inkognito
Společnost

Dášin nedělníček. Inkognito – erotický román (kapitola čtrnáctá)

0 Shares

PŘÍLOHA NA VÍKEND
Kapitola 14.
Philip neztratil hlavu. Už dříve se zamotal do uzdy a věděl, že nemůže dělat nic, jen se dál držet v sedle. Instinktivně přestal používat ostruhy. Bez nich i ten nejdivočejší kůň někdy zpomalí natolik, aby dovolil jezdci rozmotat uzdu a osvobodit se. Už jen osmi sekundová jízda na divokém mustangovi byla vyčerpávající. Zmítat se v aréně další sekundy navíc mu dá pěkně zabrat. Avšak kůň byl bez sebe zlostí, zuřivě sebou tloukl o plot, takže Philip věděl, že jeho pravá noha na tom bude dost zle.

Ale protože se nemohl osvobodit, musel se alespoň snažit, aby ho kůň neshodil a nezačal vláčet
po zemi. Jednou viděl, jak takovým způsobem přišel jezdec o život.
Bylo zajímavé, na kolik věcí může člověk v takové chvíli myslet. Napadlo ho, že
Rosalie to všechno sleduje. Uvědomoval si i pár chovatelů, kteří se snažili koně
uklidnit. Dva muži přeskočili plot a pokoušeli se mu pomoci. Nebylo to od nich příliš
chytré, ale Philip zoufale doufal, že se jim to podaří. Když byl konečně volný a dopadl
na zem, věděl, že na něm není ani kousíček, který zítra nebude modrý.

92

Jeho hlava při pádu na něco narazila, a připadalo mu, že explodovala. Přemítal, jestli
má něco zlomeného, a doufal, že se mezi diváky najde doktor. Ještě si stačil
uvědomit, že ho zvedají dva páry silných paží, a pak zavřel oči a upadl do
bezvědomí.
Protože takové události nebyly na rodeu neobvyklé, za stájemi byla zřízena stanice
první pomoci. Nebyl to nic, než stan s několika lůžky, ve kterém vládl místní doktor.
Rosalie, Sára a Dino pospíchali z tribuny a čekali před stanem. Když Rosalie viděla,
jak dva muži přinášejí Philipa v bezvědomí, myslela, že se zhroutí taky. Měl
pootevřená ústa a ruce se mu volně klátily. Z rány nad okem mu tekla krev. Vypadal
tak strašně bezvládně, že si myslela, že je snad mrtev. Oči se jí zamžily. Sára ji
objala okolo ramen a snažila se ji povzbudit.
„Bude v pořádku. Vím to“, řekla, ale její hlas nezněl tak přesvědčivě, jak by si Rosalie
přála. Nevěděla, jak dlouho stáli před stanem a čekali. Možná to nebylo tak dlouho,
jak se zdálo. Připojilo se k nim několik mužů z farmy a společně s Dinem utvořili
sevřený kruh stranou od obou žen. Rosalie poslouchala útržky jejich tichého hovoru.
Taky měli ten dojem, že je snad mrtvý, pomyslela si a do očí se jí draly slzy.
Jak jsem to jen mohla připustit. Měla jsem ho zastavit. Ani jsem mu nikdy neřekla, že
ho miluju, vyčítala si v duchu.
Konečně se objevil ve vchodu do stanu doktor. Přejel pohledem zvědavé obličeje,
poznal Sáru a usmál se.
„Je v pořádku. Trochu více potlučený, ale nemá nic zlomeného. Musí si pořádně
odpočinout, vzpamatovat se. Ale myslím, že bych vás měl varovat, zítra se bude cítit
jako chodící smrt“.
Chlapi propukli v nadšený jásot a Rosalie se málem zhroutila úlevou. Sára ji
impulzivně objala. „Běž se na něho podívat, odvezeme ho domů. Přivezu dodávku.
Jsou klíčky uvnitř?“
Rosalie si zničeně sáhla do kapsy, vytáhla klíčky a podala je Sáře. Ta okamžitě
odběhla k autu a Rosalie vešla do stanu. Prostor uvnitř osvětlovala lampa. Ve
vzduchu byla cítit dezinfekce. Philip ležel na jednom z lehátek, ruce složené na
prsou. Rosalie k němu opatrně došla, a když ho spatřila, potlačila výkřik zděšení.
Měla dojem, že nikdy nic tak hrozného neviděla. Šrám nad okem mu sice přestal
krvácet, ale začínal mohutně otékat. Pravou nohavici kalhot měl rozstřiženou až
nahoru a díra v ní odhalovala odřenou kůži a zaschlou krev. Kotníky nohy, které se
mu zamotaly do uzdy, měl sedřené do živého masa. Vypadal tak poklidně, že jí to
děsilo. Položila mu ruku na rameno a zašeptala.
„Philipe“, když nedostala žádnou odpověď, lehce s ním zatřásla. „Philipe, slyšíš mě?“
Pohnul víčky, zakašlal a otevřel oči. „Nazdar, miláčku“, zamumlal a potom zasténal.
„Bože, mě ale bolí hlava“.
„Hlava?“, vykřikla. „Máš štěstí, že ji vůbec máš. Myslela jsem …“, polykala slzy, „že
jsi snad mrtvý“.
„No, nejsem. Sice trochu pochroumaný, ale docela naživu. Aspoň si to myslím“.
„Bože“, Rosalie se svezla na zem a položila mu hlavu na prsa. Až dosud se ovládala,
ale teď se rozplakala naplno. „Ach bože, myslela jsem si, že jsi mrtvý“.
„Neplač. Jsem v pořádku“.

93

„Ne, to tedy nejsi v pořádku. Ráno možná budeš mrtvý. Každý, kdo udělá něco tak
hloupého, by měl být mrtvý“, vzlykala.
I když se Philip cítil strašně, dokázal se pousmát. „Měla bys být zdravotní sestra,
Rosalie. Umíš báječně povzbudit“.
„Jak jsi jenom mohl udělat něco tak neuvěřitelně stupidního“, vyčetla mu.
„Hele, jel jsem dobře. A zamotat se do uzdy je poměrně obvyklá záležitost. Neplač.
Uklidni se a pomoz mi vstát“.
Rosalie zvedla hlavu. „Philipe, myslím, že bys měl jet do nemocnice“.
„To nebude zapotřebí. Doktor říkal, že nemám nic zlomeného“.
„Jak to může vědět? Nemá tu nikde rentgen. Měl bys jít do nemocnice a nechat se
prohlédnout. Můžeš mít vnitřní zranění. Opravdu si myslím …“
„Tak dost. Zatraceně, miláčku, nemysli. Raději mi pomoz vstát a odvez mě domů“.
Když přijeli na farmu, stálo před domem několik neznámých aut a v oknech zářila
světla. Philip si povzdechl. „Myslím, že rodiče mají plný dům hostů. Každý rok po
slavnostech pořádají večírek. Netoužím odpovídat na horu dotazů. Sáro, dojdi tam a
podívej se, jak to vypadá“.
Sára, která cestou domů řídila, vypnula motor a otevřela dvířka dodávky. „Dobře, za
minutku jsem zpátky“.
Rosalii připadalo, že cesta z Ave Linda trvala celou věčnost. Věděla, že Philip má
větší bolesti, než byl ochoten připustit. Viděla, jak sebou cuknul pokaždé, když auto
poskočilo. Ale neoblomně trval na tom, že nepůjde do nemocnice, takže se modlila,
aby doktor na rodeu věděl, co říká.
„Ráda bych ti nějak pomohla“, řekla. „Vím, že trpíš a cítím se tak bezmocná“.
„Stačí, když budeš se mnou. A dej mi pusu. Říká se přece, že takový polibek vyléčí
všechno a já tomu věřím“.
Usmála se a něžně ho políbila. „Slib mi, že mi řekneš, kdyby se ti přitížilo, a nebudeš
jen tiše trpět, slibuješ?“
„Slibuju“, ubezpečil ji.
Sára se vrátila a otevřela dveře na pravé straně. „Všichni jsou v soláriu, takže si
myslím, že bychom mohly pacienta dopravit do jeho pokoje, aniž by nás někdo viděl“.
Obě ženy podaly ruce Philipovi a pomohly mu do domu. Všichni tři právě procházeli
halou, když ze solária vyšla Celine s prázdným podnosem v ruce. Při pohledu na
syna šokovaně vykřikla a téměř tác upustila na zem.
„Philipe, proboha, co se ti stalo?“
„Chlapeček zapomněl, že už mu není dvacet“, vyštěkla Sára.
„Nic to není, mami, opravdu“, spěchal ji ujistit Philip. „Jenom malá nehoda. Jsem
v pořádku, nepanikař, prosím“.
„Jak můžeš být v pořádku, když vypadáš tak hrozně, chlapče. Potřebuješ doktora, a
to hned“. Celina přejela očima ze Sáry k Rosalii. „Řekne mi tu někdo, co se vlastně
stalo?“, dožadovala se odpovědi.
„Sára ti to vysvětlí“, zamumlal Philip. „Neboj se, mami. Byl jsem u doktora, ale
nemůžu dlouho stát na téhle noze“.

94

Sára zůstala v hale a snažila se tlumočit stále ještě pobouřené matce, jak se věci
mají. Rosalie podpírala Philipa a vedla ho do jeho pokoje. Když byli konečně uvnitř,
spěšně rozestlala postel. „Tak, lehni si“, pobídla ho.
„Nechci do postele“, protestoval. „Chci se napít něčeho ostřejšího a dát si sprchu“.
„Philipe, sprcha může počkat. Pokud chceš, přinesu ti něco k pití, ale opravdu by sis
měl jít lehnout a odpočinout si“.
„Bez sprchy mě do postele nedostaneš. Jsem hrozně špinavý“.
Zamyslela se a zamračila. „No asi se ti bude odpočívat lépe, když budeš čistý. Ale
nedokážeš ve sprše stát. Napustím ti vanu“.
„Nesnáším koupání ve vaně“, zavrčel.
Rosalie rozhodila rukama. „Pokud trváš na tom, že se chceš umýt, budeš muset vzít
za vděk i vanu“, podívala se přísně.
„Jak myslíš, drahá“, usmál se a svezl se na roh postele. Úsměv mu rázem ztuhnul na
rtech, když natáhl zraněnou nohu před sebe.
„Budeš mi muset pomoct s botami. Tahle zatracená noha bolí jako šílená“.
Rosalie na něho soucitně pohlédla. „Jen počkej, až ji namočíš. Možná, že by sis to
měl s tou koupelí ještě rozmyslet“, nadhodila, ale nemyslela to vážně.
„Neměj obavy. Já něco vydržím. Sundej mi ty boty, prosím“.
Rosalie chytila jednu nohu mezi kolena a poskytla mu tak výhled na své zadní partie.
Zatáhla za botu, a ta s žuchnutím spadla ne zem. Zopakovala to samé s druhou
nohou a druhá bota se připojila ke své společnici na zemi. Philipovy ruce svůdně
putovaly po jejím zadečku.
„Ty máš ten nejkrásnější zadek, jaký jsem kdy viděl. Co kdyby ses vykoupala se
mnou?“, poplácal ji něžně.
Rosalie se napřímila, poodešla stranou a střelila po něm znechuceným pohledem.
„V tomhle domě? Nebuď směšný“.
„Zamkneme dveře“, navrhoval.
„Jistě. A nikomu vůbec nebude nápadné, proč byly zamčené“.
V tu chvíli do pokoje vešel Buck, v očích starost. „Jsi v pořádku, synu?“, zeptal se
nedočkavě.
„Ano, tati, jsem“.
„Vypadáš příšerně“., poznamenal.
„To říkají všichni“.
„Sára nám vyprávěla, co se stalo. Matka má o tebe strach“. Buck přistoupil blíž a vrhl
na syna přísný pohled. „Ztratil jsi rozum, nebo co? Copak nevíš, že krocení mustangů
je zábava pro dětičky?“
Philip se zasmál. „Věř, že jsem si to připomněl“.
Buck si poprvé od chvíle, co vstoupil do pokoje, všiml Rosalie. „Viděl ho doktor?“
Přikývla. „Ano, říkal, že nemá nic zlomeného, ale že si má pořádně odpočinout“.
„Dobře“. Buck obrátil pozornost zpátky k synovi. „Možná, že po pár dnech, které
budeš muset strávit v posteli, zmoudříš. Třeba si příště rozmyslíš lézt na nějakou
z těch hloupých věcí. Jsi určitě v pořádku?“, znovu se zeptal.
„Ano, tati, jsem“.

95

Zdálo se, že Buck má své pochybnosti. „Kdybys něco potřeboval, zavolej. Já teď
musím jít zpátky k hostům. Přísahám, že jsem si myslel, že ty budeš mít víc rozumu,
než abys udělal něco tak potrhlého“, s tím vyšel z pokoje.
Rosalie si s úlevou vydechla. Nechápala, co má Philipův otec v sobě, že se v jeho
přítomnosti nikdy nedokázala cítit uvolněně. Philip znechuceně zavrčel.
„Bože, jako kdybych byl jediný chlap, který si natloukl při rodeu. Zavři dveře, miláčku,
buď tak hodná. Chci se svléknout“.
Rosalie zavřela dveře a zamířila do koupelny napustit vanu. Philipova koupelna
zařízená v mužském stylu byla mnohem větší než ta v pokoji pro hosty. Roztočila
kohoutky naplno, zkontrolovala teplotu a vrátila se do pokoje. Philip odhodil košili a
zápasil s kalhotami a trenýrkami. Suše se usmál, když spatřil Rosalii, jak se
červenala. „Nic, co bys ještě neznala. Tak proč ten ostych?“
„Já nevím … ach Philipe, to je hrozné“. Pohled na jeho nádherné mužské tělo byl
obvykle vzrušující, ale tentokrát ji znepokojil. Jeho bronzová pokožka získala na
mnoha místech zelenomodrý nádech. „Musíš se cítit příšerně. Opravdu chceš vlézt
do té vody?“
„Sprcha by byla mnohem lepší, ale což. Vypadá to horší, než to ve skutečnosti je.
Rozhodně chci mýdlo a vodu. Říkal jsem ti, že něco vydržím“.
„Dáš si něco na ty rány, až vylezeš z vody, že ano“.
„Ano, ano, z tebe bude pěkně rýpavá manželka, už to vidím. Raději bys měla jít
zastavit vodu, než to tu vyplavíš“.
Rosalie se otočila a vrátila se do koupelny, aby zavřela kohoutky. Philip vešel za ní a
chytil se nedalekého držáku na ručníky. Podepřela mu pevně druhou ruku, aby se
mohl ponořit do teplé vody. Když se ho dotkly první kapky, bolestně zaklel. Nakonec
se usadil a vydal ze sebe spokojené zvuky.
„Jsi v pohodě?“, zeptala se soucitně. Když přikývl, pustila jeho ruku a řekla. „Teď ti
dojdu pro něco k pití. Ale nesnaž se vylézt, dokud se nevrátím“.
V solariu ještě pořád pokračoval večírek. Rosalie si uvědomila, že bar je uvnitř, ale
vůbec se jí nechtělo potácet mezi Buckem, Celine a jejich hosty. Stoupla si do dveří a
po chvíli se jí podařilo upoutat Sářinu pozornost a beze slov jí naznačit, že se Philip
potřebuje něčeho napít. Sára přikývla, že pochopila a zamířila k baru. Rosalie
mezitím čekala v hale.
„Jak se má náš pacient?“, ptala se Sára, když přinesla skleničku naplněnou
alkoholem.
„Docela spolupracuje. Vím, že má hrozné bolesti, ale …“, mrkla, „něco vydrží“.
Sára si odfrkla. „Ano, všichni jsou takoví, že? Přijď pro mě, kdybys s ním potřebovala
pomoct. Jinak se uvidíme ráno“.
Rosalie se vrátila do Philipova pokoje, došla ke dveřím koupelny a zaposlouchala se.
Neslyšela nic. „Jsi tam ještě?“, zavolala.
„Jsem tu a už jsem skoro rozpuštěný. Čekal jsem na tebe, kdybys mě chtěla třeba
umýt a osušit“.
„Vtipálku. Můžeš z vany vylézt sám?“, starala se.
„Nejsem invalida“.
„Nezapomeň si dát něco na ty rány. Můžu ti přinést pyžamo?“

96

„Spím, jak mě pánbůh stvořil, Rosalie“.
Nemohla se neusmát, když slyšela zpoza dveří zemité mužské kletby. Vyčkávala, až
se otevřou dveře. Philip stanul před ní s ručníkem omotaným kolem pasu a
skleničkou dezinfekce v ruce. „Tahle zatracená věc hrozně pálí“, mručel.
„Chudáčku. Myslela jsem, že něco vydržíš“, smála se.
Podal jí lahvičku a tampóny. „Udělej mi to ty“.
„Tak tedy dobrá. Posaď se na postel“, přikázala.
Nejdřív se párkrát vatou dotkla rány nad jeho okem a pofoukala ji. Potom mu
vyhrnula ručník do půli stehna, klekla si a opatrně mu ošetřila poraněnou nohu.
„Nerada ti působím bolest“, řekla, když slyšela, jak zasyčel. „Věř mi, bolí mě to stejně
jako tebe, ale vyčistit se to musí“.
I když se Rosalie plně soustředila na ošetření, byla si bolestně vědoma jeho
mužnosti, síly jeho nohou a tmavých chloupků, které je pokrývaly. Aniž by si to
uvědomovala, hladila mu volnou rukou pevné svaly na lýtku. Co se týkalo Philipa, ten
vůbec nevnímal pálivou dezinfekci a soustředil se jen na nádhernou ženu u svých
nohou a jemné doteky jejích prstů. Když Rosalie ošetřila všechna zranění, přitiskla
mu rty na stranu vnitřního stehna a políbila ho. Když zavřela lahvičku, vzhlédla a
spatřila v jeho očích prameny touhy. Jejich oči mezi sebou mlčky komunikovaly.
Nespouštěl z ní zrak, když jí bral lahvičku s dezinfekcí z ruky a odložil ji na noční
stolek. Vzal ji za ruce a zvedl ji k sobě na postel. Rosalie spokojeně vzdychla, když ji
objal a ona ucítila jeho teplo.
„Polib mě“, přikázal jí.
Ráda jeho prosbu vyplnila. Jejich ústa se spojila v dlouhém polibku. Rosalie nevěřila
tomu, jak nad ní může mít tak velkou moc. Stačilo mu, se jí jenom dotknout. Philipova
ruka jí přejížděla po ňadrech, potom jedno uchopila do dlaně a vychutnávala si její
odpověď. Jeho prsty přes látku košile hnětly tvrdý pahorek.
„Myslíš, že se už známe dostatečně dobře?“
Slabě zasténala. „Jsi se sebou nad míru spokojen, že?“
„Co bys řekla?“, lišácky se na ni usmíval.
„Jsi fakt neuvěřitelný. Skoro umíráš a přitom myslíš na sex“.
„To máš pravdu. Myslím, a ty snad ne?“
„Nejsme sami. Neměla bych tu s tebou takhle být, Philipe“.
„Za hodinu už budou všichni spát a tvůj pokoj není daleko“.
„Ne, nedokázala bych to v tomto domě, i kdybychom byli sami. Navíc si potřebuješ
odpočinout. Mohl by sis ublížit“.
„To bych klidně riskoval“.
Rosaliiny ruce pomalu hladily jeho hruď, až se setkaly za jeho krkem. „Philipe, slib
mi, že neuděláš nikdy nic hloupého jako vlézt na toho koně ještě jednou. Mohl tě
zabít“, zadívala se mu do očí.
„Ty jsi měla strach?“
„Samozřejmě, že jsem měla strach. Dokonce příšerný“.
„Skvělé. To znamená, že o mě stojíš víc, než mi chceš dát najevo“.
Něžně ho políbila, potom na něho pohlédla zářícíma očima. „Jak jsi mohl o tom
pochybovat, po tom, co se mezi námi stalo“.

97

Vzal její obličej do dlaní a podíval se na ni zbožňujícíma očima. „Rosalie, lásko.
Tohle se mi nemělo stát. Myslel jsem, že jsem imunní. Ale teď, když se to stalo,
nehodlám plýtvat časem a popírat to“.
Ztraceni jeden v druhém neslyšeli, jak se otvírají dveře. Sladkou chvilku přerušil až
Buckův hlas. „Philipe, já ….“ Šokovaně se zastavil, když spatřil dvojici na posteli.
„Och, promiňte …“
Rosalie se vykroutila z Philipova objetí a vyskočila na nohy tak rychle, že málem
neudržela rovnováhu. Napřímila se a postavila se s rukama pevně sevřenými před
sebou. Buck pohlédl na syna, potom na Rosalii a zpátky na Philipa.
„Hosté odešli a tvoje matka a já jdeme spát. Myslel jsem, že se za tebou ještě zajdu
podívat, jestli něco nepotřebuješ nebo tak něco“.
„Díky, tati. Jsem v pořádku“.
Pokoj naplnilo tíživé ticho. Buck se nepohnul k odchodu. Rosalie nevěděla, proč se
cítí tak trapně, ale prostě to tak bylo. Něco ve výrazu toho muže bylo, co způsobilo,
že se jí sevřelo srdce. Instinktivně si uvědomila, že Buck nemá v úmyslu odejít jako
první. Nevěděla, co má udělat a nenapadlo ji nic jiného, než dojít k toaletnímu stolku,
vzít skleničku a položit ji na noční stolek.
„Půjdu spát, Philipe“, řekla prkenně. „Vypij to a buď hodný chlapec, odpočívej“. Pak
co nejdůstojněji proplula kolem Bucka a neznatelně se na něj usmála. „Dobrou noc,
pane Bennete“ a vzpřímeně odkráčela ke dveřím.
„Dobrou noc, Rosalie“, odpověděl Buck a otočil se za ní.
Za dveřmi si položila ruku na zběsile tlukoucí srdce. Ten člověk mě nemá rád,
pomyslela si s hrůzou. Nevěděla proč, ale nemá. No, stejně si nebyla jistá, jestli ona
má ráda jeho. A co to má za následek pro ni a pro Philipa. Bohužel měla strach, že
na tuto otázku znala odpověď předem.“.

Patnáctá kapitola zase za týden…

Dagmar Valová

 

Kapitola první ZDE

Kapitola druhá ZDE

Kapitola třetí ZDE

Kapitola čtvrtá ZDE

Kapitola pátá ZDE

Kapitola šestá ZDE

Kapitola sedmá ZDE

Kapitola osmá i devátá ZDE

Kapitola desátá ZDE

Kapitola jedenáctá ZDE

Kapitola dvanáctá ZDE

Kapitola třináctá ZDE

Hodnocení k článku

Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“ on Facebook
Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
tibetusmev   protibet 1
PHP Code Snippets Powered By : XYZScripts.com
0
Would love your thoughts, please comment.x