Návštěvy: 9
Kapitola 31
Rosalie už neváhala. Úplně se odevzdala Philipově vůli a nechala se položit do měkkých polštářů. Žár jeho těla se tiskl na její a byl lepší než všechny ohně světa. Svým pevným objetím zahnal Philip všechny přízraky toho děsivého dne i noci.
„Celou dobu jsem byl v pokušení naplácat ti, že ses dostala do takového maléru a
zároveň chci celou dobu udělat tohle“, jeho ústa našla její rty pro dlouhý a vášnivý
polibek. Rosalie blaženě zasténala. Rukou ji hladil po těle, dolů k bokům a znovu
vzhůru k ňadrům. Ten dotek byl víc smyslný než léčivý, ale rozhodně zahnal chlad.
„Jsem moc ráda, že to druhé pokušení bylo silnější“, zašeptala a zabořila mu prsty do
vlhkých vlasů.
„Byla to vlastně moje vina, že ses v té situaci s Baldinim ocitla. Takže by rozhodně
nebylo fér, kdybych svou frustraci vybíjel na tvém zadečku“.
„Tvoje vina?“, nechápavě vzhlédla.
„Jistě. Neměl jsem ti dovolit, abys odešla do toho srubu. Dnes ráno jsem si říkal, že
potřebuješ trochu času, aby ses vyrovnala se vším, co se včera stalo. Než jsem ale
dorazil do Haciendy, uvědomil jsem si, že jsem byl blázen. Nikdy nenechávej
tvrdohlavou ženu samotnou, aby si všechno promyslela. To je moje nové heslo“.
„Proč sis to rozmyslel a přišel jsi za mnou?“
„Došlo mi, že jestli opravdu potřebuješ klid na přemýšlení, můžu být rozhodně
s tebou nebo poblíž a dohlédnout na tebe“.
„Mám-li být upřímná, tak trochu jsem čekala, že přijdeš. Vůbec mě nepřekvapilo, že
ses objevil. Děsilo mě jenom to, co by mohl Dino udělat, ale překvapená jsem ani
trochu nebyla“.
„Dobře. Vidím, že děláme pokroky“, v jeho hlase zazněla samolibá spokojenost.
„Přitiskni se víc ke mně, ať cítím, že jsi v pořádku“.
„I já o ten pocit stojím. Tolik jsem se bála, že tě ztratím, Philipe“.
„Všechno už je dobré, Rosalie“, uklidňoval ji něžně. Těsněji se k ní tiskl. Zahrnoval ji
prudkými, vášnivými polibky a pomalu jí nalehl svými stehny na nohy. Rosalií projela
silná vlna touhy. Vzrušilo ji to. Cítila, jak se mu tělo zpevňuje, a jak se jí zostřují
smysly. Tiskla se k němu a Philip reagoval na výzvy, které mu vysílala svým tělem.
„Už nejsi studená“, poznamenal a sevřel mezi zuby její bradavku. „Cítím, že se
začínáš spíše rozpouštět“.
„Jak by mi mohla být zima, když jsem s tebou“.
Philip si rozechvěle uvědomoval, jak nádherné je cítit její tělo pod svým. Stálo ho
velké úsilí, aby postupoval pomalu. Po celodenním napětí mu instinkt napovídal, aby
ji prudce strhl, ale podařilo se mu pokušení přece jenom odolat. Byl úplný blázen,
když ji nechal odejít samotnou. Domníval se, že si svou chybu uvědomil poměrně
rychle, ale i tak už bylo pozdě. Už se zapletla do potíží, které mohly trvat věčnost.
Když vešel do chaty a zjistil, že tam není sama. Později, když zjistil, o koho jde,
málem ztratil hlavu.
„Chtěl jsem ho zabít“, řekl šeptem.
„Už je to pryč, Philipe. Už je to pryč“, uklidňovala ho. Pochopila, na co myslí.
„Tohle už mi nikdy nedělej, Rosalie“.
187
„Jak to myslíš? Opustit tě, nebo dostat se do maléru?“, dobírala si ho.
„Obojí“, zavrčel.
„Příště se vynasnažím, abych byla uvážlivější“, slibovala napůl se smíchem.
Philip to její žertování v tu chvíli nesnesl. Vtiskl jí koleno mezi nohy, aby plně
pochopila, že je připravený. Její odpověď ho uspokojila, když vydala jemný ženský
sten, který ho minulou noc tolik vzrušoval.
„Ráno tě odvezu domů“, řekl jí mezi polibky.
„Ano, Philipe“.
„Už žádné útěky, aby sis něco promyslela“, pokračoval. Přejel jí dlaní po křivce boků
a vychutnával krásu toho tvaru. „Ty a já patříme k sobě“.
„Ano, Philipe“.
„Líbí se mi, jak to říkáš“, zašeptal. „Rosalie, já jsem do tebe blázen, víš to? Nikdy
jsem nepotkal ženu, která by na mě působila tak, jako ty. Obejmi mě nohama,
zbožňuju, když se ke mně tak tiskneš. Jako bys mě nikdy nechtěla pustit“.
„Nepustím tě“, slyšel ji zašeptat. „Nikdy“.
Možná, že to byl následek těch dramatických událostí, nebo se možná vždycky cítil
takhle, když se bude s Rosalií milovat. Ale ať je to jakkoliv, Philip cítil vzrušení
v každém kousku těla mnohem intenzivněji. Nikdy ho žádná žena tak neuchvátila.
Poté, co ji minulou noc konečně mohl dostat znovu po dlouhé době do postele a
definitivně ji učinil svou, už ji nikdy nenechá odejít. Hlavou se mu honily vzpomínky
na Dina Baldiniho, který ji málem dostal …
„Už nikdy nebude žádný jiný muž, Rosalie, rozumíš tomu?“
„Ne, nikdy nebudu chtít žádného muže, jenom tebe, Philipe“.
Slyšel ten krásný slib z jejích úst a reagoval na něj vlnou vzrušení. Otevřela se mu
ochotně a dala najevo, jak moc ho chce a potřebuje. Poznal to ze způsobu, jak si ho
k sobě přitáhla a na zádech mu zaryla nehty hluboko do kůže. Stehny mu svírala
boky. Pokud je v braní vítězství, pak v dávání je radost, zjistil Philip. Každá její
reakce na jeho touhu byla zároveň naplněním té touhy. Když se pod ním napjala a
zaklonila hlavu, pomyslel si, že už nikdy nepozná takové uspokojení jako v tuto chvíli.
Ale pak si připomněl, že v budoucnu bude takových chvil nekonečně mnoho. Teď
byla jeho. Jeho vlastní výkřik rozkoše následoval okamžitě. Philip se ztrácel v ženě,
kterou miloval. Až pochvíli si uvědomoval, co Rosalie opakuje znovu a znovu.
„Miluju tě, Philipe. Miluju tě ….“
Ta slova ho sebrala. „Rosalie, říkej to dál. Chci to slyšet, pořád“.
Ale na Rosalii dolehlo vyčerpání a napětí. Úplně se uvolnila. Philip jí shrnul vlhké
vlasy z čela a pozoroval, jak se pokojně propadala do hlubin spánku. Vypadala
uspokojená a důvěřivá. Živý výraz jejích tmavých očí zůstal skrytý za víčky s hustými
řasami. V tu chvíli připomínala slabé a bezmocné kotě. A přece toho dne prokázala
silnou vůli a odvahu. Philip hleděl na její klidné rysy a uvědomil si, že takovou
ženskou sílu a odhodlání dosud nepoznal. Jistě, četl a slyšel různé zprávy o
matkách, které se vrátily do hořícího domu, aby zachránily své dítě, nebo příběhy o
ženách, které ve válce bojovaly po boku svých mužů. Nepochyboval o tom, že ženy
mohou být stejně odhodlané jako muži. Ale za celý svůj život nepotkal ženu, která by
dokázala být odhodlaná pro něho.
188
Philip se opatrně uvolnil z objetí jejího těla, přikryl ji dekou a vstal. Chvíli upravoval
vlhké oblečení před krbem a pak vyšel do noci, aby zkontroloval, jak vysoko mezitím
stoupala hladina rozvodněného potoka. Zdálo se, že déšť pomalu slábne, a že voda
už dále nestoupá. Vrátil se dovnitř a vklouzl pod přikrývku. S hlubokým uspokojením
objal Rosalii a konečně povolil sám sobě trochu zaslouženého spánku.
Rosalie se příštího rána probudila s pocitem, že se kolem ní něco změnilo. Chvíli jí
trvalo, než si uvědomila, že stále prší, ale už ne tak silně. Takže počasí se
nezměnilo. Otevřela oči a všimla si, že oheň během noci vyhasl. Ale ani tohle nebyla
ta změna. Pak si uvědomila tíhu Philipovy nohy mezi svýma nohama, a v tu chvíli
pochopila, proč se jí to ráno zdá všechno jiné. Ona a Philip byli spolu.
„Dobré ráno“. Líně a ospale pronesený pozdrav přiměl Rosalii se otočit a podívat se
Philipovi do tváře. „Dobré ráno“, zašeptala a spokojeně se na něho zahleděla.
„Nezapomněla jsem ti včera říct, že tě miluju?“, v očích se jí odráželo štěstí.
Philipovy rty se stočily do poloúsměvu. „Nezapomněla. Ale klidně to opakuj znovu.
Rád to uslyším“, něžně jí pohladil rameno.
„Miluju tě, Philipe“.
Dlouze na ni hleděl a pak se beze slova sklonil a políbil ji. Tvář se jí rozzářila štěstím.
Očekávala vyznání lásky.
„Rosalie, chci ti říct, že se o tebe budu vždycky starat. Budu tě chránit. Postarám se,
abys měla všechno, co potřebuješ. Nebudeš mít žádný důvod litovat, že sis mě
vzala, miláčku“.
Láskyplně se na něho usmála a pažemi ho objala kolem krku. Oči jí stále zářily. „Já
jenom doufám, že ty nebudeš mít důvod litovat, že sis právě vzal mě. Ale musím tě
varovat. Možná po tom …. Budou na mě všichni pohlížet s nemalými rozpaky“.
„To beru. Nikdo neměl příležitost poznat, jaká budeš báječná manželka“, odpověděl
samolibě a otočil se na záda.
„To je vlastně pravda. Zřejmě budu mít v této oblasti netušený talent“.
„Bezpochyby“, Philip jí zabořil prsty do vlasů a přitáhl si ji k dalšímu polibku.
„Philipe, jsi se mnou hodně šťastný?“, zeptala se rozverně.
„Nikdy v životě jsem nebyl tak spokojený. Ano, jsem šťastný“. Vzal tu otázku
mnohem vážněji, než by čekala, jako by se musel nad ní zamyslet.
„A jak to bude s Haciendou, Philipe?“, naléhala dále.
„Nevím. Myslím, že ještě přijdou rozhodující chvíle“. A suše dodal, „myslím ale, že to
zvládneme, my oba“.
„Hmm. Dnes ráno jsem v tom ohledu optimistická“, řekla vesele.
„Myslíš, že když mě nebudeš moci přesvědčit o něčem, v posteli se ti to podaří?“
„To nevím. Alespoň si užiju, až se o to budu pokoušet“.
„No, to já vlastně taky“, přiznával, ale potom přece zaváhal. „Opravdu je teď všechno
v pořádku, viď?“
„Dokonalá situace“, souhlasila spokojeně.
„Stejné zájmy, souhlas našich rodin, fyzická přitažlivost a schopnost fungovat ve
společném životě“, shrnul Philip.
„Na něco jsi však zapomněl. Já tě miluju“, snažila se mu připomenout.
189
„Jsem rád, Rosalie. Tím je všechno jednodušší, viď“, pronesl lehce.
Rosalie se zamračila. Pocit radosti něco náhle zakalilo. „Ne tak docela“, nakonec
řekla s mírným podrážděním.
Philip se na ni znovu udiveně podíval. Rukou ji stále hladil po vlasech. „Co tím
myslíš, ne tak docela“.
„Tohle je chvíle, kdy od tebe očekávám, že mi vyznáš lásku. Upřímně řečeno, na to
jak tě znám, teď zrovna pomalu chápeš“.
„No právě, kvůli tomu jsem teď měl pořádně pekelné dny“, zamumlal na svou obranu.
Ale úzkost v ní rostla. Rosalie nechtěla na jeho lehký tón přistoupit. „Philipe ….“
„Ano, copak?“, pohrával si s jejím ňadrem.
„Philipe, pořád ještě si mě chceš vzít?“
„Ano, miláčku. Samozřejmě si tě chci vzít“.
„Philipe“, začala znovu. Ledový strach ochladil její upřímnou radost, s níž se
probouzela. „Philipe, nechceš si mě vzít jen z důvodů, které jsi právě vyjmenoval, že
ne? Máš mě rád?“
Ruka v jejích vlasech se zastavila. Jeho šedé oči naléhavě hleděly do jejích.
„Důvody, o kterých jsem mluvil, jsou pro sňatek výborné. Vlastně to jsme si říkali, co
jsem se objevil“.
„Ale máš mě rád“, naléhala. V žaludku se jí zmocnila svíravá bolest, jak si domýšlela
jeho odpověď.
„Rosalie, řekl jsem ti, že ti dám všechno a budu se o tebe starat“.
„Teď chci jedině to, abys byl ke mně upřímný. Máš mě rád?“
Povzdechl si a vzal její hlavu do dlaní. „Rosalie, my dva máme něco, co je mnohem
důležitější, opravdovější, než je jenom láska“.
Strnula. „Ty mě rád nemáš. Jak se to stalo?“
Philipův obličej se zachmuřil. „Chci tě, potřebuju tě a budu se o tebe starat“.
„Ale už mě nemiluješ, je to tak?“, vykřikla a snažila se vymanit z jeho objetí. Jeho
šokující odpověď ji hluboce zasáhla. Philip ji chytil za ramena a podržel ji proti sobě.
V očích mu planul hněv. „Jak bys definovala lásku, Rosalie?“
„Láska je to, co k tobě cítím“, odpověděla.
„Vážně? Tohle říkáš muži, kterého jsi nechala stát samotného v den ohlášení našich
zásnub před svou rodinou a stovkou hostů? Vzpomínáš?“
„Philipe, já nechtěla. Chci říct, že to nesouviselo s tím, co jsem cítila a teď cítím“.
Zamotávala se do slov, jak se snažila vysvětlit svoje pocity a jednání.
„Mám snad věřit, že tu scénu s motorkou sehrála zamilovaná žena?“, zeptal se Philip
až příliš chladně. Mám snad věřit, že ti nešlo o tu zatracenou Haciendu, ale o mě? To
si určitě nemyslíš, že ne?“
Rosalie zuřivě zavrtěla hlavou. „To bylo něco jiného. Myslela jsem jen na to, že jste
mě podvedli. Měla jsem vztek. Zradili jste mě. Chtěla jsem, aby všichni věděli, že se
mnou nikdo nemůže zacházet jako s nějakým hlupákem, který se nechá ovládat“.
„Ano. Zlobila ses na mě. Chtěla jsi mě poslat k čertu. Po tom, co jsem si pro tebe
přijel, Rosalie. Po tom, co jsme si slíbili ještě v Saint Paul Vence. Pokud si
vzpomínám dobře, plánovali jsme si život docela jinak a jinde. Změnila ses, Rosalie.
Teď až tak úplně nevím, jak moc ti mohu věřit“.
190
„No, ano. Ale měla jsem na vztek právo, nemyslíš?“
„Možná …“, pronesl klidně.
Nechápavě na něho pohlédla. „Jestli mi rozumíš, proč se mnou tak mluvíš?“
„Měla jsi právo být do určité míry naštvaná, přestože jsem udělal jen to, co jsi přesně
chtěla udělat ty mně. Bezpochyby tebou ten den zmítalo příliš hodně různých pocitů.
Ale nechtěj, abych věřil, že některé z těch citů souvisí s láskou“.
„Tehdy jsem až tak úplně nevěděla, co se vlastně děje. Proč jsi za mnou nepřijel
hned. A potom ty řeči o nějakých smlouvách. Navíc Hacienda měla být přece moje.
Vůbec jsem tomu nerozuměla. Uvědomila jsem si to až později“, protestovala.
„Neříkej. Poté, co jsem tě dostal do postele a přiměl tě, aby ses mi odevzdala? Po
tom, co jsem ti ukázal, jak dobře nám spolu bylo a může být?“
„To s tím nesouviselo“, vykřikla. Náhle se zmateně zarazila. Protože si až nyní
uvědomila, že musela hodně ranit jeho city.
„Proč najednou jsi tak k sobě upřímná?“, zeptal se mírně. „Jsi velmi vášnivá, ale taky
moc všechno dramatizuješ. Je to normální. Pokud ses mi tak úplně odevzdala, řekla
sis, že jsi do mě zamilovaná“.
„Ale to je pravda“.
„A před čtyřiceti osmi hodinami, Rosalie? Neuvědomuješ si, co říkáš. Jsi pod vlivem
napětí posledních dvou dnů. Koneckonců, společně jsme zažili hodně. Oba víme, že
v posteli tvoříme divokou dvojici a zachránili jsme si vzájemně své životy. Jsi žena
s velmi vášnivou povahou, ale vykládáš si to jako mocný cit. Je to láska?“
Pokývla hlavou. S hrůzou zjistila, co jeho slova znamenají. „A ty mi nevěříš. Nevěříš
v mou lásku, Philipe“.
„Zrovna teď, až tak úplně nevěřím“, musel přiznat na rovinu. „Ale věřím ve všechno,
co nás spojovalo a nadále spojuje. Věřím v naše plány. A pokud zrovna teď chceš
říkat sobě, že mě máš ráda, pak samozřejmě nejsem proti. Rád ta slova slyším“.
„Jistě, to už jsem si všimla. Ale nemůžeš mi je vrátit, že ano?“
„Ano. Je to tak, prozatím, Rosalie. Já k tobě necítím něco neurčitého, co se nedá
definovat, jako láska. Vím jen to, že cítím něco pevného a opravdového, založeného
na skutečném, definovatelném faktoru“.
„Proboha, Philipe, slyšíš se, co říkáš? Tohle není o účetních výkazech“.
„Vidíš, zase nejsi rozumná“, vytkl jí mírně. „Proč ten svůj žár a plamen nenecháš na
naše milování, potom se z něj můžeme těšit oba“.
„Tak dost. Neopovažuj se mluvit se mnou tímhle nadřazeným, skoro otcovským
tónem, tohle nehodlám poslouchat“.
„Promiň, nechtěl jsem se tě dotknout“, začal mírně.
„Ale povedlo se ti to. Jsem naštvaná. Jsem zasažená, vzteklá a znechucená. Nech
mě být, Philipe“.
Pustil ji a s obavou ji pozoroval. Rosalie sbírala kousky svého ještě vlhkého oblečení.
Philip se opíral o loket. „Rosalie“, znovu začal. „Tohle opravdu není vhodná chvíle na
tvou další vášnivou scénu. Máme před sebou dlouhou cestu a oba potřebujeme dost
energie. Musíme především spolupracovat“.
„Neboj se“, utrousila a navlékala si na sebe džínsy. „Co se týká cesty zpátky,
spolupracovat budu“.
191
Díval se na ni velmi unaveně. „Tak budeš reagovat vždycky, když nebude po tvém?
Chováš se jako rozmazlená holka“.
Vklouzla do košile a podívala se na něho. „Ale ano, Philipe. Docela jsem vyrostla.
Řekla bych, že jsem už dospěla“. Jak pospíchala, aby si zapnula v rychlosti knoflíky,
začala od špatné dírky. Nakonec je musela všechny rozepnout, což ji rozhodilo ještě
více. „Prvních osmnáct let mého života mě ovládala vášnivá část mé osobnosti. Další
roky jsem se učila ji potlačovat a můj život řídila realistická, rozumná, intelektuální
část. Ale díky tobě, Philipe a událostem posledních měsíců, co jsme se poznali, jsou
teď obě části mého já volné“.
„Nemůžu se dočkat výsledku“, poznamenal lehce. Špičkováním se snažil změnit
vážnost hovoru.
Rosalie si zastrčila košili do kalhot a zvedla hlavu. „Uvidíš, Philipe. O nic nepřijdeš“.
„Tím chceš říct co? To, že už mě ráda nemáš?“, zeptal se zamyšleně.
„No jistě. Ty si pořád myslíš, že tohle je jen taková scéna, která přejde, viď?“
Přisunula si k sobě boty a začala se do nich nazouvat.
„S tebou to je jako zacházet s bednou dynamitu“, Philip shrnul deku a posadil se.
„Zajímavé každopádně, ale taky velmi nejisté“. Postavil se a posbíral si své svršky.
Rosalie s nepříjemným pocitem si uvědomovala, že sleduje každý jeho pohyb. Měla
z toho pocit jakési stísněnosti.
„Ne, Philipe. Nejsem jako bedna dynamitu. Budeš přesně vědět, na čem se mnou jsi.
Žádné překvapení“.
„A tím chceš říct co?“
„Tím chci říct, že ti to ráda dám černé na bílém“, zavázala si boty a narovnala se.
Postavila se před ním s rukama v bok.
„Myslím, že bychom s tím měli počkat, až se uklidníš“, navrhoval klidně.
„Proč čekat? Co se mě týče, nic se nezmění“.
„Ne? Hodláš vzít zpátky své vyznání nekonečné lásky?“, znovu ji popíchl a poprvé
zvýšil hlas. Metodicky si zapínal zip u kalhot. Soustředil se na tuto činnost plně, jako
by vyžadovala zvláštní pozornost.
„Ne“ odpověděla s naprostým klidem.
„Ne?“, prudce zvedl hlavu a šedé oči se mu zúžily do tenkých čárek.
Pozorovala ho pyšným pohledem. „Ne. A víš proč? Protože tě miluju, Philipe“.
„V tom případě nechápu, o co jde“.
„Uvidíš“.
Rezignovaně dal ruce do kapes a čekal. „Dobrá. Tak mi to tedy celé vysvětli“.
„Mám tě ráda. Na tom se nic nemění. Teď ne. Souhlasím s tebou, že máme oba
hodně společného a oba chceme společný život. V podstatě chápu všechny
rozumové a reálné důvody, proč se k sobě hodíme. Dokonce si myslím, že nejde o
Haciendu, i když ses stal majoritním vlastníkem. Taky vím, že jsme se shodli na tom,
kde budeme v budoucnu žít ještě dávno před tím“.
V očích se mu objevila úleva. „Tak o co tady jde, Rosalie?“
„Je to jednoduché, Philipe. To moje druhé já, ta část mé osobnosti, která je tak
vášnivá a dramatická, by se s manželstvím z rozumu nesmířila. Nevdám se jinak,
než z lásky a nevezmu si nikoho, kdo mi nevěří“.
192
Philip znechuceně zavřel oči. „Právě jsi řekla, že mě máš ráda“.
„Ano, ale nevezmu si tě, dokud mě nebudeš mít rád. Lépe řečeno, nebudeš mi
bezmezně věřit“, řekla bojovně.
„Rosalie, tohle nemá smysl. Moc dobře víš, že tě můžu položit na ty polštáře a
milovat tě tak, až budeš prosit o slitování“.
Rosalie nervozitou polkla. Poznala, že Philip se přestával ovládat. A to nebyla
nejvhodnější chvíle k debatě. „Já se s tebou nehodlám prát, Philipe. Víš, že ti dám
všechno, co chceš. Kromě manželství“.
„Všechno, co chci?“
„Ano, všechno“.
„Nevíš, co říkáš, Rosalie“.
„Ale ano. Dám ti všechno, kromě manželství“.
Zasmál se. „Jak si to představuješ? Budeš se mnou žít, pracovat, spát se mnou, jako
bys byla moje žena?“
„Přesně tak“, souhlasila.
„Zbláznila ses? To by nešlo“.
Pokrčila rameny. „Proč by to nešlo? Nechápu“.
„Rosalie, všichni očekávají svatbu. Nikdo z našich blízkých to nepochopí. A nikdo
s takovým vztahem nebude souhlasit, krucinál“.
Rosalie zvedla hlavu. „O mně se už ví, že jsem zklamala. Nikoho to nepřekvapí“.
„Ne, já to nedopustím“, řekl pevně. „Tohle je naprosto iracionální“, vybuchl Philip.
„Můžeš to přijmout nebo odmítnout. To je moje poslední slovo“.
„Ty si nemůžeš dovolit smlouvání, Rosalie“.
„A ty mě nemůžeš donutit k manželství“, oponovala mu.
„Čeho tím chceš jako dosáhnout?“ nervózně si prohrábl vlasy.
„Ničeho. Chci tě jenom přesvědčit, že tě mám ráda. To je všechno, Philipe. Tak je to
prosté“, pokračovala s jistotou. „Myslím, že můj citový život byl vždycky v pořádku.
Jen to chvíli trvalo, než se obě části mého uvažování správně propojili. Ale ty to asi
tak nevidíš, což mě mrzí“.
„Bože, to chceš slyšet tolik ta slova? Tak moc ti na tom záleží?“
„Ano. Ta slova, jak jsi řekl, rád posloucháš. Tak v čem je problém, že je nedokážeš
vyslovit, Philipe?“
„Příjemně se to poslouchá, ale momentálně se jim nedá věřit. Koneckonců jsi mě o
tom sama přesvědčila. Víš, Rosalie, já zatím raději budu věřit poutu, takovému, které
bude mezi námi. Protože to je tím správným základem, na kterém bude naše
manželství fungovat“.
„To si nemyslím. Na takovém základě může fungovat leda tak pracovní vztah,
případně možná nějaký románek“.
„Takže znovu. Chceš ta slova slyšet. Nic mi nebrání, abych je vyslovil“.
„Právě, ale ty je nevyslovíš, pokud je nebudeš myslet vážně“.
„Jak si můžeš být, sakra tak jistá? Sama jsi mi řekla, že ses ve mně zklamala“.
„Nevím, proč jsi najednou tak opatrný“, řekla s klidem. „Doufám, že tvá pýcha ti
zabrání, abys je řekl ve lži“.
193
„Tak pýcha. Myslím, že to sedí spíše na tebe. Ano, pýcha je ten důvod. Urazil jsem
tvoji pýchu, protože jsem ti neoplatil tvé vášnivé slovní vyznání lásky. Tak to je,
Rosalie. Konečně jsme se dobrali věci“.
„Jsem moc pyšná na to, abych se vdala z jiného důvodu, než z lásky“, souhlasila.
„Podívej, jestli máme být manželé, musíme být k sobě upřímní. A od tebe očekávám
to samé. Můžeš mi na oplátku slíbit alespoň tohle?“
„Ano“, odpověděl velmi stroze Philip.
Zářivě se usmála. „Pro začátek to beru. Neboj se, Philipe, nebude to tak těžké. Já to
vidím nadějně, velmi“.
Díval se na ni zmateně. „Ty si myslíš, že to bude jednoduchý proces? Že se zítra
probudím a všechno bude podle tebe?“
„A proč by nemělo. Já to mám srovnané na rozdíl od tebe“.
Její odpověď ignoroval. „A mezi tím mi dáš všechno, co chci?“
„Jistě. Zamilovaní bývají obvykle velkorysí“, ujistila ho mile.
„Houby velkorysí“, odporoval. „Ty vůbec nejsi velkorysá. Říkáš to jen proto, protože
moc dobře víš, že takovou nabídku nemohu přijmout“, řekl s opovržením.
Rosaliina jistota se pomalu vytrácela. „Nemůžeš ji přijmout?“, zeptala se s opatrností.
„Ne. Musím brát v úvahu svou pověst, jestli ty něco takového nemusíš. Nechci
riskovat, že bych pohoršil především tvou rodinu, pokud budeme žít na hromadě.
Nikdy by nevěřili, že to byl tvůj nápad, nikoli můj“.
„Takže kvůli tomuhle. S mojí rodinou si nedělej starosti. Ta je na moje
nevypočitatelné nápady zvyklá“.
„Už ne, Rosalie. Řekl jsem jim, že všechno bude v pořádku, až tě přivedu domů“.
„Aha. Řekl jsi jim, že mě přivedeš za každou cenu, třeba i v poutech, nebo co. Ale to
bylo od tebe naivní, Philipe. Nikomu se nepodařilo mě zvládnout. Já žiju svůj život po
svém, ze své vlastní vůle“. Příliš pozdě si uvědomila, jak to znělo arogantně.
Philip na její vzpurnost reagoval chladně. „To říkáš pořád. Ale dříve nebo později
každý prohraje. Ty jsi tvrdohlavá a paličatá, máš sklon bouřit se proti autoritě, ale u
mě s tím nepochodíš. Tohle nebude podle tebe, Rosalie Ascoliová. Ty si mě
vezmeš“.
Třicátá druhá kapitola zase za týden…
Dagmar Valová
Kapitola první ZDE
Kapitola druhá ZDE
Kapitola třetí ZDE
Kapitola čtvrtá ZDE
Kapitola pátá ZDE
Kapitola šestá ZDE
Kapitola sedmá ZDE
Kapitola osmá i devátá ZDE
Kapitola desátá ZDE
Kapitola jedenáctá ZDE
Kapitola dvanáctá ZDE
Kapitola třináctá ZDE
Kapitola čtrnáctá ZDE
Kapitola patnáctá ZDE
Kapitola šestnáctá ZDE
Kapitola sedmnáctá ZDE
Kapitola osmnáctá ZDE
Kapitola devatenáctá ZDE
Kapitola dvacátá ZDE
Kapitola dvacátá první ZDE
Kapitola dvacátá druhá ZDE
Kapitola dvacátá třetí ZDE
Kapitola dvacátá pátá ZDE
Kapitola dvacátá šestá ZDE
Kapitola dvacátá sedmá ZDE
Kapitola dvacátá osmá ZDE
Kapitola dvacátá devátá ZDE
Kapitola třicátá ZDE
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
![2732405 1920x1080 [DesktopNexus.com]](https://popelky.cz/wp-content/uploads/2024/04/2732405-1920x1080-DesktopNexus.com_-150x62.jpg)
![2732405 1920x1080 [DesktopNexus.com]](https://popelky.cz/wp-content/uploads/2024/04/2732405-1920x1080-DesktopNexus.com_.jpg)
Nahrávání ...
