Views: 92

PŘÍLOHA NA VÍKEND
O dvě hodiny později byla Rosalie podrážděná a nervózní. Dříve často toužila strávit jednu noc v královském apartmá, být obklopena luxusem a připomenout si, že ona do takového prostředí vlastně patřila. Hotely její rodiny jsou podobné. Ale teď to bylo nudné, skoro nepříjemné, když se nemohla vzdálit. A to ona nesměla. Philip ji nepouštěl z dohledu, přesto že pracoval. Ve chvíli, co se vrátili z jejího bytu, otevřel kufřík, rozházel po celém stole papíry a k pravé ruce si položil kalkulačku a telefon.

Od té chvíle byl zabrán do práce.
Rosalie se naučila mít ráda samotu a většinou ji taky měla, byla jejím společníkem.
Ale tohle domácí vězení ji vyvádělo z míry. Toulala se z pokoje do pokoje, potom
odkopla boty, natáhla se na postel a snažila se zabrat do románu, který si přivezla
sebou. Po dvaceti minutách to vzdala a odložila knihu stranou. Posadila se na
pohovce, stočila si nohy pod sebe a oddala se přemýšlení. Gabriel spolupracoval
přesně tak, jak tušila. Byl šokován novinkou o jejím dědictví, ale ulevilo se mu, že
hotel nebude měnit majitele. Přirozeně trval na tom, aby Rosalie udělala všechno, co
po ní Bennetové chtěli. Přísahal, že bude mlčet. A komukoli, kdo by se po Rosalii
ptal, řekne, že je na dovolené a není k zastižení. Rosalie věděla, že Helen tomu
samozřejmě nebude věřit, a byla zvědavá, jestli se Gabriel svěří sekretářce. Asi ne,
nakonec usoudila. Helen byla nevyléčitelně upovídaná a Gabriel to věděl.
Přejela očima k Philipovi, který seděl u jídelního stolu, obklopen svými papíry.

21

Teď když trochu vstřebala šokující události, které dnešek přinesl,
Rosalie obrátila svou pozornost na muže, který vstoupil tak náhle a dramaticky do
jejího života. I když ji doprovázel domů, dozvěděla se o něm jen velmi málo. Jeho
konverzace se soustředila na běžná témata, jako bylo počasí, a na to, jak se pobřeží
Antibes rozrostlo. Byl totiž velkým mistrem v nehovoření o sobě. Přemítala, jestli je
ženatý. Asi ano. Mohlo mu být kolem třiceti pěti a většina mužů tohoto věku je
ženatých, přinejmenším zadaných. Samozřejmě mohl být i rozvedený. Ale to se jistě
brzy dozví. Žádná žena si ho nemohla nevšimnout. Byl nádherně mužný a ani
z poloviny tak hrozivý, jak jí připadal na první pohled. Vyzařovala z něj abnormální
sebejistota, ale to bylo asi prostředím. Člen proslulého klanu, těžko by mohl být
plachý a skromný.
Důkladně si ho prohlédla. Měl velice výrazné, upřímné oči. Obvykle obdivovala
otevřené lidi. Philip Bennet byl navíc pohledný muž a ona nebyla o nic méně imunní
než jiné ženy. Byla ochotná vsadit svoje peníze na to, že si je vědom své přitažlivosti
a není mu proti srsti ji využívat ke svému prospěchu. Pomyšlení na peníze jí
připomnělo její současnou změněnou situaci. Ještě pořád jí to připadalo neuvěřitelné,
ale pomalu začínala chápat, že kdyby si to přála, její život by se teď mohl úplně
změnit. Ona, která už pět let přežívala od výplaty k výplatě, až na svoje minimální
úspory, by si nyní mohla dopřávat luxusu. Ne, to nebyla pravda. Teď ne. Pohlédla na
hodinky, potom znovu na Philipa, který pořád ještě pracoval. Copak nevěděl kolik je
hodin? Žaludek jí připomněl, že od oběda už uběhla dlouhá doba. Vklouzla do bot,
vstala, přešla k oknu a pohlédla ven. Číšníci prostírali stolky kolem bazénu a z táců
se linula příjemná vůně. Rosalie polkla a olízla si rty.
Právě v tom okamžiku Philip odložil tužku, protřel si oči a protáhl si ruce nad hlavou,
aby si uvolnil ztuhlé svaly. Rosalie se při zvuku pohybu otočila. „Hotovo?“, zeptala se
s nadějí v hlase.
Zakýval hlavou. „Ano. Promiňte, že to trvalo tak dlouho“.
„Co jste vlastně dělal?“
„Papírování. S chodem farmy je spojeno neuvěřitelné množství byrokracie“.
„Jak se vlastně jmenuje ta vaše farma?“
„De Lorette, Dvojité B“, řekl prostě.
„Dvojité B? Předpokládám, že to má něco společného s vaším jménem, tedy rodiny“.
„Správně. První Bennet se usadil v Arizóně. A tak to bylo i s ostatními předky.
Uhozené, že? Až můj otec, který se oženil s Francouzskou, založil farmu. Poté děda
s babičkou se přemístili taky do Francie“.
„Aha. Ale jinak si myslím, že většina rodinných tradic je svým způsobem tak trochu
uhozená, tedy v tom příjemném slova smyslu“. Ukázala na horu papírů na stole.
„Proč si nepořídíte počítač?“
„A, a máme jich několik, ale žádný z nich jsem si nevzal sebou“. Podíval se na
hodinky. „Páni, netušil jsem, že je tak pozdě. Nudila jste se?“
„Trochu ano“, připustila.
„Nechoval jsem se jako dobrý společník“.
„Neočekávala jsem, že byste mě bavil. Jak jste sám řekl, nemáte času nazbyt“.

22

Philip na ni mrknul. „To jsem asi říkal. Zní to namyšleně, že ano? Víte co, Rosalie,
poklidím ten nepořádek, dám si rychlou sprchu a pak objednám pro nás večeři. Co vy
na to?“, zadíval se na ni nadějně.
„Musíme zůstat zavření tady? Na terase se dnes koná zábava a skvělý bufet.
Nemohli bychom jít tam?“
Okamžik váhal. „Ne“, řekl nakonec omluvně. „Raději ne. Otec chce, abyste zůstala
pod zámkem“.
Rosalie musela uznat, že být pod zámkem je koneckonců bezpečnější.
„Pokud chcete bufet, zavolám dolů a nechám sem poslat porce jídla pro dva“, nabídl
Philip. „Tak co, může být?“
Rosalie se otočila od okna a lhostejně pokrčila rameny. „Pokud chcete, pošlete pro
večeři. Já se jdu osprchovat“.
Philip ovinul paži okolo opěradla židle, opřel si o ni bradu a sledoval, jak Rosalie
odchází z pokoje. S uspokojením pozoroval pohyby oblých boků pod bílou sukní a
její hezky tvarované nohy. Líbil se mu vznosný způsob, kterým nesla hlavu. Vlastně
připustil, že se mu Rosalie líbila. Bylo na ní něco, co se mu zamlouvalo, a docela
hodně. Ale přesto v ní bylo taky něco, za co by ruku do ohně nedal. Od začátku byla
nervózní, což jej tolik nepřekvapovalo vzhledem k situaci. Ale její nervozita se
zvýšila, když se začal vyptávat na její minulost. Přestal se ptát, protože to, co dělala
před příchodem do hotelu, nebylo podstatné. Ale přesto byl zvědavý, něco tajila. Ale
nevěděl, co to bylo. S tím, že by jela na farmu, nejdříve nesouhlasila, ale když se
zmínil o tisku, reportérech a sdělovacích prostředcích, chňapla po jeho návrhu jako
by byl její. Na tom ale nebylo nic podezřelého. Pozornost médií většinu lidí děsila
k smrti a Rosalie sebe samu popsala jako samotářku. Philip měl hlavu plnou otázek
směřujících k ní, a doufal, že na ně dostane ještě večer odpovědi. Obyčejně dokázal
hodně informací získat z obličeje a chování lidí. Ale v jejím případě se mu to
nepodařilo. Nezjistil ani, proč ho tak vyvedla z míry. Od chvíle, kdy vstoupila do
pokoje, cítil neklid, v její přítomnosti si připadal nesvůj. Ještě nikdy se mu nic
podobného nestalo, až teď.
Bylo to přinejmenším podivné. Dědečkova poslední vůle ho rozhodila stejně jako
všechny ostatní, a ne kvůli penězům. Bennetovi prostě neměli rádi, když jim někdo
narušoval jejich klidné životy. Navíc ho otrávilo, když mu otec přikázal, aby se vydal
do Greenspointu, našel tu Ascoliovou a zjistil, co za tím vším vězí. Philipovi se zdálo,
že na to všechno mají své právníky. Byl by raději dělal tucet jiných věcí, ale teď byl
rád, že jel. Rosalie ho rušila, ale zároveň i zajímala. Ještě jí úplně nevěřil, i když
složila veškeré zkoušky. Obklopovalo ji cosi záhadného, a on obyčejně záhadné
ženy neměl rád. Přesto si byl téměř jistý, že na setkání s Rosalií Ascoliovou hned tak
lehce nezapomene.
Rosalie se ponořila hluboko do teplého pohodlí voňavé koupele a uvědomila si, jak
rychle se člověk přizpůsobí luxusu. Ale ona si vyzkoušela na druhou stranu nižší
životní standart a obstála testem povahy člověka. Z vedlejší koupelny slyšela zvuk
sprchy a Philipův lehce falešný barytón.

23

Taková intimita jí drásala nervy, i když se při poslouchání usmívala. Nebyl žádný
úchvatný zpěvák, ale jeho hlas byl silný, zvučný a rozhodný, stejně jako byl on sám.
Co vlastně lidi nutí ke zpěvu za zvuku vody, přemýšlela. Vzpomínala na otce, jakmile
vlezl pod sprchu, stával se z něho druhý Pavarotti. Otřásla se. Nechtěla teď
vzpomínat na rodinu. Sprcha ve vedlejší místnosti utichla a stejně tak i zpěv. Rosalie
si představovala Philipa, jak se natahuje pro ručník a přejíždí jím po svém nádherně
urostlém těle. Rosalii z toho až polilo horko. Honem popadla žínku, namydlila ji a
začala se zuřivě omývat. To dokonale zahnalo chvění, které pociťovala. Jak vůbec
mohla, byť jen na chvilku, uvažovat o Philipovi Bennetovi jako o přitažlivém muži?
Měla dojem, že žena, která by podlehla své slabosti pro něj, by toho do smrti litovala.
Bože, vždyť ani nevěděla, jestli je svobodný. Zůstala ve vaně, dokud voda úplně
nevychladla. Potom se osušila, zabalila se do ručníku, nalíčila a šla se obléct.
Rozhodla se pro letní šaty s kolovou sukní, které jí odkrývaly ramena a záda. Neměla
je na sobě už celou věčnost. Vyčesala si vlasy nahoru, vklouzla do bot na nižším
podpatku a pohlédla na sebe do zrcadla. Potom vyšla z pokoje a vrátila se do haly.
Během její nepřítomnosti přinesl číšník tác se sýrem a ovocem. Ochutnávala právě
plátek kiwi, když si uvědomila opojnou mužskou vůni, kterou si začínala spojovat
s Philipem. Otočila se a zjistila, že se dívá na jeho široký hrudník. Předtím, když měla
vysoké podpatky, to bylo lepší, připadala si teď jako skřítek vedle obra.
„Vypadáte nádherně“, řekl. „Šaty vám moc sluší a barva jde k pleti“.
„Děkuji“.
„Dáme si něco k pití?“
„Asi ano. Nějaké víno“.
„Jenom víno? Nechtěla byste něco silnějšího? V baru je působivý výběr“.
„Ne, děkuji. Víno mi bude stačit. Nejsem na alkohol příliš zvyklá“.
Zatímco Philip naléval pití, Rosalie se posadila na pohovku a prohlížela si ho. Měl na
sobě světle šedou košili a světlé kalhoty. Zaznamenala, že ví, jak se obléct. Barva
oblečení ještě víc podtrhávala kouřový nádech jeho očí. Vlasy měl ještě vlhké ze
sprchy. Rosalie si musela přiznat, že ještě v životě neviděla přitažlivějšího muže.
Přinesl skleničky a posadil se vedle ní. „Máte zdravotní nebo morální zábrany
k alkoholu?“, zeptal se.
„Žádné. Víno je také alkohol. Navíc si myslím, že jsem svůj příděl tvrdého alkoholu
vypila již na škole. Pití tohoto druhu je pro mě příliš silné a taky drahé pro můj
rozpočet“.
Philip upil ze své skleničky a snažil si ji nenápadně prohlédnout. Nějak nepasovala
k jeho představě ženy, která třikrát obrací každou minci. Například ty šaty, které měla
na sobě, vypadaly draze a nezdálo se mu, že by pracující žena, která nemohla příliš
utrácet, jen tak vyhodila tolik peněz. Pracující ženy si kupují střízlivé šaty, které jim
mohou posloužit k více účelům, ne? Jsi podezíravý mizera, Bennete, pokáral se.
V těch kouzelných šatech by se vyjímala na terase hotelu, kde se konal společenský
bufet s tancem. Možná, že potřebovala právě takové šaty na různé hotelové akce.
Požadavky na její oblečení se pravděpodobně lišily od požadavků na oblečení
sekretářky nebo účetní.

24

„No, asi máte štěstí, že nemáte s alkoholem nic společného“, řekl. „Já jsem, když mi
bylo kolem dvaceti, považoval utápění v alkoholu za způsob rekreace“.
„Jak to?“, zajímala se.
„V době, kdy jsem nebyl ve škole, jsem pracoval na farmě a víc než cokoliv jiného,
jsem si přál, aby mě muži považovali a uznávali. A to znamenalo strávené víkendy ve
městě, zalévání se pivem … a taky výměny názorů“.
„Pěstní souboje? Proč proboha?“
„Co já vím“, řekl a líně se zašklebil. „Asi jsem si myslel, že se to ode mě očekává.
Byla to jakási část muže. A bylo to vyčerpávající“.
„Ale s kým jste se bil?“
Kouzelně se usmál. „S kýmkoli, koho jsem neznal“.
Rosalie se rozesmála. Philip si důkladně loknul svého nápoje, zatímco ona upíjela
vína. Potom se otočil a věnoval jí úsměv, který by roztavil i iglú. Nechci mluvit o sobě.
Pojďme mluvit o vás. Nevím vůbec nic o vašem zázemí. Je vám dvacet sedm, nikdy
jste nebyla vdaná, nemáte rodinu. Odkud pocházíte?“
„Z jihu Itálie“, odpověděla.
Všiml si, že rychle odvrátila oči. „Itálie je dost velká, odkud přesně?“
Z malého města Sirolo“, odpověděla.
Možná, myslel si. Nebo taky ne … byla příliš příhodná odpověď. Ale přišla s ní tak
rychle, takže by to snad mohla být pravda. Proč ji neustále podezřívá, přestože to
nemá nic společného s dědečkem …
„Hezké město, Byla jste někdy v Palermu?“
Vrhla na něho tolerantní pohled. „Palermo je hodně na jihu v Sicílii, ale to jistě víte.
Ale ano, byla jsem tam hned dvakrát. Ale mnohem častěji jsem se pohybovala
v Římě, Milánu a tak“.
Znovu mu odpověděla tak, že cítil nutnost se jí omluvit. „Promiňte, že se tak
vyptávám. Trpím jednou chorobou. Zajímají mě lidé, proto se jich vyptávám na
hromadu věcí. Někdy jim připadám jako reportér“.
„Nebo taky policajt“, upřesnila a okamžitě se kousla do jazyka. Měla vztek. Takové
hloupé otázky, a proč zrovna Palermo? Proč se ptal? Nezdálo se, že by měl nějaké
pochybnosti o tom dědictví. To a vztah zaměstnavatele a zaměstnance byly jediné
dvě věci, které měli společné. Divně se na ni díval, hluboko se do ní nořil pohledem,
příliš hluboko.
„Co vás původně přivedlo na jižní pobřeží Francie?“
„Pozvání od přítelkyně, která se zná s Gabrielem. No, a když mi nabídl práci, zůstala
jsem. Líbí se mi tady, to je všechno“.
„Nikdy jste se nevrátila zpátky do Itálie?“
„Ne, nikdy … zatím“.
„Promiňte, ale to zní dost podivně, nemyslíte?“
„Skutečně? Měla jsem svoje důvody, to je celé“.
„A ta vaše přítelkyně, žije tady ještě?“
„Ne“, zpozorněla. „Momentálně se nachází ve Státech“. Takže vlastně nebyl nikdo,
kdo by mu o ní mohl vyprávět, najednou si spokojeně uvědomila. Pro jistotu byl
nejvyšší čas změnit téma.

25

„Povězte mi něco o své rodině, Philipe“, naléhala. „Všichni jste farmáři?“
Přijal její výzvu. Ta žena nechtěla mluvit příliš o sobě a minulosti. Ale neměla rodinu,
takže měla za sebou něco smutného, něco příliš bolestného, než aby si to všechno
připomínala. To mu dávalo smysl.
„Ano“, řekl. „A někdy ty věci ostatní farmářství zastiňují. Můj otec se především
považuje za obchodníka, a právě on je odpovědný za naši přeměnu. Dědeček se
považoval za pravého rančera. Jak jsem říkal, vlastnil několik rančů ve státě Arizona.
Bratr Arman je obchodníkem jako otec. Má kancelář v Paříži a ve Štrasburku“.
„A co vy?“, zkoušela ho. „Farmář nebo obchodník?“
„Myslím, že od obojího trochu. Ale kdybychom měli na vybranou, já a moje sestra
Sára, věnovali bychom se pouze farmaření. Sestra je tou nejlepší ošetřovatelkou
dobytka, jakou naše farma má. Studovala vysokou zemědělskou a vyzná se ve
zvířatech, hlavně skotu“.
Rosalie pozvedla sklenku k ústům a napila se. A potom položila otázku, která jí pořád
vrtala v hlavě. „Jste ženatý?“
„Ne, nejsem“.
„A byl jste?“
„Ne. A myslím, že to asi bylo jediné opravdové zklamání, které děda v životě zažil.
Podle něj jsem se měl už dávno oženit. Taky jsem musel přetrpět několik jeho
nepříliš zdařilých pokusů mě oženit, ale nakonec to vzdal“.
„Byl to dobrý člověk“, pronesla zadumaně Rosalie.
„Ano, to jistě. V dobách své síly a slávy to byl pěkný buřič. Když jsem byl malý kluk,
docela jsem měl z dědy hrůzu. Později se stal mým hrdinou, obdivoval jsem ho“.
Chvíli v tichu popíjeli, potom se Rosalie zeptala. „Proč jste nikdy dříve nejezdili do
Greenspointu?“
„Dokud jde všechno hladce, proč zasahovat. Máme mnoho problémových míst, která
vyžadují stálou pozornost“.
„Ano, hotel si vede velmi dobře. Gabriel odvádí skvělou práci“.
„Obdivuji vaši loajálnost k šéfovi“, poznamenal s pousmáním.
„Myslím to úplně vážně“.
„Já vím. Líbí se vám práce, kterou děláte?“
„Ano líbí, a to velmi“.
„Proč?“
Zamyslela se. „Protože mi ten hotel připadá vznešený. Pracovat tady, jako být na
návštěvě u bohatého příbuzného, který vás chce z nějakého důvodu hrozně
rozmazlovat. Nemyslím jenom tohle apartmá, ale každý pokoj. Rádi našim hostům
dáváme něco navíc … Posíláme jim ovoce, čerstvé květiny. A oni nám to oplácejí
dalšími návštěvami“.
Čí nápad bylo to, něco na víc?“
„Gabriela. No, možná několik mých podnětů. Jak už jsem řekla, pracujeme společně,
pracujeme v týmu“.
Philip vyprázdnil skleničku a vstal. „Dáte si ještě víno?“
„Ne, děkuji“.

26

„Tak já objednám večeři“. Došel loudavým krokem k telefonu a objednal. Potom
přešel k baru a nalil si ještě jednu skleničku. „Co máte teď v plánu?“
„V plánu?“ podivovala se. „Žádný nemám“.
„Brzy budete mít peníze a nové možnosti, co se vám zlíbí. Co uděláte?“
„Nevím. Neměla jsem čas o tom přemýšlet. Možná, že nebudu dělat nic. Zůstanu a
budu se dál těšit z práce, kterou mám“.
Přešel k ní a opět se posadil, velmi blízko. Jeho vůně byla úchvatná.
„To mě překvapuje. Připadá mi, že člověk, kterému právě neočekávaně spadlo do
klína takové bohatství, bude mít tucet věcí, jak ho využít. Cestování, nové auto nebo
cokoliv, je toho hodně, jak utrácet“.
Rosalie pohlédla do téměř prázdné skleničky. Je to legrace. Ještě před týdnem se
starala, že bude muset svoje auto nechat opravit. Avšak teď si mohla dovolit auto
nové. Ale proč by to dělala. Mohla by z těch peněz pěknou řádku let žít, aniž by
musela pracovat. Mohla by si koupit nový, větší byt, nebo dokonce menší domek, ale
měla ráda svůj malý byteček. Mohla by cestovat a věnovat se nějakou dobu své
oblíbené činnosti, fotografování. Vlastně i tak cestovala hodně a míst, kde ještě
nebyla, nebylo mnoho. Ale ona teď byla hodně šetrná a skromná, dokonce si na tom
zakládala. Tento způsob života, který vedla, jí dodával hodně sebedůvěry než cokoliv
jiného. Vzhledem k tomu, jak žila dříve a teď, byl obrovský rozdíl. Bylo to vlastně
hodně zajímavé, změnit svůj životní styl.
„Ano, peněz se dá velmi rychle zbavit“, podotkl Philip.
„Nemám v úmyslu se jich zbavovat, ani v nejmenším“.
„Investice?“, pozvedl obočí.
„Na to jsem příliš konzervativní. Dám je do banky a budu si vyzvedávat úroky“.
„Existují lepší způsoby, jak naložit s penězi. Z části byste mohla vydělat pěknou
sumu, třeba“.
„To určitě ano, ale nechci vydělat hromadu peněz“.
„To je zvláštní pohled na věc“, poznamenal a přímo se jí zadíval do očí.
Rosalie ignorovala mrazení kolem žaludku a pokusila se o úsměv. „Prostě to vím a
basta. Nechci, aby mi to dědictví zkomplikovalo život“.
„A vy si myslíte, že peníze by mohly život zkomplikovat?“
„Ano, mohly. Viděl jste můj byt a auto. Proč bych měla chtít víc?“
Philip si připomněl její malý byt, ale dokonale útulný, i když v něm nic nevypadalo
příliš draze. Zatímco balila, prohlížel si kuchyň a obývací pokoj, všímal si úplně
všeho. Třeba fotografií a věcí, které by mu mohly pomoci pochopit tu ženu. Nebylo
tam ovšem nic, dokonce ani časopis, který by byl adresován jí a něco napověděl.
„Potom se zdá, že dědeček ty peníze promarnil“.
„Prosím?“, tázavě se na něj zahleděla.
„Vsadím se, že čekal, že ty peníze roztočíte“.
„To si nemyslím. Řekla bych, že chtěl, abych měla něco na stáří“.
Philip se rozesmál. „Promiňte. Ale proč by měla žena ve svých mladých letech myslet
na stáří?“, kroutil nechápavě hlavou.
Zaklepání na dveře oznámilo příchod večeře a k její úlevě úspěšně přerušilo
konverzaci. Úporně se ji snažil přimět, aby se otevřela a pověděla mu o svém životě.

27

Ale to se mu nepodaří. Nestála o to, aby o ní kdokoli věděl, kdo by opravdu znal
Rosalii Ascoliovou. Nikoho si nepřipustila tak blízko. Philip se postavil a zamířil ke
dveřím. Pak se najednou zastavil a otočil. „Možná byste se měla někam schovat“.
Rosalie zvedla hlavu a nechápavě na něho pohlédla.
„Číšník by vás mohl znát“, řekl na vysvětlenou. „Možná, že by to nevadilo, ale raději
bychom měli sázet na opatrnost a bezpečí. Byl bych raději, kdyby nás nikdo neviděl
pohromadě, jestli mi rozumíte“.
„Vy myslíte na všechno, že?“
„Ano. A doufám, že vždycky“.
Rosalie převrátila oči, nicméně odešla do pokoje a zůstala tam, dokud ji Philip
nezavolal. Když se vrátila do haly, prozkoumával právě vozík s jídlem. „Možná byste
mi s tím mohla pomoci. Moje představa jídla je hovězí a zase hovězí“.
Tomu Rosalie docela věřila. „Tak, co tady máme. Rožněné vepřové, brambory,
smažené garnáty. Tohle je losos v citrónové omáčce, hřebenatky a tyhle křupavé
věcičky, to je kari pečivo. Všechno je opravdu výtečné, to mohu zaručit“.
Pousmál se jejímu výkladu a vzal si od každého trochu. S Philipem se dobře hovořilo,
takže večeře proběhla příjemně. Rosalie ho během jídla pozorovala. Čas od času
něco prohodila a přemítala, co je v něm zvláštního, že ji to přimělo k takovému
zájmu. Něčím ji přitahoval, ale nebyl to jenom vzhled. Poznala už několik atraktivních
mužů. Zvláště zde, protože Greenspoint všechny ty opálené řecké bohy, kteří hrávali
golf a tenis, lenošili u bazénu, přitahoval jako mucholapka. Ale ani jeden z nich v ní
nevzbudil takový zájem. Ve Philipovi bylo něco zvláštního. Ve chvíli, kdy ho spatřila,
pocítila podivné chvění a ona na neznámé lidi obvykle takovým způsobem
nereagovala. Znepokojovalo ji, že tentokrát ano. Nepostřehla, že se jí Philip právě na
něco ptal, jak byla zabraná do svých myšlenek.
„Prosím? Promiňte. Co jste říkal?“
„Ptal jsem se, jestli chcete přidat. Jak to vidím, poslali jídla jako pro šest lidí“.
Rosalie pohlédla na svůj talíř. Byl prázdný, přitom si vůbec nepamatovala, že něco
jedla. „Ne, děkuji, jsem plná. Chutnalo vám to?“
„Ano. Byla to přinejmenším příjemná změna“, odpověděl pravdivě.
„Kuchaři v tomhle hotelu dokážou zázraky. Jeden se specializuje na asijská jídla,
která jsou fantastická“.
„No, budu vám to věřit, protože v Asii jsem nikdy nebyl“. Philip odstrčil talíř a vstal od
stolu. „Pokud už nebudete, odvezu to všechno do haly a pak se můžeme jít nadýchat
čerstvého vzduchu na balkón“.
Z malé terasy, která patřila ke královskému apartmá, byl výhled na bazén. Bylo již
později, než si Rosalie myslela. Světla kolem bazénu už zářivě nesvítila a číšníci
sklízeli ze stolů. Všude bylo ticho. V dálce zářila světla pobřeží.
„Když jsem byl dítě, měl jsem to tady rád“, prohlásil Philip.
„Trávil jste v Saint Paul Vence hodně času?“
Přikývl. „Ano a taky v Bordeaux, Nice, Saint Trope a Provence. Všude tam máme své
podniky“, řekl to bez známky domýšlivosti a nechtěl tím na ni udělat dojem. Rosalie
to instinktivně vycítila. Prostě jenom konstatoval fakta. Když uvážila, z jaké rodiny
Philip pocházel, byl překvapivě skromný. Opírala se o zábradlí a cítila jeho blízkost.

28

Položil jí ruku na záda a postavil se vedle ní. Bylo to nevinné gesto, nic
neznamenalo, ale přesto ji obklopily erotické představy. Ve spáncích jí začala bušit
krev. Potom udělal něco překvapivého. Jeho ruka se posunula od beder na šíji.
„Uvolnily se vám vlasy“, řekl líně.
Prsty jí vylétly ke krku, aby zkontrolovaly nepoddajné vlasy. „Když jsou čerstvě
umyté, nic s nimi nesvedu“. Cítila, jak se jí účes rozpadá, a tak vlasy nechala volně
spadnout na ramena.
„Sluší vám to. Neměla byste je nosit tak stažené“, řekl Philip chraplavě. „Vlasy, jako
jsou ty vaše, by se neměly schovávat“. Potlačil naléhavou chuť jí říct, že je ta
nejkrásnější žena, jakou kdy poznal.
„Vezmu to jako kompliment“.
„Správně. Tak to taky bylo myšleno“.
„Pak tedy děkuji“.
„Není za co“.
Najednou rozumné Rosalii připadalo, že je celý den v říši divů. Muž, který stál vedle
ní, kterého ještě ráno neznala, se na ni svůdně díval, což dělalo dojem přátelství,
které jistě neexistovalo. Pocítila nával vzrušení a musela uhnout očima. Takhle by to
nešlo. Nemohla si dovolit k Philipovi cítit něco romantického. On s ní zřejmě chtěl jen
tak z legrace flirtovat, nebo oslabit, aby ji mohl prohlédnout. A to by nešlo. Kdysi
dávno lidem věřila, ale Dino Baldini ji z toho nadobro vyléčil. Teď byla opatrná a
musela skoncovat s intimitou, kterou se mezi nimi Philip snažil navodit. Ustoupila od
zábradlí a od něj a spojila si ruce před sebou.
„Myslím, že se s vámi rozloučím, Philipe. Byl to příjemný večer, ale taky dlouhý a
náročný den“.
Přes tvář mu přelétl podivný náznak úsměvu. „Tak brzy mě opouštíte?“
„Ano. Já jsem vstávala v šest ráno a jsem dost unavená“.
„Dobře, Rosalie. Nevím, proč bychom museli odjíždět příliš brzy. Bylo by hezké se
pro změnu trochu prospat. Mohli bychom si cestu naplánovat tak, abychom
poobědvali v Dijonu. Tak přijedeme na farmu někdy brzy odpoledne. Určitě vám
nevadí, že pojedeme vaším autem?“
„Vůbec ne. Na shledanou ráno, Philipe“.
„Objednám snídani. Dobrou noc, Rosalie“.
„Dobrou noc, Philipe“.
Philip sledoval, jak odcházela a zavrtěl zmateně hlavou. Také cítil tu intimitu, ale
nebylo to nic, co by úmyslně plánoval. Byla prostě tam, téměř hmatatelná. V tuhle
chvíli o ní už měl vědět více, než dosud věděl. Vlastně nevěděl nic, a zjevně by se
nikam nedostal, ani se svým talentovaným mužským šarmem. Zajímala ho,
znepokojovala ho, fascinovala ho. A on rozluští to její tajemství, dřív nebo později.
Zjistí o Rosalii Ascoliové všechno. A to jako úplně všechno.

Pátá kapitola zase v neděli…

Dagmar Valová

Kapitola první ZDE

Kapitola druhá ZDE

Kapitola třetí ZDE

Kapitola čtvrtá ZDE

Článek pro vás napsala:

Redakce Popelky vznikly 14.7.2011 "Rak" tel:721 381 824

Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.

Tyhle taky napsala:

Archiv autora

• Tělo09.09.2024Jak menstruační cyklus ovlivňuj váš výkon při tréninku?
• Komerce18.04.2024Deprese není jenom o antidepresivech: Proč je důležité zabývat se podstatou problému
• Móda03.04.2024Historie parfémů: Od Mezopotámie přes maďarskou královnu a první kolínskou až po Chanel
• Komerce13.02.2024Technické zajištění akcí: Pronájem kvalitní audiovizuální techniky