Návštěvy: 61
Kapitola 27.
V pondělí a úterý strávila Anička v práci se zadrženým dechem, protože Glorie vypouštěla své mocné pšouky. Nakonec jí nic nezbylo, než si namazat pod nos mentolovou mast. Alex se neozval, což se dalo očekávat po tom, jak ho odmítla. Přesto ji to překvapilo, ten nesrovnatelný zvrat v jeho chování oproti tomu, jak byl neodbytný. Teď nic. Choval se tak, jako by se propadla do země. Snažila se sice
chodit dolů pod různou záminkou, jak to jenom šlo, na sobě šaty, které na ní rád
viděl, ale dělal, že je nevidí. Dokonce ji netěšil ani obrovský zadek své nové
nástupkyně, který doslova přetékal přes židli. Zato Jenny byla velmi spokojená,
konečně sehnala někoho, kdo se soustředil pouze na práci, na koho šéf
nepokukoval, byla to Brona. Pan Roth musel vzít za své, že náhradnici vybrala
dobře, i když se mu to vůbec nezamlouvalo.
„Doufám, že na mě pan Roth nevzpomíná ve zlém“, jednou se zkusila zeptat.
Zároveň doufala, že uslyší alespoň něco potěšujícího.
„Vůbec o vás nemluví, bohužel“, odpověděla jí Jenny a moc dobře věděla, kam tím
Anička mířila. „Tak to bude lepší, drahoušku, věřte mi“, přesvědčovala ji Jenny
s mateřskou náklonností. „Dostanete se z toho mnohem rychleji a ušetříte sama sebe
před zklamáním, které by bylo pro vás mnohem těžší“.
Ale Anička to tak neviděla. Bylo to příšerné. Měla pocit, jako kdyby jí někdo užíral
srdce a ukrajoval lžící. Připadala si jako narkoman, který se chce zbavit závislosti, a
přitom celé dny nemyslí na nic jiného, než na tu svoji drogu. Užírala se, kašlala na
sebeúctu, svoje zdraví, prostě na všechno.
„Zítra je středa“, důležitě oznamovala Leslie, když se objevila Anička v bytě u svých
kamarádek.
„Jo, Einsteine. To většinou po úterku bývá“, poznamenala Devon a vztekle odhodila
časopis na stolek. Devon teď svůj smutek řešila tak, že na všechno reagovala
podrážděně. To nebylo vůbec dobře, protože nebrala ohledy na ostatní, kteří za nic
nemohli, jenom se snažili jí pomoct.
Maissy s Tessou se povalovaly na pohovce. Maissy své věrné obdivovatelce
předváděla nejnovější tretky, které nakoupila. Anička se musela hodně přemáhat,
aby Maissy neřekla něco velmi nepěkného. Co byla vlastně zač? To snad dědila po
nějaké zapomenuté tetě z Bolívie? Ne, to určitě ne. Každý den perfektně oháknutá,
nikde nepracovala, stále obklopená smečkou mužů, o kterých nikdo nic nevěděl. To
svědčilo pouze o jednom …, tím si byla téměř jistá. Přesto jí to nedalo, aby si
neodpustila malou poznámku.
67
„Škoda, že jsem se nenarodila jako tady Maissy, nemusela bych zítra do práce“,
zakňourala.
Leslie ji zpražila takovým žhavým pohledem, který používala pro chlapy na padesát
metrů daleko. „Prosím tě, Anno, nebuď blbá“.
„Jak to?“, zaprotestovala, ale obě věděly, co tím Anička chtěla naznačit a jediná
Leslie to poznala, natolik byly obě sehrané.
„Proč se stále do ní navážíte, hlavně ty, Leslie“, naštvaně se do toho vložila Devon.
„Dej mi pokoj“, odbyla ji Leslie a vůbec se jí to nedotklo. „Tak zítra je středa a ve
čtvrtek odjíždíme, dámy“, připomenula všem.
„No a co jako“, nadhodila Devon.
„Co? A kdo máte šaty na tu oslavu, ať zvedne ruku“.
Anička se podívala na Leslie, zasténala a složila hlavu do dlaní. Bože, nejenže to
bude pro ni ten nejhorší víkend v životě, ale ještě přijde na mizinu. Měla den na to,
aby se vzpamatovala a uvědomila si, že život jde dál, i když o to zrovna nestála. Bez
ohledu na stav jejího bolavého srdce se nechtěla objevit na takové sešlosti
v nějakých starých hadrech. Během doby, co byla zaměstnaná v tak prestižní firmě,
podstatně změnila názor na to, co měla na sobě. Dříve považovala přehnanou péči o
svůj zevnějšek za něco, co bylo tak akorát pro šlechtěné pudly. Ovšem nyní to brala
jako brnění proti vnějšímu světu. Snažila se nemyslet na to, kolik ji bude stát
kadeřník a nové šaty. I přesto, jak nesnášela Maissy, musela vzít za vděk, že jí
darovala značkový krém, který byl skutečně luxusní. Měla sice zlomené srdce, ale
pleť vláčnou a dokonalou. Když tak myslela na svůj vzhled, rozhodla se k tomu, aby
taky něco udělala pro své postavení ve firmě. V kanceláři Hrombaby Glorie měla titul
administrátorky. Znělo to sice honosněji než sekretářka, ale bylo to pouze slovo. Ve
svých papírech už neměla uvedeno asistentka. Vlastně byla na nejnižší pozici mezi
vedoucími pracovníky. A vděčila tomu novému postavení Jenny Robinsonové.
„Víte, Anno, měla byste toho využít ve svůj prospěch“, poučila ji Jenny jednou, když
se u ní zastavila. „Dostanete nový titul a zvýší vám plat. Mohla bych vás doporučit,
protože jste se vypracovala a jste velmi schopná, nemluvě o vašem vzdělání“.
Anička na ni zírala, ale potom si uvědomila, že je jí sice mizerně, přesto se dokáže
soustředit na práci.
„Jo, to by mi musel pan Roth napsat doporučení“, povzdechla si sklíčeně. „Už ho
vidím, že by si raději dal nohu za krk“.
„To si nemyslím, Anno. Máte na pana Rotha jistý vliv“, řekla Jenny velmi diskrétně.
Jinými slovy, vydírejte ho.
Anička se překvapeně podívala na Jenny a pochopila. Okamžitě jí taky došlo, když
recepční při jejím nástupu prohlásila, jaké má štěstí, že bude pracovat u Jenny. To
rozhodlo, peníze potřebovala a považovala to za přiměřenou satisfakci. Lidé, kteří
tvrdili, že peníze nepotřebují, nikdy nebyli chudí.
Rozhlédla se, zda je čistý vzduch a odhodlaně napochodovala do kanceláře
Alexandra Rotha. Zvedl hlavu od monitoru, překvapen jejím příchodem, který
považoval víceméně za drzost, zeptal se chladným hlasem. „Copak potřebuješ,
Anno?“
„Nic zvláštního, jenom malou službu, abychom byli spolu definitivně vyrovnaní“,
odpověděla stejně chladně jako on, i když její srdce krvácelo.
„Anno, nechtěla by sis to ještě rozmyslet?“, nečekaně se zeptal. „Nebuď tak umanutá
a na všechno zapomenu“, zkusil ji přemluvit.
68
Ignorovala jeho nabídku, i když to nebylo zrovna jednoduché. „Půjdu do osobního,
aby mi změnili funkci, což se neobejde bez tvého doporučení“, odhodlaně ho
seznámila se svým záměrem a nehodlala polevit.
„Ale, ale. Tak ty bys chtěla povýšit?“, konstatoval Alex znechuceně.
„Přesně tak“, odpověděla a zpříma se mu podívala do tváře s milým úsměvem.
Nedalo se přehlédnout, jak jej to zaskočilo a zároveň popudilo.
„Dobře“, chvíli o tom přemýšlel, ale oba věděli, že neměl na vybranou. Jenže to, co
následovalo, bylo další ranou pod pás. Když už si myslela, že ji nemůže nic horšího
potkat, řekl. „Napřed mi vrátíš klíče od bytu a navždy mi zmizíš z očí“.
Přehrabovala se v kabelce a polykala slzy. Kruci, tak je definitivní konec. Alex se
nikdy nezmění a nebude ji prosit, aby se k němu vrátila. Mrskla těmi klíči před něj, až
zařinčely a najednou pocítila, jak se všechno vypařilo kamsi do vzduchu. Tak Anička
alespoň přišla k povýšení a vyššímu platu. Nebylo to nejtriumfálnější vítězství, ale
peníze nakonec stejně dorazily do banky, dokonce se zpětnou platností od prvního
dne jejího nástupu. Byl to takový bonus od Alexe za to, že bude mlčet.
Kapitola 28.
Přihnaly se do Harvey Nicks jako mongolský nájezd. Leslie šla jako první a nesla
k pultu svoje kelímky Chanel, ve kterých zbývalo tak na dva prsty krému. Tvrdila, že jí
dermatolog řekl, že právě ony způsobily vyrážku, proto chce vrátit peníze. Anička
společně s Devon a Tessou umíraly hrůzou, co nastane. Vyděšený prodavač to
nakonec vzdal, neměl šanci nijak pochybovat o nepravdivosti těchto slov. Leslie
s vítězným úsměvem mávala šekem. „Podívejte, vrátili mi peníze do posledního
penny. Co na mě tak zíráte?“ Vyrazila jsem to z nich“, hulákala tak hlasitě, až se
kolemjdoucí otáčeli.
Devon si vybrala mechově zelené šaty, s osmdesáti procentní slevou. Sice nebyly
nejmodernější, ale ta sleva byla více než lákavá. Dohnala to sakem, které bylo tak
drahé, že Anička z té ceny málem omdlela. Celkový efekt byl ohromující.
„Páni, vypadáš skvěle“, pochválila ji Tessa.
Leslie si koupila krémový hedvábný kostým, velmi drahý od Anna Sui.
„Netušila jsem, že tě v BBC tak dobře platí“, konstatovala Tessa suše.
„Neplatí“, odpověděla jí Leslie, která si, pokud se jednalo o styl, nedělala vrásky
z nějakého případného dluhu.
Tessa si vybírala šaty, buď celé bílé, nebo černé. Přitom stačila napadnout Aničku,
která se opovážila naznačit, že bílá je pro nevěstu a černá na pohřeb.
„Hej, přestaň mě kritizovat, ničemu nerozumíš. Vůbec se nedivím, že nikoho nemáš,
kdo by s tebou vydržel“.
„Sklapni, Tesso“, uzemnila ji výhružně Leslie. „Anna je na rozdíl od tebe třída“.
„Jasně, to je pravda“, souhlasně se přidala i Devon. „Nebýt tady Anny a jejího
přátelství, bychom se nikdy nedostaly na tak okázalé venkovské sídlo
Drummondových, Tak se podle toho chovej“, uzemnila ji.
„Závidí mi, protože by se do těch šatů sotva vešla, tak je to“, odsekla Tessa.
„Přestaňte, tohle nikam nevede“, vložila se do rozepře Leslie, v roli mírotvůrce, aby
zabránila nesmyslné hádce.
„Zkus si tohle, Anno“, ukázala na šaty a sako od Donny Karan, které byly ve slevě.
Šaty s nádechem levandulové barvy, k tomu lehounké sako. Anička zapadla do
kabinky a musela uznat, že jí docela slušely. Okouzlená z toho, jak kus hadříku z ní
udělal dokonalou ženu a vyšla ven. Leslie tiše hvízdla obdivem, když Aničku spatřila.
69
Anička podala prodavačce platební kartu a nechala si zabalit šaty do několika vrstev
jemného hedvábného papíru. Výraz Lesliny tváře byl přesvědčivý tak, že sama
usoudila, že tyhle šaty musí mít i za cenu, že by za ně měla dát třeba i půl království,
kdyby nějaké měla. V jejím případě by mohla jedině tak vyhlásit bankrot. Panebože,
stávala se z ní oběť módy a najednou měla nutkavou potřebu něco udělat i se svými
vlasy.
Tessa znechuceně protočila očima. „Mám schůzku s Maissy, jedině ona mi pomůže
vybrat ty správné šaty, protože ona má vkus“, odporoučela se, a zmizela jako pára
nad hrncem. Vůbec nestačila postřehnout, že její rozhodnutí bylo přijato velmi
vstřícně. Na to, jak měla ráda přírodu a zvířata, byla pěkně protivná až nesnesitelná.
„Jestli chceš ostříhat, jdi k Joelovi do salónu“, vypadlo nečekaně z Devon.
Posadily se všechny tři do restaurace, kde se podělily o kuře a láhev Chardonnay.
S alkoholem bylo všechno veselejší a vyžvanily si navzájem ta nejpikantnější
tajemství. Historek bylo hodně, zvláště Leslie chrlila jednu za druhou. Pouze zmínka
o Dickovi z úst Devon nebyla k zasmání, spíše naopak.
„Nemluv o něm, to už jsme slyšely“, napomenula ji Leslie. „Dick nebyl nic jiného, než
zvrhlík, odporný ubožák“.
„A co Alex, jaký byl? Pověz nám něco, co o něm nevíme“, vyzvídala Devon.
Anička si lámala hlavu a přes opar Chardonnay si nemohla vzpomenout na žádnou
podobnou historku, se kterou by mohla přispět. Alex se hodně vymykal, svým
způsobem byl tak trochu staromódní, hodně romantický. Ale přece si na jednu
vzpomněla. „Hned při našem prvním rande mě nejdříve poslal do čistírny vyzvednout
obleky“, zkusila nejistě. „Cestou do IVY, kde jsme se měli sejít, jsem usilovně hledala
způsob, jak elegantně a nenápadně vstoupit s vlajícími obaly kolem sebe, aniž bych
vyděsila tamní personál“.
Aničce to nepřipadalo legrační, ale k jejímu překvapení začaly obě krákat smíchem.
„Ten parchant, to vůbec nebylo beznadějně romantické“, prohlásila Devon, když se
konečně uklidnila.
„Mohl alespoň předstírat, že to myslel vážně“, souhlasně přikyvovala Leslie.
„Byl to vůl“, dodala Devon a opět škytala smíchy.
„Víš co, abychom nezamluvily toho kadeřníka“, utnula jejich projevy Anička.
Rozhodla se, že jim už žádnou historku s Alexem nevydá na pospas. Alex v jejích
očích byl stále ten nejlepší. A vyzvednout jeho obleky z čistírny …, no a co?
„Správně, Joel je výjimečný kadeřník, bude se ti líbit. Hned zítra tě k němu
objednám“, řekla Devon s mírnou přezíravostí. Pokud šlo o módu, dovedla nasadit
ten správný tón. Anička zapomněla, že Devon dělá asistentku módního fotografa,
pracuje se slavnými lidmi a zná ty nejžhavější drby. Najednou ji přepadly
pochybnosti, zda by se do takového salónu vůbec hodila. Na povrch vyplula opět ta
její pověstná nejistota, která ji dokázala zbavit veškerého sebevědomí.
„Já musím zítra ještě do práce a navíc nevím, zda bych takového kadeřníka zvládla“,
snažila se z toho vykroutit.
„Jenom se neboj, Joela zvládneš levou zadní. Přestaň už konečně vyšilovat“, zpražila
ji Devon ocelovým pohledem.
„Počkej, mohla bych jenom přes poledne, pokud by mě vzal“, odhodlala se Anička
tam opravdu jít.
„Ach, bude to fuška, ale Joel je mi tak trochu zavázaný. Musím mu hned zavolat“, a
vytáhla svůj pomerančový telefon.
Leslie mrkla na Aničku. „To dopadne, ona to zvládne. Je ti souzeno, abys na té
oslavě vypadala nejlépe. Nejspíš tam potkáš muže svých snů“, předvídala Leslie.
Jo, toho už jsem potkala, ale měl nepatrnou chybu, byl zadaný, pomyslela si Anička.
70
„To nebude v mém případě“, usměrnila Leslie.
„Vůbec nevíš, jací chlapi tam budou“, oponovala Leslie.
„Dovedu si to představit“, nadnesla Anička. „Určitě nějací vysloužilci bez brady, ale
s bankovním kontem. To už bych raději volila Dicka“, oklepala se Anička.
„Neblázni, nebuď takový snob naruby“, odbyla ji Leslie mávnutím ruky. „Budeš mít
krásné šaty od Donny Karan a dokonalý účes. Jenom si musíš konečně začít věřit“.
Proslulý kadeřník Joel Frieda neměl na domě reklamu. Vešla a snažila se zastřít
pocit, že si spletla dveře. Měla na sobě elegantní svetřík od Armaniho, pouzdrovou,
černou sukni od Josepha, málem její nejlepší kousky. Nikdo při pohledu na ni,
nepozvedl obočí, takže začátek byl dobrý.
Joel, přítel Devon, byl neskutečně krásný a vtipný. A navíc nebyl homosexuál.
Neměla averzi vůči homosexuálům, ale byla radši, že ji bude stříhat vlasy někdo
takový, aby se líbila chlapům. Gayové stříhali sice podle poslední módy, i když třeba
to nebylo dvakrát ženské. Normálně by byla štěstím bez sebe, že ji stříhá takový
krasavec, a navíc génius nůžek. Ale v téhle chvíli dokázala ocenit pouze Alexovy
půvaby. Ne nadarmo se říká, že zamilovaný člověk má pocit, že všechno, co vidí
kolem sebe, je to nejlepší.
Vlastně všechno ne, když z každého časopisu vykukuje nádherná tvář Dolores
Rothové. Kdykoli zaslechla slovo obchodník, hned se jí vybavovaly jeho švihácké
obleky. Ale tohle poledne měla čas, aby zasněně vzpomínala na Alexe.
Joel jí nakláněl hlavu napravo, nalevo, začal rozdělovat prameny jejích dlouhých
vlasů a tiše si něco mumlal. Kupodivu si vůbec nezoufala, když viděla, jak její kadeře
dopadaly na zem. Věděla, že to bude skvělé. Potom se ze všech stran na sebe
dívala do zrcadla, fascinovaná krásným hladkým účesem, vlasy měla sestříhané a
nádherně jí splývaly na ramena. „Paráda“, vydechla nadšeně.
„Jo, ale něco tomu stále chybí“. Joel zavolal na nějakou dívku a chvíli se spolu o
něčem radili. Než se vzpamatovala, zaklonil jí hlavu do umyvadla a něco na vlasy
napatlal, což ji trošku zmátlo.
„Důvěřujte mi“, usmál se Joel, který byl velkým znalce ženské krásy. Věřila mu.
Výsledek byl ohromující. Vůbec nemusela předstírat, že by ven vyšla zcela jiná žena,
sebevědomá a krásná.
„Perfektní“, pobrukoval si Joel, když na ni útočil fénem.
Kolem očí jí poletovaly sestříhané prameny. Když hukot fénu ustal, nemohla uvěřit
vlastním očím. Její vlasy měly nádech měděné a mahagonové barvy. Nebylo to nic
křiklavého, pouze decentní, tak akorát. Účes jí šel barevně jak k očím, tak i k pleti.
Pomalu vstala a nemohla se odlepit od zrcadla.
„Tak co tomu říkáte?“, zeptal se Joel a usmíval se jejímu ohromenému výrazu.
„Panebože“, vydechla Anička úžasem. „Jak jste to dokázal?“, nevěřícně pohodila
svou novou hřívou.
„Pokud má někdo tak nádherné a kvalitní vlasy, byla to pouze hračka s trochou
fantazie“, usmál se na ni Joel.
Anička po zbytek dne slyšela všude samou chválu, jak vypadala skvěle. Dokonce se
ukázala u Jenny, která úžasem málem oněměla. Přála si, aby ji mohl vidět i Alex, ale
bohužel nebyl v kanceláři.
„No teda, Anno“, vykřikla Leslie, když uviděla její vlasy.
Tomu se musela Anička zasmát, neboť Leslie jen tak nikoho nepochválila už jenom
z principu, pokud šlo o styl. Vypadala jako pyšná matka, která právě pochválila svoje
batole, že si sedlo na nočník.
71
Pak se otevřely dveře a do bytu vpluly Tessa a Maissy, obtěžkané nákupem od
Harrodse.
„Och“, pronesla Maissy teatrálně. „Drahoušku, jak dramatické, skoro až moderní. Víš
určitě, že jsi to ty? Kdybys shodila nějaké to kilo navíc, snad by to vypadalo skvěle.
Tenhle účes by měl totiž zvýrazňovat lícní kosti“.
„Anna má velmi výrazné lícní kosti“, pronesla klidným, avšak chladným hlasem
Leslie.a její oči sršely přímo blesky „Zřejmě máš něco s očima, když to nevidíš“,
dodala naštvaně.
Aničku rázem zalila vlna vděčnosti. Byl to skvělý pocit, že měla někoho na své
straně, Leslie byla opravdová kamarádka, která nikdy nezklamala.
„Ale kdyby byla hubenější, slušelo by jí to mnohem víc. Mužům se dnes líbí štíhlé
ženy, Leslie“, nedala se Maissy.
„No, ty to musíš vědět nejlépe, co se chlapům líbí, že?“, uzemnila ji Leslie sladkým
hlasem. Byl to zásah do černého. Maissy ztuhla a obě se navzájem měřily nevlídným
pohledem. Maisy se skoro viditelně zachvěla.
Dagmar Valová
Pokračování za týden…
Článek pro vás napsala:
- Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.
Tyhle taky napsala:
Komerce18.04.2024Deprese není jenom o antidepresivech: Proč je důležité zabývat se podstatou problému
Móda03.04.2024Historie parfémů: Od Mezopotámie přes maďarskou královnu a první kolínskou až po Chanel
Komerce13.02.2024Technické zajištění akcí: Pronájem kvalitní audiovizuální techniky
Ranní kávy18.10.2023Demystifikování cen letenek – jak najít nejlepší nabídky kdekoli?
Nahrávání ...
