inkognito
Společnost

Dášin nedělníček. Inkognito. Erotický román (kapitola dvacátá devátá)

0 Shares

PŘÍLOHA NA VÍKEND
Kapitola 28.
Jak se k ní nic netušící Philip blížil silným deštěm, Rosalii pukalo srdce. Svižně přeskakoval proudy vody, která už začínala stékat po kamenné půdě. Měl na sobě opět džíny a kotníkové pevné boty. Ale košili si vzal jinou, černou s dlouhými rukávy.

Tmavé vlasy měl úplně mokré. Rosalie ho láskyplně sledovala z okna a srdce jí
tlouklo jako o závod.
„Rosalie, proboha, pusť mě dovnitř. Jestli sis nevšimla, leje jako z konve“.

172

Odvrátila se od okna, napětím celá ztuhlá. Výraz v Dinově tváři ji přiměl k ostražitosti.
Pod jeho chladnou ironií tušila potlačovanou nervozitu. Všimla si, že Dino se schoval
za pohovku se zbraní v ruce.
„Pusť ho dovnitř a žádné hlouposti. Uvidíme, jak dokonalá herečka budeš. Ty jsi
vždycky měla smysl pro drama, že?“, ukázal revolver v pohotovosti. „A v případě, že
nepodáš hodný výkon Oscara, přijde na řadu tohle“, zamával zbraní.
Rosalie otevřela dveře s tlukoucím srdcem. Ustoupila, aby mohl vejít. Philip se jí
upřeně zadíval do tváře, jehož nepřirozený výraz připomínal masku. Rozhlédl se.
„Co tady děláš, Philipe?“ Rosalie si založila ruce na prsou v podvědomém gestu,
které často používala ve stresových situacích. Naposledy to bylo v hotelovém pokoji
při hádce s Philipem včera.
„Řekl bych, že odpověď na tvou otázkou je jasná“, Philip se na ni dlouze zadíval.
„Vrátil jsem se pro tebe“.
Nesměl vědět, jak strašně toužila po tom, aby s ním mohla odejít. „V tom případě
ztrácíš čas“, vrhla na něj významný pohled. „Jak vidíš, mám společnost, ukázala ven
na Dinovo auto. Jestli něco zaregistroval, nevěděla, protože nedal nic najevo.
Zoufale hledala další slova. „Přijel za mnou jeden starý přítel“, snažila se slovo přítel
zdůraznit tak, aby naznačovalo dvojí význam.
„To jsem pochopil. Nezmínila ses, že tě sem budou navštěvovat staří přátelé,
Rosalie“.
Rosalii vyschlo v krku. Philip byl děsivě naštvaný, vlastně přesněji řečeno, děsivě
rozzuřený. Ale cítila, že si toho Dino nevšímal. „Můj přítel a já …, my jsme tady ve
srubu trávili kdysi spoustu času“, řekla rychle. Věděla, že musí Philipa odtud dostat
co nejdříve. V jeho vlastním zájmu.
„Spoustu času, říkáš, to je zajímavé“.
„Přesně tak. Nezapomenutelné, zajímavé chvíle. Netoužíme po další společnosti.
Copak nevidíš, že se mi to, mám-li to říct mírně, nehodí?“
„Mohla bys mi laskavě říct, proč se ti to nehodí? Vysvětli mi to. Rád bych si poslechl
detaily, Rosalie, aby mi to dávalo smysl“.
„Určitě nechceš slyšet podrobnosti, věř mi“.
„Takže chceš, abych se prostě sebral a odjel?“ Philip položil otázku až příliš sladkým
tónem. Rosalie se zachvěla, ale její pohled zůstal pevný s bradou arogantně
vystrčenou. „To je přesně ono“.
Pohled Philipových očí ztvrdl. Rosalie se zoufale obávala, aby nedal průchod vzteku,
který jak viděla, jím doslova cloumal. Horečně hledala další slova. Cokoliv, jenom aby
už konečně odešel. „Philipe, tak půjdeš?“, zašeptala a uhýbala očima před jeho
vyčítavým pohledem. „Tak jdi už, sakra. Copak nevidíš, že tu o tebe nikdo nestojí?
Chci být se svým přítelem sama. Vždycky jsme se navzájem PŘITAHOVALI“. Při
posledním slově se nepěkně zakoktala. Správně měla říct, milovali, ale nedokázala
tu odpornou lež vyslovit.
„Cože? Opakuj to“, vyjel na ni Philip.
„Klidně. Mezi námi je vzájemná přitažlivost“, zasmála se nuceně. „Jinak řečeno,
v posteli nám to úžasně klapalo“.
Philip jako by to neslyšel, ignoroval to a nespouštěl z Rosalie oči.

173

„A co my dva?“, zeptal se tiše. „Co včera v noci?“
Rosalie se znovu zadrhla. Ne, musí Philipa odtud dostat živého, proboha. „Včera to
bylo zábavné“, přinutila se k nezávaznému úsměvu. „Alespoň z mého pohledu.
Doufám, že to nebereš vážně. Byl to pěkný zážitek. Myslela jsem, že jsem své city
k tobě dala najevo dost jasně. Měla jsem dojem, že jsi pochopil, co já cítím“.
„A já jsem měl dojem, že ty jsi pochopila, co cítím já“.
„No, muži v žáru své vášně napovídají ledacos“, řekla poměrně lehce.
„A ženy na tom jsou podobně. Takže to celé uzavřeme jako zajímavou zkušenost,
epizodu, nebo co vlastně?“
„Ano. A teď, pokud ti to nevadí, jdi pryč“, pokračovala s pohledem upřeným do jeho
šedých očí. Chtěla, aby odešel, v jeho vlastním zájmu. „Prosím, jdi pryč. Už mě tvá
přítomnost po těch dvou posledních týdnech unavuje. Už mě nebaví ty debaty o
nesmyslných obchodech. Ty víš, že na ten zatracený hotel ti kašlu, tak to bylo
vždycky. A na tebe zrovna tak“.
„Neuvědomil jsem si, že se v mé společnosti tak nudíš“, poznamenal s netečným
výrazem ve tváři.
„Ano, jen kvůli rodině jsem se snažila být zdvořilá, ale upřímně řečeno, už mi opravdu
leze na nervy věčně poslouchat o plánech Haciendy, kdykoliv se objevíš u nás doma.
V tom jsi stejný jako můj bratr. Není divu, že jsem před lety utekla. Myšlenka na to, že
bych převzala funkci v rodinném podniku, mě vlastně rozčilovalo“.
„Opravdu?“ Philip se dokonale ovládal. Tak je to tedy“, suše konstatoval.
Rosalii na chvíli napadlo, že zašla příliš daleko. Ale když se na ni znovu podíval, jeho
pohled byl nevyzpytatelný a příliš klidný.
„Tak se zdá, že sis vybrala, Rosalie“.
„Ano“, snažila se o bezvýrazný pohled. „Je mi líto, že jsem tě zklamala, ale už jsi
určitě odmítnutí zažil, takže to zvládneš. Opravdu nemám zájem o to, co mi nabízíš.
Nic mě neláká méně, než založit rodinu a zapustit kořeny. Žila jsem přece dlouho
sama. Představa, že bych se měla upnout na jednoho muže, je dost příšerná. Děkuji
ti za laskavou nabídku, ale nemohu ji přijmout. Najdi si jinou, která ti bude péct
chleba a vychovávat děti. S takovou budeš určitě šťastnější, než se mnou. Já taková
nejsem a nikdy nebudu. Se mnou bys to nevyhrál, to by ses dříve zbláznil, to přece
oba víme“.
K jejímu překvapení souhlasně přikývl. „To máš asi pravdu s tím blázněním. Vidím,
že opravdu tady nejsem vítaný. Je mi líto, že jsem tě obtěžoval, Rosalie. Skutečně
sem si myslel, že jsme společně něco našli. Něco významného“, odmlčel se, jako by
čekal, zda si to Rosalie nerozmyslí.
„Bez toho se obejdu“ řekla lehce, přestože jí pukalo srdce. Připadalo jí, že právě teď,
kdy ho musela odmítnout, si skutečně uvědomila, jak hodně pro ni Philip znamenal.
„Měj se, Rosalie. Nebudu tebe a tvého přítele dále otravovat. Moc dobře víš, že já
nejsem ten typ, co se vnucuje. Rád se považuji za gentlemana“.
Rosalie zamrkala. Gentleman? Žádný gentleman by ji v motelu nesvedl tak, jak to
udělal včera v noci on.
„Ty víš, že jsem o tom nikdy nepochybovala“, řekla šeptem, avšak chladně. Já jen, že
opravdoví gentlemani jsou vždycky hlupáci“.

174

Philip stál okamžik bez hnutí, a pak vyšel ze dveří. O chvíli později zařval motor auta.
Rosalie stála u okna a sledovala milovaného muže, jak se řítí do bouře. Zakryla svou
bolest a odstoupila od okna.
„Co se stane teď, Dino?“
Čekáme“.
„Na co čekáme?“
„Až přijede můj partner. Chvíli to bude trvat. On určitě přijede, je na něj spolehnutí.
Znám ho, chvíli jsme spolu pracovali“.
„Co jste dělali?“
„Vážně to chceš vědět?“, zasmál se.
„Ne. Myslím, že ne“, odmítla Rosalie. „Něco mi říká, že čím méně vím, tím lépe“.
„Souhlasím, stejně už toho víš dost. S tím svým Bennetem jsi to zvládla dobře. Nic
nepoznal. Udělala jsi na mě dojem. Věděl jsem, že jsi tvrdá. Často posíláš chlapy do
háje?“, v jeho hlase se ozvalo něco nového, co Rosalii varovalo. Věci dostávaly
mnohem nebezpečný spád.
„Pochybuju, že by tě můj milostný život nějak zvlášť mohl zajímat“, zkusila říct mile.
„No, nevím. Ten způsob, jak jsi s tím chlapem zametla, mi trochu připomněl, jak jsi
tehdy poslala k čertu mě. A já šel stejně jako on“.
„Aspoň mi neukradl mou motorku a fotoaparát“, přihodila si.
„Asi ne, ale určitě tě pořádně štval. Ty ses ho vážně chtěla zbavit, že? Proč, Rosalie?
Protože je tak hloupý, jak jsi řekla, nebo jsi ho chtěla zachránit?“
„Obojí, protože on je milý, Dino. Nechtěla jsem ho do něčeho zatahovat“.
„Tak milý“, opakoval Dino. „Víš, co se říká o milých chlapech?“
„Zdá se, že zrovna ty v tomhle směru moc zkušeností nemáš“, zpražila ho.
„No, já milý rozhodně nejsem. A nikdy jsem nebyl. Kdybych byl, nebyla bys se mnou
tehdy utekla“, odpovídal s křivým úsměvem.
„Utekla jsem s tebou, protože jsem si myslela, že jsi stejný jako já“, řekla tiše a
stísněně přešla k oknu. Auto a jeho řidič byli pryč. Nikdy v životě se Rosalie necítila
tak osamělá. Teď mohla jenom doufat, že se jí podařilo Philipovi naznačit, že něco
není v pořádku.
„Hodilo by se udělat trochu kávy, zlato. A přilož do ohně, začíná tu být zima. Tedy
venku leje pěkně“.
„Co budeš dělat, pokud tvůj obchodní partner neprojede cestou nahoru?“ Rosalie se
pustila do přípravy kávy. Alespoň se něčím zaměstná. Prohlížela příborník, jestli tam
zbylo nějaké nádobí. S překvapením našla poměrně nové hrnky na kávu, konzervy a
jiné věci, které tam být nemohly.
„To já jsem všechno sem přinesl“, poznamenal Dino. „Říkal jsem ti, že to tady hodně
používám“.
„Co jsi udělal s tou mojí motorkou, Dino?“, snažila se o lehký tón a předstírala, že
jsou opravdu staří přátelé, kteří vzpomínají na minulost. Možná mezitím najde nějaký
nástroj, který by mohla použít jako zbraň.
„Tak teda“, utrousil Dino, aniž z ní spustil oči. Jel jsem na Sicílii, do takového místa
pro chytrého chlapíka, jako jsem já, s drahou motorkou, kterou jsem mohl prodat.

175

Dobrý začátek. Zhodnotil jsem motorku jako kapitál, jak bys ty řekla, trochu jsem
investoval“.
„Investoval?“, podívala se na něho s nedůvěrou.
„Drogy, zlato. Velmi dobrá investice“, pochvaloval si.
Rosalie se rozhodla, že se bude raději věnovat kávě. „A co se stane, až přijede ten
tvůj partner a uzavřete ten obchod?“, nemohla to napětí vydržet.
Dino se opět nepříjemně zasmál. „Myslíš, co se stane s tebou?“
„Za těchto okolností bych řekla, že je to velmi podstatná a oprávněná otázka“. Prsty
se jí roztřásly, když s utěrkou v ruce uchopila konvici na kávu. Ale její hlas zněl
poměrně klidně. Muž, jako Dino Baldini by měl příliš velkou radost, kdyby se mu
podařilo ji vyděsit.
„Dobře, že o tom sama mluvíš. Já o té drobnosti taky uvažuju. Začal jsem na to
myslet, když jsi tak pěkně pouštěla k vodě Benneta. V noci odjíždím za hranice,
potom možná časem Mexiko, ještě nevím“.
„Mexiko?“, nalévala kávu s přirozenou pozorností.
„Jo, Mexiko by bylo vhodné. Je to místo, kde se můžu bavit a užívat si svoje peníze,
kde mě nikdo nebude otravovat zbytečnými otázkami. Možná, ale jen možná, když
na mě budeš opravdu hodná, a když se budeš chovat vstřícně, až ten obchod budu
uzavírat, mohl bych uvažovat o tom, že tě vezmu s sebou. Tedy alespoň na chvíli“.
Znělo to jako hrozba. Rosalie málem zpanikařila. „A když s tebou nebudu chtít odejít?
Co uděláš potom“.
„No, zlato, určitě chápeš, že ve svém postavení si nemůžu dovolit moc svědků“,
vysvětloval klidně. „Pokud bys nevypakovala svého přítele ty, udělal bych to sám.
Definitivně.
„Jestli máš chuť zbavovat se lidí definitivně, bude to pro mě jednoduché rozhodování.
Pojedu s tebou, Dino“.
„Myslel jsem si to“, pohledem se jí krutě vysmíval. „Jako za starých časů, ne?“
„Vážně máš ten dojem?“
„No“, připustil. „Až na jeden podstatný rozdíl. Já budu ten s balíkem peněz, a já taky
budu ten, na koho budeš muset být hodná. Teda, jestli budeš chtít zůstat živá a
zdravá“.
„Vždycky jsem chtěla být živá a zdravá“, řekla Rosalie zlehka.
„Potom bychom mohli spolu vycházet dobře“, prohlásil s nervy drásajícím
uspokojením. „Často jsem přemýšlel, jaké by to bylo, kdybys mě tehdy neposlala
k vodě. Taky jsi na to myslela?“
„Někdy“, připustila nepravdivě. Ve skutečnosti vždycky věděla, že bylo pro ni
ohromným štěstím, že se ho zbavila.
Dino k ní přistoupil. „Teď to budeme moci zjistit, co“ a přitiskl jí rty na ústa.
Rosalie se otřásla odporem. V jeho polibku bylo všechno, co nenáviděla, a čeho se u
mužů bála. Tělem jí projela vlna znechucení, kterou nedokázala skrýt.
Dino, rozladěný její nedostatečnou reakcí, se k ní přitiskl ještě pevněji.
„Ne, Dino. Počkej, prosím tě“.
„Buď zticha, zlato. Ukaž mi, jak na mě budeš hodná. Ukaž, jak zaplatíš za mou
dobrotu, že tě vezmu s sebou“.

176

„Nezapomeň, že mě budeš muset pěkně potěšit, jestli chceš zůstat na živu. Hodně
jsem vzpomínal, jaká jsi byla v posteli. Ale teď to bude jiné, když si tě podmaním,
místo abych tě poslouchal. Pak tě možná zvládnu. Nikdy jsem neměl šanci to zjistit.
Ale, jak říkám, tentokrát to všechno bude jinak. Tentokrát to všechno bude podle
mých pravidel, podle toho, pro co se já rozhodnu“.
Jeho pravidla, jeho rozhodnutí … Ta slova zněla Rosalii v uších. Kolikrát to přesně
tak říkala Philipovi v poslední době, co se vrátil pro ni. Teď, když slyšela Dina
prohlašovat to samé, i když v jiném smyslu…. Uvědomila si, jak neskutečně
arogantně to muselo znít Philipovi.
„Dino, prosím tě, nemůžeme si promluvit? Je to všechno tak dávno a tolik se toho za
tu dobu přihodilo“, snažila se ho přemluvit.
„Jo, a taky bych ti chtěl říct, že nemám rád užvaněné ženské. Nikdy jsem je neměl
rád. A ty jsi vždycky chtěla kdeco do nekonečna rozebírat. Tehdy jsem neměl na
vybranou a musel jsem tě poslouchat. Ale tohle se teď změnilo“. Znovu se k ní
sklonil, aby ji políbil. Přemohla se. Vycítila, že alespoň pro tu chvíli se Dino nebude
snažit o víc. Čekal na svého záhadného partnera. Byl příliš nervózní. Znásilnění jí
teď bezprostředně nehrozilo. Přestala se jeho odpornému objetí vzpírat. Polibek byl o
to více nechutně oplzlý a dlouhý. Když Dino konečně zvedl hlavu, vypadal
spokojeně. „Tak je to lepší. Hlavně si pamatuj, kdo tu rozhoduje a všechno bude
v pohodě“, přikývl sám sobě a znovu uchopil zbraň.
„Budu si to pamatovat, Dino“. Zoufale se snažila o příjemný tón. Musela přemoci svůj
instinktivní vztek a touhu postavit se na odpor. Mohlo by ji to vést k tomu, že by řekla,
co si myslí. Její přirozená bojovnost by pro ni tentokrát také mohla znamenat smrt.
„Dobrá, dám si ještě trochu kávy. A ty se podívej, co bys mohla udělat k večeři. Dojdu
do džípu pro lampu. Budeme čekat ještě asi hodinu“.
„Co uděláš, pokud se tvůj partner dnes v noci nedostane díky počasí?“ Rosalie šla
poslušně do kuchyňky a vybrala nějaké konzervy.
„Zvládne to“. Dino otevřel dveře. „Cesta je ještě průchodná. Věř mi, jde maximálně o
hodinu a můj parťák dorazí, i kdyby měl projít peklem, nebo …“ Udělal pauzu, aby si
vychutnal vlastní vtip. „Nebo potopou“. Nechal dveře otevřené, aby mohl Rosalii
pořád sledovat a vyběhl ven k džípu pro lampu. Za chvíli byl zpátky a přibouchl za
sebou dveře. Rosalie ohřívala polévku a nakrájela chleba. Minuty běžely a ona byla
čím dál vyděšenější. Dino soustředěně pozoroval cestu ke srubu z rozbitého okna.
Poznala, že byl mnohem více nervózní, i když se to snažil skrývat.
Jestli by měla něco udělat, pak teď, než přijede ten druhý chlap. Nemá smysl čekat
na záchranu. Musí přijmout skutečnost, že Philip odešel, aniž pochopil, v jakém je
nebezpečí. Rosalie se rozčilením kousala do rtu a uvažovala nad hrncem s bublající
polévkou. Kdyby se jí povedlo ji vrhnout na Baldiniho, možná by stihla vyběhnout ze
dveří, než by se vzpamatoval. Na tu dálku by se ale netrefila. A Dino měl zbraň. Už
zase si s ní pohrával v ruce a prohlížel si ji, jako by se chtěl ujistit, že bude fungovat
spolehlivě. Bože, jaká zde byla šance. Hrnec polévky proti pistoli. Nejdřív by ho
musela přilákat ke kamnům a přimět ho, aby si tu zbraň dal zpátky za opasek.
Nemožné. Beznadějné. Při poslední myšlence zaťala zuby. Vždycky byla bojovnice.

177

Nikdy se nevzdávala, i když se všechno spiklo proti ní. Právě teď jí šlo o život,
neměla by být zbabělá.
„Dino, polévka je hotová“.
„Přines mi talíř sem“, přikázal jí tvrdě. „Chci zůstat tady a sledovat cestu“.
Kdyby nesla přes celou místnost plný hrnec místo talíře, vzbudilo by to jeho
podezření. Šance se každou minutou zmenšovala. Jediné dobré znamení bylo, že
Dino zastrčil svou zbraň znovu za opasek. Rosalie stála nehybně, talíř v jedné a ucho
hrnce s polévkou ve druhé ruce.
Vtom postranním oknem zahlédla nějaký pohyb. Snažila se potlačit paniku. Možná
měl ten Dinův přítel jiné plány. Mohl to být on, koho zahlédla. Nebo by to mohla být
záchrana. Anebo nic.
Dino pořád hleděl z okna a nevšiml si, jak strnula. Byla ohromená strachem. Jestli
skutečně někoho viděla za oknem, a ten někdo byl ten druhý chlap, byl její osud
zpečetěn. Za obchody s drogami, jako byl ten, který dnes večer plánoval Dino, často
zůstávaly mrtvoly. Náhle se místností rozlehla rána. Po ní následoval zvuk rozbitého
skla a zmatený tanec světel a stínů, jak se lampa kutálela po podlaze až do
kuchyňky, kde zhasla. Rosalie vykřikla. V postranním okně se objevila temná mužská
postava a vlezla dovnitř. Ve tmě nebylo možné rozeznat tvář. Dino se prudce otočil a
sáhl po zbrani. Než se mu to podařilo, vetřelec se na něj vrhl. Oba muži dopadli se
žuchnutím na podlahu.

Třicátá kapitola zase za týden…

Dagmar Valová

Kapitola první ZDE

Kapitola druhá ZDE

Kapitola třetí ZDE

Kapitola čtvrtá ZDE

Kapitola pátá ZDE

Kapitola šestá ZDE

Kapitola sedmá ZDE

Kapitola osmá i devátá ZDE

Kapitola desátá ZDE

Kapitola jedenáctá ZDE

Kapitola dvanáctá ZDE

Kapitola třináctá ZDE

Kapitola čtrnáctá ZDE

Kapitola patnáctá ZDE

Kapitola šestnáctá ZDE

Kapitola sedmnáctá ZDE

Kapitola osmnáctá ZDE

Kapitola devatenáctá ZDE

Kapitola dvacátá ZDE

Kapitola dvacátá první ZDE

Kapitola dvacátá druhá ZDE

Kapitola dvacátá třetí ZDE

Kapitola dvacátá pátá ZDE

Kapitola dvacátá šestá ZDE

Kapitola dvacátá sedmá ZDE

Kapitola dvacátá osmá ZDE

Hodnocení k článku

Redakce Popelky vznikly 14.7.2011
Redakce Popelky vznikly 14.7.2011 "Rak" tel:721 381 824
Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
tibetusmev   protibet 1
PHP Code Snippets Powered By : XYZScripts.com
0
Would love your thoughts, please comment.x