Možná je to tím, že jsem se teď soustředila na tu Zemi, což je na jedné straně prima, na straně druhé se nemohu zbavit pocitu, že se něco stane, možná je to i tím, jak se teď soustředím na ta zvířátka ve snaze najít své totemové, každopádně mě to hodně hází do samoty, vnímání, přemýšlení a pak kochání…

To je taky důvod, proč jsem si včera dobrovolně pořídila omrzliny, když jsem prostě musela s foťákem do lesa a k poli, aby se mi potěšilo oko a duch.

Proto je tenhle dnešní článek ve vydání spíše obrázkový, než textový, protože když se člověk dívá na tu krásu, jak je barevná a jak je různorodá, jemná a přece silná, tak co by říkal.

Mlčet a cítit, to je někdy víc, než hodně rozvitých vět.

Kromě toho, pro některé vjemy ani žádný jazyk slova nemá.

Všechno, úplně všechno, co kdy příroda stvořila, je absolutně dokonalé ve své kategorii, a má to účel, smysl i řád.

Díváte se na květinu a nemáte, co byste řekli.

Jenom mlčíte a myslíte na to, že ten, kdo tohle tvořil, je umělec, estét a nesmírně moudrá bytost v jednom.

Díváte se na včelu a napadá vás, jak je vlastně tenhle tvor spokojený, protože nedělá naprosto nic, čeho by později litoval.

Díváte se na drozda a najednou máte dojem, že je moudřejší než vy i ve své drobné podstatě, která je ale v absolutním souznění se vším, co je kolem něho. Že se nesnaží cokoli měnit, že se klidně přizpůsobí tomu, co je kolem a vlastně i vám, protože tak to prostě je.

Nějak jsem duchem fakt nepřítomná.

Nebo přítomná jinde.

Ale to příjemné.

Říkám si, ať už se stane cokoli, je to součást nějakého přírodního zákona a možná není špatný ten postoj drozda.

Pro vás:

Krásný den vám všem! 

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]