Rodina a Drobotina

Už v sobotu večer, tak, jako loni zaplanou ohně na mnoha kopcích nejen v České republice. Již mají svou novou tradici, ale jejich původ sahá hluboko do minulosti našich přímých předků. Ti tu před námi žili v hlubokém souznění s přírodou a svými bohy. (Pokračování textu…)

Pořád to zírá do něčeho placatého a než by řeklo kamarádovi: „Ahoj,“ radši mu to napíše přes messenger. Vlastně mu to: „ Ahoj,“ ani neřekne, protože použije nějaký anglicismus nebo novotvar složený z bůhvíčeho. Všimli si toho i psychologové, kteří svorně bijí na poplach.  (Pokračování textu…)

Vánoce jako svátky klidu a míru  a především odpočinku. Jeden si zarelaxuje, odpočine, poleví ze stresu a věčného shonu. . .
Stalo se, že dcera i nejmladší syn podlehly vůni vanilkových rohlíčků a všudypřítomné pohody a mimoděk se přiznali ke ztrátě karty na městskou hromadnou dopravu. Kašlu na purpuru, vůni jehličí a cinkání rolniček. (Pokračování textu…)

Nebudu zlobit? To jsem četla v dopisech od dětí trojmo, ale vysvětlila jsem jim, že lhát se nemá, takže to zcela sebekriticky odvolaly. Už nikdy nebudu péct vánočku. Tu letošní jsem opět naházela tvrdou labutím. Protože Markétka nejí rozinky, Jurášek nemá rád kandované ovoce a Tomášek nejí mandle.  (Pokračování textu…)

Začátek je vlastně pochmurný, ale nebýt oné divné „garážové“ mamky z ranní kávy, nevzpomněla bych si v autě na mojí mamku, její brilantní sebezáchovný a vysoce výchovný model a spoustu dalších věcí, kterými jsem se ve své hlavě bavila celých 27 kilometrů až domu. Podstatou je taky strašení dětí, ale hlavním hrdinou je Sardur, rasově a národnostně zcela nezařaditelný, o to však opravdovější. (Pokračování textu…)

Když jsou děti malé, je právě adventní období asi tím nejkrásnějším čase, kdy snadno zapomenete na to, jak strašný nepořádek dělají, jak nemožně sprosté na sebe jsou a jak dokonale ignorují jakoukoliv vaši snahu o výchovu. Je to zkrátka kouzelné období, plné tradic, sladkých vůní a příjemných příležitostí, které dělají život pohádkovějším. (Pokračování textu…)

Každý rok jsme touhle dobou se sestrou dostaly od babičky adventní kalendář. Nebudu tady nostalgicky vzpomínat na tehdejší kvalitu čokolády a vzdychat nad aktuální nabídkou. Především proto, že si vůbec nepamatuji na to, jak chutnal. Vlastně chutnal očekáváním, netrpělivostí, vánocemi a mou vlastní nenažraností a zvědavostí. (Pokračování textu…)

Milé dámy, maminky…. Pro mne je tohle jedna z nejsilnějších knih pro maminky. Pavlína Brzáková je obdivuhodná spisovatelka, která umí vytáhnout z lidské duše ryzí zlato i se vší bolestí a upřímností, kterou takové lidské poznání obnáší. Nebojí se napsat, jaká je selhávající matka, tím hůř, že ji v tom každý utvrzuje, a nebojí se říct, že máma má být jako silný strom, protože… (Pokračování textu…)

Mám za to, že jsme to možná tak trochu čekali, my a vy, kdo čtete Popelky od začátku, asi víte, oč jde. Milda je velký bojovník a velký kus Lva, ale holt, jak je starší a starší, jeho ledviny, ze kterých si úspěšně dělá legraci, v reálu nestíhají. A čím bude větší, tím unavenější jeho ledviny budou… (Pokračování textu…)

Krásné pondělní ráno všem lidem dobré vůle, protože přesně těm dnes věnuji svůj sloupek. Ten měl, jak víme, teď nějakou dobu prázdniny, protože práce je nad hlavu a čas, který zbyde, je spravedlivě rozdělen mezi přátele, rodinu, trapasy a … větší trapasy. Na ty jsem známo nekorunovanou královnou a vězte, že jich mám za ty sloupkové prázdniny na kontě zase o pár stovek víc. (Pokračování textu…)

Když vám teď položím otázku, který smysl je pro člověka nejzásadnější, budete na tuty a s jistotou vědět, že je to zrak. Představa, že nevidím, je prostě strašná a mnohem přijatelnější, když by si tedy člověk měl vybrat, je představa, že jsem hluchá, než slepá. (Pokračování textu…)

Nedávno mi volala mamka, že má potíž s přihlášením do mailu. Když jsem jí ho zadávala, bylo mi jasné, že nějaké složité výrazy, které by sice zvýšily úroveň zabezpečení, by jí na druhou stranu dokonale otrávily celý internetový svět. Logicky jsem jí tedy zvolila coby heslo jméno její kočky. Přeci jen s námi to zvíře bylo více než dvacet let, tak má alespoň pomníček. (Pokračování textu…)