Fauna a Flóra

Když jsme se věnovali bobulím, které častokrát zdobí naše zahrady a parky, slíbili jsme si, že se k nim ještě vrátíme, protože zástupkyň naší krásné flory, které ale nemusí být kompatibilní se zažíváním nenechavých batolat, je víc, než se do prvního článku vešlo. (Pokračování textu…)

Ano, ano, tohle je čtení určené zvláště rodičům neposedných prcků medových, kteří s takovou oblibou ochutnávají kde co. I my jsme to dělávali. Vzpomínám, kterak jsme s kamarádkou zabrány do hry na opice hopkaly v křoví, vydávaly nelidské zvuky, drápaly se po kmenech a v rámci autencity pojídaly na „slídláku“ žluté hrozny květů. (Pokračování textu…)

Není to klasická soutěž, jenom taková páteční hádačka pro radost toho, kdo to první napíše odpověď do diskuze. Je to květinka velice známá, velice silná a velice magická. A to nejen jaksi klasicky, ale je magická také pro vědu, která prozatím objevila přes sto nejrůznějších látek, v této krásce obsažených, z nichž každá má na organismus svůj vlastní, silný vliv. (Pokračování textu…)

Určitě tuhle zajímavou rostlinku znáte už z dětství. Takový je to rozkošný lampionek, uvnitř kterého je kulička. Krom toho, že je to plod malebný a líbivý, je také enormně zdravý, což věděli už peruánští Indiáni. Physalis pokládali za lůno Bohyně Quilju, Bohyně Měsíce, manželky Boha Inti, který byl bohem Slunce a štěstí. (Pokračování textu…)

Já jsem vás zmátla, ale musela jsem, abych upoutala. A to jsem chtěla. Sice vám moc nepomůže vědět, že kudlačka je angrešt, ale jíst angrešt, to už vám pomůže velice. Je to nesmírně zdravá plodina se zajímavým životem i magií. Já třeba angrešt miluji od malička. (Pokračování textu…)

Když jsme byli dětmi, hráli jsme si s nimi a já osobně (no já jsem na to expert) jsem je měla za živé skřítky, co mají veliké vlasy a co sedí na šípkách, jsou veselí a věřila jsem, že když budu chtít vedle utrhnout šípek, skočí mi ten skřítek na ruku. Když jsem ten den nějakého bubáčka viděla, pokládala jsem den za šťastný. Vlastně jsem měla pravdu… (Pokračování textu…)

Příroda, ať už se v ní podíváme kamkoli, je sama o sobě jedno obrovské kouzlo. Magie, která se člověku nikdy neokouká. Stačí ono příslovečné, nejen se dívat, ale i vidět. A také slyšet. Příroda totiž hovoří k tomu, kdo naslouchá. Přírodní magie je velice stará, je jednoduchá, ale při své jednoduchosti i silná. (Pokračování textu…)

Jedna z nejpůsobivějších rostlinek na Zemi. Když jsem jí prvně viděla, bylo mi asi deset a z toho, co umí, jsem byla doslova u vytržení. Byl to první organismus, u kterého jsem mohla vidět, jak je smrt relativní. Staří Egypťané si to o také mysleli. (Pokračování textu…)

Už jsem ani nevěřila, ale moc ráda říkám, „já to říkala“! Říkala jsem v prosinci, že jaro přijde v únoru? Říkala. A je tu! A je krásné, voňavé, životadárné a nádherně zpívá. Tady vám zpívá všechno, snad i popelnice a raší plaňky v plotě. (Pokračování textu…)

Krmítko, které jsem tady pracně budovala, jsem si umístila tak, abych na něj viděla od počítače. Je to fakt uklidňující pohled, na ty krmící se opeřence. A těch druhů! Při pohledu na sobotního ptáčka, jsem si připomněla jiného strašně zajímavého.   (Pokračování textu…)

Už jste někdy odčervovali kočku? Nebo odblešovali? Nebo se jí pokusili třeba vykoupat? Pokud ano, tak se už asi smějete a nemusíte číst dál. Pokud jste se pokusili byť o jedinou z výše jmenovaných činností, víte všechno a netřeba nic dodávat. Protože kdo nezažil, stejně neuvěří. (Pokračování textu…)

Nevím, kolik z vás má rádo brouky tak, jako já, která se zvládnu zaseknout v lese u scarabea klidně na půl hodiny a se zájmem ho stopovat, kde bydlí. I když u mě je to specifikum. Já miluju snad všechno od prvoků po plejtváky. Snad kromě Pthirus pubis, ale ani ty za to nemůžou… (Pokračování textu…)

A tedy nejen Mičuriny, ale zejména třeba dendrology, protože se přiznám, že z tohoto stromu jsem rozpačitá. A velice ráda se něco dozvím. Nejsem tak dlouho na světě zjevně, protože toto, co tady roste, vidím prvně a upřímně jsem si toho napřed nevšimla. Vlastně ty botanické záhady byly dvě… (Pokračování textu…)

Když si přinesete domů zvíře, čeká vás úkol nejtěžší: najít mu jméno. U pejsků se sáhodlouhým rodokmenem je to jednoduché. Prostě hmátnete po tom nejvyslovitelnějším z dlouhého seznamu šlechtických titulů, zkrátíte ho, zkomolíte a máte toho svého Beníka, Azora nebo Astičku. (Pokračování textu…)

Touhle dobou pravidelně přidám pár řádků o houbové sezóně. Každý rok mne houby dokážou překvapit, a to na ně chodím….fakt dlouho. Nerada bych prozrazovala jak dlouho, protože se občas cítím starší než choroš a letokruhů mám tolik, že by pode mnou mohly klidně zahnízdit praváci, kováři nebo alespoň babky. (Pokračování textu…)