Dášin nedělníček. Inkognito. Erotický román (kapitola třicátá třetí)

Návštěvy: 19

Kapitola 33-
O několik dnů později postával Philip ve dveřích její kanceláře. Pozoroval ji, když zrovna pročítala nové Menu, které chtěl Julian, šéfkuchař v Haciendě zavést. Byla tak zabraná, že ho neslyšela vejít. Od toho večera, kdy jí předložil tu smlouvu, to probíhalo stále stejně. Oba měli na věc rozdílné stanovisko. Rosalie trávila…
… v kanceláři šestnáct hodin denně a zcela se ponořila do práce. Energie, se kterou se
do svých povinností vrhala, Philipa neprosto fascinovala.
Snažil se s ní s velkou opatrností mluvit o obchodních záležitostech, ale Rosalie ho
jen zdvořile poslouchala a se vším souhlasila. Sama nic nenavrhovala. Philip věděl
pod jakým tlakem Rosalie žije. To vědomí ho ve dne v noci trápilo. Jak dlouho to
ještě vydrží? Přesvědčoval sám sebe, že to udělal pro svoje a její dobro. Ale jestli to
takhle půjde dál, on sám to vzdá jako první. V ten moment si ho Rosalie všimla.
„Dobré ráno, Philipe, neslyšela jsem tě“.
„To vidím“, pokusil se o úsměv, ale vůbec si nebyl jistý výsledkem. „Jak vypadá to
Menu?“, zajímal se.
„Docela dobře. Myslím si, že to s malými úpravami můžeme přijmout. Julian chce
tady rozšířit vinný sklep a Robertovi se to velice zamlouvalo. To nás ….., to tě bude
stát celé jmění“.
Všiml si, jak rychle opravila to slovo „nás“. „Právě mi volali z firmy Vintrhop. Hodlají
přijmout naši …., mou nabídku na stavbu hřiště.
Rosalie přikývla a neřekla nic. Opět se vrátila k Menu, které si znovu pročítala.
„Souhlasili kvůli tobě, Rosalie“, pokračoval Philip. „Udělala jsi na ně dojem“, snažil se
ji svým způsobem pochválit.

201

„Můžeš mi zvednout bonus, jestli jsi se mnou spokojený“, zamumlala.
„Rosalie, přestaň“.
Zvedla hlavu a v očích jí planul vzdor, který ale ihned potlačila. „Promiň, jsem dnes
ráno nějak unavená“.
Všiml si poloprázdného šálku na jejím stole. V poslední době piješ nějak moc kávy“.
Rosalie se na něho podívala, na jazyku poznámku, že si bude kávu platit sama. Ale
něco jí v tom zabránilo. Tón jeho hlasu byl tvrdý, ale ne panovačný. Určitě se ale
nebál o její zdraví, pomyslela si hořce. A pak si náhle uvědomila, že si o ni dělá
opravdu starosti. Jejich pohledy se setkaly.
„Možná máš pravdu. Budu pít více čaje“, pronesla smířlivě.
„Zkus taky pít mléko“, navrhoval jí jemně.
„Nikdy nebudu pít mléko“, usmála se Rosalie škodolibě.
„Jistě, tolik věcí pro mě nedokážeš udělat“ opětoval jí příkře.
„Jenom jednu nebo dvě“, opravila ho s falešným veselím. „Jako vzít si tě, nebo pít
mléko. Jen dvě věci …“ Rosalie si říkala, jak dlouho ten zápas vůle ještě vydrží.
Mezitím Philip přistoupil k jejímu stolu a posadil se ležérně na jeho okraj. „Jak dlouho,
Rosalie“, zeptal se lehce.
„Co jako? Než tu smlouvu podepíšu? Řekl jsi, že mám čas“.
„Víš, že tohle ani jeden nechceme“.
„To je fakt“, smutně se usmála. „Promiň, ale musím pracovat. Julian potřebuje
odpověď, aby mohl začít objednávat potraviny“.
Philip chtěl ještě něco říct, ale v poslední chvíli si to rozmyslel. Beze slova odešel
z její kanceláře. Jakmile za ním zaklaply dveře, Rosalie se zhroutila na stůl. Cítila se
naprosto vyčerpaná. Jak dlouho ještě. Vždyť jen ničí jeden druhého. Bylo jí stále
jasnější, že netrpí jenom ona. Philip nervozitu a vztek skrýval za svou nepřístupnost,
ale ona věděla, že napjatá situace působila i na něho stejně jako na ni. Pomalu
zvedla hlavu, otevřela zásuvku psacího stolu. Vytáhla smlouvu a snad po sté
pročítala kruté podmínky, které Philip určoval. Jestli ji podepíše, připraví jim oběma
nekonečné utrpení. Ani jeden z nich takový vztah nechtěl. Pokud ustoupí, roztrhá
smlouvu, vezme si Philipa a vzdá se nadobro svého cíle. Spojí svůj život s mužem,
který se nikdy možná nenaučí jí důvěřovat natolik, aby projevil své city naplno. Aby
se odevzdal druhému bez sebemenších pochybností. Byl snad takový vždycky,
jenom si toho nevšimla? Ne. Rozhodně takový nebyl. Všechno bylo tak jednoduché,
dokud si nemyslela, že Hacienda je pro ni tolik důležitá než cokoli jiného. Ale to
platilo do chvíle, než si uvědomila, že to bylo špatně, protože miluje Philipa. Jenomže
Philip chtěl mít všechno, a navíc z vlastního rozhodnutí. To byl jeho pohled, což ji
zabolelo. Ale nechtěla ona vlastně to samé? Mít všechno podle svého s tím rozdílem,
že teď chtěla jediné, Philipa a jeho lásku. Jednoduché. A přitom nedosažitelné.
„Rosalie?“ zaslechla známý hlas. Překvapeně vzhlédla a spatřila Bruna.
„Ahoj“, pozdravila bratra. „Přišel ses na mě podívat?“
„Co jiného“, vstoupil do kanceláře a zavřel za sebou dveře.
„Řekla bych, že tě poslala maminka. Po telefonu mi několikrát opakovala, že moc
pracuju“, smála se Rosalie.

202

„No, často mívá pravdu. Možná bys ji měla věřit i v tomhle“, Bruno se na sestru
pozorně zadíval. „Dřív jsem si myslel, že mohu věřit i sobě. Ale v poslední době mám
vážné pochybnosti. Zrovna jsem potkal Philipa“.
„Vážně? To není nic neobvyklého, vždyť mu to tady patří“. Rosalie začínala
přerovnávat papíry na svém stole.
„Vypadá přesně tak, jak se tady objevil poprvé. Nešťastně. Pak se začal měnit, když
tě znovu našel. Hlavně po tom, co se rozhodl si tě vzít za každou cenu. Proto taky
koupil Haciendu. Nebyl tolik uzavřený a samotářský, ale teď vypadá, jako by proti
něčemu bojoval“.
„Obávám se, že tak chápe naši nynější situaci“, poznamenala Rosalie stroze.
„Vidíš, to je právě to. Cos mu proboha provedla?“, zeptal se Bruno.
„To bych sama ráda věděla. Myslela jsem, aby si uvědomil, jak to s námi vlastně
vypadá, ale jeho instinkt mu velí bojovat. Bratříčku, on ze mě vydře duši“, shrnula
napůl vážně.
Bruno se zamračil. „On moc dobře ví, že ho zabiju, jestli na tebe vztáhne ruku“.
Rosalie se pousmála. „Zrovna ty? Vždyť ho bereš jako vlastního bratra“.
„Ano. Philipa respektuju jako bratra, ale starám se především o svou nejmladší
sestřičku. Celou dobu jsem se staral, než se objevil ten správný muž. A Philip je tím
správným mužem pro tebe, Rosalie. To vím zcela přesně, beruško. Vím, že jsem
neměl držet prodej Haciendy v tajnosti. Ale Philip se hrozně bál, že pokud budeš řídit
hotel ty, že by sis ho nikdy nevzala a nevrátila by ses s ním na farmu. Proto na mě
tak naléhal. Upřímně řečeno, já s ním souhlasil. V tom měl Philip pravdu, že ano?
Utekla jsi ve chvíli, kdy ses to dozvěděla, že nebudeš v čele společnosti“.
„Utekla jsem, protože jsem se cítila jako hlupák. Zradili jste mě“.
„Rosalie, beruško, to jsem nikdy nechtěl“.
Mávla rukou. „Na tom nezáleží. Už je to za mnou a já se s tím vyrovnala. Začala jsem
to brát lehce, když mi bylo řečeno, že jsem se zachovala arogantně, a ne příliš
inteligentně“, povzdechla si.
„Tohle ti řekl Philip?“
„Tak nějak, ne doslovně. Po té nepodařené oslavě našeho zasnoubení, že jsem ho
nechala tam přede všemi stát samotného“, vysvětlovala Rosalie.
„To nás vzalo všechny. Tvá matka se na nás oba moc zlobila. Ráno na to“, váhavě
pokračoval Bruno. „Ráno na to se Philip vrátil na motorce a řekl, že ti dá trochu času.
Potom chodil ne ani dvě hodiny tam a zpátky jako lev v kleci, a pak se rozhodl, že ti
žádný čas na rozmyšlenou nedá a pojede za tebou stůj co stůj. Tou dobou už se
začalo schylovat k bouřce a vyšlo najevo, že jsi tam nahoře ve srubu sama. Řekl
jsem mu, že to nebylo zrovna nejchytřejší a místo není bezpečné. Namaloval jsem
mu plánek a požádal jsem ho, aby si vzal matčino auto. Odjel během čtvrt hodiny“.
„A přijel právě včas, aby mě zachránil“, dopověděla Rosalie za bratra. „Nedívej se na
mě tak, Bruno. Já ho mám ráda“.
Brunovi se v očích objevil výraz nepochopení. „Tak proč tohle všechno?“
Rosalie se zadívala na bratra a uvědomila si, že mu to nikdy nemůže vysvětlit.
Nemohla mu říct proč, nepochopil by to. „Než se vezmeme, musím si ještě některé
věci ujasnit“, řekla nakonec.

203

Bruno se na ni chápavě podíval. „Takže spolu bojujete. Rosalie, já vím líp než kdokoli
jiný, jak jsi silná a tvrdohlavá. Myslíš, že jsem nebyl pyšný na to, čeho jsi tam ve
světě dokázala? Myslíš, že nevím, za jakou cenu? Ale taky jsem měl možnost poznat
Philipa Benneta. A věř mi, pokud jeden z vás neustoupí, bude to tvrdé. A doplatíš na
to hlavně ty sama“.
„Proč? Protože je on silnější než já?“, zeptala se Rosalie tiše.
Bruno potřásl hlavou. „Protože on se prostě nevzdá. Máš pravdu, jeho instinkt mu
velí bojovat, pokud narazí na odpor. Takový on je. Přece v tobě vždy zvítězila
ohleduplnost, i když se umíš rvát v životě“.
„Protože jsem byla vychovaná s láskou“.
„No vidíš, právě proto by ses měla umět přizpůsobit, pokud to je opravdu nutné. To
Philip zatím neumí po tom všem, co se mezi vámi přihodilo. Má na to odlišný pohled
úhlu, nedokáže se tak rychle přizpůsobit. A já jako muž ho dokážu pochopit. Nebyl
bych jiný, Rosalie“.
„To už jsem zjistila sama“, přiznávala Rosalie. Věděla, že bratr má pravdu,
v posledních čtyřech dnech jí to postupně docházelo.
„Kdybys ho neměla ráda, možná bys takový boj mohla vyhrát. Ale jestli ho opravdu
ráda máš …“, Bruno nešťastně pokrčil rameny. „Kdybych to všechno věděl, co tím
způsobím …“
Rosalie řekla něžně. „Ale i kdybys to býval věděl, stejně bys to udělal, protože jsi
vždycky uměl správně odhadnout lidi. Myslíš, že jsem si toho nevšimla?“
„Mám tě moc rád, sestřičko“.
„A já mám ráda tebe“.
„Tak to mezi námi bylo vždycky, že ano?“, zeptal se Bruno mírně.
Rosalie se usmála. „Možná, že Philip takové vztahy v rodině neprožíval tak jako my,
alespoň pokud vím já. U nich to fungovalo poněkud jinak. Byl sice vychován s láskou,
ale mnohem tvrději“.
„Asi máš pravdu. Ale na druhé straně“, prohlásil Bruno a políbil ji na tvář. „Philip není
úplně hloupý, natož ignorant. Uvidíme se později, beruško“.
Není úplně hloupý ….. Rosalie si ta slova zopakovala několikrát a znovu přikývla.
Philip opravdu není žádný hlupák, ale sama o sobě to s jistotou říct nemohla. Složila
list smlouvy, zavřela do zásuvky a vrátila se ke své práci.
V sobotu Rosalie zdvořile odmítla matčino pozvání na večeři. Philip ho přijal. Paní
Ascoliová tentokrát na dceru nenaléhala. Uvědomovala si, v jakém napětí teď
Rosalie žije. Rosalie ten večer strávila sama. Připravila si trochu salátu a sklenku
vína. Potom se pohodlně uvelebila na pohovce a znovu se začetla do té nesmyslné
smlouvy, na kterou se pořád Philip ptal. Její bratr měl pravdu. Byla schopná ustoupit.
Philip ne. Pokud by to podepsala, Philip by přišel o všechno, co si přál. Vzít si Rosalii
včetně pouta opravdového domova s opravdovou manželkou. Byl by majitelem
Haciendy, ale neměl by nikdy z toho pocit, že mu patří právem. Philip chtěl hlavně ji,
proto si pro ni přijel do Itálie. Philip nechtěl milenku, jak mu nesmyslně navrhovala,
ale manželku. Chtěl pocit domova a sounáležitosti s rodinou.

204

A Rosalie chtěla přesně to samé. Záleželo jí pouze na tom, aby jí věřil a miloval ji tak,
jako ona milovala jeho. Nebyl schopen tak vášnivého projevu, ale miloval ji. Philip by
se jí snažil manipulovat do nekonečna. Měla ho ráda a nevěděla, že její násilné
pokusy manipulovat jím nemají smysl. Zraňovala sebe i jeho, a nakonec by na to
stejně doplatila sama. Láska k Philipovi ji učinila zranitelnou. Bylo téměř deset hodin
večer, když se rozhodla a vstala. Venku zahřmělo. Další noční bouřka. Ten zvuk jí
připomněl tu noc v horách, kterou tam s Philipem strávili po těžkém boji o svoje
životy. Už nemohla dál bojovat s mužem, kterého milovala. Rozhodla se definitivně a
vyšla ven. Ještě pršet nezačalo. Pospíchala za ním a doufala, že už bude z večeře
zpátky ve svém bungalovu. Za jeho oknem se už z dálky rozlévala zlatavá záře. Měla
štěstí. Rosalie odhodlaně zaklepala na dveře a pocítila nepříjemnou nejistotu. Ta se
však rozplynula o chvíli později, když Philip otevřel dveře a zůstal stát s překvapeným
výrazem ve tváři.
„Rosalie“, jeho šedé oči se zúžily. Ostražitě vyčkával. „Co tady děláš?“
„Myslela jsem, že bychom si mohli promluvit o té smlouvě“, v ruce křečovitě svírala
onen papír a snažila se ovládnout příval citů, které se jí zmocňovaly.
Jeho pohled sklouzl na smlouvu až příliš netečně. Nikdy se jí nezdál tak vzdálený,
tak nedefinovatelně nebezpečný.
„Aha. Tak pojď dál“, vyzval ji poněkud chladně.
Vstoupila dovnitř právě ve chvíli, kdy se spustil pořádný déšť. Philip za ní zavřel
dveře a opřel se o ně zády. Pozoroval ji pohledem, který jí pronikal až do morku
kostí. Stála proti němu a držela smlouvu oběma rukama.
„O čem přesně chceš mluvit? Podepsala jsi to?“, konečně se zeptal.
„Ne. Nepodepsala“.
V očích se mu objevil záblesk úlevy, který vzápětí však zmizel. Rosalie si toho ovšem
všimla a projela jí vlna touhy, která umlčela veškeré pochybnosti. Zářivě se usmála a
přetrhla smlouvu na půl před jeho očima. Fascinovaně ji sledoval. Rosalie dál trhala
papír na menší kousky. Potom k němu přistoupila a hodila zbytky smlouvy na zem.
„Miluju tě, Philipe. Nemohla bych nikdy takovou hloupost podepsat“, dala mu ruce
kolem krku a políbila ho jemně na ústa.
„Rosalie, panebože“. V jeho výkřiku zazněla neskrývaná radost, úleva, vděčnost a
vášeň. Navíc se jí ani trochu nezdálo, že by v něm bylo vítězné zadostiučinění. Ale
v tom okamžiku jí na tom ani nezáleželo. Philip ji k sobě nedočkavě přitiskl a rukama
jí hladil záda, boky, jako by chtěl do sebe obtisknout každý centimetr jejího těla.
Jazykem hladově pronikl do jejích úst. Vstřebávala jeho rostoucí touhu a poddala se
jí s ochotou, což jeho vášeň ještě zdvojnásobilo.
„Rosalie, bože můj. Vezmeš si mě?“
„Ano, Philipe vezmu. Proto jsem tady“.
Zabořil jí tvář do vlasů a omámeně vdechoval jejich vůni. „Tolik jsem se bál, že se
mnou budeš bojovat, a že tím všechno zničíme. Proto jsem byl takový, miláčku.
Prosím tě, pochop mě. Musel jsem tě přitisknout ke zdi, nechtěl jsem tě ranit“.
„Já vím, Philipe“, uklidňovala ho. „Udělal jsi to po svém, jak jsi uměl. To je v pořádku.
Všechno už je v pořádku“.
„Rosalie …“

205

„Ne, už nic neříkej. Teď ne. Chci se s tebou milovat“.
„Pane bože, přece si nemyslíš, že ti v tom budu bránit. Ale budeš muset počkat, až
se z toho vzpamatuju. Tolik jsem po tobě toužil, že jsem z toho napůl šílený“.
„To si dovedu představit, jsem na tom úplně stejně. Chyběl jsi mi, moc. V noci jsem
ležela v posteli a snila o tom, zda se mě ještě někdy budeš dotýkat“, šeptala.
„Budu a nejen to. Budu tě milovat po celý život, Rosalie“. Vzal ji do náruče a odnesl
na pohovku. „Dnes tě chci tolik, že nebudu ztrácet čas“.
Vzplanula v nich horečnatá touha a přerušila další konverzaci. Philip ji pomalu
svlékal. „Rosalie, moje Rosalie“, zadíval se na ni s neuvěřitelným obdivem. Pak si
netrpělivě svlékl košili a kalhoty. O vteřinu později se na ni položil a vklouzl jí mezi
stehna. Rosalie cítila žár jeho těla a poddala se mu. Dala se mu se vší láskou a
vášní, která se v ní během posledních dnů nashromáždila. Vůbec nepotřebovala
slyšet slova vyznání, na kterých tolik nesmyslně lpěla. Když je oba pohltila rozpálená
touha, Rosalii už na ničem nezáleželo. Bylo jí jedno, zda Philip její lásku bere jako
slabost. Úplně se mu odevzdala a při dávání dostávala vše, co si mohla přát.
O něco později se Philip pod jejím tělem pohnul, Rosalie zaprotestovala, ale oči
neotevřela. Uvelebila se na jeho rameni a usmála se.
„Zima?“, zeptal se něžně.
„Hmm“, zabručela.
„To znamená co? Ano nebo ne?“
„Hmm“, opět zazněla stejná odpověď.
Usmál se tomu projevu a počkal pár minut. Vychutnával dotek její nohy mezi svými
stehny. Byla tak něžná a přitom vášnivá. Čím si zasloužil takové štěstí. Odpověď mu
nepříjemně naléhavě zněla v hlavě. Bojoval o to víc, než bojoval o cokoliv předtím. A
měl proti sobě silného soupeře. Kdyby se Rosalie dnes v noci nevzdala, kdo ví, jak
by ten boj skončil. Podrážděně se posadil. Rosalie něco zamumlala a tentokrát
otevřela oči.
„To mě hodláš vyhodit tak brzy, Philipe?“
„Já tě nechci vyhodit, proč bych to dělal?“
„Ale ano. Musíš přece vědět, že tvoje reputace je ohrožená“, škádlila ho a potlačila
zívnutí. „Neboj se, já to plně chápu. Personál o nás nesmí šířit klepy, ne?“
„Já jenom nechci, aby o tobě mluvili, miláčku“.
Zasmála se. „Ale Philipe, o mně se tady mluvilo od chvíle, kdy jsem se narodila.
Poskytla jsem jim k tomu celou řadu důvodů“.
„No, teď už ne“, prohlásil rozhodně.
„Takže mě přece jen vyhodíš?“
„Ne tak doslovně. Doprovodím tě domů dřív, než si někdo všimne, že jsi tu byla tak
dlouho. Co je na tom špatného, že tě chci ochránit před zvídavým personálem“.
Oči se jí rozzářily touhou. „Budeš despotický manžel, Philipe?“
Slovo manžel ho zpočátku zarazilo a chvíli přemýšlel. Pak se na Rosalii podíval
s vážnou tváří. „Budu se snažit, abych byl ten nejlepší manžel na světě. Budu se o
tebe starat, miláčku. Budu tě opatrovat“.
„Jinými slovy budeš despota“, shrnula a překulila se na jeho tělo.

206

„Budeme skvělý a dokonalý pár, Rosalie“, opravil ji opatrně. Nebyl si jistý, jak to její
žertování brát.
„Ano a ty budeš ten starší a zkušenější partner“.
„Chci, abychom byli rovnocenní. To přece víš“.
„Ano, to jsem pochopila. Taky vím, že toužíš po domově a tohle místo to není“.
Objal ji kolem nahého pasu. „Chci domov jedině s tebou, Rosalie. A dokonce už teď
je mi jedno, kde to bude“.
„Tvé přání mi bude rozkazem“, řekla tiše a jemně ho políbila.
„Rosalie, co tě přimělo, abys přišla?“
„Na tohle přece odpověď máš. Miluju tě, Philipe. A chci domov s tebou. Vzala bych si
tě, i kdyby nešlo o Haciendu“.
„Já vím“, zašeptal a uvědomil si, že to ví už od chvíle, kdy se s ní poprvé miloval.
Snažil se najít slova, kterými by vyjádřil, co se mu honí v hlavě. „Miláčku, chci s tebou
mluvit, musím ti něco říct“.
„Tak mluv“, znovu ho políbila na tvář.
„Později. Právě teď bych tě měl odvést domů“. Nevěděl, jak říct, co cítil, a měl pocit,
že by mu trvalo dlouho, než by pro to našel slova. A dnes v noci nemají moc času. A
nemají ani šampaňské, růže a romantické prostředí. Chtěl jí toho říci mnoho a dobře.
Chtěl, aby všechno bylo dokonalé, aby to všechno pochopila.
„Jestli mě chceš opravdu poslat domů, měla bych si něco obléknout. Kdyby mě
někdo viděl běžet v dešti nahou, byl by to skandál. A tvoje reputace by byla
v troskách, nemyslíš?“
Vycítil v jejím hlase vzdor. Rosalie vstala a začala sbírat svoje svršky z podlahy.
Když se shýbla pro košili, natáhl ruku a pohladil ji po rozcuchaných vlasech. Podívala
se na něj s úsměvem a jemu při pohledu nad její láskou rozšířené oči poskočilo
srdce. „Rosalie“, začal zoufale. „Já to tak nechtěl. Nechtěl jsem, aby ses vzdala …“
„Já vím“, odpověděla prostě. Než našel další slova, Rosalie si oblékla hedvábné
kalhotky a džínsy. Philip se posadil, zmatený z bouře citů, která se v něm
odehrávala. Nikdy dříve nic takového nepocítil, pouze s ní.
„Chtěl jsem ….. Nechtěl jsem vítězství“, hledal vhodná slova.
Rosalie mu věnovala něžný pohled. „Raději se oblékni, miláčku. Pokud ovšem
nechceš chodit po parku nahý“.
„Máš pravdu“, poslechl a snažil se to podivné napětí setřást. „Rosalie, nebudeš nikdy
litovat, přísahám“.
Už byla u dveří. „Já vím. Jak bych taky mohla“.
„Rosalie, chtěl jsem ti vysvětlit ….“, znovu začal.
„Podívej, už přestalo pršet“, nechala otevřené dveře a zadívala se do tmavé noci.
Philip se zastavil u psacího stolu a automaticky z něj něco vytáhl a zastrčil za
opasek. Vyšel ven a vzal Rosalii za ruku. Věděl, že jí ještě dnes musí říct úplně
všechno. Když ji uviděl u svých dveří, uvědomil si, že nechce žádné vítězství, chce
jenom a jenom Rosalii. Tak to přece nikdy nechtěl, aby se vzdala, krucinál. To je ale
lež, Bennete, ozval se vzápětí jeho vnitřní hlas. Vždyť mu nešlo o nic jiného. Ale
neměl přece na vybranou. Chtěl solidní vztah založený na solidních základech.

207

Toužil po něčem skutečném a pevném. Nechtěl pouze romantické pobláznění. A měl
pravdu. A ona se vzdala, a jak krásně, přemýšlel. A on si vzal všechno, co mu mohla
dát. Rosalie se mu vzdala úplně a nezdálo se, že by toho litovala. Vášnivá žena,
jakou byla, by měla zuřit, měla by ho potrestat, že se dotkl její pýchy. On by to na
jejím místě udělal. Ne, on by nikdy nemohl být na jejím místě. Protože on by nikdy
neměl dost odvahy, aby ustoupil a vzdal se. Tohle vítězství se mu nelíbilo. Neměl
z něho radost. Chtěl dát Rosalii tolik, kolik dala ona jemu. Jen takové vzájemné
odevzdání by ho uspokojilo. „Rosalie, poslouchej mě. Chci ti něco vysvětlit. Něco
hodně důležitého“.
Bouřková mračna se přehnala noční oblohou. Světlo měsíce zalilo zahradu právě ve
chvíli, kdy muž ukrytý ve stínu Philipova bungalovu zvedl zbraň a vystřelil.

Závěr románu za týden…

Dagmar Valová

Kapitola první ZDE

Kapitola druhá ZDE

Kapitola třetí ZDE

Kapitola čtvrtá ZDE

Kapitola pátá ZDE

Kapitola šestá ZDE

Kapitola sedmá ZDE

Kapitola osmá i devátá ZDE

Kapitola desátá ZDE

Kapitola jedenáctá ZDE

Kapitola dvanáctá ZDE

Kapitola třináctá ZDE

Kapitola čtrnáctá ZDE

Kapitola patnáctá ZDE

Kapitola šestnáctá ZDE

Kapitola sedmnáctá ZDE

Kapitola osmnáctá ZDE

Kapitola devatenáctá ZDE

Kapitola dvacátá ZDE

Kapitola dvacátá první ZDE

Kapitola dvacátá druhá ZDE

Kapitola dvacátá třetí ZDE

Kapitola dvacátá pátá ZDE

Kapitola dvacátá šestá ZDE

Kapitola dvacátá sedmá ZDE

Kapitola dvacátá osmá ZDE

Kapitola dvacátá devátá ZDE

Kapitola třicátá ZDE

Kapitola třicátá první ZDE

Kapitola třicátá druhá ZDE

Článek pro vás napsala:

Redakce Popelky vznikly 14.7.2011 "Rak" tel:721 381 824

Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.

Tyhle taky napsala:

Archiv autora

• Komerce18.04.2024Deprese není jenom o antidepresivech: Proč je důležité zabývat se podstatou problému
• Móda03.04.2024Historie parfémů: Od Mezopotámie přes maďarskou královnu a první kolínskou až po Chanel
• Komerce13.02.2024Technické zajištění akcí: Pronájem kvalitní audiovizuální techniky
• Ranní kávy18.10.2023Demystifikování cen letenek – jak najít nejlepší nabídky kdekoli?