Dášin nedělníček. Inkognito – erotický román (kapitola jedenáctá)

Návštěvy: 63

PŘÍLOHA NA VÍKEND

Kapitola 11.
V devět hodin tábor výrazně utichl. Těch pár lidí, kteří ještě nespali, se už ukládalo ke spánku. Philip a Fernando seděli u dohořívajícího ohně a tiše spolu hovořili. „Říkal jsi, že sis na něco vzpomněl, Fernando?“ „Myslím, že ano. Svého času jsem pracoval na vinicích v oblasti Marche. Slyšel jsem o chlápkovi, který se jmenoval Sebastian Ascoli a jeho příbuzný se věnoval chovu
koní a vedl jezdeckou školu. Mohlo by to být to, co hledáš?“
„Možná“, Philip hořel zvědavostí. „Abych řekl pravdu, nevím, co vlastně hledám. Jak
se jmenoval ten příbuzný?“
„Myslím, že Antonio. Měl velký podnik a koně byly jeho záliba. Ale potom … se stalo
něco“, odmlčel se.
„Co se s ním stalo?“, naléhal Philip.
Fernando se poškrábal na bradě. „Už je to pěkná doba, co jsem ten příběh slyšel,
mám trochu pomotané detaily. Ten Antonio se dostal do nějakých problémů a hrozilo,
že mu bude zabaven veškerý majetek“.
„A co to byly za problémy“, vyzvídal Philip.
„To bohužel nevím. Ale pamatuju si jednu věc. Ten, kdo ho pošpinil, byl jeho
zaměstnanec. To mě vždycky štvalo, když někdo nedokáže být loajální. Buď u něj
zůstanu, nebo odejdu. Tak to vždycky říkám“.
„Souhlasím s tebou, Fernando. Pokračuj“.
„Toho Antonia nakonec soudili, ale kdybys mě zabil, nevzpomenu si, za co“.
„A jak to dopadlo? Je teď ve vězení?“
„Ne, to si pamatuju dobře. Zemřel“.
„Měl rodinu?“
„Myslím, že ano. Dokonce velkou rodinu“.
„Kdy se to celé stalo?“
„Zhruba asi před pěti, možná šesti lety“.
Philip vstřebával, co mu Fernando řekl. Rosalie mu tvrdila, že její otec zemřel
mnohem dříve, ale bylo to tak? Tohle nebyl žádný důkaz. Připomněl si, že
s Antoniem Ascolim nemusela mít nic společného. Ale kdyby to tak bylo, ze srdce ji
litoval. Příbuzný podezřelý ze zločinu, jistě není vědomí, se kterým by se dalo snadno
žít. A navíc někomu takovému, jako byla ona, zvlášť. To by vysvětlovalo mnohé.
Nechuť hovořit o minulosti a rozhodnutí zůstat v Saint Paul Vence. Pokud pocházela
z rodiny obchodníků, vyrůstala zřejmě v bohatém prostředí. A to by vysvětlovalo její
vznešenost a dobré způsoby. Teď bylo zřejmé, že vyrostla na koňském hřbetě.

71

Obvinění, soudní proces, Rosaliin pobyt u přítelkyně a její rozhodnutí zůstat ve
Francii mohlo klidně zabrat dva roky. A ona v Greenspointu pracovala tři“
„Díky, Fernando“.
„Doufám, že jsem ti pomohl. Hele, ta slečinka se jmenuje Ascoliová, že jo?“ Kuchař
pokynul hlavou směrem ke stanu, ve kterém spaly Rosalie se Sárou.
„Pamatuj, Fernando, je to jenom mezi námi“, připomenul mu Philip.
„Máš moje slovo, šéfe. Spolehni se“.
Philip se ještě asi půl hodiny nervózně procházel kolem tábora, než se rozhodl jít
spát. S touhle informací na Rosalii nemohl, byla příliš citlivá. Přemítal, jestli mu někdy
bude věřit natolik, aby mu ten příběh vyprávěla sama. Přestože byl Philip unavený,
spánek ne a ne přijít. Nemohl přestat myslet na Rosalii. Něco ho k ní nekonečně
přitahovalo. A on už to nepovažoval za nevhodnou slabost. Spíš ten nový rozměr
svého života vítal. Dlouho čekal, aby našel ženu, jako je ona. Také ji přitahoval, nebo
by aspoň mohl, kdyby si to připustila. Jak ji měl bez přílišného mluvení přesvědčit, že
mu na její minulosti nezáleží. Co se stalo předtím, nic neznamená, pokud to
neohrožuje budoucnost. Ještě, než upadl do spánku, si z neznámých důvodů
vzpomněl na otce.
Následující den byl obdobou toho předchozího s tím rozdílem, že pracovali na
severních pastvinách a shromáždili více než pět set zvířat. Rosalie se začínala cítit
velice zkušeně a zdálo se jí, že se změnil i přístup ostatních mužů k ní. Když ji Philip
požádal, aby ho vystřídala na jeho místě, osvědčila se s Rangerem na jedničku. Když
hnali stádo do tábora, Philip se k ní připojil. „Za tuhle práci se platí zhruba padesátka
za den plus jídlo.
„A to platí i pro zelenáče?“ propukla ve smích.
„Ano, pokud ten zelenáč pracuje jako vy“.
„Takže nelitujete, že jste mě vzal sebou“.
„Toho jsem nelitoval nikdy, Rosalie. Nikdy“.
„Lháři“, hodila po něm okem.
„Možná jsem se chvíli rozmýšlel, ale nikdy jsem nelitoval. A už se ani nerozmýšlím“.
Jeho zpověď způsobila Rosalii pocit euforie. Cítila se skvěle. Navíc zítra povedou
stádo na místo jménem Arras Kemp, kde se ti, kdo budou mít zájem, osprchují a
převléknou. Na to se opravdu těšila. Nedostatek hygieny byla jediná věc, která jí
trochu kazila tohle dobrodružství. Jakmile dorazili do tábora, byli vysláni dva poslové,
kteří měli Arras Kemp připravit na příjezd ostatních. Toho večera se k Rosaliině lítosti
nenašla jediná chvilka, kdy by byli s Philipem o samotě.
Následujícího rána osazenstvo tábora vstalo za svítání, opustili tábor a přesunuli se
se stádem blíž k farmě. Rosalie nevěděla, co od noclehárny v Arrasu očekávala, ale
po třech dnech v přírodě jí připadala jako skutečná civilizace. Místo leželo u
průzračné říčky a tvořila ho prostorná ubytovna, ohrada pro koně, veliké výběhy pro
dobytek, větrný mlýn a nádrže na vodu. Kdysi, kdy farma Bennetů byla ještě mnohem
větší, noclehárna v Arrasu sloužila jako celoroční základna, takže tam byly i základní
vymoženosti moderního světa, jako jsou kanalizace, čerpadlo na vodu a generátor
elektrické energie. Do Arrasu dorazili kolem čtvrté hodiny odpoledne.

72

Když zahnali dobytek do ohrad, postarali se o koně a začali stavět tábor. Philip, Sára
a Rosalie si šli prohlédnout budovu. Jedna místnost byla spoře vybavená palandami,
dlouhým stolem a židlemi a elektrickým dvouvařičem. Ze stropu visela na kusu drátu
osamělá žárovka. Budou mít elektrické světlo. Ale největším přepychem tábora byla
koupelna se sprchou. Když Rosalie zahlédla bojler v rohu místnosti, zajásala, že
poteče i teplá voda. V tu chvíli jí to připadalo jako požitkářský zážitek.
„Budeme tady, dokud nepoženeme stádo na farmu“, vysvětloval Philip. „Takže vy dvě
dámy můžete spinkat na postelích“.
„Jen žádné ústupy kvůli pohlaví“, napomínala ho Rosalie se smíchem.
„Jenom několik“.
„Nechej ho, Rosalie“, usmívala se Sára a natáhla se na jednu z paland. „Chlapi by
stejně raději spali venku. Má to svoje kouzlo“.
„Pokud by se pokazilo počasí, mohly byste tu mít společnost“, dodal Philip. „Ale nic
takového se nechystá, takže byste měly mít naprosté soukromí“. Zamířil ke dveřím,
dřevěná podlaha pod jeho kroky rytmicky vrzala. S rukou na klice se ještě otočil.
„Abych řekl pravdu, nevadilo by mi, kdybych se mohl oholit a smýt ze sebe špínu. Až
v koupelně skončíte, dejte mi vědět, ano?“
„Jistě“, přitakala jeho sestra a lenivě se protahovala.
Philip vrhnul ještě naposled záhadný úsměv na Rosalii a zmizel. Ta přešla k další
palandě a svalila se na ni. „A, to je taková balada“.
„Jo, to je“, uchechtla se Sára. „Nejtěžší věc, se kterou se žena při shánění setká, je
předstírat, že jí nechybí pohodlí domova“.
„Myslela jsem si, že se ti to líbí“.
„Ta práce se mi líbí. To, že jsem bez koupelny už ne. Klidně bych se s tebou poprala
o to, kdo si dá sprchu první“.
„To nehrozí, běž ty napřed. Já tu alespoň budu moct delší dobu ležet a těšit se na to,
jaké to bude“.
Sára se převalila a opřela se o loket. „Rosalie, můžeš pro mě něco udělat?“
„Samozřejmě. Co by to mělo být?“
„Myslíš, že by ses večer mohla na chvilku vytratit? Ráda bych přijala pánskou
návštěvu“, pronesla s obavou.
Rosalie se otočila ke zdi, aby přítelkyně neviděla nesouhlas v jejích očích. Kdyby tak
dokázala najít způsob, jak zbavit Sáru zájmu o Dina, jak jí říct, co je ten muž zač.
Bohužel, nemohla.
„Nebojíš se, že se to rozkřikne a dozví se o tom tvůj otec?“
„Ne, podle všeho jsme s Dinem jen přátelé. A nikdo z chlapů by navíc nešel za otcem
sám od sebe, jen kdyby ho o to otec požádal“.
„A co Philip?“
„Pokud by Philip měl nějaké otázky, už by mi je položil“. Sára se odmlčela a pak
řekla. „Líbíš se mu hodně. Znám svého bratra. Dívá se na tebe, jako kdyby hladověl.
A ty bys byla pohár se šlehačkou“.
Rosalie okamžik přemýšlela nad tím, co slyšela a pak se svěřila. „Taky se mi líbí“.

73

„Ať se na místě propadnu, jestli Philip vždycky netvrdil, že jemu se tohle nikdy
nestane. Vždycky si myslel, že kdyby se měl někdy zamilovat, stalo by se mu to už
dávno. Říkala jsem mu, že je hlupák, že se to může stát kdykoli, ale on opravdu věřil,
že se to nestane nikdy“.
„V souvislosti s naším vztahem je přehnané mluvit o lásce, Sáro. Nic takového se
nestalo. Nebo téměř nic“. A pravděpodobně se ani nic nestane, mohla ještě dodat.
Nemohla se zbavit pocitu, že potenciální milostný vztah s Philipem patří do kategorie
vzdušných zámků.
„Vsadím se, že pokud to Philip bude skutečně chtít, něco se stane“, prohlásila Sára.
„On se jen tak lehce nevzdává. Na to je tvrdohlavý jako beran. Ne nadarmo muži
v naší rodině mají za svým jménem „B“, beran“.
Rosalie se rozesmála. „Vážně? A on mi říkal, že to písmeno nic neznamená“.
Když se později Rosalie osprchovala, umyla si vlasy, vyčistila zuby, cítila se jako
znovuzrozená. Byl to báječný pocit, smýt ze sebe třídenní špínu. Z batohu si vzala
čisté džíny, svetr a ponožky. Z kosmetiky toho moc sebou neměla, jen pleťovou vodu
a jelení lůj. Připadala si znovu jako člověk. Seděly právě se Sárou na palandě a
snažily se utřít ručníkem vlasy, když se zvenčí ozval Philipův hlas.
„Jste už oblečené?“
„Pojď dál“, zakřičela Sára.
Nesl si holicí strojek a čisté oblečení. Když vstoupil do místnosti, upřel oči nejdříve na
Rosalii. „Vypadáte báječně“, uznale pronesl a cítil, jak ho polévá horko.
„Díky, docela zlepšení, co?“
Otevřel ústa, aby ještě něco řekl, ale potom si všiml sestřina významně pobaveného
výrazu a vzdal to. „Doufám, že jste mi nechali nějakou teplou vodu. A ještě něco, být
vámi, zůstal bych chvíli uvnitř. Většina chlapů se koupe v říčce a cudnost není zrovna
jejich silnou stránkou“.
„Ale to bychom mohly jít ven, určitě by to byla rozmanitá podívaná“, smála se Sára.
Dveře do koupelny se za ním zavřely. Rosalie slyšela nějaké šustivé zvuky a potom
už jen zvuk tekoucí vody ze sprchy. Napadlo ji, že je to podruhé, během osmi
krátkých dnů, co slyší Philipa se sprchovat. Když o dobrých dvacet minut později
vyšel z koupelny, měl na sobě čisté oblečení, byl hladce oholený a vypadal úžasně.
Náhle zatoužila, aby to nebyla Sára a Dino, ale ona a Philip, kdo bude mít v noci
noclehárnu pro sebe. A nemělo to nic společného se Sářiným vztahem k tomu
odpornému chlapovi.
„Neuvěřitelně báječný pocit“, liboval si Philip. „Můžu tu zahodit ty špinavé věci?“
„Jasně, támhle“, odpověděla Sára a ukázala na batoh válející se v rohu místnosti.
Philip zvedl batoh, nacpal do něj šatstvo a obrátil se na Rosalii.
„Nechtěla byste se projet?“, zeptal se jednoduše.
Projížďka? Pomyšlení na to, že bude muset znovu nasednout na koně, jí nepřipadalo
jako nejlákavější vyhlídka na světě. Ale být o samotě s Philipem ano.
Když viděl její vyděšený pohled, musel se usmát. „Mám na mysli projížďku autem.
Rád bych vám něco ukázal“.
Rosalie okamžik váhala, ale když viděla Sáru, která ji přímo povzbuzovala očima,
souhlasila s námitkou. „Zmeškáme večeři“.

74

„Ne, nezmeškáme“.
Měla tedy z jeho odpovědi za to, že plánovaný výjezd nepotrvá dlouho a najednou
pocítila zklamání.
„Tak dobře“, souhlasila.
„Raději si sebou vezměte bundu“, upozornil ji. „V noci bude docela chladno“.
Vyrazili do slábnoucího denního světla a drkotali se rozbitou cestou, která, zdálo se,
nikam nevedla. Po chvíli ale Rosalie spatřila něco, co zjevně bylo cílem jejich cesty.
Chatu ze světle hnědého dřeva, která splývala s okolní krajinou tak dobře, že skoro
nebyla vidět. Zastavili před domem, který vypadal udržovaně a uklizeně. Rosalie si
všímala několika známek stavebních prací a dospěla k závěru, že stavení musí být
těsně po rekonstrukci, protože vypadalo téměř nově. Otočila se s otázkou v očích na
Philipa, který se ujal slova.
„Tady po přestěhování z Arizony žili původně dědeček s babičkou“ vysvětloval.
Rosalie znovu pohlédla na stavení. „Tohle byl Bertův a Margaretin dům?“
„Ano. Právě ho renovuju. Zanedlouho to bude můj dům. Chci, abyste si ho prohlédla i
zevnitř, ale rád bych vám ukázal ještě něco jiného, dokud je ještě světlo“.
Vystoupili z auta. Philip vzal Rosalii za ruku a vedl ji k místu, zastaveném plotem
z nízkých kůlů, skrývajícímu malý hřbitůvek. „Myslel jsem, že byste ráda viděla tohle.
Je to náš rodinný hřbitov. Zde je pochován Bertram Bennet a Margaret Bennetová“.
Náhrobek byl jednoduchý. Rosalie si zastrčila ruce do kapes od bundy a zírala na to
místo, plná emocí. V krku jí narostl knedlík, když si vzpomněla, jaké změny starý pán
přinesl do jejího života. Peníze, samozřejmě, ale nejen to. Díky Bertovi poznala
Philipa, a i když pořád ještě nevěděla, jestli to je štěstí nebo smůla, musela připustit,
že vnesl do jejího pustého života vzrušení, ať už bylo jakékoliv.
Po několika minutách Philip řekl. „Stmívá se. Půjdeme?“
„Ano“, přikývla.
Otočili se a vydali zpátky k chatě, jejíž obrysy se před nimi rýsovaly v posledních
paprscích zapadajícího slunce. V domě, jak jí Philip vysvětloval, když vstupovali
dovnitř, nebyla zavedená elektřina, jen petrolejové lampy. Philip procházel jednotlivě
místnosti a rozsvěcel lampy. Rosalie ho následovala. Stěny byly vymalované
nedávno a zařízení v koupelně vypadalo nově. Byl to malý domek, obývací pokoj
s malou jídelnou, kuchyňka a dvě ložnice, ale měl své kouzlo. Dlažba na podlaze
byla nádherná a jistě by dnes stála moře peněz. Když se o tom zmínila, Philip ji
překvapil prohlášením, že dlažba je hodně stará, kterou nechal děda přivézt v době,
kdy objevil tohle místo v údolí, kde ještě nebyla jediná zpevněná cesta. Dům nebyl
téměř zařízen nábytkem. V jedné z ložnic stála postel a v obývacím pokoji pohovka a
zdobený krb. V kuchyni byl ještě starodávný kohoutek u dřezu a sporák na dřevo.
„Vy tady hodláte žít?“, zeptala se Rosalie nevěřícně. I když to bylo kouzelné místo,
přece jen bylo trochu primitivní pro život v dnešní době.
„Jistěže ano“, odpověděl Philip a v jeho hlase zazněla pýcha. Zvedl jednu z lamp a
pokynul, aby ho následovala. Zavedl ji zadními dveřmi na dlouhý dvorek, z něhož
třetina byla zastřešená a sloužila jako skladiště. Otevřel dveře a ukázal na několik
velkých beden, které obsahovaly několik nových zařízení.

75

„Už jsem přivezl téměř všechno, co je potřeba zmodernizovat. V zimě je na farmě
málo práce, takže sem po vánocích vezmu pár chlapů, aby mi pomohli. Je tu ještě
zapotřebí udělat hodně práce, ale věřím, že příští léto už budu trávit zde. Potřebuju
něco vlastního. Bydlení s celou rodinou se hodí pro Armana, ale není nic pro mě“.
„No tedy, je tady opravdu soukromí“ přitakala Rosalie, i když měla dojem, že izolace
by byl výstižnější výraz.
Vrátili se nazpět do domu a Philip postavil lampu na malý kuchyňský stůl. „Určitě si
myslíte, že tady lišky dávají dobrou noc, ale není to tak zdaleka, jak to vypadá.
Silnice pod domem vede přímo na farmu a cesta trvá pouhých deset minut. Posaďte
se, obstarám nám něco k jídlu“.
„My budeme večeřet tady?“
Přikývl. „Mám zde obrovské zásoby, někdy tu pracuju několik dní v kuse. Mám tu
spoustu petroleje a tekoucí vodu. Připouštím, že pokud chci teplou, musím si ji ohřát,
ale to mi nikdy nevadilo. Asi bych tu dokázal žít, kdyby to tu bylo jako teď …., vyjma
elektřiny, samozřejmě. Nebude to tak, ale dokázal bych to“.
Rosalii připadalo úžasné, že muži jako je Philip, muži zvyklému na to nejlepší
z nejlepšího, by se líbil návrat k naprosto základnímu způsobu života. Zdálo se, že se
o něm dovídá něco nového. Posadila se ke stolku a prohlížela si obrovská kamna,
zdobený pozůstatek minulosti.
„Vy víte, jak takovou věc používat?“
„Sporák? To sice ano, ale kamna se nedají vypnout a zapnout jako elektrický nebo
plynový hořák. Trvá to déle a je k tomu zapotřebí hodně trpělivosti. Produkuje to teplo
a kouř. Myslím, že přesně tohle měla babička na mysli, když mluvívala o otročení u
plotny“. Ukázal na propan-butanový vařič, který se používá při táboření. „Většinou
používám tohle. Nevařím tady žádné kulinářské speciality“. Otevřel dvířka skříňky na
nádobí, vytáhl konvici na kávu a naplnil ji vodou ze starodávného kohoutku. Rosalie
si pomyslela, že až odjede z farmy, bude buď závislá na silné černé kávě, anebo ji
nebude moci do konce života ani vidět. Připadalo jí fascinující sledovat Philipa při
práci. Zatímco čekal, až se začne vařit voda, prohlížel si nálepky na konzervách
vyskládaných ve spíži. Vybral tři z nich a otevřel je kapesním nožem. Když byla káva
hotová, vyklopil obsah dvou konzerv do jedné pánve a obsah třetí do druhé a postavil
je na vařič. „Večeře bude za pět minut“, prohlásil. „Specialita šéfkuchaře“.
Ukázalo se, že specialitu představuje španělská, divoká rýže s vídeňskou omáčkou.
Bylo to naservírováno na dvou talířích pro jedno použití. A Rosalie se jenom
podivovala, jak to jídlo bylo dobré. Vrcholem celé večeře byly zelené fazolky, první
zelenina za poslední dny.
„Jaké to je?“, zeptal se po chvíli.
„Vynikající, moc jsem si pochutnala“.
„Skutečně? Neříkáte to jenom tak?“
Zavrtěla hlavou. Ne, je to opravdu moc dobré. Nedodala však, že by jedla cokoliv, i
kdyby to bylo jediné, co bylo k mání. „Je to neobvyklá kombinace. Jak jste na to
vlastně vůbec přišel?“
„Nutnost. Jednou v létě jsem pracoval dlouho do noci a dostal jsem hlad. Tohle bylo
jediné, co jsem tu měl. Ukázalo se, že to nechutná vůbec špatně“.

76

„Strávil jste tady hodně času?“
„Poslední dobou ne, ale až skončí shánění, budu mít čas to tu konečně pořádně
vybavit, aby to bylo k žití“.
„Jak dlouho už na tom pracujete?“
„Asi dva roky. Když jsem začal, byla to hrůza. Děda to postavil a nějakou dobu zde
s babičkou žili, než se přestěhovali k nám na farmu. Od té doby to postupně chátralo.
Před časem tu žil jeden z našich předáků, ale byl svobodný a moc o to nepečoval“.
„Jsem ráda, že jste mě tady provedl. Zřejmě vám to tady vyhovuje“.
„To ano. Zajímalo by mě, zda by to tu vyhovovalo i někomu jinému“.
„Někomu jinému?“, zpozorněla.
„Nemám v úmyslu strávit zbytek života sám, Rosalie. Chtěl bych vědět, jestli by zde
dokázala žít žena a být tady šťastná. Třeba vy. Myslíte, že byste mohla?“
Rosalie původně zvedala hrnek s kávou. Teď ho však postavila zpátky, aniž by se
napila. Zkoumala černou tekutinu a hledala v sobě lehký tón. „Och, já myslím, že
bych mohla …., tedy za určitých okolností“.
Philipovy oči ji přes stůl propalovaly. „A co by ty určité okolnosti měly představovat?“
„Musela bych tady, nebo kdekoli jinde na světě žít s tím pravým mužem. To chce
většina žen, nemyslíte?“
„Popište mi, jak by ten pravý muž měl vypadat“.
„To nejde“, couvala.
„Proč? Ještě jste ho nepotkala?“
Rosalie otevřela ústa, a potom je zase rychle zavřela. Sevřela prsty kolem hrníčku a
stiskla tak silně, že by ji vůbec nepřekvapilo, kdyby se rozpadl. Nadechla se a snažila
se zadržet dech. Toužila být s ním o samotě, ale teď, když byli daleko od okolního
světa, se cítila trapně a nejistě. Připadala si jako na první schůzce s mužem. Philip
z ní nespouštěl oči. Jeho blízkost ji rozrušovala stejně jako jeho její, a to vědomí mu
rozproudilo krev v žilách. Rozvážně se nahnul přes stůl a odtrhl jí prsty od hrníčku.
Vzal ji za ruku a zatáhl, nejprve lehce a potom naléhavěji. Rosaliiny zářivé oči se
rozšířily údivem, když ji bez námahy zvedl ze židle a podél stolu přitáhl k sobě.
Posadil si ji na klín a objal ji. Přitiskl si ji k sobě a horoucně ji políbil na krk.
„Ve skutečnosti“ …., mumlal a ovíval její kůži horkým dechem, „jsi ho už potkala.
Přiznej si to“, naléhal.
„Philipe“, zašeptala hlasem, který vůbec nezněl jako její, „je to bláznivé, vždyť se
skoro neznáme“.
„Ale, Rosalie, ušetři mě té otřepané povídačky. Jak dlouho trvá, než dva inteligentní
dospělí lidi zjistí, že byli stvořeni jeden pro druhého“.
„Já …, nevím. Určitě víc než týden“.
„Osm dní“, opravil ji.
„To není příliš dlouhá doba, Philipe, ne ….“
Záplavou rychlých polibků na krk a spodní stranu brady ochromil její smysly. Jedna
jeho ruka jí přejela po zádech k boční straně ňader, kde na chvíli dráždivě spočinula,
pak pokračovala přes pas, obkroužila křivku jejích boků a zastavila se na stehně.
Jeho ústa sledovala oblouk její brady, laskala ušní lalůčky, líbala tváře a nakonec se
zmocnila jejích rtů.

Jedenáctá kapitola zase v neděli…

Dagmar Valová

Kapitola první ZDE

Kapitola druhá ZDE

Kapitola třetí ZDE

Kapitola čtvrtá ZDE

Kapitola pátá ZDE

Kapitola šestá ZDE

Kapitola sedmá ZDE

Kapitola osmá i devátá ZDE

Kapitola desátá ZDE

Článek pro vás napsala:

Redakce Popelky vznikly 14.7.2011 "Rak" tel:721 381 824

Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.

Tyhle taky napsala:

Archiv autora

• Komerce18.04.2024Deprese není jenom o antidepresivech: Proč je důležité zabývat se podstatou problému
• Móda03.04.2024Historie parfémů: Od Mezopotámie přes maďarskou královnu a první kolínskou až po Chanel
• Komerce13.02.2024Technické zajištění akcí: Pronájem kvalitní audiovizuální techniky
• Ranní kávy18.10.2023Demystifikování cen letenek – jak najít nejlepší nabídky kdekoli?