inkognito
Společnost

Dášin nedělníček. Inkognito – erotický román (kapitola šestá)

0 Shares

PŘÍLOHA NA VÍKEND
Asi po hodině cesty po dálnici směrem k hranicím s Belgií se před nimi rozprostřelo údolí Pařížské pánve, zalité odpoledním sluncem. Obklopila je travnatá pláň. Zářící slunce vrhalo růžové a červené stíny po ježatých vrcholcích hor, které se rýsovaly na obzoru. Vzduch prosycovala opojná vůně dřeva. Ticho a prostor byly děsivé. Cítila se jako na konci světa. Tady si pokojně skotačila vysoká, dobytek se líně loudal a koně se v poklidu pásli.

Tohle údolí poblíž pohoří Arden bude jistě perfektním úkrytem před
světem, než se vzrušení kolem Bertovy poslední vůle uklidní.
Rosalie se po očku podívala na svého spolucestujícího. Philip trval na tom, že bude
řídit, což přivítala velmi ráda. Cesta proběhla bez problémů a přerušila ji jenom
zastávka na oběd v Dijonu. Uvědomila si, že strávila společně s ním víc času
v jednom kuse než s kýmkoli jiným za posledních pět let. Přesto pro ni byl stále
jakousi hádankou.
Včera byl zvědavost sama, zatímco dnes jí připadal normální, nezaujatý, ba dokonce
vzdálený. Konverzace se během jízdy ani jednou nestočila na osobní věci.
Přemýšlela o intimní náladě včerejšího pozdního večera a dospěla k závěru, že si to
jen snad představovala. Dnešek neměl s intimitou vůbec nic společného. To bylo
vlastně dobře, ulevilo se jí. Ale přesto to bylo nečekané.
Potají ho pozorovala. Ráno, když vyšla z pokoje, překvapil ji. Místo drahého oblečení
měl na sobě vybledlou modrou košili, sešlapané vysoké boty a nejvíc ošoupané
džíny, jaké kdy viděla. Když se zmínila o jeho oblečení, jenom se usmál a řekl.
„Tohle jsem opravdu já. Včera jsem cestoval, inkognito“.
Vypadal jako někdo, kdo se nechá najímat na práci na venkově. Až na to, že byl
ještě přitažlivější. Jeho ošoupané oblečení ještě více podtrhovalo jeho drsný, ale
pěkný vzhled. S námahou obrátila oči ke krajině, která ubíhala za oknem auta. Philip
náhle přibrzdil a odbočil z dálnice. Po několika kilometrech zahnul a pokračoval podél
ohrady s dobytkem a dojel k železné bráně s obrovskou cedulí, na níž bylo psáno
výrazným písmem Farma De Lorette, Dvojité B. Její pozornost přitáhl obrázek před
očima. Farmu tvořila skupina budov na východ od silnice. Byly tam stodoly, stáje,
ohrady pro zvířata a všechny ostatní parády pro moderní farmu. Obytným domem
byla rozlehlá bíle natřená hacienda situovaná uprostřed malého hájku.
„Ach, to je nádhera“, téměř vykřikla nadšením.
„Děkuji“, řekl Philip, ale znělo to překvapeně.
„Ne všechny farmy nejsou tak pěkné“, pronesla s obdivem, potom se zarazila nad
tím, co řekla. „Jako malá jsem často jezdívala na turistickou farmu. Byla taky krásná,
ale jako ozdoba, nebyla tou opravdovou, jako je ta vaše“.
„Tak to není náš případ. Tady se tvrdě pracuje, žádné kudrlinky. Rádi děláme věci
ještě po staru. Ono staré tradice vymírají, ale u nás to tak není. V dohledné době se
tady nic tak měnit nebude. Nadmořská výška, podnebí, půda a díky tomu všemu je
tahle část země pro naši farmu tak výhodná“.
„Jak velké to tady je?“, zajímala se.
„Ne tak, jak bývalo, ale pořád ještě zabíráme úctyhodnou plochu. Jsou zde největší
soukromé pastviny v téhle oblasti. Moje rodina si tuhle půdu dokázala udržet“.

30
Philip zahnul na příjezdovou cestu k domu. Uprostřed dvora vesele bublala fontána,
okolo ní stály obrovské květináče s červenými a bílými pelargoniemi. Dva psi
štěkotem oznamovali jejich příjezd. Ve chvíli, kdy Philip zaparkoval vedle dodávky,
vyšel muž v uniformě. „Jorge se postará o vaše zavazadla. Pojďme dovnitř,
představím vás matce“.
Zařízení domu ji překvapilo. Rosalie sice nevěděla, co čekala, možná něco víc, sama
nevěděla, co se mělo podobat skutečné farmě. Tohle místo však bylo jiné, skoro
stejně elegantní jako Greenspoint. Klenby a vyřezávané dveře dokreslovaly ráz
haciendy. Rosalii zaujal obrovský lustr v jídelně a obývací pokoj s nádhernými
starožitnostmi.
Philip ji pobídl, aby ho následovala a vedl ji chodbou do prostorného, sluncem
prozářeného pokoje s okny od podlahy až ke stropu a nábytkem s pestrými potahy.
Vše doplňovaly nejrůznější rostliny. Celá místnost vyzařovala teplo a křičela, tohle je
domov. Žena, která seděla na pohovce u jednoho z oken, vstala, když vstoupili. Byla
štíhlé postavy se stříbrnými vlasy a velice ženská, i když na sobě měla kalhoty a
jednoduchou bílou košili. V něčem Rosalii připomínala její matku. Tato žena byla
nepochybně zodpovědná za eleganci tohoto místa.
„Ahoj drahoušku. Jsem ráda, že jsi zpátky“, pozdravila Philipa.
„Maminko, rád bych ti představil Rosalii Ascoliovou. Rosalie, to je moje matka Celine
Bennetová“, vzájemně obě ženy představil.
„Těší mě, Rosalie. Vítejte u nás“.
„Děkuji, paní Bennetová. Máte to tu krásné“.
„Je od vás pěkné, že to říkáte, drahoušku“. Celine se otočila k synovi. „Otec je
v Summerfeldu. Máš za ním přijet, hned jak se vrátíš“.
Philip přikývl. „Hned, jen zabydlím našeho hosta“.
„Možná bys měl jet hned“, prohlásila Celine rozhodně. „Víš, jaký otec je“ a zavedla
Rosalii do pokoje sama.
„No …, možná máš pravdu“, Philip pohlédl omluvně na Rosalii. „Příčí se mi odcházet
a nechat vás tu“, povzdechl sklíčeně.
„To nevadí“, řekla, i když to nebyla pravda. „Jen dělejte své povinnosti“.
„Obědvali jste?“, vložila se do hovoru Celine.
„Ano, zastavili jsme se v Dijonu. Raději pojedu, když mě otec potřebuje“, poklepal
Rosalii po paži. Zatím na shledanou“.
Odešel. Když utichl rytmus podpatků jeho bot v chodbě, Rosalie si připadala
najednou opuštěná. Otočila se k Philipově matce a vykouzlila důvěryhodný úsměv.
„Pojďte, Rosalie“, pobídla ji Celine. „Ukážu vám pokoj pro hosty, kde budete bydlet“.
Dům byl postaven ve tvaru písmene U kolem příjezdového dvora. Všechny ložnice
měly výhled tím směrem. Když procházely halou, zastavila se a obdivovala skupinu
portrétů visících na zdi. Když Celine viděla její zájem, začala jí vysvětlovat. „Tohle je
můj manžel, tohle Bert a jeho otec. Škoda, že nemáme portrét prvního Benneta.
Jednou tady bude viset i Armanův a Philipův portrét. Muži klanu Bennetů se dávají
podle tradice malovat v den svých padesátých narozenin“.

31
Rosalii napadlo, proč tam nejsou také portréty žen, ale nezeptala se. „Bert byl takový
velmi distingovaný muž“, poznamenala při pohledu na obraz svého starého přítele.
Muži, kterého jsem znala, se moc nepodobá“.
„Ano. Když byl mladší, budil úctu. Když jsem ho poprvé spatřila, člověk se ho
zpočátku bál. Jak dlouho jste ho znala, Rosalie?“
„Moc dlouho ne, ani ne rok“.
„Divné“, mumlala si Celine potichu. „Ale Bert byl velice nepředvídatelný. Nikdy jsme
nevěděli, co od něj máme čekat. Od smrti své ženy se hodně změnil“.
„Škoda, že jsem ji neznala. Bert o ní pořád mluvil“.
„Ano. Byla to krásná žena, tak jemná a kultivovaná. Byla pravým opakem Berta.
Tudy, prosím, Rosalie“, nasměrovala ji chodbou. Zavedla Rosalii do třetích dveří na
dlouhé chodbě, která spojovala ložnice. Pokoji pro hosty dominovala postel
s nebesy, nad níž visela tapisérie. Na podlaze vedle obrovského křesla stála
bronzová váza se sušenými květy a na leštěném ořechovém stolku několik kousků
starožitného porcelánu. Pokoj jako celek vypadal příjemně a útulně.
„Kouzelné“, zvolala Rosalie.
„Myslím, že se tu budete cítit dobře“, pronesla Celine se spokojeným úsměvem.
„Támhle je vaše soukromá koupelna“.
„To je skvělé a předem děkuji. Doufám, že nebudu vaši pohostinnost zneužívat příliš
dlouho, paní Bennetová“.
„Myslím, že doba vašeho pobytu bude záviset na Buckovi, drahoušku“, prohlásila
Celine pevným hlasem. „On je v této otázce velice neoblomný. Všem nám zakázal
mluvit s kýmkoli o Bertově závěti. Viola a já jsme musely zrušit několik schůzek,
abychom se vyvarovaly případným otázkám“.
„Viola?“
„Moje snacha, Armanova žena“, pousmála se Celine. „Večer budete se všemi členy
rodiny seznámena“.
Rosalie si byla vědoma své trapnosti v této domácnosti. Měla pocit, že by se měla
omluvit. „Moc se omlouvám za všechny problémy, které jsem vám způsobila. Ale
nebylo v mé moci tomu nějak zabránit, to mi věřte“.
Celine odehnala omluvy mávnutím ruky. „Tím se netrapte, má drahá. Důležité je,
nechat Bucka, aby dělal, co uzná za vhodné. Postará se o všechno, tak je to
vždycky. A teď se obávám, že vás budu muset opustit. Jsem objednaná ke kadeřnici
v Lille a už musím běžet. Jsem si jistá, že za vámi přijde moje dcera Sára, hned jak
se dozví, že jste přijela. Bude mít radost, že si může s někým povídat. Ona a Viola
mají jen málo společného“.
Philipova matka ji přejela uznalým pohledem. „Zajímalo by mě, proč moje dcera
nevypadá v džínách stejně žensky jako vy, Rosalie. Sára je opravdu atraktivní dívka
s pěknou postavou, ale vždycky vypadá, jako by právě slezla z koně. Asi to je tím, že
je to většinou pravda“, zasmála se Celine. „No Rosalie, doufám, že se tu budete cítit
jako doma. Maria a Tina jsou vždycky po ruce, takže kdybyste cokoliv potřebovala,
obraťte se na ně“.
Rosalie odhadla, že Maria a Tina jsou zřejmě služebné v tomto domě. „Moc děkuji,
paní Bennetová.

32
Celine ještě jednou obhlédla pokoj, a pak za sebou zavřela dveře a odchvátala
z místnosti na chodbu.
Rosalie chvíli jen tak zírala do zdi, potom se posadila do křesla u okna. Tak jsem
tady, řekla sama sobě. Co teď? Celiino vřelé přivítání nijak nezmírnilo její rozpaky.
Připadala si jako vetřelec a plně očekávala, že se k ní tak Bennetovi budou chovat.
Nemohla se tu cítit jako doma a doufala, že její zdejší pobyt nebude trvat dlouho. Co
bude, proboha dělat po celý zbytek dne? A co teprve zítra, pozítří? Absurdní situace.
Jak tak seděla a přemýšlela o svém nesmyslném exilu, ozvalo se zaklepání na
dveře. „Dále“, zvolala a do pokoje vstoupili dva lidé. Jeden z nich byl muž v uniformě,
kterého Philip nazýval Jorgem a nesl její zavazadla. Postavil kufry u nohou postele,
plaše se usmál, zamumlal cosi španělsky a zmizel. Druhým návštěvníkem byla dívka,
kterou Rosalie odhadovala na dvacet let. Byla opálená, zdravě krásná a měla na
sobě džíny, károvanou košili a na nohou kovbojské boty.
„Ahoj Rosalie, já jsem Sára Bennetová“, spustila přátelským tónem.
Rosalie se rozzářila. „Philipova sestra“.
„A … ano, sestra Philipa a Armana, Buckova dcera. Můj život v kostce“, zasmála se.
Přešla přes pokoj a posadila se na postel čelem k Rosalii. „Matka měla strach, že si
nejdřív nebudeš schopná říct, co chceš. Neboj se. Tohle je velice neformální
domácnost“.
„Děkuju. Ale připadám si tu nesvá, když uvážím okolnosti, které mě sem přivedly“.
„Ano, to si dovedu představit, ale z toho se doufám dostaneš, velmi rychle“. Sára se
opřela o loket. Rosalie si všimla, jak moc se podobala Philipovi. Byla vysoká, štíhlá,
měla bratrovy tmavé vlasy a kouřově zbarvené oči. A stejně z ní vyzařovala přátelská
povaha, která se zdála příznačná pro lidi žijící v otevřené krajině a slunečném
podnebí. Až doteď byli všichni Bennetové překvapivě otevření. Zajímalo ji, zda
takový bude i zbytek rodiny. Pokud ano, mohl by zdejší pobyt nakonec být docela
příjemný.
Čestně“, pokračovala Sára, „tahle záležitost je nejdobrodružnější věc, která se tu
stala a pěkně členům rodiny zamotala hlavu. Jak ses seznámila s dědečkem?“,
zajímala se.
Rosaliino vyprávění o jejím vztahu k Bertovi Sáru velmi pobavilo. „To je neuvěřitelné“,
smála se. „Vsadím se, že z toho, jak nikomu neřekl, kdo je, měl ohromnou legraci.
Děda měl trochu podivínský způsob humoru. Byl to můj nejmilejší člověk na světě.
Tvrdě pracoval na tom, aby vypadal drsně, ale měl srdce z cukru“. Sára se podívala
s nadějí na Rosalii. „Co si myslíš o Philipovi?“
„No …, řekla bych, že je milý“, odpověděla Rosalie, avšak otázka ji docela zaskočila.
„Opravdu? Pokud si to opravdu myslíš, jsem ráda. Někdy se totiž chová jako ostnatý
drát, ale to je proto, že jakožto Bennet musí tvrdě pracovat. A někdy je to opravdu
dřina, to mi věř. Ale kdyby bylo po jeho, Philip by nejraději strávil zbytek života tady a
přenechal všechny ty ostatní věci tátovi a Armanovi, které jak se zdá, obchod a
finance baví“, Sára se uchechtla. „Philip strašně zuřil, když ho otec poslal do hotelu,
aby zjistil, co za tím vším vězí. Ale vsadila bych se, že když tě uviděl, změnil názor.
Oba moji bratři měli vždycky slabost pro krásné ženy“, prohodila.

33
Rosalie se usmála, nejenom komplimentu, ale i Sářině upřímnosti. „Je Viola hezká?“
„Ano, svým způsobem. Pochází z jedné z nejbohatších rodin. Ale, což nechápu, líbí
se jí být Bennetová. Uvidíš sama, co tím myslím, až ji poznáš. Viola je dost hezká,
ale má kolem sebe takovou krustu, že mi vždycky připomíná páva. Ale je to asi víc
moje než její chyba. Rosalie, dovedu si představit, že nejsi nadšená tím, že musíš být
tady. No, takže je na mně, aby ses tu neunudila k smrti. Tahle farma je z velké části
chlapský svět. Proto tady není moc věcí, které by se daly dělat, pokud tě náhodou
nezajímá dobytek. To je taky důvod, proč matka a Viola jsou takoví společenští
motýli. No, třeba bych tě mohla v rychlosti provést po farmě. Tím bychom mohly zabít
nějaký čas, než bude večeře“.
„To zní skvěle. Ale nechci tě zdržovat od povinností“.
„Nebudeš. Dnes odpoledne nemám nic, co by bylo nutné potřeba udělat. Umíš jezdit
na koni?“, zeptala se Sára.
„Nevím, snad ano. Je to dlouho, co jsem na koni seděla“.
Sára pohlédla na hodinky. „No, možná bychom raději měly jet autem. Stihneme toho
víc“, nakonec usoudila.
„Mám tady auto, můžeš řídit“, nabídla se Rosalie.
Ale když Sára spatřila její auto, zamračila se. „Některé zdejší cesty jsou pěkně
děravé. Raději bychom měly jet něčím odolnějším“.
Vybrala jedno terénní auto a jela s ním rychlostí, při které se Rosalii chvílemi
zastavovalo srdce, a děkovala bohu, že její ubohé autíčko bylo ušetřeno takového
zacházení. Farma byla rozlehlá, protkaná cestami jak z asfaltu, tak i prašnými
výmoly. Překvapivě sledovala Sáru, že nijak neuznávala rozdíly v kvalitě cest a hnala
auto pořád stejně rychle. Pohled, zvuky a vůně farmy v Rosalii vyvolaly, jak bolestné,
tak i šťastné vzpomínky na domov Místo, kde žila, které tolik milovala. Nechápala,
proč se všemožně snažila pryč. Možná proto, aby si to uvědomila. Její útěk z domova
byl její životní omyl. Na druhou stranu se dokázala osamostatnit, a za to byla na sebe
hrdá. Každopádně jí chyběla rodina a místo, kde se narodila a žila. Slíbila si, že
nebude trvat dlouho a vrátí se domů, do svého rodného městečka. Tato farma nebyla
obyčejná, byla neuvěřitelně velká. Nedala se srovnat s farmami, které znala v okolí
svého domova.
„Páni, to jsou všechny pozemky vaší farmy? Ztratila ses tady někdy?“, zeptala se.
„Proboha, ne“, odpověděla Sára. „Znám tu každý metr. Nikdy jsem nežila jinde,
pokud se nepočítá pobyt na koleji. A i tehdy jsem sem jezdila téměř každý víkend.
Prostě jsem nikdy nebyla schopná být tak dlouho pryč“.
„A proto jsi pořád tady. Chci říct, že většina žen tvého věku už nebydlí u rodičů,
vdává se, má práci ve městě a tak“.
„Farmaření je jediná věc, kterou jsem kdy chtěla dělat“, řekla Sára prostě. „Studovala
jsem na vysoké zemědělské“.
„Já vím. Philip mi to říkal“.
„Opravdu? A co ti ještě říkal?“
„Že jsi nejlepší ošetřovatelkou zvířat“.
Sára vypadala, že ji to velmi potěšilo, což Rosalii přivedlo k podezření, že Philipův
názor pro jeho sestru hodně znamená.

34
„Bude to tak. Nechal by si vyříznout jazyk, než aby mi to pověděl, ale je to pravda.
Dokážu to, co kterýkoli muž tady. A většina z nich to moc dobře ví. Nedovedu si
představit, že bych někdy měla žít jinak. Ve městě nevydržím déle než pár dní. Cítím
se tam jako ve vězení“.
„Hodláš tu zůstat napořád? Vždyť jsi tvrdila, že farma je mužský svět“.
„To ano. Dokážu žít v mužském světě. Alespoň v tomhle ano. Nevím, co budu dělat.
Většinu času o tom nepřemýšlím. Od té doby, co jsem dokončila školu, jsem docela
spokojená. Žiju ze dne na den“.
„Docela spokojená?“ Rosalie se pokusila vzpomenout, kdy naposledy potkala
někoho, komu stačilo být spokojený jen docela. Zdálo se jí, že v téhle době každý
hledá absolutní štěstí. Jedno měly se Sárou společné. Ona taky žila pro přítomnost a
nedělala si žádné velké plány do budoucna.
Cesta, po které jely, náhle končila. Sára zastavila a vypnula motor. Rosalie se
rozhlédla v domnění, že jí Sára chce něco ukázat, ale netušila, co by to mělo být,
protože kam až oko dohlédlo, nebylo nic než tráva, obloha a hory na obzoru. Tázavě
pohlédla na ženu za volantem.
„Nebude ti vadit malé zastavení? Mám se tady s někým sejít“, zeptala se Sára.
Rosalie pokrčila rameny. „To je v pořádku“, řekla a pomyslela si, že je podivné, si na
takovém vzdáleném místě dávat s někým schůzku.

images 7

Sára ukázala do dálky. „Támhle přijíždí“. Rosalie pohlédla směrem, který Sára
naznačila. Za malou vyvýšeninou se objevil osamělý jezdec. Chvíli ho lhostejně
pozorovala, ale když se přiblížil, najednou ztuhla. To není možné, určitě ji klame zrak.
To přece nemůže být pravda. Ale když uběhla další minuta, byla si jistá, že ji zrak
neklamal. Nebude potřebovat, aby jí Sára představovala muže, který se k nim blížil.
Poznala ho okamžitě. Dino Baldini.
Rosalii se sevřel žaludek. Před lety unikla své minulosti a nechala ji za sebou. Ale
jenom si to myslela. Ta nejhorší část její minulosti se k ní teď jako blesk z čistého
nebe blížila.

Jako krutá ruka osudu je poslala v tu samou dobu na totéž místo. To
přece nemůže být pravda, přemítala horečně. Minulost se jen tak bez varování
vrátila…… Potom Dino se zastavil u nich, a ona věděla, že může. Hned si jí nevšiml.
Využila toho a pečlivě si ho prohlédla. Moc se od té doby nezměnil. Možná vypadal
trochu starší, ale to bylo všechno. Pořád to byl po čertech pěkný chlap. Jaká škoda,
že takový bezzásadový mizera musí být tak přitažlivý.
Dino ji konečně spatřil. Oči se mu rozšířily údivem a z obličeje se mu ztrácela barva.
Zíral na ni, totálně šokovaný. Jeho omráčený výraz Rosalii pomohl překonat vlastní
překvapení. Vypadal jako by ho někdo nakopl do žaludku. Určitě si myslel, že ona
bude zničená a nejnešťastnější a tak dále, usoudila s notnou dávkou zlomyslnosti.
Sára otevřela dveře a vystoupila z auta. „Pojď, Rosalie“, zavolala přes rameno. Dino
stál a pořád civěl na Rosalii, která vystupovala. Sára nezaregistrovala podivné napětí
ve vzduchu. Oči jí jenom zářily, když Dinovi vlastnicky ovinula ruku kolem pasu a
obdivně k němu vzhlédla.
„Dino, seznam se s mou novou přítelkyní. Nějakou dobu bude u nás bydlet, takže
bych chtěla, abyste byli přáteli. To je Rosalie Ascoliová. Rosalie, to je Dino Baldini“

35
Rosalie, která stála několik kroků od nich, se opovržlivě pousmála. „Těší mě“, řekla
prkenně.
Dino strnule dokázal zvednout ruku a dotknout se ukazováčkem klobouku. „Dobrý
den“, jeho hlas vůbec nezněl pevně.
„Rosalie je ze Saint Paul Vence“, vysvětlovala Sára. „Pracuje tam v našem hotelu. Je
tady protože ….,“, zarazila se. „No, to je dlouhá historie. Povím ti to později. Jak jsem
řekla, chvíli tady u nás pobude. Proto bude na nás dvou, aby se cítila dobře“.
„Jasně“, zamumlal Dino a konečně odvrátil skelný pohled od Rosalie a pokusil se
usmát konečně na Sáru. „Čekáte dlouho?“
„Ne, právě jsme přijely. Ukazovala jsem Rosalii naši farmu. Jak ses měl ty?“
„Hora práce, jako vždycky. Poslouchej, Sáro, nerad utíkám, ale našli jsme pár telat,
které potřebovaly ošetřit. Chlapi je vzali dolů na ošetřovnu. Raději bych na ně měl
dohlédnout. Nejsem si jistý, jestli ví, co dělají“.
„Aha. Chceš, abych tam jela s tebou? Jsem nejlepší amatérský veterinář“.
„Myslím, že to nebude nutné. Nemůžeš přece opustit svou“, opět se zarazil,
„přítelkyni“, připomenul.
Sára ustoupila, přikývla a vypadala hrozně zklamaně. „No, myslím, že Rosalie a já
bychom se měly vrátit pomalu domů. Uvidíme se večer?“
„Pokusím se“, odpověděl váhavě.
„V deset hodin?“
„Dobře“. Dino se podíval na Rosalii, aniž by jí pohlédl přímo do očí. „Těšilo mě. Zatím
na shledanou“, zamumlal.
Krátce přikývla, ale neodpověděla. Nedokázala se ještě vzpamatovat z šokujícího
setkání tak rychle jako Dino, Ale ona nebyla tak zvyklá na podvádění, jako byl on.
Dino přátelsky poklepal Sáru po rameni a odcházel. Sára si omluvně povzdechla.
„Tolik jsem chtěla, abyste se seznámili. Určitě by se k nám přidal, ale má hodně
práce. Obávám se, že na něm visí celý chod farmy. Philip říká, že Dino je tím
nejlepším mužem, který tady pracuje. Na takového pracanta už jen tak nenarazí“.
Naštěstí, myslela si Rosalie sarkasticky. Tak okouzlující, hezký, nebezpečný Dino se
opět vrátil ke svým ďábelským trikům. Chtěla před tím prohnaným lovcem věna Sáru
varovat, ale nemohla to dost dobře udělat, aniž by musela odhalit události ze své
minulosti, do kterých nikomu nic nebylo. A navíc ze Sářina rozzářeného obličeje
soudě, ta dívka už byla stejně ztracená. Asi by jí ani nevěřila. Jak ten Dino mohl tak
lehce získat přízeň jiných? Potom si vzpomněla sama na sebe, jak se rozhádala kvůli
němu s rodinou a hned znala odpověď. Přesto byla zvědavá, jak se Dino mohl dostat
až k nim na farmu. Takový jako on, nikdy se do žádné opravdové práce nevrhal.
Jakmile se vrátily do auta, zeptala se.
„Když je tak těžké najít takový druh lidí, jak jste ho tedy našli?“
„My jsme ho nenašli. On našel nás. Dříve pro někoho pracoval, ale majitel farmy se
dostal do nějakých problémů. Tak se příležitostně nechával různě zaměstnávat, až
přišel k nám. U nás se mu zalíbil tradiční způsob práce“.
Ne, hledal místo, kde by našel svobodnou dceru bohatého farmáře, přeložila si
Rosalie sama sobě. Dino byl chytrý, ale ne tolik, aby změnil svůj styl.

DINO

36
Zničeně se svezla do sedadla pro spolujezdce a zabouchla dveře. Další místo
bohaté rodiny, další dcera, další zamilovaná žena. Znala Sáru pouze pár hodin, ale
už ji měla ráda. Sára si Dina rozhodně nezasloužila, dokonce žádná si ho
nezasloužila. Rosalie by Dina nepřála ani nejhorší nepřítelkyni. Ale nemohla s tím nic
dělat. Záležitosti Bennetů se jí netýkaly. A Sára byla koneckonců dospělá žena, která
se o sebe umí postarat. Dino má asi teď plnou hlavu starostí, což Rosalii trochu
uklidnilo. Přemítal, zda ho odhalí ona stejně, jako to tehdy před lety udělal Samuel
Graves. Při pomyšlení, že by Dino spadl opět do stejné jámy, se Rosalie málem
rozesmála.
„Je to mezi tebou a Dinem vážné?“, zeptala se nenuceně.
Sára nastartovala a otočila auto. „Ne tak vážné, jaké to doufám bude“, usmívala se.
„Je tady samozřejmě pár problémů. Existují zde určitě kasty, které mě a Dina staví
na opačné konce společenského žebříčku. Ode mě a Philipa, se jakožto od
Bennetových očekává, že si najdeme odpovídající partnery, jako to udělal Arman,
starší bratr. Ale doufám, že Dina všichni považují za hodně dobrého, že to nebude
tak nemožné“.
„A co si o něm myslí Philip?“, snažila se zjistit Rosalie.
„Philip? No, pochybuju, že si o něm něco myslí, kromě toho, že je to neobyčejně
dobrý předák. Doufám, že časem se v téhle záležitosti z Philipa stane můj spojenec.
Otec mínění a názorům obou bratrů naslouchá víc, než je ochoten přiznat“.
Sára se vzpamatovala a vrhla na Rosalii zmatený pohled. „Ani nevím, proč se s tím
vším svěřuju. Víš, nikdo o mně a Dinovi neví, zatím. Ráda bych, aby to tak zůstalo“.
Rosalie slepě zírala z okénka auta. Sára neměla sebemenší tušení, jak spolehlivého
zpovědníka si vybrala. „Neboj se, Sáro. Na mě se můžeš spolehnout. Ani ve snu by
mě nenapadlo někomu něco říct“.

Pátá kapitola zase v neděli…

Dagmar Valová

Kapitola první ZDE

Kapitola druhá ZDE

Kapitola třetí ZDE

Kapitola čtvrtá ZDE

Kapitola pátá ZDE

Hodnocení k článku

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
tibetusmev   protibet 1
0
Would love your thoughts, please comment.x