtížnou
chůzí po temné cestě se zadýchávala. „Ale brzy si nejspíš uvědomil, že z té situace
mohl něco vytěžit“.
„To si dovedu představit“, zavrčel Philip.
Rosalie přešla drsný tón v jeho hlase bez komentáře. „Ale pak ses objevil ty. A pro
tebe už žádnou užitečnou roli nevymyslel. Vyhrožoval, že tě zabije, pokud se tě
nezbavím, Philipe“.
„Aha. Tak jsi zahrála tu odpornou scénu? Hej, dávej pozor, je tady kluzký písek. Jdi
trochu víc vpravo“.
„Ano. Neměla jsem jinou možnost, co se týče té scény“, vysvětlovala Rosalie trpělivě.
„Byla to jediná věc, která mě v téhle napjaté chvíli napadala“.
„Máš celkem slušný talent pro dramatické situace“.
„To říkal Dino taky“, připustila neochotně. Cítila se čím dál hůře. Noc sice nebyla
chladná, ale začalo být Rosalii v tom mokrém oblečení zima. Zdálo se jí, že pršet
nikdy nepřestane a temné burácení hromu nepříjemně připomínalo, jak je bouře
blízko. Jediný pocit bezpečí poskytovalo pevné sevření Philipovy ruky.
„Myslela sis, že prostě poslušně odejdu, tak jak jsem to udělal?“, zeptal se skoro
zvědavě Philip.
„No, abych řekla pravdu, doufala jsem, že tě napadne, že cosi nebylo v pořádku.
Říkala jsem si, že si snad uvědomíš, že i kdybych opravdu chtěla strávit pár dní
s někým jiným, nevybrala bych si Dina“.
„Co jsi čekala, že udělám?“
„Snad to, že dojdeš pro pomoc“.
„Nebylo dost času, abych dojel dolů, přesvědčil někoho, že potřebuješ pomoc a vrátil
se. Nebylo to možné. Bouřka byla na spadnutí“.
„Ano, na to jsem později přišla taky. Uvažovala jsem, že bych na Dina mohla hodit
hrnec horké polévky, ale v tu chvíli ses objevil ty. Potíž však byla v tom, že jsem
nevěděla, kdo tím oknem vlastně leze. Bála jsem se, aby to nebyl ten jeho přítel.
Philipe, jak tě vlastně napadlo, že něco nebylo v pořádku?“ Připadalo jí, že se k ní
otočil s úžaslým výrazem, ale v té tmě si nebyla jistá. Nicméně v jeho hlase úžas byl
a taky znechucení, zklamání a nepříliš lichotivé mínění o její inteligenci.
„Řekneš mi, že hodláš strávit pár dní s jiným chlapem několik hodin poté, co jsi byla
v posteli se mnou. A ptáš se, jak mi došlo, že se něco děje?“
Navzdory chladnému větru, který ji mrazil na provlhlém těle, Rosalie pookřála. Její
úsměv nebylo sice ve tmě vidět, ale Philip ho vycítil.

184

„No, myslela jsem, že by tě to mohlo napadnout“, poznamenala se sladkým
zadostiučiněním. „Ale, jak jsi poznal, že má Dino zbraň, a že situace byla tak
nebezpečná?“
„Nepoznal jsem to. Nevěděl jsem, co se děje. Jenom mi došlo, že bys tu srdceryvnou
dramatickou scénu nedělala, pokud bys neměla mnohem vážnější důvod, než se ve
skutečnosti zdálo. Rozhodl jsem se odvézt auto někam stranou a vrátit se pěšky,
abych zjistil více. Začalo se stmívat. Uviděl jsem Dina, jak jde do auta pro lampu a
taky si všiml, že je ozbrojený. Tak jsem raději počkal, až bude úplná tma a chtěl jsem
ho dostat“.
„Což se ti opravdu povedlo. Philipe, kde ses proboha naučil takhle prát?“, zeptala se
Rosalie.
„Jak jsem ti říkal, vyrostl jsem na farmě s určitými výhodami a musel jsem to nějak
kompenzovat. Nejlepším způsobem byly rvačky, abych se vyrovnal s ostatními
chlapy. A bylo jich požehnaně“, řekl suše a zároveň ji vzal něžně za ruku. „Tak se mi
zdá, že vidím něco, co vypadá jako ten srub, o kterém jsi mluvila. Ten, co byl asi
kilometr po proudu od vaší chaty. Pojďme to zkusit. Potřebujeme na zbytek noci
nějaké přístřeší“.
Měl pravdu. Oba byli vyčerpaní a zimou prokřehlí, a to nebyla dobrá kombinace.
Ukázalo se, že chata je mnohem výš, než si Rosalie pamatovala. Byla postavená ve
svahu mimo dosah stoupající vody. Philip strčil do dveří, nebyly zamčené a samy se
otevřely. Uvnitř byla jediná místnost a vypadala poměrně suchá.
„Myslíš, že to tady bude bezpečné? Znáš zdejší bouřky lépe než já“, Philip se
nerozhodně rozhlédl.
„No, myslím, že to bude v pohodě. Asi bychom se měli v noci občas podívat, kde je
hladina potoka, jestli moc nevystoupala. Ale ta chata je ve svahu výš, než jsem
předpokládala. Navíc už podobné bouřky zažila, stejně jako ta naše. Lidé, co tyhle
sruby stavěli, věděli, jak na to. Jinak by už je dávno voda odnesla. Tak či onak stejně
nemáme jinou možnost. Myslím, že už ani dál nedojdu“.
„Celá se třeseš“, řekl Philip a přitáhl si ji k sobě těsněji. Pak ji náhle pustil. „Podívám
se, jestli najdu nějaké dřevo na oheň“.
„Stačilo by alespoň světlo, poohlédnu se po svíčkách“. Rosalie je našla v zásuvce
v malé kuchyňce, zatímco Philip objevil za srubem zásobu polen. „Jsou docela
suchá, alespoň v té tmě se mi to zdálo. S trochou štěstí můžeme rozdělat oheň“,
pronesl nadějně a spokojeně se usmíval.
„Nic víc si teď ani nepřeju“, řekla Rosalie toužebně.
„Podívej se, jestli tady nejsou nějaké deky“. Philip si poklekl ke krbu a rovnal dřevo.
Za chvilku se rozhořel malý oheň. Rosalie našla dvě zaprášené deky a položila je na
stůl. „Jsou špinavé“, dodala.
„Lepší než nic. Měli bychom sundat to mokré oblečení“. Postavil se a bez váhání si
svlékl mokrou košili. Zrovna si rozepínal kalhoty, když Rosalie začala roztřesenými
prsty zápasit s knoflíčky své košile. „Co ti je, miláčku? Panebože, ty jsi úplně ledová.
Pojď blíž k ohni. Neboj se, já se o tebe postarám. Počkej, udělám to sám“.

185

Jeho laskavé péči nemohla odolat. Vydechla úlevou a v jeho náruči se mu hlavou
opřela o nahou hruď. „Philipe, ani nevíš, jak jsem se bála“, přiznala potichu. „Nikdy
v životě jsem neměla takový strach jako dnes odpoledne“.
„A myslíš, že já ne?“, odpověděl podrážděně. „Bál jsem se, do čeho ses zapletla. A
taky jsem se bál, jestli jsi mi neříkala vlastně pravdu. Jestli ses mě skutečně
nesnažila zbavit“.
„Ty sis vážně myslel, že bych chtěla strávit několik dní s Dinem po tom všem, cos
věděl? Že bych toho byla schopná. Nikdy, Philipe. Nikdy.“
„Vlastně jsem zpočátku ani nevěděl, že tím chlapem byl Dino“.
Rosalie ho křečovitě objala kolem pasu. Když jsem říkala, abys zmizel, celou dobu
jsem si v duchu přála, abys mi mohl číst myšlenky“.
„A já jsem si přál, abys mi dala nějaké znamení, abys mi něco naznačila. Ne, že by to
cokoliv změnilo. Nehodlal jsem tě nechat přes noc s cizím chlapem. Včera v noci
jsem to jasně řekl, že jsi moje“.
„Ano, Philipe. Já vím“, poslušně se přizpůsobila, když jí přes hlavu svlékal vlhkou
košili a rozepínal džíny.
„Myslel jsem, že to víš, a že bys neměla odvahu mě jen tak opustit“.
„Nikdy“, hlesla tiše.
„Už se netřes“, řekl jí jemně a obratně jí sundal mokré spodní prádlo. „Jsi studená,
třel jí rukama záda.
„Reakce“. Tohle jediné slovo na vysvětlení vyčerpaně zašeptala.
Philip ji pustil, vzal přikrývku a zabalil ji do ní. Pak si rychle svlékl zbytek oblečení.
Mihotavé světlo plamenů mu ozářilo tělo. Tančilo po jeho pevných svalech a zlatavou
září mu zalévalo jeho širokou hruď. Rosalii ten pohled okouzlil. Milovala toho muže a
připadal jí nádherný.
„Tyhle polštáře dám sem k ohni. Můžeme je použít jako lůžko“, řekl Philip. Ze staré
pohovky sebral několik polštářů a poskládal je na podlahu před krbem.
„Trochu úzká postel“, sledovala ho Rosalie s pochybami.
Podíval se na ni a nechal na zem dopadnout poslední polštář. „Bude nám to muset
stačit, nebo snad ne?“
Nebyla schopná reagovat na jeho významný pohled jinak než přikývnutím beze slov.
„Rosalie, miláčku“, zašeptal. Objal ji a přitáhl si ji k sobě. „Už se nebojíš, viď že ne?“
„Ne“, nedokázala najít slova, kterými by vyjádřila, co přesně cítila, takže se pokusila
všechno zlehčit.
„Zachránil jsi mi život. Jak bych se mohla teď bát. Řekla jsem ti, že se třesu zimou,
vlhkem a vším tím napětím, co mám za sebou“.
Klekl si na polštáře rozložené po zemi a mírně ji stáhl k sobě. Když klečela vedle
něho, začal ji hladit po zádech. „Lehni si ke mně“, přikázal jí jemně. „Dnes v noci
budeš v teple a bezpečí“.

 

Třicátá první kapitola zase za týden…

Dagmar Valová

Kapitola první ZDE

Kapitola druhá ZDE

Kapitola třetí ZDE

Kapitola čtvrtá ZDE

Kapitola pátá ZDE

Kapitola šestá ZDE

Kapitola sedmá ZDE

Kapitola osmá i devátá ZDE

Kapitola desátá ZDE

Kapitola jedenáctá ZDE

Kapitola dvanáctá ZDE

Kapitola třináctá ZDE

Kapitola čtrnáctá ZDE

Kapitola patnáctá ZDE

Kapitola šestnáctá ZDE

Kapitola sedmnáctá ZDE

Kapitola osmnáctá ZDE

Kapitola devatenáctá ZDE

Kapitola dvacátá ZDE

Kapitola dvacátá první ZDE

Kapitola dvacátá druhá ZDE

Kapitola dvacátá třetí ZDE

Kapitola dvacátá pátá ZDE

Kapitola dvacátá šestá ZDE

Kapitola dvacátá sedmá ZDE

Kapitola dvacátá osmá ZDE

Kapitola dvacátá devátá ZDE

 

Článek pro vás napsala:

Redakce Popelky vznikly 14.7.2011 "Rak" tel:721 381 824
Redakce Popelky vznikly 14.7.2011 "Rak" tel:721 381 824
Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.
 
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Aktuální motto

„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Václav Havel
 

Dnes

  • Pondělí 6. února 2023
  • Svátek má Vanda
  • Zítra má svátek Veronika
  • Je lichý týden
  • Je 7. týden
Moon Loading...

Luna

Luna je v Úplňku Co to znamená?
a nachází se ve LVU. Jak to působí?

Vaše jméno

Jméno Dobromila, ačkoli se to nezdá, je původem řecké a jeho matkou je překvapivě Agáta. Dobromila je pak jen překladem. „Agathos“, ze slova „agathé“ totiž znamená „dobrá“ nebo „láskyplná“. Proto tedy Dobromila. V ČR nosí toto jméno se zajímavou historií 1419 žen.

V celosvětovém kalendáři je dnes

Dnes není žádný mezinárodně významný den.

Nejnovější komentáře

Výklady pro Vás od Vás

Výklady Pro Vás Od Vás

Kameny pro ženy

kameny-pro-zeny

INTELIGENTNÍ SMART ZRCADLA

Škola tarotu

Škola tarotu

Runová magie – škola

runová magie

Don’t Worry Be Positive

Don't Worry Be Positive

Don't Worry Be Positive

Ankety

Máte nějaký důvod pokládat pátek 13. za nešťastný? Stalo se vám tento den něco zlého?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

Sešit na vaření

sešit na vaření

Příspěvky od Popelek

Vyfotili jste něco zajímavého?

Podělte se se všemi! Zašlete foto na re*****@po*****.cz

Statistiky

  • 16
  • 931
  • 21 448
  • 414 895
  • 1 959 909
  • 3 747
  • 26
  • 1 834
0 Shares
Share
Tweet