Návštěvy: 100
PŘÍLOHA NA VÍKEND
Kapitola 24.
Celý následující týden se mu Rosalie vyhýbala, jako by přenášel nakažlivou nemoc. Philip ji opatrně zpovzdálí pozoroval, aby se přesvědčil, jestli dokáže prolomit zeď, kterou si okolo sebe vystavěla, ale příliš neuspěl. Mluvila s ním, a to bylo všechno. Doufal, že by s ní mohl být hodinku nebo dvě o samotě a udělat nějaký opravdový posun vpřed, ale Rosalie mu vždy proklouzla.
Nevzdával to. Věřil v lepší časy. Věděl, že co se jejich rozchodu týkalo, zmítala se
zlostí a litovala toho, co se stalo. Jeho cesta nebyla marná, až tady poznal její rodinu
osobně, hlavně jejího bratra Bruna. Konečně mohl blahořečit svému otci, že
zapracoval natolik, aby se rozhodl a přijal pozvání. Vlastně to všechno bylo
domluveno za jeho zády, ale nezlobil se. Naopak. Otevřel mu oči a zároveň osvětlil,
co a proč se před čtyřmi měsíci doopravdy stalo. Co udělala ona, a co udělal on.
Rosalie nebyla jediná, kdo se provinil. Vždyť on za ní taky hned nepřijel a nepřinutil ji,
aby si vyslechla pravdu.
145
Nechal ji věřit lži, protože jeho pýcha byla tak velká, že nedokázal přijmout, že ho
někdo, koho tak miloval, nechal prostě všechno být a odešel. Jo, jizvy z minulosti
jsou pěkně na hovno. Ale naučil se něco o sobě a o ní. Poučil se o tom, že lítost není
nic jiného než hromada sraček. A tak učinil rozhodnutí, že se v té hromadě hnoje už
nebude utápět ani jediný další den. Není přece možné, že k němu Rosalie nic necítí.
Optimismus a víra byly dvě věci, které ho milovaly. Už mu to nepřipadalo tak
směšné. Jediné, co potřeboval, bylo přesvědčit ji o tom. Konec jemným náznakům,
jako posílat květiny. Očividně to nezabralo a nevrátí mu Rosalii do náruče, ani do
postele, kam patřila. Ne, na to byla až příliš uzavřená. Ale on věřil, že se oba
dokážou přenést přes bolest a chyby, které oba udělali. Pokud má Rosalii vtáhnout
znovu do svého života, potřebuje rozehrát hru. Jeho Rosalie, láska jeho života
potřebuje trochu postrčit. Vlastně trochu více a oběma rukama.
Rosalie přicházela k Haciendě a přemýšlela o muži, který se tak nečekaně objevil
zpátky v jejím životě. Uvědomovala si jeho tvrdě vymodelovaný profil a skrytou sílu
v jeho štíhlém, pevném těle. Rozhodla se, že ho ušetří záplavou otázek, které ji
napadaly. Oba měli právo teď na určité soukromí. Koneckonců stále toho o sobě
věděli jen málo.
Náhle se ozvalo burácení silného motoru, co ji vytrhlo z myšlenek. Na příjezdové
cestě k Haciendě zahlédla mercedes a za ním černou chromovanou motorku Harley
Davidson. Philip zajížděl na jedno z vyhrazených míst pro personál hotelu. Rosalie
se ohlédla přes rameno a radostně se usmála. Než stačil Philip otevřít dveře auta a
vystoupit, přihnala se na cestu a mávala na mladíka, který stavěl svůj nádherný,
pekelný stroj poblíž.
„Ach“, zvolala a spěchala k němu. „To je nádhera, Stefano, je tvoje?“
Číšník z hotelové restaurace opatrně motorku zaparkoval a zamkl, přitom se pyšně
usmíval. „Ano, od dnešního rána mi začala říkat pane. Co si o tom myslíte, Rosalie.
Už jste někdy v životě viděla něco takového?“
Philip se tiše postavil za Rosalii, která si prohlížela motorku s neskrývaným zájmem.
„To je ale motorka, pěkná“, poznamenal chladně.
„Děkuji, pane. Sice mi bude trvat celý život, než ji splatím, ale stojí to za to“. Stefano
si sundal helmu a připevnil ji na sedlo.
„Rád vidím, když má někdo víc rozumu a koupí si taky helmu“, prohodil Philip
pochvalně.
„Ano. Táta říkal, že jen pod tou podmínkou mi bude ručit při úvěru, který jsem si
musel vzít. Já vím, že má pravdu, ale ubírá to trochu potěšení z jízdy“.
„Já ti rozumím. Vím, co myslíš“, přidala se tiše Rosalie a láskyplně pohladila lesklý
nárazník tohoto velkého stroje. „Nic na světě není tak skvělé, jako vítr ve vlasech“.
„A co mouchy v puse?“, přerušil ji Philip a při pohledu na Rosalii, jak se něžně
dotýkala motorky, se mu zúžily oči.
Stefano se zasmál. „Bod pro vás, pane. Díky motorce jsem si taky mohl koupit
černou koženou bundu. Máma mi to nechtěla povolit, ale pak se dozvěděla, že to je
další možnost ochrany, stejně jako ta helma. To rozhodlo“.
„Vypadá báječně“, řekla Rosalie s obdivem, když si Stefano rozepínal mohutnou
bundu. „Ale je trochu teplá na dnešní den, jako je ten dnešní“.
146
„Jezdi hlavně pomalu, chlape“, začal Philip znovu. „Motorky a mokré silnice se k sobě
moc nemusí“.
Stefanovo nadšení se hned vytratilo, když v jeho hlase zaznamenal naučný tón.
„Ano, pane, opravdu jsem opatrný. Poslední věc na světě, o kterou bych stál, je mít
vrak ještě dříve, než jsem tu motorku vůbec zaplatil. Teď mě omluvte, jdu trochu
pozdě. Potom se ještě zářivě usmál na Rosalii a nabídl jí, že ji někdy sveze.
„Díky, Stefano. Budu ráda“, ujistila chlapce Rosalie vřele. Když mladík odběhl, otočila
se k Philipovi. „Nebylo nutné ho poučovat. Jeho rodiče mu už určitě dali ohledně
řízení motorky spoustu dobrých rad“.
„Tomu rád věřím. No, od tebe se jistě nic moudrého nedoví, že?“, poznamenal Philip
rozladěně. „Vypadala jsi na to, že bys mu sebrala klíčky a ujela“.
„To už je dávno minulostí“ vysvětlovala Rosalie mírně, v duchu pobavená jeho
tónem. „Ta černá Yamaha, o které jsem ti vyprávěla. Ta, na které jsem ujela, a kterou
si Dino vzal, když jsem se s ním rozešla ….“
„Co je s ní?“
„Byla totiž moje. Koupená za peníze, které jsem si našetřila. Přesně znám boj, který
musel Stefano svést s rodiči, aby od nich dostal ke koupi motorky povolení. Jen si
představ, čím jsem musela projít já. Moje matka málem omdlela a Bruno křičel celý
týden, než to nakonec vzdal. Ale já jsem tu motorku zbožňovala. Jen s ní jsem se
cítila úplná a nezávislá“. Rosalie zvedla hlavu při vzpomínce na rozkoš z vdechování
svěžího vzduchu a větru ve vlasech. Zavřela oči. „Byl to fantastický pocit“.
„Ano. A pak jsi odjela a zjistila, jaké to je skutečně, být volná a úplně nezávislá, bez
peněz a okradená, co?“ V jeho slovech byl rozmrzele jedovatý tón.
„No tak, Philipe. Ty ale umíš věci shazovat, viď? Tvůj otec o tobě tvrdil, že právě ty
umíš jednat s lidmi. Nikdy tě nepovažoval za neohrabaného. Ale teď by řekl, že
neohrabaný jsi byl“.
„Promiň, Rosalie. Měl jsem tu čest, jak umíš být realistická a věcná“.
Chtěla pokračovat v cestě, ale on se ani nehnul. Do jeho šedých očí se vrátil hřejivý
přemýšlivý pohled, stál a prohlížel si ji beze slova. V záblesku čistě ženské intuice si
Rosalie pomyslela, že ji hodlá políbit. Ta myšlenka ji trochu zaskočila, ale nebylo to
nepříjemné. Ve skutečnosti ji zachvátil pocit očekávání. Philip k ní přistoupil blíž a
silnými prsty jí zvedl bradu. Pohledem jeho šedých očí prokmitávaly záblesky
stříbrného ohně, který ji zastihl nepřipravenou. V poslední době vášeň nebyla z věcí,
které by od Philipa Benneta očekávala. Možná se mýlila. Pocítila sílu jeho prstů a
projela jí známá vlna vzrušení. Z vidiny takové možnosti se jí točila hlava a zároveň ji
to trochu děsilo. Zavřela oči a pozvedla obličej pro pomyslný polibek. Cítila jeho
blízkost, horkost jeho těla jen pár centimetrů od svého. Z pomyšlení na jeho ústa
skloněná k jejím rtům se jí tajil dech. Nevysvětlitelné a téměř nesnesitelné napětí ji
drželo v kleštích očekávání.
„Myslím“, zašeptal Philip těsně u jejího obličeje, „že bychom měli jít dovnitř. Oba
máme nějakou práci“.
Rosalii se překvapením zamlžily oči, když jí Philip náhle pustil bradu. Rychle svou
reakci skryla a pyšně pohodila hlavou.
147
„Jistě. Nerada bych, aby ses dostal do něčeho, co pak nezvládneš“. A trochu příliš
rychle vykročila ke dveřím, které dost hlasitě mu zavřela před nosem.
Druhý den ráno přišel Philip do zahrady, kde Ascoliovi obvykle snídali. Vypadala
dobře, pomyslel si Philip při pohledu na Rosalii. Seděla na ratanové židli a paprsky
ranního slunce se jí odrážely ve vlasech. Philip zalitoval, že se jich předešlý den
nedotkl a nepolíbil ji. Rosalie měla na sobě džíny, které jí rafinovaně zdůrazňovaly
útlý pas a štíhlé kotníky. Triko se náramně hodilo k vypasovaným
džínsům. Ohromně jí to slušelo. Její klasická krása byla bohatě doplněna osobitým
stylem a gesty. Nebylo divu, že to k ní lidi instinktivně přitahovalo, napadlo Philipa.
Svýma živýma tmavýma očima mohla člověka lehce přesvědčit o své jedinečnosti a
důležitosti. Její sebevědomí bylo víc než hmatatelné a ten náznak byl pro Philipa
varováním. Rosalie byla těžko zvládnutelná už v dospívání, jak sám slyšel, ale to
není nic proti tomu, jaká by mohla být teď, kdyby narazila na odpor.
Philip odhodlaně vykročil, aby se s Brunem a její matkou a její dcerou pozdravem
přivítal. Rosalie vzhlédla, a když viděla Philipa, jak se blížil, položila sklenku
pomerančového džusu na stůl. Philip přešel zahradu s nenucenou samozřejmostí a
ona si znovu uvědomila, jak důvěrný vztah navázal s její matkou a dalšími členy
rodiny. Všimla si toho už dříve, ale občas ji ta důvěrnost vyváděla z míry. Věděla už,
že Philip zde pobýval často společně s její matkou a bratrem a popíjeli společně
kávu. Přesto si instinktivně odmítala uvědomit myšlenku, že je tady jako doma. Pak
si, rozhodnutá zachovat si sebeúctu, pomyslela, že to je možná jeden z důvodů proč
to tak je. Přece už jednou souhlasila, že si ho vezme. Teď právě obnovila veškeré
svazky s rodinou. Pokud si vezme muže, kterého její rodina schvaluje, je to další
způsob, jak upevnit vztahy.
„Dobré ráno, Philipe“, pozdravila její matka vřele a už nalévala kávu z konvice i pro
něho, aniž by se zeptala. Zjevně Philipovi nalévala kávu často.
„Dobré ráno, paní Ascoliová, dobré ráno Bruno“, Philip se s oběma přivítal a zamířil
přímo k Rosalii. S majetnickou bezprostředností ji políbil na překvapená ústa. Takový
projev důvěrnosti ji šokoval. Než si uvědomila, jak je dotek jeho rtů příjemný, odtáhl
se a posadil se na židli ke stolu. Matka i Bruno byli zjevně důvěrností z jeho strany
k ní velice potěšeni.
„Včera večer jsem si přečetl návrh smlouvy, kterou mi předal Roberto Salvani“.
Rosalie tázavě na něj pohlédla, ale Philip se usmál svým zvláštním pobaveným
způsobem. „Bylo to zajímavé čtení před usnutím“.
„Opravdu?“, zeptala se Rosalie lehkým tónem.
„Udělal jsem jen jednu drobnou změnu“, pokračoval Philip a zvedl ubrousek z košíku
s pečivem, aby si vzal rohlík. „Jinak se zdá být všechno v pořádku, takže jsem to
podepsal“.
Bruno soustředěně stáhl obočí a spěšně listoval v papírech. „Výborně“, spokojeně se
usmíval a nenápadně mrkl na Philipa. „Teď už je všechno domluvené, a já se
nemůžu dočkat, až budeme plánovat samotnou slavnost. Napadlo mě, že bychom se
přemístili na Haciendu, přece jsme dost početná rodina a všichni rádi poznají Philipa,
co říkáš, Rosalie?“, zadíval se Bruno na sestru.
148
Ta vůbec neposlouchala, protože neměla sebemenší zdání, o jakou smlouvu zde šlo.
Jeho pozemky vůbec nesouvisely s Haciendou, která bude zanedlouho patřit jí. Tak o
co tady vlastně jde?
„Rosalie, poslouchala jsi mě?“
„Ano, jistě“, konečně Rosalie zvedla hlavu. Přestože odpovídala zdvořile, její přísný
pohled mířil přímo na Philipa. „Nevím sice, o čem to tady mluvíte, ale to je asi jedno“,
zašklebila se.
„Rosalie, zlatíčko, přestaň tolik pracovat. Víš, že Bruno a Roberto tě mohou
zastoupit. Všechno se vyřeší. Ve Francii jsi tolik pracovala. Musíš si udělat volno a
užívat si. Máš tady Philipa a měla by ses mu věnovat. Jen pomysli na celou tu
zábavu“, jemně ji napomenula matka.
„Zábavu? Jakou zábavu?““ Rosalie přestala sledovat Philipa, který se zdál být
překvapivě odolný vůči výzvě, kterou mu svým vražedným pohledem jasně
signalizovala. „Pořád nevím, o jakou zábavu jde, a co by se mělo přesně slavit.
Koneckonců je to jen uzavřená obchodní smlouva, ne?“
Jakmile ta slova vypustila z úst, nejraději by se za ně kopla. Výraz rozčarování
v matčině obličeji byl dostatečnou odpovědí. Bruno nemusel svůj nesouhlas ani
dávat najevo. Rosalie si ihned uvědomila, jakou udělala chybu. V posledních letech
nedělala chyby často. Ale naštval ji ten klidný arogantní způsob, jak prezentoval
nějakou pitomou smlouvu, o které nevěděla vůbec nic. Ve zlosti vyslovila slova, která
nebyla vůbec pěkná.
Ale Philip ji z té situace pomohl. „Copak si nezasloužím trochu tvé přítomnosti?“,
postěžoval si. „Přece mi nechceš zkazit zábavu, na kterou se tak těším“.
Rosalie se na Philipa otočila. Ve tváři měl výraz zklamání a připomínal malého
chlapce, kterému právě řekli, že ke svým narozeninám žádný dárek nedostane.
Nemohla tomu odolat. „Dobře, budu se snažit“, řekla, jako by mu prokazovala velkou
laskavost. „Jestli dostaneš či nedostaneš cokoliv dalšího, záleží na tom, jak se budeš
chovat“ ještě stačila přidat.
„Au, to bylo drsné“, Bruno se na Philipa zašklebil, zatímco matka Ascoliová se
uvolněně zasmála.
„Doufám, že si, Philipe uvědomuješ, že moje nejmladší dcera je poněkud tvrdá žena“.
„Ano, měl jsem tu čest“, přikývl Philip.
„Rosalie se hodně začíná podobat povahou svému otci a Brunovi. Nikdy bych
nevěřila, že taková bude“.
„Paní Ascoliová, vašeho muže jsem neznal, ale Bruna znám, takže vám musím dát
za pravdu. Ale stejně jako každého, tak i mě zmámila svým šarmem. A doufám, že ji
zvládnu“, usmíval se Philip a zdálo se, že mu sebevědomí nechybí.
„To se ještě uvidí“, vstala od stolu Rosalie. „Omluvte mě, ale celá tahle debata mě
trochu unavila. Půjdu se projít“.
„Rosalie, je neslušné, abys jen tak odešla“, Bruno se soucitem pohlédl na Philipa.
„To je v pohodě“, ozval se Philip a namazal si další rohlík. „Na druhou stranu, možná
malá procházka Rosalii udělá dobře. Včera jsem viděl, jak obdivovala motorku,
kterou si zrovna koupil jeden číšník“, pronesl Philip líně.
149
„Motorku?“ Paní Ascoliová šokovaně otevřela pusu. Rosalie v očích matky zahlédla
stín vzpomínky na úzkost, kterou svého času cítila. Sklonila se k matce a políbila ji na
tvář. „Ale mami, tohle je už za mnou, teď jsem obchodnice. Už nejsem divoká a
bezstarostná“, ujistila ji s laskavým humorem. „Jsem doma“.
Poslední dvě slova chvíli visela ve vzduchu a pak se matka láskyplně usmála a
objala svou dceru. „Ano, jsi doma. Stala se z tebe dospělá žena, úspěšná s vlastním
rozumem. Našla sis báječného muže. Co by mohlo být lepšího“.
„Matko, Philip je v rozpacích, nic oficiálního zatím nevíme“, přerušil ji Bruno.
„Správně“, řekla Rosalie. „Celé to povídání o jeho skvělosti by mu mohlo stoupnout
do hlavy“, pousmála se trochu škodolibě.
„S mým egem si nedělej starosti“, usadil ji Philip se smíchem. „Solidní úctyhodnost
jsem nikdy nepovažoval za kompliment. Takže mi taková pochvala od ženy mého
života těžko stoupne do hlavy“.
„Ale já neobdivuju jenom tvou úctyhodnost, ale taky tvůj obchodní talent“, vrátila mu
odpověď pohotově. „Udělal jsi na mě velký dojem“.
„To mě opravdu uklidňuje“, pravil suše Philip.
„Vypadá to, že budete senzační pár“, poznamenal Bruno spokojeně.
Philip se pobaveně zasmál. „Myslím, že tvůj bratr měl na mysli perfektní manažerský
tým. Co si myslíš o tom, Rosalie?“
„To má pravdu. Pokud si jeho vysněný tým uvědomí, kdo z nich bude šéf“. Rosalie ta
slova vyslovila lehce, ale položila na ně určitý důraz, který se nedal přehlédnout.
„Rosalie, dovol mi malý dotaz“, ozval se Bruno. „Byl to hlavní důvod, proč ses vrátila
domů, aby ses stala šéfovou Haciendy?“
„Nepřišla jsem zpátky domů, abych vedla hotel“, odpověděla bratrovi klidně. „Jsem
tady, protože …., protože jsem na to připravená. Jinak pro upřesnění, tam kde jsem
byla mi bylo dobře, až na jisté okolnosti ……
Večer seděli na zahradě a naštěstí debatu o zítřejší oslavě, na které mimo jiné měli
být představeni jako snoubenci, se Philipovi podařilo zkrátit, když ji pozval na
skleničku. Zkusil to a ona přijala. Snažil se být opatrný. V tomto stadiu rozhodně
nechtěl, aby měla pocit nějakého nátlaku. Ovládal se, věděl, že nemůže riskovat,
nechtěl ji vyděsit. Objednali si koňak a sklenku bílého vína. Rosalie se uvelebila a
natáhla se pro víno. Přes okraj skleničky Philipa pozorovala.
„Takže na nás“, řekl jemně a ťukl svou sklenku o tu její.
„Ano, a taky na Haciendu“, dodala a napila se.
Philip seděl vedle ní a jako by náhodou se stehnem dotýkal jejího kolena. Dotek
v něm rozvířil znepokojivý neklid ještě víc, ale neodtáhl se. Připadal si jako
narkoman, pomyslel si vztekle. Čím víc s ní byl, tím víc ji chtěl. Ta myšlenka mu dnes
zněla jako zaseknutá deska. Nehybně seděl a hleděl na sklenku koňaku v ruce.
Kdyby tak mohl vědět, co si opravdu myslí. Nějak mu docházela trpělivost. Cítil její
rostoucí vstřícnost, ale nemohl vědět, jestli si dovolí oddat se své touze, zítra, za
týden, nebo kdy vlastně. Slyšel o ní, že kdysi bývala vzpurná, impulzivní bytost. On ji
poznal jako rozvážnou, sebejistou, ale taky vášnivou.
150
Věděl, že teď je jiná, energicky a odhodlaně se ovládala. Ale proč? Rozhodně to s ní
nevzdá. Nikdy. V případě nutnosti umí hrát mnohem tvrdší hru, než se Rosalie někdy
naučila hrát.
„Rosalie, tvoje rodina očekává, že ohlásíme naše zasnoubení“, zdůraznil ve snaze
najít nejsilnější argument, který měl k dispozici. Právě teď tak úzkostlivě dbala, aby
všem blízkým dělala radost. Bude někdy takhle dbát, aby potěšila jeho?
„To ano“, pokrčila rameny. „Myslím, že za několik dní, budeme mít jasno“ řekla se
zábleskem pobavení.
Philip zvedl hlavu. Rozmrzelost v obličeji nebyl schopen potlačit. „Rosalie, řekl jsem
ti, že tě nebudu nutit, ale na oplátku očekávám, že necháme věcem volný průběh“.
„A jak si to představuješ? Volný průběh znamená pro tebe jít do postele při první
příležitosti?“
Dělala si z něj legraci, napadlo ho. Nebylo možné přesně zjistit, co si myslí. Jediné
chvíle, co se objevil, kdy věděl, jak si její reakce vyložit, byly řídké okamžiky, kdy ji
držel v náručí a několikrát políbil. To bylo všechno. Zvedalo se v něm pokušení
strhnout bariéru jejího zbytečného sebevědomí a pozérství. „Proč proti tomu tak
bojuješ, Rosalie?“
Nepředstírala, že mu nerozumí. „Protože v tobě je něco, co ještě úplně nechápu.
Něco, co o tobě nevím. Neumím to jasněji vysvětlit. Jen vím, že potřebuju čas“.
Zahnal netrpělivost, která se ho zmocňovala, natáhl ruku a jemně se dotýkal její
tváře. „I v tobě jsou věci, které zatím úplně nechápu. Ale myslím si, že když k sobě
budeme upřímní …“, odložil skleničku a naklonil se k ní. Svými rty lehce přejel po
jejích. „Myslím si, pokud budeme k sobě upřímní“, pokračoval hlasem stále hlubším,
„zbytek se dostaví sám“. Nechal rty těsně u jejích a pozoroval, jak jí v očích jiskřil cit
a intelekt. Ona ho chce, uvědomil si šťastně. Jenom ji musí teď zbavit svázanosti,
kterou si zvolila. Chtěl uvolnit toho vášnivého rebela, který v sobě tak dobře skrývala.
Znovu se k ní přiblížil a pocítil, jak jí tělem projelo slabé zachvění, když ji políbil.
Chutnala po víně, sladkým ženstvím, nočním vzduchem a bariérami, které nyní
nebyly tak silné. A když jí Philip přejel jazykem po zubech, byl si jistý, že v ní cítí
probouzející vášeň, kterou si tak dobře pamatoval. Pomalu se k ní přitiskl a vzal jí
opatrně skleničku z ruky. Pořád se jí přitom dotýkal svými rty. Její prsty se mu
zabořily do košile. Spokojeně zamručel.
„Je to nádherné, když se mě dotýkáš“, pošeptal u jejích úst. „Nádherné“.
„Ach, Philipe ….“
„Uvolni se, miláčku. Půjdeme na to pomalu, ale důkladně“, tiše dodal, když se ho
zmocnila prudká touha a rozhořela v něm plamen. Bude to důkladné a úplné, sliboval
si. Když bude po všem, bude už mu patřit se vším všudy, jak tomu bylo dříve.
Všechno šlo velmi dobře do doby, když ucítil, jak zadržela dech a dlaní ho odstrčila
od sebe. „Bože, Rosalie, jsem z tebe šílený. Podívej, co se mnou děláš“. Přitiskl se
k ní, aby ucítila jeho vzrušení. „Chci tě, Rosalie. Chci tě moc“.
„Philipe, já ….“. Jazykem si přejela po rtu. Hledala slova. „Ne. Ještě ne. Je na to moc
brzy, obávám se …“
„Sakra, Rosalie. Jak může být příliš brzy, když se oba tak moc chceme. Navíc jsme
to spolu dělali. Tak v čem je problém?“
151
„Philipe, ne. Slíbil jsi mi, že nebudeš tolik spěchat“, řekla pevně.
Opět nad vášní a touhou získala kontrolu vůle. Chtěl to překonat, ale tentokrát to
ještě bude respektovat. Muselo mu zatím stačit, jak reagovala. Bylo jasné, že
všechna ta hluboce skrytá vášeň v ní málem vyvřela na povrch, pokud by tu bariéru
její nejistoty přemohl. Ještě teď měla pokožku rozpálenou. Ještě chvíli …
Věděl, že to z její strany nebyl odpor, ale proč …. Co to bylo? Jako by věděla, že
musí jen dostatečně pevně trvat na svém. A on se vzdá. Důvěřovala naprosto své
schopnosti přimět ho, aby hrál tu její hru nesmyslné zdrženlivosti. Vědomí, že ona má
v ruce pomyslné eso, a on to bude respektovat, bylo již pro něho velmi frustrující.
„Krucinál, Rosalie, mohlo to být dnes večer tak krásné“.
„Ano, mohlo“, přiznala. „Ale dnes večer ne“.
Ještě váhal, snažil se vzpomenout na argumenty, které by zabraly a donutily ji změnit
rozhodnutí. Ale nepřišel na nic, co by mohl použít, kromě fyzické síly, a to nebylo
řešení. Přijal tedy, co bylo nevyhnutelné. Znovu se napil koňaku. Zachmuřeně nechal
oheň dobré brandy zápasit s ohněm neukojení. Téměř nezúčastněně pozoroval,
který z nich v tom boji zvítězí.
„Raději půjdeme, Philipe“, špitla.
„Jistě. Doprovodím tě domů, Rosalie“, reagoval odměřeně.
Dvacátá pátá kapitola zase za týden…
Dagmar Valová
Kapitola první ZDE
Kapitola druhá ZDE
Kapitola třetí ZDE
Kapitola čtvrtá ZDE
Kapitola pátá ZDE
Kapitola šestá ZDE
Kapitola sedmá ZDE
Kapitola osmá i devátá ZDE
Kapitola desátá ZDE
Kapitola jedenáctá ZDE
Kapitola dvanáctá ZDE
Kapitola třináctá ZDE
Kapitola čtrnáctá ZDE
Kapitola patnáctá ZDE
Kapitola šestnáctá ZDE
Kapitola sedmnáctá ZDE
Kapitola osmnáctá ZDE
Kapitola devatenáctá ZDE
Kapitola dvacátá ZDE
Kapitola dvacátá první ZDE
Kapitola dvacátá druhá ZDE
Kapitola dvacátá třetí ZDE
Článek pro vás napsala:
- Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.
Tyhle taky napsala:
Komerce18.04.2024Deprese není jenom o antidepresivech: Proč je důležité zabývat se podstatou problému
Móda03.04.2024Historie parfémů: Od Mezopotámie přes maďarskou královnu a první kolínskou až po Chanel
Komerce13.02.2024Technické zajištění akcí: Pronájem kvalitní audiovizuální techniky
Ranní kávy18.10.2023Demystifikování cen letenek – jak najít nejlepší nabídky kdekoli?
Nahrávání ...
