Autor tu představuje dvacetdevět svých dopisů svému příteli. Každý je více či méně důrazným atakem na pochopení KRIZE jako prostředku k vývoji. Nesmíme se krizi vzdát, ale účinně s ní bojovat.  Nejen osobní krize, ale krize celé společnosti. Jeho dílo se tak stává zrcadlem, ve kterém vidíme nepříjemný obrázek.

„Podle současných ekonomických modelů je člověk něčím druhořadým, zatímco protagonismus získal na jedné straně spotřebitel (tedy ten, kdo spotřebovává, utrácí, polyká,pojídá, a tak dále) a na druhé straně lidská bytost vnímaná pouze jako výrobní prostředek. Dnes měří „úspěch“ systému „věci“ (počet automobilů, zastavěná plocha, spotřebované tuny…) a člověk zredukovaný na výrobní a spotřební prvek. Ano, věci. A nejhorší na tom je, že i my začínáme jednat, jako bychom byli jen věcmi.

Aniž si to uvědomujeme, nakonec skončíme jako náhradní díly. Jak absurdní!“

Každý z dopisů je uveden nějakým citátem. Někdy je citát hluboce pravdivý, jindy vás trošku přizvedne ze židle jakožto naivní blábol věřící ve věčné ideály a pouze happyendy. Bodejť by ne, autor se považuje za idealistu. Dokonce tvrdí, že svět potřebuje utopisty, ovšem takové, kteří umí stát nohama na zemi a očima přitom hledají ve hvězdách své ideály.  To lze považovat za velmi dobrý názor.

Problémy jsou pro náš růst

Není lehké číst knihu, která pojednává o tom, že jakákoliv krize je jen příležitostí ke změně, k růstu a k vlastnímu sebeuvědomění. Byť to tak skutečně je.  Pořád jsem přemýšlela, čím mě ta kniha dráždí. Dráždí tak, že jsem ji musela čas od času odložit a znovu se k ní vrátit. Ale nebylo to chtivé vracení, jako k Deidově Cestě vášně, spíše se mi do ní vůbec nechtělo. Důvod byl jednoduchý – pokud si znovu přečtete citaci v horní části článku – to je přesně ono.

Nedůvěra ve svět. Proč se snažit řešit své osobní krize, když vás ten moloch kolem nás semele. Protože jsme přece jen ty výrobní a spotřební prvky? A když já náhodou tímto prvkem nebudu chtít být,  co se stane? Rázem budu vyvrhelem a to dříve mě právě ta obrovská tlama konzumu sešrotuje. A zapije coca-colou.

A tak se mi tenhle pocit šťoural v žaludku poměrně dlouho a nebylo to vůbec nic příjemného.

TAKOVEJ VRTAVEJ BROUK, který šmejdí a šmejdí… snad odsud neveleze i na vás…

Knížka je velmi pravdivá, a její naléhavost je opravdu v dnešní době třeba. Pokud bych měla určit, jestli jí budou číst raději muži nebo ženy, asi bych zvolila muže – je v ní poměrně dost cizích slov a i při jejich znalosti je to čtivo celkem obtížné – žádná duchovní oddychovka. Ač i takové pasáže tu jsou, spíše je to opravdu precizní publikace podobna serioznímu vědeckému výzkumu.

Ale Álex Rovira tu také říká, že lidský druh má šanci na přežití a plodnost pouze tehdy, když jedinci věří, že mohou být ještě něčím užiteční.

A to je pro ně nosnou myšlenkou této knihy. Chci být užitečná.

A navíc už vím, že krize je opravdu důvodem vyrůst, změnit se, posbírat ty střepy a složit z nich – no třeba ne to samé, ale něco úplně jiného. Nového a úžasného.

Trochu horší zpráva je, že další krize určitě přijde, protože je to prostě zákonitost světa a to tady autor též zdůrazňuje, ale to jsem sem asi ani neměla psát. Chtěla jsem zůstat optimistická.

Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE, 2012, www.synergiepublishing.com

Renata

[sexy_author_bio]