Views: 76
Začátek je vlastně pochmurný, ale nebýt oné divné „garážové“ mamky z ranní kávy, nevzpomněla bych si v autě na mojí mamku, její brilantní sebezáchovný a vysoce výchovný model a spoustu dalších věcí, kterými jsem se ve své hlavě bavila celých 27 kilometrů až domu. Podstatou je taky strašení dětí, ale hlavním hrdinou je Sardur, rasově a národnostně zcela nezařaditelný, o to však opravdovější.
Jako malá jsem s mamkou jezdila na mnoho míst, ale jedno z těch asi nejvýznamnějších byla Střezimíř.
Je to taková víska, skoro jako na konci světa.
Jezdili jsme tam často.
A pokaždé to bylo nějak dobrodružné.
Vedle toho, že tam na mě spadlo vosí hnízdo, že se tam ztratila moje tehdy pěti letá sestra, aby byla policií nalezena v hospodě vzdálené celých osm kilometrů, a že jsem spadla do septiku, tak místní Vrtiškův kohout, až bude psát paměti, jistě tam zahrne i kapitolu „ti dva Spratci a jejich indiánské čelenky“.
Těmi dvěma Spratky bude myslet mě a kamaráda Pavla, jehož příbuzný a mámy kolega vlastnil tu úžasnou chalupu, s tou tajemnou půdou, kůlnou a tím osudným septikem.
Strejda byl bezva. Většinou.
Tenkrát, a bylo to nějak v létě, nás po příjezdu oblažil u večeře povídáním na téma duch chalupy jménem Sardur.
Vybrousil to celé povídání do takové dokonalosti, že mi přestala chutnat kulajda.
Jeho one man show o tom, kterak Sardur kudy chodí, tudy rdousí a zejména malý zlobivý děti, mělo celkem logický efekt.
Tři noci se nevyspal vůbec nikdo, ani ve Střezimíři a jistě ani v přilehlých obcích.
Tak moc jsme řvali.
Ano, nejvíc já, protože se netajím s tím, že jsem malý poseroutka a nerváček se skutečně neskutečnou obrazotvorností, kterou umím použít i proti sobě samotné.
Svým panickým výskotem jsem nakazila do té doby klidného Pavla a oba jsme pak pláčem vzbudili sestru Evu, která řvala, protože my jsme řvali.
Po třetí noci vypadala moje maminka jako panda a strýci vymyslela za tu taškařici mnoho přídomků, taktéž ho proklela asi do pětadvacátého kolena. On nakonec třetí den šel a s pocitem viny se nám svěřil, že si Sardura vymyslel, že lhal, a že Sardur neexistuje.
Toto sebereflexívní, dojemné doznání však vzalo na sebe zcela kontraproduktivní podobu.
Vyhodnotili jsme, že lže teď, abychom neřvali, a před tím mluvil pravdu.
Ve své hlavě jsem během těch tří dnů vybrousila podobu Sardura do absolutní dokonalosti, že i Samara by zbledla.
To jsem odvyprávěla Pavlovi, takže si umíte představit další noc.
Příští den, když už máma začínala vzhledově Sardura připomínat, přestala lát strejdovi, přestala ho zaživa pohřbívat a pitvat a mučit a to ve zmíněném pořadí, a zamyslela se.
Napochodovala večer do našeho pokoje, sedla si na mojí postel a vystřihla neskutečně propracovanou hodinovou pohádku, skoro román, na téma: Jak se Sardur stal strašidlem, a jak to bylo doopravdy.
Plakali jsme nad jeho pohnutým osudem.
Závěr byl mistrovský.
Sardura, který je vlastně moc a moc nešťastný, protože se ho každý jenom bojí, a který za to nemůže, je možné vysvobodit, ale nikdo se ještě neodvážil.
Pak nasadila výraz, za který by dostala okamžitě Oscara a nám, kteří jsme ani nedýchali (já plakala dojetím) řekla: „kdyby se našly dvě statečné děti, byl by jim navždycky vděčný, protože jen ony ho mohou osvobodit, a už by nikdy nestrašil a dětem by se pak odměňoval. Ale já vím, že se bojíte“…
V hlavě se mi sice pomítlo asi 325 scénářů, jak Sardur a já a hrobeček …, ale polkla jsem a téměř unisono jsme se zeptali, co bychom měli udělat.
„No nevím, no, ale to byste byly moc statečné děti, kdybyste takový dobrý skutek udělali“, pravila.
Řekněte přede mnou „dobrý skutek“ a dějí se věci.
„My to uděláme!“ zvolala jsem statečně a Pavel mě poctil napůl ohromeným, napůl dotčeným pohledem, že jako mluvím i za něho.
Přešel to.
„Co máme udělat?“ otázal se, též s výrazem bájného hrdiny.
„Křídou a v osm hodin večer musíte napsat na vrata od kůlny, Sardure my se tě nebojíme a máme tě rádi. A pak se podepsat“.
Souhlasili jsme po té, co nás ujistila, že se nám při akci nemůže nic stát, protože ona a strejda nás budou hlídat, a že hned další den ráno, najdeme pod polštářem důkaz, zda jsme ho osvobodili.
Ráno cosi přikazovala strýci a znělo to jako „je mi jedno jak, jeď třeba do vápenky … „ zbytek jsem nerozuměla.
V osm jsme měli připravené křídy.
Klepala jsem se jako drahý pes, ale ještě nebyla tma.
Tu noc jsme usnuli.
Ráno jsme měli každý pod polštářem bonbony a další noc taky a další… a pokaždé, když jsme tam pak jeli.
Sardur byl od té doby dobrý skřítek, o jehož záchranu jsme se osobně postarali, a na kterého jsme se neskutečně těšili.
Jestli moje holky také znají Sardura?
Samozřejmě!
Klidně se jich zeptejte. Je to vážené, rodinné strašidlo, co dává dobrým dětem pod polštář sladkosti. 
Michaela Kudláčková
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
