Rodina a Drobotina

Není mamka jako mamka II. (jak osvobodit Sardura)

0 Shares

Začátek je vlastně pochmurný, ale nebýt oné divné „garážové“ mamky z ranní kávy, nevzpomněla bych si v autě na mojí mamku, její brilantní sebezáchovný a vysoce výchovný model a spoustu dalších věcí, kterými jsem se ve své hlavě bavila celých 27 kilometrů až domu. Podstatou je taky strašení dětí, ale hlavním hrdinou je Sardur, rasově a národnostně zcela nezařaditelný, o to však opravdovější.

Jako malá jsem s mamkou jezdila na mnoho míst, ale jedno z těch asi nejvýznamnějších byla Střezimíř.

Je to taková víska, skoro jako na konci světa.

Jezdili jsme tam často.

A pokaždé to bylo nějak dobrodružné.

Vedle toho, že tam na mě spadlo vosí hnízdo, že se tam ztratila moje tehdy pěti letá sestra, aby byla policií nalezena v hospodě vzdálené celých osm kilometrů, a že jsem spadla do septiku, tak místní Vrtiškův kohout, až bude psát paměti, jistě tam zahrne i kapitolu „ti dva Spratci a jejich indiánské čelenky“.

Těmi dvěma Spratky bude myslet mě a kamaráda Pavla, jehož příbuzný a mámy kolega vlastnil tu úžasnou chalupu, s tou tajemnou půdou, kůlnou a tím osudným septikem.

Strejda byl bezva. Většinou.

Tenkrát, a bylo to nějak v létě, nás po příjezdu oblažil u večeře povídáním na téma duch chalupy jménem Sardur.

Vybrousil to celé povídání do takové dokonalosti, že mi přestala chutnat kulajda.

27347NTV.jpg

Jeho one man show o tom, kterak Sardur kudy chodí, tudy rdousí a zejména malý zlobivý děti, mělo celkem logický efekt.

Tři noci se nevyspal vůbec nikdo, ani ve Střezimíři a jistě ani v přilehlých obcích.

Tak moc jsme řvali.

Ano, nejvíc já, protože se netajím s tím, že jsem malý poseroutka a nerváček se skutečně neskutečnou obrazotvorností, kterou umím použít i proti sobě samotné.

Svým panickým výskotem jsem nakazila do té doby klidného Pavla a oba jsme pak pláčem vzbudili sestru Evu, která řvala, protože my jsme řvali.

Po třetí noci vypadala moje maminka jako panda a strýci vymyslela za tu taškařici mnoho přídomků, taktéž ho proklela asi do pětadvacátého kolena. On nakonec třetí den šel a s pocitem viny se nám svěřil, že si Sardura vymyslel, že lhal, a že Sardur neexistuje.

Toto sebereflexívní, dojemné doznání však vzalo na sebe zcela kontraproduktivní podobu.

Vyhodnotili jsme, že lže teď, abychom neřvali, a před tím mluvil pravdu.

Ve své hlavě jsem během těch tří dnů vybrousila podobu Sardura do absolutní dokonalosti, že i Samara by zbledla.

To jsem odvyprávěla Pavlovi, takže si umíte představit další noc.

27351ZGI.jpg

Příští den, když už máma začínala vzhledově Sardura připomínat, přestala lát strejdovi, přestala ho zaživa pohřbívat a pitvat a mučit a to ve zmíněném pořadí, a zamyslela se.

Napochodovala večer do našeho pokoje, sedla si na mojí postel a vystřihla neskutečně propracovanou hodinovou pohádku, skoro román, na téma: Jak se Sardur stal strašidlem, a jak to bylo doopravdy.

Plakali jsme nad jeho pohnutým osudem.

Závěr byl mistrovský.

Sardura, který je vlastně moc a moc nešťastný, protože se ho každý jenom bojí, a který za to nemůže, je možné vysvobodit, ale nikdo se ještě neodvážil.

Pak nasadila výraz, za který by dostala okamžitě Oscara a nám, kteří jsme ani nedýchali (já plakala dojetím) řekla: „kdyby se našly dvě statečné děti, byl by jim navždycky vděčný, protože jen ony ho mohou osvobodit, a už by nikdy nestrašil a dětem by se pak odměňoval. Ale já vím, že se bojíte“…

V hlavě se mi sice pomítlo asi 325 scénářů, jak Sardur a já a hrobeček …, ale polkla jsem a téměř unisono jsme se zeptali, co bychom měli udělat.

„No nevím, no, ale to byste byly moc statečné děti, kdybyste takový dobrý skutek udělali“, pravila.

Řekněte přede mnou „dobrý skutek“ a dějí se věci.

„My to uděláme!“ zvolala jsem statečně a Pavel mě poctil napůl ohromeným, napůl dotčeným pohledem, že jako mluvím i za něho.

Přešel to.

„Co máme udělat?“ otázal se, též s výrazem bájného hrdiny.

„Křídou a v osm hodin večer musíte napsat na vrata od kůlny, Sardure my se tě nebojíme a máme tě rádi. A pak se podepsat“.

Souhlasili jsme po té, co nás ujistila, že se nám při akci nemůže nic stát, protože ona a strejda nás budou hlídat, a že hned další den ráno, najdeme pod polštářem důkaz, zda jsme ho osvobodili.

Ráno cosi přikazovala strýci a znělo to jako „je mi jedno jak, jeď třeba do vápenky … „ zbytek jsem nerozuměla.

V osm jsme měli připravené křídy.

Klepala jsem se jako drahý pes, ale ještě nebyla tma.

Tu noc jsme usnuli.

Ráno jsme měli každý pod polštářem bonbony a další noc taky a další… a pokaždé, když jsme tam pak jeli.

Sardur byl od té doby dobrý skřítek, o jehož záchranu jsme se osobně postarali, a na kterého jsme se neskutečně těšili.

27350Zjc.jpg

Jestli moje holky také znají Sardura?

Samozřejmě!

Klidně se jich zeptejte. Je to vážené, rodinné strašidlo, co dává dobrým dětem pod polštář sladkosti. wink

Michaela Kudláčková

Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“ on Facebook
Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře,sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti. Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Hodnocení k článku

Komentáře -Napsat soukromou zprávu můžete jako přihlášení vpravo v části: Soukromé zprávy.

  Zaregistrovat si reakce na váš komentář  
Upozornit na
tibetusmev   protibet 1
Montero   textilsvet
PHP Code Snippets Powered By : XYZScripts.com