Views: 1421
Bylo to celé strašně rychlé a intenzívní. Měla jste pocit, že on je součást vaší duše, a že vám ho seslalo samo nebe. Věděl přesně, co říct, abyste byla blahem bez sebe. O sexu s tímto postelovým bohem ani nemluvě. Ve společnosti vašich přátel a rodiny se choval nenuceně, šarmantně, je vtipný, zábavný, vždycky ochoten poradit, je chytrý…
…když odešel na záchod, všichni u stolu vás odměnili zdviženým palcem.
Jako fakt super chlapík. Vypráví vám po večerech zajímavé historky, co se mu kdy s kým přihodilo, jak si poradil a jak to kolikrát bylo mystické, úplně zvláštní, na hranici čehosi mezi nebem a zemí, ačkoli on je tedy „velmi při zemi u těchto věcí“.
Právě proto, že on není žádný snílek, je jeho historka o to uvěřitelnější a on má ve vašich očích nádech jakési bytosti, kterou nepokládáte za jen tak někoho.
Má talent intuice, jste zvláště propojeni, a jemu se to „s nikým ještě nestalo, a kdyby to neprožíval, jistě by tomu, nevěřil, protože on je na tohle opatrný, ale on to tak cítí“.
Opět je to jakési spojení, které není jako u jiných.
On je jiný!!!
Váš vztah je jiný.
Je hlubší.
Na nějaké jiné ještě intimnější úrovni a „on to také přiznává, i když na tyhle věci moc nevěří“.
Pak to musí být pravda, když i on to přiznává.
Básníte o něm kamarádkám tak, že mají v hlavě už kráter. „Holka, to ti závidím, no ale ty si to zasloužíš, po tom všem“.
„A víš, co mi ještě řekl? Že k sobě patříme jako jedno tělo … že jsme jako jedna duše, a že i když nejsme spolu, on ví, co si myslím, na co myslím, a jak se cítím… on to prostě vycítí, chápeš? A taky říkal, že když jsem někde mimo, že mu přijde, jakoby ho kousek chyběl, ale moc mu pomáhá, že se umí vcítit.“
Udělala byste cokoli, co mu na očích uvidíte, jen aby tohle neskončilo.
Vlastně byste i přestala chodit do práce, nebo do školy, abyste mohli být pořád spolu, protože vám je taky tak úzko, když spolu nejste. Nikoho nepotřebujete. Jste tu jeden pro druhého.
Je to váš vlastní svět.
„Ty jsi tak na mě hodná, jsi šikovná, že umíš tohle a tamto… no ještě kdybys tolik nedělala tohle“… okamžitě pracujete na nápravě, abyste … nenechávala prádlo přes židli, oplachovala sklenice, zhasínala, neskřípala v noci zubama, nedávala ten lux takhle, ale takhle, uklízela vysoké boty doprava, „neničila“ pračku, zavírala dveře tišeji, nevařila na plné plotýnky, když se dají ztlumit a stojí to peníze…
… holt se musíte, jak zjišťujete ještě hodně moc učit, protože prostě děláte chyby a to je veliká škoda, protože když se jich budete vyvarovat, budete naprosto dokonalá a váš vztah bude pohádka.
Zbytečně to kazíte. Víc se snažte.
A to vy moc a moc chcete!!! Protože ho moc a moc milujete.
Tolik mu toho už od začátku dlužíte!
Ještě kdybyste neříkala takové hlouposti kolikrát, že on otočí úplně oči v sloup, že se na tohle ptáte, že vás tohle napadlo.
Uvažujete, na co se tedy ptát, nebo jak mluvit, aby to nebylo tak nebetyčně pitomé, abyste ho zbytečně nepopouzela a nekazila tu vaši idylku svou nedokonalostí.
Ideálně, když se na některé věci zeptáte třeba táty, nebo kamaráda a bude to.
Hlavně až přijde z práce, nesmíte zapomenout na to, na tamto, musíte udělat tohle… všechno to pěkně pošéfovat, protože by byla škoda, kdybyste pokazila celý večer tím, že na něco zapomenete.
On je skvělý, ale pak je zbytečně otrávený a vám tolik ubližuje, když ….
Hodinu před jeho příchodem lítáte po bytě jako raketa a všechno chystáte tak, aby to bylo cajk …. A pak budete mít krásný večer.
Zatraceně… zapomněla jste prádlo na jeho židli a nevyndala nádobí z myčky.
Nejraději byste si nafackovala, protože jste polovinu toho krásného večera poslouchala, jestli „je to tak těžký si zapamatovat“…..
…„proboha to je smrad, to mi neříkej, že u vás doma bylo tohle normální… to snad není vůbec nikde normální, jenom u tebe“.
Jste nenormální.
Bolí to.
Čert ví, kdy jste vlastně naposledy viděla své kamarády, kdy jste někde byla.
Ale to je těžké, když se vám nechtělo se připravit o nějaký ten krásný večer, na který jste se každý den těšila, a který zpravidla nevyšel, ale když vyšel, bylo to tak nádherný.
Navíc, on nedávno nějak podivně koukal, když jste mluvila o Dáše a taky o Jitce, takže … když s nimi půjdete, protože je máte ráda, musela byste mu to říct, a vy si vlastně nejste jistá, jestli by mu to nevadilo.
Vaši mámu má rád, ale poslední dobou měl dojem, že jí voláte moc často, takže voláte, když není doma a je to.
Minule, když jste za ní chtěla jet, chudák něco snědl, takže jste raději zůstala s ním, protože mu bylo zle.
Vlastně jste pořád tak nějak doma a taky jste se vzdálila od rodiny, od přátel, od zájmů, od svých koníčků, od života „tam venku“, ale ani nevíte proč, protože on vám přece nic nezakázal… to by neudělal, má vás přece moc rád.
Byla to vaše volba.
Pořád toleruje vaše chyby, kdyby vás neměl rád, rozhodně by neměl s vámi tak svatou trpělivost.
Jenom vlastně nevíte, jak to udělat, abyste se zavděčila, aby vás zase chválil, aby vás zase obdivoval, proč neplní svoje sliby, proč jste to pořád vy, kdo se snaží, proč mu na vás nezáleží a všechno je přednější … co jste sakra pokazila?
Ale to nic, to se změní, hlavně se víc snažit.
Až zjistíte, že i kdybyste se rozkrájela, což časem budete chtít udělat i doslova, uplynou namnoze roky a nevrátí se nic, bude z vás ne polovina, ale osmina z té dříve sebevědomé, veselé bytosti, která se ve světě a mezi lidmi pohybovala celkem s jistotou a znala svou cenu.
Už ani nevíte, jaká jste bývala, když jste byla přirozená a svá. Žijete ve vězení, které jste pomohla postavit.
Zkusíte se ozvat.
Na jemnou, velmi submisívní kritiku a prosbu o trochu ohledu, zareaguje tak, že si budete tři neděle vyčítat, že jste nemlčela. Tři neděle můžete zapomenout na krásný večer, který ale popravdě už ani nevíte, jak vypadá.
Změnila jste šatník, změnila jste účes, vynechala kamarády, opustila koníčky, neděláte pomalu nic z toho, co jste měla ráda …
Jste to ještě vy, nebo nějaký slepenec všeho, co by se jemu líbilo?
Žijete jeho život.
….
Bojíte se promluvit, bojíte se ozvat. Hádka s ním nemá smysl, protože jakoukoli stížnost či kritiku obrátí proti vám, a než se nadějete, tak se najednou obhajujete.
Často během jeho komentu vaší výtky zapomenete, co vám vlastně vadilo, protože už hodinu vysvětlujete a omlouváte se za to, co vadí jemu.
Jste totálně bezradná. Jste vyčerpaná.
Chce se vám umřít, protože nemůžete být s ním a nemůžete být ani bez něho.
Chtěla byste si ublížit, jen aby si všiml, že trpíte, že jste lidská bytost, která má pocity, emoce… že vás něco bolí.
Třeba by konečně projevil nějakou tu empatii, co o ní tak mluvil, kdyby vám tekla krev, nebo tak něco.
Neustále řešíte, co bolí a trápí jeho, ale vy, když mluvíte o pocitech, rozzuří se, protože „přece víte, že on je praktický, takže vaše pocity, jsou logicky produktem vaší OPĚTOVNÉ hysterické scény, která samozřejmě skončí tradičně tím, že se rozeřvete a vy přece víte, jak je na to alergický“.
„Prokrista, copak neumíte mluvit věcně a prakticky, to musíte neustále bulet?“
Umíte, ale ono to prostě nejde. Přestanete proto diskutovat vůbec.
Je totiž ponižující, když vás paroduje.
Je nepochopitelné, že příště vaše slova, váš popis situace, váš pocit, sdělí jako svůj. Jste konsternovaná! Je to haluz!
Zamyslíte se…
Dojdete k tomu, že:
-
Na rozdíl od vás, která se obviňujete ze všeho, už i ze špatného počasí, on vinu nikdy necítí.
-
Že pocit viny vyvolává snad dokonce záměrně jen ve vás. I za to, co dělá on sám!
-
Že se nikdy nemýlí, je dokonalý.
-
Že má vždycky pravdu a za nic nemůže
-
Neobětuje se, ale mluví o tom. Je on, kdo vyžaduje oběti, ohledy, pochopení.
-
Že pokaždé, když jste si postěžovala, že vám ubližuje, skončilo to tím, jak jste mu vy ublížila a kdy a kolikrát. A co uděláte? Omluvíte se mu!!!!
-
Všechny ty jeho řeči o empatii asi předstíral a ve skutečnosti s ním vaše slzy, prosby, pláč a absolutní zoufalství nic nedělají. Zesměšní vás.
-
Všechno je a bylo jenom vaše chyba, nebo chyba druhých. Oni jsou diletanti, on je z toho otrávený.
Oni mu ztrpčují život, protože to a tamto neumí, nerozumí tomu, on musí opravovat věci po ostatních.
Jeho šéf je nekompetentní a on je pokaždé nepříčetný. On udělal věci dobře, oni mu komplikují situaci, práci … vy také! -
On je oběť.Vždycky!
„Nechtěl jsem tě tolik uhodit, ale uznej, kdyby ses nechovala tak nesnesitelně, tak … já mám přece jenom jedny nervy“.
„Miláčku, ale to fakt strašně bolí, nemusel jsi…“
„Ach jo… ukaž ty moje bambulo, ty umíš člověka fakt rozpálit do běla … no jo no… už mi to nedělej, takovýdle scény… podívej, jak to pak dopadá. Stálo ti to za to?“
„Ne lásko, nestálo“.
„Tak se jeden druhému omluvíme a je to. A víš co? Zítra tě vezmu na večeři“
„Ano… tak jo, miluju tě a promiň mi tu scénu… jo ale zítra jsem měla jít prvně na tu jógu“
„Taky tě miluju, to přece víš, jinak bych pro tebe toho tolik nedělal … Tak půjdeš jindy“
„Tak jo“.
Máte monokla a čelist jako Kostěj nesmrtelný, ale jste toooolik šťastná.
Nakonec to za ty boule snad i stálo, když vás má zase konečně rád, ne?
Máte pocit, že jste prorostlá jeho bytostí natolik, že on je váš osud. Vaše nějaká karma, kterou si musíte odžít.
Že vy jste onemocněla jím, že umíráte na něho a umíráte i bez něho.
Dost možná se pokusíte zabít.
Ne pro smrt samotnou, ale máte dojem, že je to jediný způsob, jak se osvobodit, jak přestat myslet na to, jak moc vás bolí duše, jak už to nejste vy, jak to není on, jak to je nevratné, jak ho milujete, a jak vás bolí, že on vás už ne, jak vás trýzní, že nic necítí, nechce vědět, jak vám je…. Že ho to nezajímá…. prostě vyhodnotíte, že zemřít, znamená předně přestat myslet.
Pokusíte se svěřit…. buď vám nevěří, (přece je tak skvělý a pozorný, když s vámi posledně přišel), nebo se vám dostane strohé odpovědi, proč teda s ním, ty blázne proboha jsi? Jasně, vlastně je to o p ě t celý vaše vina. Jak jinak. A že jste blázen, posloucháte doma třikrát denně.
Co se stalo, že se to stalo, že jste to dopustila, a kdy se to vlastně stalo, vždyť jste si ani ničeho nevšimla?
A co on je vůbec za člověka??!!
….
Je psychopat.
Celé zhruba dvě procenta populace tvoří psychopatické osobnosti, jejichž chování je naprosto identické, jen s velice nepatrnými obměnami.
A jsou to jak ženy, tak i muži. (mužů je víc, což dělá testosteron)
Já jsem článek postavila na muži, ale je to jedno.
Neexistuje způsob, jak někoho vyléčit z něčeho, co je mu vrozené, co je jeho osobnost.
NEEXISTUJE!!
Není možné, aby si uvědomil, jak se choval, „chytil se za nos, ocenil vás, došlo mu, jak vám ubližoval, litoval a změnil se“.
NEUDĚLÁ TO!
Je to manipulátor a necítí vinu. Nemá soucit, ale je vynikající herec. A bude-li něco chtít, (kdykoli něco chce) tedy třeba vás, bude naprosto přesně vědět, co má udělat, co má říct, jak se tvářit, aby kohokoli, tedy i vás dostal tam, kde máte být.
Ostatně přesně to udělal, když z vás udělal svou holčičku na klíček.
Pokud se vám už povedlo od něho nějakou šťastnou náhodou odejít dřív, než jste se pomátla, (už jste měla mockrát pocit, že se to stalo, že už jste se zbláznila a nemuselo to být tehdy, když vás za blázna označil on sám) tak se nevracejte!
Jediné, v čem to pak bude jiné, je v tom, že se může stát, a nebylo by to neobvyklé, že se poučil pouze natolik, že příště … příště se lépe postará, abyste už neodešla!!!
Milé ženy, těch, co si myslely, že pomocí nehynoucí lásky, pochopení a ústupků „vyléčí“ psychopatického tyrana, jsou na světě plné hřbitovy.
Michaela Kudláčková
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.