Říká se, že muže víc než naše kamarádky a tchýně dohromady, děsí ženský pláč. Ani se jim nedivím. Jejich hemisféry nastavené na řešení problémů prostě nepoberou, že  na otázku: „Co se stalo?“ dostanou odpověď : „Nic.“ Plus další hektolitry slz. Ale stejně si troufnu nesouhlasit. 

Chlapa spolehlivě vyděsí naše ukecanost.

Jsou to měkkejši.

Průměrný chlap vypustí za den cca 7000 slov.

Ze zkušeností bych odhadovala spíš méně, pokud se neživí zrovna jako telefonista nebo obchodník s teplou vodou.

Zato žena, aniž by zrovna absolvovala nějaký slet se spolužačkami po dvaceti letech, potřebuje slov 20 000, aby řekla alespoň to podstatné, co má za den na srdci.

Jenže my jsme paušál a muži předplacená karta.

Pokud muž svou zásobu vyplýtvá například v zaměstnání, už toho z něj doma moc nedostanete.

Kdežto my máme v zásobě pořád nějaké bonusy a dostatek volných minut.

Moudří vědci vypozorovali, že děti, které jsou od malička ponejvíce času s matkami, si osvojí řeč snáz a lépe než ty, které vychovává otec.

Tatínci si s miminky sice pořád hrají, dovádí, vymýšlí, staví a přemýšlí….ale moc toho nenapovídají.

Kdežto my, které klidně půl hodiny komentujeme jednu mokrou plenu, zkrátka pro rozvoj řeči uděláme víc.

Jedna z mála oblastí života, kde kvantita nahrazuje kvalitu.

Ale netrvá dlouho. Je fajn, včas přestat šišlat, ňuňat a ťutínkat, ubrat na objemu a přidat na obsahu.

No ale stejně mi to nedalo a přemýšlela jsem, kde ty tisíce slov vypustíme.

Přeci jen nějakých osm hodin prospíme, někdy pracujeme, a pokud netrpíme samomluvou nebo občas pustíme ke slovu ostatní, je to celkem slušná kadence. Pánové prominou, chybí mi zkrátka objektivita.

Ovšem narazila jsem na zajímavý fenomén: společenské otázky.

Muži nejčastěji pokládají řečnické otázky. Tedy takové, které nevyžadují odpověď, ale mají vést k zamyšlení.

„Proč se tady pořád svítí? To nevíte, kolik ta elektřina stojí?“ 

Ta je nejoblíbenější mého muže.

A má i spoustu jiných.

Kdežto my ženy pokládáme otázky, které nepožadují odpověď, ale ještě jediné zamyšlení, ke kterému vedou je to nad naším duševním zdravím.

Například tehdy, když manžel vejde do dveří:

 „Ty už jsi doma?“  Tu mám obzvlášť ráda. Jako by se náš byt měl dostat do jiné dimenze, kterou vidí jen on, a já chtěla vědět, zda vstoupil domů nebo do pekárny.

Jasně, že už je doma, když stojí ve dveřích našeho bytu.

Jako se zmije neotráví, když se kousne do jazyka, ani mne nikdy moje nebo všeobecně ženská upovídanost nikdy moc nezarážela a neděsila.

Všeho do času.

Začala k nám chodit paní na kopírku.

Ona vždycky jen zadýchaně vběhne do dveří, protože jí honí čas, manžel, povinnosti a vnoučata a samozřejmě nás popisem podstaty svého kvaltu oblaží.

Já toho nakecám za den poměrně hodně, takže mne máloco zarazí. Ale u téhle paní jsem se přistihla, že namísto slov pozoruji její dech.

Vsadila bych se, že jí stačí na půl hodiny stížností jedno nadechnutí. Klidně by mohla v tichomoří lovit perly. Je to rekordmanka.

Jenže v jeden den se ve dveřích jen tak tak míjela s obchoďačkou.

Ona je to žena diblík, čtyřicet kilo i s postelí a po jejím odchodu vám zůstává doslova vymluvená díra v hlavě. Žena na svém místě. Ale tyhle dvě mi nastavily pomyslné zrcadlo.

Ať se nám to líbí nebo ne, k ženským zbraním patří krom napěchovaného spodního prádla nebo zdání bezbrannosti i upovídanost.

Patří zkrátka k nám.

Nedávno vědci zjistili, že je v tom jakýsi gen či bílkovina v našem mozku.

Třeba na to budou časem tabletky. Do té doby je nám vlastní jak mužům strniště.

Do doby vývoje a schválení účinné vakcinace mám za to, že doprovázena schopností naslouchat, nebude nikdy zbraní hromadného ničení.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]