Asi je na čase oprášit jednu moc starou vlastní zkušenost. Možná se bude některým, s ohledem na věci, které teď často s lidmi řeším, hodit. Ďábla jsem viděla. Mluvila jsem s ním. A jsem ráda.
Dost mě naučil….

Už jsem to vyprávěla před lety a moc ráda to kvůli některým, kterým by to mohlo k něčemu být, zopakuji.

Je to už hodně dávno, řeknu patnáct let?

Možná i víc.

Bylo to v době, když jsem začínala na vědomé úrovni pracovat s věcmi, kterými se dnes zabývám. Jaksi sama sebe jsem poznávala a učila se sebou žít.

Pochopitelně jsem také řešila věci, které souvisí s magií, rituály, astrologií, Crowley Tarotem, který používám….člověk tak nějak hledá vlastní hranici, vymezuje se, očekává mantinely a podobně.

Je to složité období.

Zjistíte, že svět není černobílý, že je kolem spousta energií, že jste do jisté míry schopni věcí, které na nějakém principu zafungují, valí se to na vás a každý den je jiný o něco barevnější…dochází vám souvislosti a podobně.

Taková puberta ve vývoji, když se člověk rozhodne, že to, co zjistil, bude také využívat.

Co nezná, je hranice.

Tehdy jsem byla úplně umanutá na jedinou myšlenku.

Pořád jsem myslela na to, abych hlavně něco nepokazila, abych se najednou neocitla na druhé straně, měla jsem potřebu se hlídat, kontrolovat na co myslím, co mě ovládá, kam se dívám, jak uvažuji…

Trochu schýza.

Měla jsem představu, že svět se dělí na dvě strany temnou a světlou. A stejně že se bude dělit i to, čím se zabývám.

Dokonce jsem si myslela, že mě něco nebo někdo může směrovat, ovlivnit…

Tehdy jsem měla divné sny, doslova můry to byly.

A tak jsem se upnula na Krista.

Mám ho ráda od dětství. Vždycky jsem ho pokládala za někoho, kdo žil, myslel, kdo byl člověk z masa a kostí, nikdy jsem o Jeho existenci nepochybovala.

Často jsem se modlila a furt jsem se umanutě držela myšlenky, že musím hlídat, na které straně stojím.

Až mě to skoro svazovalo.

Pak jsem nabyla přesvědčení, že jsem už pevná, že se držím na straně, na které chci být.

Že to mám srovnané.

A tehdy jsem měla sen.

Zdálo se mi, že jsem u nás v předsíni. Něco jsem dělala a za sebou jsem slyšela hlas.

Ten o Kristu říkal ošklivé věci. Hnusné, nepravdivé…

Neotočila jsem se a řekla jsem prostě, že to není pravda.

Ten hlas se změnil na hlas mojí mámy.

Říkala to samé.

Pořád jsem jí odporovala a pořád jsem se neotáčela.

Také proč, svou mámu přece znám, vím že to je ona…proč bych to kontrolovala?

A ona toho nechtěla nechat.

Pořád do mě meldovala, pořád opakovala : „za všechno špatný na tomhle světě může Ježíš“ a ještě další nesmysly.

A já?

Pro klid svý mámy, pro klid svůj, protože mě tím strašně otravovala, proto, aby už byla zticha, jsem řekla:

„Tak jo, prosim tě máš pravdu“

A za mnou se ozvalo:

„A mám Tě…jak snadný. A kdo za to může? Já snad?“

Už to ale nebyl hlas mý mámy.

Došlo mi to až v té chvíli.

Probudila jsem se, a když řeknu, že jsem se málem počůrala strachy, budu k sobě kulantní. Skoro jsem se pos…

Pochopila jsem ale, ale že jsem to byla já, kdo si myslel, jak je silný a nebyl. Jen pro své vlastní pohodlí!!!

Poučila jsem se…poučil mě.

Od té doby jsem pro změnu usilovně pátrala, jak vlastně vypadá.

Chtěla jsem ho vidět.

Už jsem se tak nebála, protože mi došlo, že všechno jsem si vlastně udělala já sama.

On mě nikam netahal, jenom mi ukázal, jak snadné je pro své pohodlí…něco zradit.

Neudělal nic, to já byla ta, která souhlasila.

Zřejmě se jenom pobavil na můj účet.

O nic nešlo.

No a pak jsem měla druhý sen…

Šla jsem po ulici a On šel v klidu vedle mě. Neviděla jsem ho, povídali jsme si. Byl vtipný, říkal věci, kterým jsem se smála, ale už jsem věděla, že nemám důvod se bát, a že On nemá v úmyslu mi v tu chvíli škodit.

Bylo cosi mezi námi…co neumím popsat. Jakoby čára, za kterou zcela přirozeně a bez nějakého psychického lámání ani jeden nešel.

Došel se mnou až k silnici, kde je Davídková ulice.

No a já se ho zeptala, jak vypadá.

Řekl, umím být jakýkoli.

Umím být také pro tebe krásný…

Já se zasmála a řekla jsem něco v tom smyslu, že bych ho asi už poznala…

On se taky zasmál.

Ale ne nijak příšerně jako v hororech, byla to celkem normální komunikace. Skoro přátelská, ale s jistým odstupem, který ale nebyl násilný.

On řekl: „myslíš?“

A já…“jo“

A pak jsem viděla něco, co nejenže nezapomenu, ale co je pro mě velkým ponaučením. Co mě, řekla bych, naučilo jisté pokoře…

Viděla jsem plod.

Lidský, ještě nenarozený plod.

Byl červený.

Došlo mi, co mi chtěl ukázat.

Ukázal mi cosi, co člověk pokládá za nejčistší model, jaký si lze představit. Něco, kde nelze hledat nic …protože to je přece ještě neposkvrněné. Ještě se to přece ani nenarodilo…pro nás je to představa čehosi stoprocentně ….

Je silný.

Umí být i tam, kde ho člověk ani náznakem nehledá…

Byl to pro mě nejen hodně silný zážitek, ale byl také cenný.

Dneska mám například u Tarotu ke kartě Ďábel, celkem pozitivní vztah.

Vím, že na sebe umí upozornit.

Vím, že nemá potřebu násilím cokoli dělat.

Jen se nabídne.

A v případě Tarotu navíc upozorní, že v této otázce, si někdo už vybral.

Tedy ten, kdo je na konci každého zla, každého podvodu, každé nečestnosti a nefér jednání, pokaždé, když někdo zvolí jednodušší variantu bez ohledu na druhé, nebo je nepoctivý…pokaždé je to člověk a jeho vlastní slabost.

Nikoli cosi, co nelze kontrolovat.

A svádět vlastní poklesek na COSI, je víceméně alibismus.

On se jenom baví.

A že to bude drahé, to si člověk může být jistý.

Vždyť se mu vrátí jen odezva z té strany, kterou si sám vybral.

Je to o nás, ne o něm.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]