Nedávno přinesla dcera z fyziky kouli. Pěknou, velkou, červenou a zcela neoddiskutovatelnou. Na tom papíře totiž nic jiného nebylo, ani správný výsledek řešeného zadání. Potěšila mne. Ne ta koule, dcera. Byla to totiž první kule, kterou skutečně regulérně obrečela. První, která jí po šesti letech školy byla skutečně líto. 

Všechny špatné známky doposavad totiž rozčilovaly jen mne, zatímco děti byly naprosto v pohodě. Ani jedno není dobře.

Nicméně dcera i nadále usedavě plakala.

Aby pochopila, že i přes tu baňatou známku, která v kostce shrnula její vztah k fyzice, jde život dál, střelila jsem trochu do svých řad. Ono totiž lze inkasovat kuli a ne jenom jednu a ještě v ten samý život stihnout porodit něco tak báječného, jako je moje dcera.

A mnohé víc.

Na několik profesorek ze střední školy budu asi vzpomínat ještě v důchodu, protože jejich přístup k studentům stejně jako ke klasifikaci byl naprosto unikátní a dodneška na něj nemohu zapomenout.

Zvlášť profesorka anatomie měla výsadní postavení.

Nikdo nikdy nevěděl, jestli je profesorčiným favoritem nebo ovcí na odstřel. Měla také zvláštně mečivý vysoký hlas, což bylo obzvlášť adrenalinovým sportem, když diktovala učivo k zápisu do sešitu. Přitom všem stíhala ještě vždy na začátku hodiny čtyři až pět lidí vyzkoušet.

Asi chápete, jaký je zážitek pro šestnáctiletý dorost, pokud se probírá pohlavní soustava.

Jelikož šlo o veterinární školu, procházeli jsme tenkrát chámovodem až po koule skutečně detailně a ještě v latině. Jednoho dne se profesorka rozhodla, že bych jí na některé otázky ohledně samčího nádobíčka mohla odpovědět u tabule.

Nebudu to napínat, čistá kule, duněla jsem jak prázdný sud.

Můj vrozený optimismus vydedukoval pozitivní stránku věci. Zkoušení mám za sebou a nějaký ten pátek se mohu v klidu flinkat, než na mne zase dojde řada. Hned následující hodinu mne vyzkoušela znovu.

Na otázku jsem odpověděla otázkou: “Jak já? Vždyť jste mne zkoušela minule?“ drzost mi nikdy nechyběla.

„Takže o samčí pohlavní soustavě nic nevíš?“ nenechala se svést na falešnou stopu profesorka.

No jasně, že duto.

Na bravíčko jsem se cítila moc stará a na učebnice příliš mladá.

Další kule.

Na následující hodinu anatomie jsem však přicházela s bohorovným klidem.

Už se vyblbla a musí pochopit, že ve třídě nás je pětadvacet. I přesto jsem šla opět k tabuli pohovořit na nám známé téma. Skoro to vypadalo, že jsme založily tajný spolek kamarádek koulí a předkožky, nikomu jsme o tom neřekly a nepřijímáme nové členky.

Modří už vědí….já nevěděla nic.

Ano, opravdu jsem očekávala, že se na to konečně vybodne a jako lékařka veterinární medicíny konečně uzná, že jalovou krávu skutečně nepodojí.

Za pět.

„Paní profesorko, proč pořád zkoušíte mě? Vždyť už víte, že to neumím, proč potřebujete každou hodinu důkaz?“

„No já jsem pokaždé myslela, že se to do příště naučíš….“

„A já, že když jste mně vyzkoušela, tak to už chvíli neuděláte.“

Dvouhodinové cvičení na pitevně bylo vždy samo o sobě celkem zajímavé, proč to šperkovat ještě zkoušením. Že vytáhne do čtveřice zase mne, jsem fakt nečekala. Bylo to jako sex po dvaceti letech. Krátké a bez emocí.

„Dneska je to za pět,“ mekla.

Pro puberťačku je mužské přirození záležitostí především dvou součástek.

Obě jsou srandovní a je fajn, že je mají kluci a ne holky. Jenomže podle sešitu je těch součástek mnohem mnohem, mnohem víc.  A dokonce mají každá své místo a význam….proboha. Ta stará škatule nemůže říct, že jsem neviděla sešit.

Viděla, i když to ve mně nezanechalo hlubší stopy.

Anatomie.

Šla jsem k tabuli. Diváci se již trochu nudili. Z hlavy jsem vydolovala několik názvů ovšem ve velmi špatném pořadí. Vzpomínky na sešit byly mlhavé a jejich dolování mi působilo mžitky před očima.

Profesorka extaticky vykvíkla: “Za čtyři, no vidíš, že to jde a ne, že ne.“

Fakt byla spokojená.

Nezmohla jsem se na slovo.

Naštěstí jsme se začali věnovat i zbytku těla, takže jsem měla příležitost nasbírat o něco lepší hodnocení.

Naděje svitla i Makuldě.

Dcera je jednou nohou v pubertě, takže nevím, jestli jí víc pobavilo orgánové vybavení samců nebo fakt, že i rodič byl někdy žákem. V mém případě občas i velmi špatným žákem.