Views: 9
Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mě to fascinuje. Včera jsem se zase zamyslela. Pokaždé u toho dost blbě vypadám, takže tak činím zpravidla v soukromí, když nikdo nevidí do mého námahou srolovaného obličeje.
Tentokrát byl přítomen Tomáš, protože jsme zrovna jeli z Vinohradské nemocnice z jeho EEG (výsledky zatím nemá). Snad na něm pohled na mě nenechá následky.
Člověk často začne přemýšlet na základě nějaké bezvýznamné věci.
Tentokrát to zavinil chlápek v červeném autě, který měl místo mozku bramborovou kaši.
Bylo to na Jana Želivského a pán v modrém autě před námi zastavil u přechodu, kde pouštěl chodce.
A tenhle jouda v červeném, na uchu mobil, nečekal, vyjel z fronty doprava a objel ho vedlejším pruhem.
Jen tak tak, před ním chodci zastavili.
Blbec.
V ten moment jsem se zamyslela nad všemi takovými magory, kterých je na silnicích spousta a prvotní myšlenka byla, aby jim všem zakázali řídit, a oni neohrožovali zdraví druhých.
Před sjezdem na Krejcárek jsme míjeli pomníček.
Tu bouračku si pamatuju. Byla jsem u ní.
Bylo to strašný.
Když jsme ten pomníček minuli, já stále přemýšlela nad tím, jak člověku jiný člověk v jedné sekundě na jednom místě změní život.
Nebo rovnou vezme.
A rázem tak změní život celé jeho rodině a všem známým.
Jeho dětem, a známým jiných lidí, kteří oběť ani neznají, ale znají třeba pozůstalé.
A změní se život i tomu, kdo to zavinil, a jeho příbuzným a zase dál i lidem, kteří s ním zdánlivě nemají nic společného.
Jako takový pavouk to vypadá.
A při tomhle jsem si vzpomněla na příběh, který nám vyprávěl kamarád Milan, když jsme byli na Vysočině.
Při bourání starého Pelhřimovského nádraží, když se jedna jeho část odstřelovala, stála jakási paní ve vrátnici jiného podniku, který je, a já to viděla, od nádraží snad 300 metrů, ne-li víc. Vrátnice je navíc za jinou, vyšší budovou.
Přesto jeden jediný kámen, udělal neuvěřitelný lob, prolítnul střechou a tu paní, stojící v uzavřené budově úplně jinde, zabil.
Neuvěřitelně nepravděpodobné. A přes to…
A tady v tom místě, mě něco napadlo.
Myslím, že bychom asi nic neovlivnili, kdybychom takovému frajerovi v červeném fáru sebrali papíry. A bohužel asi ani není pro osud nic platné, jestli naopak někdo jezdí předpisově.
Protože tyhle zásadní věci si tu kterou osobu, to které vědomí či vtělení, v tom čase, naprosto neměnném – prostě najde.
Vždycky.
Protože to tak podle nějakého nesmírně vymakaného zákona prostě být musí.
Je to nějaký řád, něco velikého.
Představuji si to jako mapu se silnicemi a městy, jak jsou tam ta kolečka, když člověk kouká hodně shora.
A to jsou ty zásadní věci.
Mezi tím si to můžeme udělat, jak chceme. A máme hodně prostoru.
Přece silnic do jednoho města vede spousta.
A některé jsou pěkné a umetené. Lze jet po nich a cesta bude příjemná.
Ale míří-li tam člověk, pak tam dojede.
Do červeného kolečka. Tam se to kříží, tam dojedou další a odsud pak pokračují…možná.
Tomu zákonu je jedno kudy a jak, ale cíl je jeden.
Jinak by totiž všechny ostatní silnice zmizely.
A s nimi další, jiná kolečka, jiná města.
Byl by to chaos.
Je to tak velký a tak strašně složitý, že to člověku na chvíli odstřelí mozek.
Pochopila jsem ale, proč mohu například klientkám pomocí Tarotu některé věci ovlivnit, a jiné prostě nejdou.
Něco se v ten moment zavře.
Došlo mi, proč přes karty Kolo fortuny nebo Aeon, prostě nejede vlak.
A i když se pak ptám zleva zprava, stejně je to ve výsledku stejné.
To je to kolečko.
To zůstává.
A Tarotem lze jen vybrat jinou cestu ke stejnému cíli.
Ohnout, odklonit, vylepšit to, jak to jen jde…ne ale změnit cílová města.
Není to neuvěřitelné, když se nad tím zamyslíte?
Pěkný den!
Míša K.
[sexy_author_bio]
P.S. To bylo dlouhý kafe dneska co? 
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
