Views: 27
Jistě už jste někoho slyšeli říkat, nebo jste sami po nějakém psychickém náporu vyslovili, že by bylo teď dobré, jít snad vykládat vagóny. Podvědomě se tím asi štelujeme do módu, kdy hlavu odložíme někam na šutr, a zaměříme se cele na nějakou naprosto bezduchou činnost.
A termín bezduchá, je asi trefný, protože při takové činnosti, si právě duch, duše může hodit nohy nahoru, protože její intervence u toho netřeba.
Mohu potvrdit, že to je mnohem lepší, než pasívně odpočívat.
Protože tím pádem se duše, zatímco budeme ležmo pozorovat puklinu v omítce na stropě, bude dál zabývat nedávnými prožitky, emocemi, obavami, všemi těmi vjemy a bude je pitvat a rozebírat a analyzovat a jsme tam, kde jsme byli.
U mokrého kapesníku.
Svoje mentální schopnosti po projití minulým týdnem, bych už někdy ve středu směle nazvala spíše dementálními.
Když jsem ve čtvrtek již třetí hodinu tupě zírala na jakýmsi amatérem nakreslenou slunečnici v rámu na zdi, neschopná dělat nic jiného, než slzet blahem, či slzet od psychického vyčerpání, či to svést na kombinaci obojího, řekla jsem si, že jestli něco neudělám, zblbnu.
Můj navlhlý zrak spočinul na nedokončeném výběhu, nebo spíše „výletu“ pro Mománka, který zůstal díky událostem ladem a nedokončený, jako Schubertova „Nedokončená“.
Vzpomněla jsem si, jak jsme se na tom, co šlo v tu chvíli nazvat směle polotovarem, s Tomem nedávno nadřeli.
„Dodělám to sama“, rozhodla jsem, „a nezblbnu na kvadrát a neskončím v bambulárně.
Pravda pravdoucí je, že jakmile člověk začne drtit tělo tvrdou dřinou, duše se odporoučí a ulehne do stínu v blahém nevědomí.
Když se člověk v den co den v osm večer vrací z té šichty, maje 30% – 50% – 70% vrátek k voliéře, a po té, co se mu podařilo provrtat půl centimetru tlustou kovovou tyč na osmi místech, porvat se s panty, pletivem i pistolí, co vypadá jako obří sešívačka, odloží tělo, do kterého se duše nepozorovaně vplíží a než stihne začít přemýšlet, usne.
Po ránu, díky kyselině mléčné, člověka tak bolí všechny svaly, že se moc na nic jiného nesoustředí.
Pohled na rozdělaná vrátka je lákavý…
Ideálně, když to takhle jeden dělá několik dnů.
Zatloukat železnou trubku a ony provrtané traverzy čtyřicet čísel do země palicí těžkou jako Thorovo kladivo, je opět činnost, u které duch asistovat nemusí.
Ten se opět navečer vrátí do zhuntovaného těla, co je díky palici a ne vždy přesné ráně, asi tak z 80% pokryté štěnicemi.
To ale duchu nevadí…. naopak… modřiny bolí, což je důvod k přemýšlení o octanu, a opět to odvádí pozornost od vzpomínky na cokoli.
Nakonec je duše v naprosté pohodě a vysmátá.
Jo, tělo se sotva plouží, ale jeden večerní ohýnek, masíčko a nebe plné hvězd, a k tomu finále, kdy „pilot“ kolauduje nové království…
Nirvána!
A člověk už je jenom nebetyčně spokojený, šťastný a šíleně natěšený na všechno. Protože tam uvnitř je čisto, uklizeno a milo… a co je uvnitř, je i vně.
To jsem nevymyslela, to říká pan Antoine de Saint-Exupéry: „Člověk vnímá vždy takový svět, jaký nosí sám v sobě.“
A o to mi šlo…
Přeji vám všem maximálně krásný den a zítra si vyhlásíme soutěž! No a až se Momo aklimatizuje, bude co psát do jeho deníku … 
P.S. Jasně, že v noci je s námi pěkně doma …
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
