Ponejprve se musím omluvit, že jsem nestihla článek do vydání. Já nemohla. Musela jsem se léčit. Už jsem vám o tom povídala před časem. A zmiňuji to často. Klidně to ale rozvedu, protože vám dlužím článek. Nevím, kolik z vás si o tom se mnou může popovídat. Byla bych vděčná …
Jenomže, ještě jsem nenašla v tomhle ohledu k sobě druha.
A tak jsem na to vlastně stále sama.
A bojuji.
Se sebou.
Ráda bych potkala člověka, kterému tahle zkušenost, kterou vlastně pokládám za přímo posvátnou, také změnila život.
Navždycky.
Ono se to dost těžko dá vysvětlit, když se člověk chce vyhnout lékařským, konkrétně psychologickým termínům a najít slova na cosi, co je mnohem silnější po té duchovní stránce.
Vlastně bych měla poděkovat.
Byl to úplně normální dovolenkový večer a já byla tou dobou mámou již tří dcer.
Myslím, že k přírodě, k živlům, vesmíru, jsem vždycky vzhlížela s jakýmsi obdivem. Ale jistojistě jsem si to tak hmatatelně neuvědomovala.
Vždycky mě fascinoval pohled na soptící vulkány, rudé potoky tekoucí lávy, nespoutanou sílu vody, fascinující obrázky tornád…a určitě jsem ani nikdy nepodceňovala sílu a jedinečnost bouřek.
Až do .. a teď trošku lépe pochopíte, proč se k tomu vracím zrovna dneska, proč jsem se nemohla soustředit na sepsání reportáže od pyrotechniků, kterou už mám ve fotoaparátu, na diktafonu a zatím tedy v hlavě…
…do … 21.7. 1996.
Včera to bylo 18 let, co se mi změnil pohled na jednu část světa, a co jsem se do jisté míry změnila i já.
Velice ráda jsem hrávala mariáš.
Dokud byly hliníkové mince. Je to jediná karetní hra, která mě kdy bavila.
Ten den bylo nádherně a v Heřmánkovicích, kde bývala podniková chata PVT, kde jsem tou dobou pracovala, bylo přímo skvostné počasí.
Měli jsme domluvenou partičku mariáše v nedaleké hospůdce.
Děti jsme dali spát a kamarád se obětoval jako chůva.
Nechali jsme mu plnou chatu ratolestí a odešli každý se svým pytlíčkem drobné měny.
Když jsme odcházeli, zapadalo slunce. Mohlo být něco po deváté.
Ten den jsem nevyhrála, ale ani neprohrála.
Jednoduše jsem při odchodu, zhruba kolem 22:30 „byla na svých“.
Cesta po silnici, lemované jabloněmi a lipami byla od hospůdky k chatě dlouhá asi tak kilometr.
Moc aut tam nejezdilo, jen občas nás nějaké minulo a trochu zacákalo.
Pršelo totiž a začala bouřka.
Přidali jsme, abychom co nejméně zmokli.
Byl to ale takový ten teplý déšť a já si vzpomínám, jsme řešili, co chci k narozeninám. Měla jsem je mít přesně za měsíc…
Už si nevzpomenu, co jsem si to vlastně přála.
Pamatuji si z té chvíle jenom obrovské světlo.
Jako třeba tisíc záblesků z fotoaparátu. Oslepující záři a zvláštní zvuk, který by šel asi nejtrefněji srovnat s muchláním pečícího papíru, ale mnohem, mnohem silnější.
A pak náraz.
Fyzicky …jde o desetiny vteřiny…jsem cítila, jako bych spadla do kaktusů a jakoby mě někdo praštil z obou stran do obou uší. Celým tělem, každou buňkou i konečky prstů mi proběhly ty kaktusy….
Pak už nevím zhola nic.
Když jsem se dostávala k sobě, těch pár vteřin, než člověk otevře oči, ta kratičká doba, než se vědomí úplně vrátí, jsem měla dojem, že jsem dřevěná.
A bylo hlucho.
Absolutní.
Zastavil se čas.
Nevím, jak dlouhá doba ve skutečnosti uběhla, než jsem si uvědomila, že ležím na břiše na asfaltu, že nad sebou slyším svoje jméno z několika úst, že se mě někdo snaží zvednout, že někdo křičí cosi o sanitce, a že mě brní jazyk…
Naprosto jsem netušila, co se stalo.
Pak jsem si myslela, že mě porazilo auto, pak jsem se nesla …
…ptala jsem se, kde je moje máma.
Když jsem se probrala úplně, byla jsem nacpaná ve sprchovém koutě a kolem stáli moji přátelé a oblečenou mě kropili vodou…seděla jsem.
Pak někdo řekl, že je tam doktor.
To všechno vnímám dodnes tak nějak mlhavě a na přeskáčku.
Úplně a dokonale, jsem přišla k sobě, až když mi točili EGK, když mi příjemný pán s hadičkami v uších luxoval prsa, když na mě mluvil velice pomalu a velice ohleduplně.
I jemu jsem ale tvrdila, že do mě naboural náklaďák.
Teprve od něho jsem pochopila, že to nebyl náklaďfák, ale blesk.
Respektive, a já použiji termín, který jsem slyšela od toho pána s titulem MUDr., jeho „bratříček“.
Člověk si to rovná strašně dlouho a projde si mnoha fázemi, které následují potom.
Ošklivými sny, urputným vracením si vzpomínek na každý detail, snahou dobrat se všeho pocitového, každého vjemu, přes neskutečnou, panickou hrůzu z bouřky, kdy se člověk doslova dusí strachy, leží na zemi a prožívá ty kaktusy, tu oslepující záři, ránu do uší, to kratičké ale obrovské NIC, tu silnici … a při tom se choulí pod stolem s tak strašnou zimnicí, že se ani nepostaví….
…až dodnes.
Teď jsem ale už tak daleko, že jsem tenhle zážitek přehodnotila na dar.
Nikdo jiný netuší, neví, neumí si představit, co to je za neskutečnou pokoru, posvátnu hrůzu, obdiv, úctu, uvědomění si vlastní nepatrnosti a všechno to, v co jsem během 18ti let přetavila ten jediný okamžik.
Nikdy v životě se nepřestanu bát.
Nikdy se mi nepřestane s každou bouřkou vybavovat to všechno, co jsem v tu chvíli cítila jak fyzicky tak psychicky.
Prožívám tu vzpomínku při každé bouřce.
Jen teď jsem ve stavu, kdy s pokorou a zvláštním pocitem přítomnosti čehosi neskutečně mocného, velice zaníceně, ovšem vždy z relativního bezpečí domova, fotím to, co jsem si měla tu čest osobně osahat.
Fascinují mě, přitahují, paralyzují, ale také děsí…
Blesky.
Nekonečná, nespoutaná, nadlidská a také nádherná síla energie a zážitek, jež nelze s ničím srovnat.
Jsem vděčná za tu zkušenost.
Změnila mi život.
Celý včerejší den, na který byly hlášeny ony bouřky jsem čekala.
Je to zvláštní pocit, když je to na den přesně.
Udělala jsem během večera a noci na samospoušť snad tisíc fotek.
Zachytit tak nepatrný okamžik není pro amatéra, který se navíc nikdy nezbaví strachu žádná legrace.
Ale ta touha, ta potřeba mít ho, zachytit a moci se dlouze dívat, prohlížet si ho, žasnout …ta je silnější.
Je to motivace, je to terapie.
Bojuji s fobií tím nejefektivnějším způsobem….totiž touhou po kráse, po umění a také zvědavostí.
Tohle je můj za život snad nejkrásnější úlovek. (je zvětšovací)
Takhle nějak vypadá ten, s jehož sourozencem jsem si před osmnácti lety doslova potřásla rukou.
Už se známe.
Osobně.
Je překrásný, mocný, ale zabíjí…
P.S. Dneska se půjdu podívat, jak je na tom Hromburác.
Jak já mu rozumím.
A on mě jistě také.
Mějte krásný den!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
