inkognito
Společnost

Dášin nedělníček. Inkognito – erotický román (kapitola desátá)

0 Shares

PŘÍLOHA NA VÍKEND

Kapitola 10.
U večeře vládla srdečná, téměř slavnostní atmosféra. Hlavně Sára měla neobyčejně dobrou náladu, což bylo výsledkem Philipova rozhodnutí, povolit Rosalii zúčastnit se shánění. Bucka novinka trochu zaskočila, ale po chvíli váhání řekl. „Dobrý nápad“. Asi se mu ulevilo, že Rosalie bude pár dní bezpečně mimo dosah, pomyslela si.
Netušila, že Buck pořád ještě vyřizuje telefonáty novinářů, protože o téhle záležitosti
se před ní nikdy nemluvilo, ale neočekávala, že by skandál utichl tak rychle.
Když po jídle všichni tři Bennetové zamířili do Buckovy pracovny, otočila se Sára
k Rosalii s rozzářenýma očima.
„Jak se ti proboha podařilo přesvědčit Philipa, aby tě vzal sebou?“
„Nemám tušení. Měla jsem dojem, že už je rozhodnuto, ale on z nějakého důvodu
najednou změnil názor“.
„To je divné. Když si Philip něco usmyslí, většinou na tom trvá. No, ať už jsi udělala
cokoli, děkuju. Bude to báječné mít sebou ještě jednu ženu. Po čtyřech nebo pěti
dnech mi chlapi začnou lézt na nervy. Pojď, najdeme ti nějakou výbavu. Budeš
potřebovat spacák, karimatku, správné boty a oblečení“.

61

Sára ji zavedla do části domu, ve které ještě Rosalie nebyla. Vybrala dva spací pytle,
batoh pošitý kůží, dva ešusy a lékárničku.
„Muži si neberou ani spacáky, ani léky“, řekla. „Snaží se ukázat, jak jsou tvrdí, ale to
my díky bohu nepotřebujeme“. Odnesly věci do Sářina pokoje a ona hned začala
prohrabávat šatníky. „Budeš potřebovat teplou bundu. Nikdy nevíš, jak bude. Tlustá
bunda se ti bude hodit, až ráno vylezeš ze stanu ze zahřátého spacáku. Uvědomuješ
si doufám, že budeš celé dny, ve dne v noci v tom samém oblečení. Zhýčkanost
musí během shánění jít stranou. Ale v Arrasu je noclehárna, takže až tam doženeme
stádo, budeme se moci umýt a převléct do čistého. Člověk se potom cítí jako v nebi“.
Dalších asi dvacet minut se soustředily na balení pár kusů oděvů a toaletních potřeb,
které by se jim vešly do batohu. Spacáky, stan a batohy, jak vysvětlovala Sára, se
povezou ve dvou nákladních autech, které budou výpravu doprovázet. Náklaďáky
byly jediným znakem moderní civilizace. Právě ve chvíli, když dobalily, se ve dveřích
objevil Sářin bratr Arman.
„Sáro, táta s tebou chce mluvit, a to co nejdřív“.
Sára přikývla na souhlas a Arman odešel. Dívka pohlédla na hodinky. „Sakra“,
zamumlala si pro sebe.
„Děje se něco?“, zeptala se Rosalie.
Sára pohlédla k otevřeným dveřím do zahrady a ztišila hlas. „Mám se za pár minut
sejít vzadu v zahradě s Dinem. Prosím tě, Rosalie, najdi ho a řekni mu, že přijdu
později, ať na mě počká“.
Mluvit s Dinem, byla poslední věc, po které Rosalie toužila, ale nemohla dost dobře
odmítnout. Sáře by to připadalo divné. „Jistě“, souhlasila.
„Myslím, že jsme tady skončily“, prohlásila Sára spokojeně. „Vynesu stan, spacáky a
batohy na chodbu, aby je Philip mohl ráno vzít. Nezapomeň si na ráno nařídit budík.
A teď bych se asi měla jít podívat, co táta chce. Dobrou noc, Rosalie“.
„Dobrou noc, Sáro“.
Rosalie odešla do svého pokoje a vyšla na dvůr. Bylo velice chladno. V tomto kraji
byly rozdíly mezi denními a nočními teplotami opravdu značné. Uvědomovala si, že
v otevřené přírodě to bude ještě mnohem výraznější. Třela si dlaněmi paže a
spěchala do zahrady. Předpokládala, že Dino je někde poblíž a sleduje dům.
Byl. Objevil se ze stínu, trošku překvapený, že ji vidí. „Ale no ne, snad to není naše
dědička“, poškleboval se.
Pouhý zvuk jeho hlasu Rosalii rozzlobil. Ztuhla a přistoupila k němu blíž. „Sára
musela ještě za otcem. Přijde hned, jak to bude možné“. Pak se otočila na patě a
zamířila zpátky do domu.
„Hej“, zarazil ji Dino a rychle si stoupl před ni. Nechceš zůstat a dělat mi společnost?
Jen dokud Sára nepřijde“.
„Ne“, odpověděla mrazivě. „Slíbila jsem Sáře, že předám vzkaz. To jsem právě
udělala. Dobrou noc“.
„No tak, Rosalie, zůstaň a pojď si popovídat. Zajímá mě všechno, co se týká toho
dědictví a tvého vztahu se starým pánem. Vsadím se, že to je zajímavý příběh“.
„Jdi mi z cesty, Dino“.

62

„Povídej, jak jsi to narafičila. Musí to být příjemné, mít zase peníze. Jak jsi obelstila
toho starouška?“
Rosalie pocítila napětí. „I kdybych měla v úmyslu o tom s někým hovořit, což nemám,
rozhodně bys to nebyl ty. A teď vypadni“.
Dino s ironickým úsměvem na rtech ustoupil a Rosalie prošla okolo něj. Když
směřovala přes dvorek ke dveřím, napadla ji velice nepříjemná věc. Až doteď se
Dinovi úspěšně vyhýbala, ale na shánění s ním bude celé dny. Rozčiloval ji na
nejvyšší míru a ona nebyla dobrá herečka. Mohla jen doufat, že se nijak neprozradí.
Nikdo by nepochopil, proč nemá ráda někoho, koho vůbec nezná.
V pět ráno následujícího dne začal budík vedle její postele zvonit. Protáhla se,
zamáčkla ho a chtěla se zase zpátky zavrtat do přikrývek. Potom si ale vzpomněla,
co je za den. Na chvíli měla dojem, že nápad zúčastnit se shánění, nebyl zase až tak
dobrý, jak se zdálo. Ale to, že jí Philip dovolil jet, bylo něco jako vítězství. Setřásla ze
sebe všechny pochybnosti, vylezla z postele a vydala se do koupelny, aby se
osvěžila studenou vodou a vyčistila si zuby. Když se vrátila do pokoje, oblékla si
svoje nejpevnější džíny, košili s dlouhými rukávy, tlusté ponožky a vypůjčené vysoké
boty. Ze zvyku se posadila k toaletnímu stolku, aby se nalíčila. Pak si ale uvědomila,
že nějakou dobu bude muset žít bez make-upu, takže si jen obličej přetřela pleťovou
vodou, na rty nanesla jelení lůj, učesala se a upravila si vlasy do ohonu, který si
přitáhla šátkem ke krku. Věděla, že venku bude lezavo, takže si oblékla teplou bundu
a na hlavu si posadila klobouk. Postava, která se odrážela v zrcadle, se rozhodně
nehodila za královnu krásy, ale než se vrátí do tohoto pokoje zpátky, bude vypadat
ještě hůř. Duševně připravená na nadcházející dobrodružství zhasla světlo a vydala
se na chodbu.
Jídelna byla prázdná a z kuchyně se neozývaly žádné zvuky. V domě bylo naprosté
ticho. Dveře Sářina pokoje byly otevřené, ale uvnitř byla tma a prázdno. Když míjela
pokoj Philipa, zaznamenala totéž. Nemohlo být o moc víc, než půl šesté, a přesto
byla zjevně poslední. Rosalie se potichu vykradla z hlavních dveří a obešla dům.
Viděla světla z noclehárny a pár lidí kolem jednoho nákladního auta. Ranním
vzduchem se linula vůně kávy a jídla.
Rosalii náhle přepadla ostýchavost, pocit, že je někde, kde by být neměla. Váhala,
zda se má k hloučku připojit. Tohle byla ryze mužská záležitost, až na Sáru, ale ona
tam bude vadit. Byla žena, ale cizinka bez zkušeností. S určitostí věděla, že se najde
pár chlapů, kteří budou proti její přítomnosti protestovat. Ne otevřeně, samozřejmě,
protože tu byla na Philipovo pozvání a tito muži nikdy svému šéfovi neodporují. Ale
ona tam přesto bude a Rosalie netušila, jak se s tím vyrovná.
Ze skupiny se oddělila jedna postava a zamířila jejím směrem. Byla to Sára, i když ji
ihned nepoznala. Sára do skupiny patřila tak, jako ona nikdy nebude.
„Dobré ráno“, pozdravila ji Sára vesele. „Měla jsem strach, že zmeškáš snídani“.
„Jdu snad pozdě?“, polekala se Rosalie.
„Ne, právě včas. My ostatní jsme přišli brzo. Všichni jsou žhaví vyrazit. Pojď a dej si
kávu, pečivo a karbanátky. Sněz toho co nejvíc. Do dalšího jídla bude daleko“.

91c7b1c939d1974f58b44658aca6095d usa people running horses

63

Jako na povel muži opustili auto a vydali se k nim. Rosalie si představovala, že
v každých očích vidí nesouhlas. Ale ve skutečnosti ji muži přijali klidně. Několik z nich
se dokonce v němém pozdravu dotklo kraje klobouku. Fernando stál u korby auta,
vydával snídani a čekal, až se všichni najedí, aby mohl vyrazit s vybavením do
tábora. Tam bude devatenácti hladovým lidem připravovat jídlo tak dlouho, dokud se
jim nepodaří sehnat celé stádo.
„Dobré jitro, madam“, řekl Fernando vesele. „Kávu?“
„Ano, prosím“, usmála se nesměle.
Fernando nalil hustou černou tekutinu do těžkého hrnku a podal jí ho. Potom z veliké
pánve vyndal pořádnou bagetu, kterou Rosalie kdy viděla, zručně ji rozřízl na půl a
vložil dovnitř karbanátek. „Dobrou chuť“, popřál.
Bageta byla horká a pálila ji do rukou, ale ubrousky se zde zřejmě považovaly za
zbytečný přepych. Rosalie si byla jistá, že jí nikdy nechutnalo nic tak, jako ta
primitivní snídaně na ranním vzduchu. Opřela se o auto, jedla a pila a pozorovala ve
světle vycházejícího slunce dění kolem sebe. Většina mužů už byla po snídani a
odešli ke koním, aby zkontrolovali sedla a vybavení. Moc přitom nemluvili, neměli ve
zvyku používat slova tam, kde stačilo gesto nebo kývnutí. Rosalie jedla druhou
bagetu a hledala v davu Philipa. Konečně ho objevila stojícího stranou od všech, jak
studuje něco v bloku, který držel. Rozmrzele přemítala, proč nepřišel a nepozdravil ji.
Dojedla, dopila a odmítla Fernandovu nabídku, že jí přidá. Později toho litovala, ale
v tuhle chvíli byla úplně najedená a spokojená.
Tempo práce kolem ohrad se zvýšilo, ale na Rosalii žádná činnost nezbyla. Nechtěla
tedy alespoň nikomu překážet, a tak zamířila k Rangerovi, svému koni, aby mu
zkontrolovala popruhy.
„Sedlal jsem ho sám, takže je všechno v nejlepším pořádku“, ozval se za ní Philipův
zvučný hlas.
Otočila se. „Díky, ale byla bych si to udělala“.
„Opravdu? Nebyl jsem si jist“, přejel ji očima od hlavy až po paty. „Vypadáte, že jste
dobře oblečená. Vyjedeme asi za deset minut. Jste připravená?“
„Ano, jsem“, odpověděla, dotčená jeho pochybností.
„Držte se celou cestu u mě nebo Sáry. Najít ztracené tele není nijak jednoduché, a
s člověkem to není o nic lepší“.
Jeho přístup ji pobouřil. „To si myslíte, že jsem úplně pitomá? Nemám v úmyslu se
ztratit“, odsekla naštvaným hlasem.
„To nemá nikdy nikdo“, zpražil ji pohledem a odešel s blokem pod paží.
Protože většina už nasedala, Rosalie udělala totéž. V té chvíli k ní přijela Sára.
Poplácala koně a řekla Rosalii. „Můžeme klidně vyrazit, nemusíme čekat na ostatní.
Cestu k táboru bych našla i poslepu“.
Slunce vyčistilo oblohu a hrálo si na schovávanou s pár mraky, které na ranním nebi
zbyly. Rosalie se otočila v sedle právě včas, aby viděla, jak se zbytek jezdců vydal za
nimi. Byl to úžasný pohled. Ta scéna jí připomínala staré filmy Johna Wayna a byla
rozhodně něčím, na co se hned tak nezapomíná. Nikdo nepospíchal, dnes byl
jednoduchý den, jediné, co potřebovali udělat, bylo dorazit na určené místo a postavit
tábor.

64

Přesto strávili dlouhé hodiny v sedle, a když dorazili do tábora, který se ukázal jako
pár kůlů uprostřed ničeho, dali se do práce. Koně se museli odsedlat, vytřít, nakrmit,
napojit a zahnat do ohrady. Než tohle zvládli, byly už čtyři hodiny. Udělalo se teplo a
Rosalie odložila bundu. Připadalo jí, že už alespoň deset hodin nic nejedli. A navíc se
zdálo, že ještě nějakou dobu ani jíst nebudou. Fernando a náklaďák se zásobami
pořád ještě nedorazili, protože museli jet oklikou po silnici. Ale vypadalo to, že je
jediná, kterou to trápilo. Udiveně si povzdechla, posadila se na zem, opřela si loket o
koleno, položila si bradu do dlaně a snažila se ignorovat rozmlácené kosti a prázdný
žaludek. Pokud ostatní měli hlad, nedávali to na sobě znát. Stáli ve skupinkách a
vyprávěli si vtipy a veselé příhody, házeli podkovami. Sára se někam vytratila
s Dinem. Rosalie byla příliš unavená a hladová, než aby se hýbala. Když spatřila
přicházejícího Philipa, jen stěží vykouzlila na rtech úsměv. Sedl si na bobek vedle ní.
„To je něco jiného než Greenspoint, že?“, poznamenal a líně se usmál.
„Trochu ano“, pokrčila rameny.
„Musíte být unavená“.
„Ano, malinko“, přiznala.
„Lhářko“, uchechtl se.
„Zvyknu si na to“.
„Ano, jistě, ale kdyby to na vás bylo moc, můžete se vždycky vrátit na farmu“.
Rosalie ho probodla vražedným pohledem. „Nebude to na mě moc, Philipe. Proč
nepočkáte, abyste viděl, jak si povedu, než začnete tvrdit, že se složím“.
Rozhodla se, že jediné, jak by opustila tábor, by bylo na nosítkách. To sice v tuhle
chvíli nebyla až zas tak vzdálená možnost, ale raději by zemřela, než aby to na sobě
dala před Philipem znát.
„Já jenom nechci, abyste si ublížila“.
Rosalie vnímala každý odstín jeho hlasu, možná až příliš dobře. Vypadalo to, že má
skutečně upřímnou starost o její blaho. Na druhou stranu jeho chování naznačovalo,
že od ní očekává jen problémy.
„Potřebuju se jen trochu vzpamatovat, to je všechno. Budu v pořádku. Nemusíte mít
strach, vydržím docela hodně“.
Philip si ji chvíli mlčky prohlížel. Bál se o ni, zatraceně, záleželo mu na ní víc, než
chtěl. Věděl, že by si nikdy neodpustil, kdyby měla onemocnět, nebo si něco udělat.
Nechápal, co ho přimělo k tomu, aby ji vzal sebou. Ne, to nebyla pravda, a on to
věděl. Prostě ji chtěl mít vedle sebe. Takže, kdyby se jí něco stalo, je za to
odpovědný jen a jen on. Vstal a řekl. „Dobrá, ale slíbila jste mi, že nebudete mlčky
trpět. Doufám, že to dodržíte“, s tím odešel, i když toužil zůstat, sedět vedle ní a
povídat si. Ale nechtěl svým chlapům poskytnout záminku k nějakým spekulacím. I
tak se našlo pár, kteří ho sledovali vědoucími pohledy.
V té chvíli do tábora dorazil Fernando a náklaďák se zásobami, což vzbudilo mezi
osazenstvem tábora velkou radost. Nedaleko za nimi jel druhý vůz přivážející spací
pytle a stany. Zatímco kuchař připravoval svou kuchyni, vařil večeři, pár lidí začalo
stavět stany. A to, i když většina byla rozhodnutá spát pod širým nebem.
Rosalie se Sárou postavili svůj stan trochu stranou od ostatních, poblíž ostrůvku
stromů, trnitých keřů a po kolena vysoké trávy.

65

Jak se slunce posouvalo blíž k západnímu horizontu, všichni si oblékli teplé vesty. Na
Fernandovo zavolání vytvořili frontu od ohně ke kuchyni. Rosalie dostala talíř až po
okraj vepřovým, smaženými bramborami, chlebem a třešňovým koláčem. Zelenina
nikde. Muži při shánění potřebovali hlavně bílkoviny. Jedla, jako kdyby týden
hladověla, a všimla si, že Sára je na tom zrovna tak. Hovor se během jídla omezil na
minimum, ale jakmile byly žaludky spokojené, konverzace se opět rozproudila. Muži
překvapivě málo používali vulgární slova a nemělo to nic společného s přítomností
dam. Prostě je nepoužívali. V jejich způsobu vyjadřování byla určitá elegance, kterou
by hrubá slova zničila. Slova, jako byla příležitostně, zatraceně a k čertu,
představovaly nadávky. Nejčastější používanou kletbou bylo slovo, krucinál. Chovali
se jeden k druhému zdvořile, což bylo neuvěřitelné. Existovala mezi nimi úcta, na
kterou Rosalie v obchodním světě narazila jen málokdy. Pořád žertovali, i když jejich
vtipy byly o mužích a ženách, nebyly oplzlé. Jejich humor se týkal žen za volantem,
lenivých manželek a takových věcí. Našlo se i pár otřepaných vtipů, po nichž si
Rosalie se Sárou vyměnily ne příliš pobavené pohledy, ale celkem se toho večera
kolem ohně neříkalo nic, co by se nemohlo říct před osmdesátiletou stařenkou nebo
osmiletým dítětem. Když všichni dojedli, muži se vrátili zase k zábavě, hráli si
s lasem a házeli podkovami. Když se setmělo, shromáždili se u ohně, hráli karty,
popíjeli kávu a vyprávěli si příhody z posledního shánění. Rosalie vydržela, jak
nejdéle mohla, ale přesto odešla do stanu, ani ne dvě hodiny po setmění. Veselí
kolem ohně pokračovalo ještě dlouho po tom, jak jeden z mužů dokonce přinesl
harmoniku, a začalo se zpívat. Rosalie ale zanedlouho už nic neslyšela a propadla
se do hlubokého spánku.
Vzbudila se před svítáním, vysoukala se ze stanu nohama napřed a zamířila do
křoví. Když se vrátila do tábora, zjistila, že se kromě ní hýbe jen Fernando. Měla
strach, že bude po celodenním ježdění na koni naprosto nepohyblivá, ale ztuhlost
trvala jen pár minut. Rosalie se cítila plná podivné energie. Zamířila ke kuchyni, a
zatímco jedla, šeptem si povídala s Fernandem. Stála zachumlaná do teplé bundy,
sledovala východ slunce a libovala si nad kuchařovou schopností vyzískat
z minimálního vybavení takový efekt. K snídani byly vdolky, slanina, vejce a
samozřejmě litry smrtelně silné kávy, všechno připravováno na otevřeném ohni.
O hodinu později už byli všichni v sedle a stáli v půlkruhu kolem Philipa. Ten
rozděloval jezdce do skupin, z nichž každou vedl jeden stálý zaměstnanec farmy.
Rosalie si všimla, že Sára nečekala na instrukce bratra, připojila se rovnou k Dinově
skupině a Philip neprotestoval. Když byli všichni kromě Rosalie přiděleni do skupin,
Philip popojel k ní.
„Vy pojedete se mnou. Držte se pouze po mém boku“.
Skupiny se rozjely určenými směry, aby vytvořily kruh. Rosalie poslušně zůstávala
poblíž Philipa. Projížděli nízkými křovinami a nekonečnými pláněmi, ale přesto že
bylo vidět na míle daleko, nespatřili téměř hodinu jedinou krávu. Najednou jeden
z jezdců popohnal koně kupředu, aby dohonil několik dobytčat, která se před nimi
zničehonic objevila.
„Jdu jim nadjet“, řekl Philip. „Vy zůstaňte tady. Ne abyste zabloudila“.

66

Rosalie si přeložila jeho slova jako, koukejte nepřekážet, a podle toho se také
zařídila. Seděla víc než hodinu na zemi a sledovala Philipa a dva další muže, jak
shánějí dobytek způsobem, kterým kouzelník vytahuje králíky z klobouku. Když měli
asi stovku zvířat, nasměrovali stádo profesionálně k táboru a Philip dovolil Rosalii,
aby se k nim zase připojila. Dobytek tvořil dlouhý úzký ovál vířící kolem sebe oblaka
prachu. Jeden z mužů jel vpředu na špici, Philip tvořil levé křídlo a ten druhý muž
pravé. Ať už náhodou, nebo schválně Rosalie se ocitla na konci. Čas od času
některý z mužů poodjel, aby umravnil případného zbloudilce a jistými, jednoduchými
pohyby zvíře přiměl, aby se znovu přidalo ke stádu. Byl to úžasný, dokola se
opakující rituál.
Rosalie si sobě gratulovala, že ještě neudělala žádnou hloupost, ani se nikomu
nepřipletla do cesty, když se najednou nečekaně od stáda oddělil starý, slintající býk
a zamířil opačným směrem než ostatní. Ranger, její kůň se okamžitě otočil a pustil se
za ním. Kdyby ji byl někdo varoval, že Ranger je vycvičený na shánění dobytka,
nepřekvapilo by ji to. Tak zažila chvíli hrozné paniky, bála se, že ji kůň shodí a
zoufale se ho snažila ovládnout. Ale po několika sekundách poznala, na co je
cvičený. Instinktivně povolila sevření otěží a uvolnila se v sedle. Dřív, než si stačila
uvědomit, co se stalo, Ranger býka předhonil a obrátil ho zpátky ke stádu. Rosalie si
vydechla, a doufala, že její úsměv nevypadal tak přihlouple, jak se ona cítila.
Philip k ní dojel, ve tváři výraz člověka, který se ještě nevzpamatoval z šoku.
„Proboha, jste v pořádku?“, zeptal se starostlivě.
„Jistě“, odpověděla věcně.
„Zvládla jste to výborně“, pronesl s nebývalým uznáním.
„Já ne. Všechno to udělal Ranger“.
„Já vím, ale zajímalo by mě, jak jste věděla, že to udělá?“
Zamyšleně se otočil, a zaujal znovu pozici na levém křídle. Neměli pauzu na oběd.
Jak se pomalu blížili k táboru, postupně se k nim připojovaly ostatní skupiny a
velikost stád se zvětšovala. Rosalie se držela vzadu, částečně proto, že věděla, že
se Ranger o všechny opozdilce postará. Ale hlavně proto, že jí nikdo neřekl, aby
dělala něco jiného. Jednu chvíli se k ní připojil mladý muž a ostýchavě jí podal plátek
sušeného masa. „Určitě to pomáhá proti smrti hladem“, řekl.
„Díky“, usmála se na něj Rosalie vděčně. Marně pátrala v hlavě po jeho jméně, ale
všichni ve svých kloboucích vypadali strašně podobně. „Joel Geret“, pomohl jí se
smíchem.
„Díky, Joeli, zachránil jste mě“.
Muž se dotkl ukazováčkem klobouku a odjel. Bylo už pozdě odpoledne, když se
vrátili do tábora a zahnali dobytek do připravených ohrad. Rosalie spočítala, že za
ten den ujela možná snad patnáct mil, ale ostatní se vším popojížděním a honěním
neposlušných zvířat možná ujeli dvakrát tolik. Byla celá zaprášená, ale to byli všichni.
Cítila únavu, ale dnes byla příjemná. Nejhorší měla za sebou. Nezklamala a odteď
bude její sebevědomí jen růst a každý den bude mnohem snazší. Když se postarala
o svého koně, posadila se před stanem na bobek, sundala si klobouk, rozvázala si
šátek, kterým měla svázané vlasy a nechala si je spadnout na ramena.

67

Zatřásla několikrát hlavou, trochu si vlasy načechrala rukou a znovu svázala. V tu
chvíli se ozvalo Fernandovo zavolání. „Jídlo“.
Rosalii tohle slovo připadalo jako nejbáječnější na světě. Snědla dvě misky chilli
guláše a ztratila přehled o tom, kolik kukuřičných placek si do něj natrhala. Potom se
usadila se sedlem za zády jako opěradlem. Usrkávala kávu a pozorovala nebe.
Viděla mléčnou dráhu úplně stejně jasně jako strop ve svém bytě. Ztracená v líné
nečinnosti matně vzpomínala, jak to vypadalo v Greenspointu …, ale jenom opravdu
matně. Tohle bylo světelné roky vzdálené od té elegance, ale v tu chvíli by nechtěla
být nikde jinde na světě. Sledovala táborové dění. Philip chvíli neposeděl. Pořád
někde pobíhal a na všechno dohlížel. Jako žena v domácnosti, pomyslela si Rosalie
pobaveně. Zahlédla Sáru a Dina sedící stranou od ostatních a přemítala, proč si
nikdo nevšiml, jak si jsou ti dva blízcí. Ale Sáru všichni považovali za jednoho z nich.
S Rosalií zacházeli trochu jinak, což ji příliš netěšilo.
Byla tak zabraná do svých myšlenek, že vůbec neviděla Philipa, který se k ní blížil.
Všimla si ho teprve ve chvíli, kdy se vedle ní posadil. „Není to tak nádherné, jak jste
si myslela, že?“
„Ani na okamžik jsem si nemyslela, že to bude nádherné. Ale má to v sobě něco
velkolepého“.
„Já vím“, přitakal.
„Tady venku člověk pochopí, proč tenhle způsob života někteří tak milují. A proč je to
údolí tak přitažlivé“.
„Ano. Dědeček ho měl rád způsobem, který se nedá popsat. Rád mluvil o starých
časech ještě v Arizoně. V té době se tomu místu říkalo, údolí věčného flámu. Tehdy
se přestěhovalo pár bohatých Američanů a pořádali tam jeden večírek za druhým.
V té době to tam bývalo hodně divoké. Ale tady ve Francii se mu nakonec zalíbilo,
protože to bylo místo klidné, a tak ještě zpočátku pomáhal otci budovat naši farmu“.
Rosalie pohlédla směrem k mužům sedícím u ohně a poznamenala. „A oni se od té
doby vůbec nezměnili, že?“
„Ano, to je pravda. Sice mají dnes lepší vzdělání, než tomu bylo dříve, ale jinak jsou
naprosto stejní“.
„Je některý z nich ženatý?“
„Několik stálých zaměstnanců farmy ano. Jejich ženy a děti žijí v Ave Linda. Většina
těch potulných mužů byla dříve ženatá, ale tato práce je velkou zkouškou
v manželství. Stěhují se z místa na místo a všechno, co mají, nosí sebou“.
Rosalie se k němu otočila. „Toužil jste někdy po takovém způsobu života?“
„Ano, jako malý kluk. Ale také jsem chtěl být kosmonautem nebo hrát v nějaké
kapele. Taková tři povolání se dají těžko zvládnout za jeden život“. Usmál se na ni a
ona jeho úsměv opětovala. „Dnes jste na mě udělala opravdu dojem, Rosalie“.
„Nerada to připomínám, ale říkala jsem vám to, že to zvládnu“, prohlásila medovým
hlasem a upíjela kávu.
„Málem jsem dostal infarkt, když jsem viděl, jak Ranger vyrazil“, přiznal se. „Kdybyste
viděla ten výraz, který jste měla ve tváři …“.
„Ano, jen mi chvíli trvalo, než jsem pochopila, co se děje, to je všechno. Nikdo mi
neřekl, že Ranger je taky sháněč. Měla jsem zpočátku dojem, že se splašil“.

68

Philip usrkával kávu a přemýšlel o tom, co právě řekla. Nejenže věděla, co je to
sháněcí kůň, ale dokázala se navíc instinktivně uvolnit a přenechat práci koni. To
nebylo něco, co by se dalo naučit během pár dní. Měla zkušenosti, na to by vsadil
svůj krk. Pokud to byla pravda, mohl by se o ni přestat bát. Nepřekážela by. Vlastně
by s Rangerem mohla pomáhat, pokud by připustila, že není nováček. Zatraceně,
kdyby se tak před ním neuzavírala. Muž s harmonikou zahrál pár tónů, čímž vytáhl
většinu osazenstva k ohni. Rosalie s Philipem osaměli. Někdo začal zpívat a ostatní
se brzy připojili.
„Ještě kávu?“ zeptal se Philip.
„Ne, děkuju. Nechci být celou noc vzhůru“, zasmála se vesele. Přitom dnes v noci by
ji neprobudilo ani zemětřesení.
Philip jí vzal z ruky prázdný hrnek. „Odnesu to Fernandovi“, vstal a zamířil ke
kuchyni. Rosalie sledovala, jak prohodil pár slov s Fernandem. Předpokládala, že se
připojí ke skupině kolem ohně, ale on se otočil a vrátil se k ní. Tentokrát se posadil
ještě blíž. Natáhl si dlouhé nohy vedle jejích a objal ji kolem ramen. Rosalie cítila, jak
se jí zrychloval tep. S trochou úsilí se vydržela dívat dál rovně před sebe. Předstírala,
že sleduje ostatní u ohně, ale neviděla vůbec nic. Všechny její smysly se soustředily
na Philipovu blízkost. Myslela na to, jak vypadá, a byla ráda, že sebou nemá zrcadlo,
které by mohlo potvrdit její podezření. Určitě vypadala hrozně. Philipovy šaty byly
samozřejmě stejně zmačkané a špinavé jako její, ale jemu to nijak neubíralo na
přitažlivosti. Kdykoli se ocitla v jeho blízkosti, cítila, že jí v životě něco chybí.
Od ohně se ozývaly postupně šouravé zvuky. Někteří se rozhodli jít spát. Unavená
Rosalie si přála, aby tenhle den nikdy neskončil. Smyslná krása noci a uklidňující
dotek Philipovy paže okouzlovaly. Ruka, která původně lehce spočívala na jejím
rameni, se posunula na krk a rozvázala šátek, který spoutával její vlasy, až jí pomalu
spadaly na ramena.
„Říkal jsem vám, že byste takové vlasy neměla schovávat“, mumlal tiše.
„Jsou rozcuchané“, namítla roztřeseně. „A jsou hlavně špinavé“.
„Mně připadají i tak krásné“. Jeho prsty si hrály s několika prameny. Byla od hlavy až
k patě oblečená v obyčejných, naprosto zmuchlaných šatech, ale to ho ještě víc
nutilo myslet na ženskost těla skrytého pod nimi. Pod kalhotami cítil příznaky
začínajícího vzrušení. Tohle nebyla vhodná chvíle pro myšlenky na sex, ale Philip na
něj přesto myslel. Přiváděla ho k šílenství. Nevzpomínal si, že by na něho kdy nějaká
žena měla tak šokující účinky. Přemítal, co by s tím měl, nebo mohl dělat. Napětí,
které se mezi nimi vytvořilo, bylo téměř hmatatelné. Rosalie se zachvěla touhou.
Pomalu otočila hlavu a střetla se s jeho pohledem. Najednou jako by se zastavil čas.
Cítila to kouzlo, tu přitažlivost mezi nimi, a kdyby mohla věřit tomu, co se zračilo
v jeho očích, řekla by, že on cítil to samé.
Fascinovaně sledovala, jak k ní sklání hlavu. Jako posledně, i teď se polibku poddala
a opětovala ho. Vklouzla do jeho náručí a příjemně překvapena zaznamenala, že
jeho strniště neškrábalo o nic víc než minule.
V té chvíli se od ohně ozval výbuch smíchu. Rosalie se od Philipa rychle odtrhla a
napřímila se. Ihned si připomenula, kde jsou. Srdce jí tlouklo kosmickou rychlostí.
Připadala si hloupě jako patnáctiletá holka při dostaveníčku na zadním sedadle auta.

69

Potom si ke své úlevě všimla, že se nikdo z přítomných u ohně nedíval jejich
směrem. Zřejmě někdo popletl slova písně, nebo řekl nějaký vtip. Philip vedle ní si
nespokojeně poposedl a ona slyšela, jak si povzdechl.
„Pochybuju, že by někoho pobouřilo, kdyby nás přistihl, jak se líbáme“, zamumlal.
„Myslím, že o drby nemáte o nic větší zájem než já“.
Měla pravdu, i když to před ní nepřiznal. Ostatní začínali Rosalii brát způsobem, o
kterém se mu ani nesnilo, ale kdyby měli podezření, že pro jejich šéfa něco
znamená, vzbudilo by to protesty. Takže s milostným dobrodružstvím budou muset
počkat někam, kde budou mít více soukromí. Ale chtěl jí dát najevo, co cítí. Možná,
že by mu potom řekla, co cítí ona. Dva krátké polibky ještě nedělají lásku.
„Kdybych se uměl lépe vyjadřovat, nestačila by mi ani hodina na to, abych vám řekl,
co bych chtěl“, svěřil se jí důvěrným, chraplavým hlasem.
Rosalie ztěžka polkla. Vyrážel jí dech. „Uvědomujete si, jak dlouho se známe?“
Předstíral, že o tom přemýšlí. „No, první noc jsme strávili v hotelovém pokoji“.
„Proboha, ne tak nahlas“, napomenula ho.
„Potom jsme přijeli na farmu. Pak jsem vás v pokoji masíroval. Potom jsme byli na
pikniku a dva dny na cestách. Bože, Rosalie, vždyť už vás znám skoro týden“.
„Přesně. Ani ne týden“.
„Zdá se mi to déle, celou věčnost“.
„Co tím chcete říct?“
„Jenom to, že jsem o vás dlouho přemýšlel. Teď, když jsem vás konečně poznal, zdá
se mi, že vás znám déle než týden, to je všechno“.
Rosalie si položila ruku na čelo a lehkomyslně se zasmála. „Víte, jak mě překvapuje,
že něco takového říkáte?“
„Opravdu? Proč?“
„No, je to spontánní a já jsem vás za spontánního nepovažovala“.
„A za jakého jste mě považovala?“, zajímal se.
Rosalie nakonec byla ušetřena povinnosti odpovědět, protože hlouček kolem ohně
se rozešel a směřovala k nim Sára.
„Ahoj“, pozdravila je vesele. „Jak to, že jste se k nám nepřidali? O čem důležitém jste
si tu povídali?“
„Ale, o tom jako jsou život, láska a záhady vesmíru“, odpověděl Philip bezstarostně.
„Ach tak“, zívla Sára. „To zní úchvatně. Kdybyste došli k nějakým převratným
závěrům, dejte mi vědět, jo? Dobrou noc“, otevřela stan a nasoukala se dovnitř.
„Dobrou noc“, přidali se Rosalie s Philipem sborově. Po dlouhé pauze beze slov
Rosalie nakonec promluvila. „Asi bych měla jít také spát“.
„Ano“, souhlasil Philip odevzdaně. „Asi ano“, postavil se a natáhl k ní ruku. Přijala ji.
Jediným mocným pohybem ji zvedl na nohy, takže stanula přímo proti němu. Stáli tak
těsně u sebe, že cítila ve vlasech jeho dech. Chvíli na sebe mlčky hleděli a oddávali
se smyslnému proudění, které mezi nimi probíhalo.
„Vám je zima“, řekl Philip nakonec.
„Vůbec ne“.
„Ale ano. Chvějete se“.
„No, možná trochu“, přiznala.

70

„Raději byste měla jít …. do postele“.
„No, postel to zrovna není“, usmála se a přikývla. „Dobrou noc, Philipe“.
„Dobrou noc, Rosalie. Sladké sny“.
Rosalie rozevřela zip a zmizela ve stanu. Zanechala ho napospas pocitu, že je
vtažen do něčeho nádherného, něčeho, čemu se chtěl celý život vyhýbat. Bože můj.
Mohl by být opravdu zamilovaný?

Jedenáctá kapitola zase v neděli…

Dagmar Valová

Kapitola první ZDE

Kapitola druhá ZDE

Kapitola třetí ZDE

Kapitola čtvrtá ZDE

Kapitola pátá ZDE

Kapitola šestá ZDE

Kapitola sedmá ZDE

Kapitola osmá i devátá ZDE

Hodnocení k článku

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
tibetusmev   protibet 1
0
Would love your thoughts, please comment.x