Views: 90

Kapitola 3

V příletové hale bylo strašně moc lidí. Nechyběli pochopitelně Japonci, kteří okamžitě po příletu tasili svoje aparáty značky Sony a fotili první záběry. Do konce pobytu určitě zaplní několik digitálních karet. Proboha, dívají se potom doma na to vůbec, uvažovala. Nějakou chvíli je pozorovala a kroutila hlavou.

Co je tady vlastně k focení, vždyť letištní haly jsou v podstatě všude stejné. Začala se intenzivně rozhlížet, ale nikoho takového s třemi dětmi nikde neviděla. Kolem sebe měla nekonečné zástupy Poláků, kteří blekotali anglicky, ale většinou polsky. Čekání si krátila tím, že je pozorovala, bylo jich tam opravdu víc než dost. Stále pobíhali sem a tam. Skoro nabyla dojmu, že je jich ve světě čím dál víc. Nabízela se otázka, jestli v Polsku ještě vůbec někdo zůstal. O Japoncích se říká, že jsou největšími cestovateli, ale Poláci je předčili, ti jsou všude. Dokonce i tam, kde Japonec ještě vůbec nebyl. Její bratr Richard jednou prohlásil, že když se Krištof Kolumbus vylodil na břehu Ameriky, byl to právě Polák, kterého spatřil. „Anna Gregor?“ Anička se otočila za hlasem. „Yes, Mr. Taylor?“  „Yes“, podával jí ruku.

Jack Taylor byl docela fešný chlap, věkem by ho odhadla kolem čtyřiceti let. Měl skvělou postavu a moc hezký úsměv. Za ním postávaly všechny tři děti. Jeden chlapec a dvě dívky, ve věku asi pět, sedm a deset let. Copak tyhle děti potřebují dozor, podivila se. Neměla tušení, jak jim bude sestavovat program. Děti se vůbec nesnažily s ní přivítat, zřejmě jim byla ukradená. Anička je lehce objala a jediná nejmladší holčička jí opětovala objetí a malinko se usmála. „Jak se jmenuješ?“, zeptala se Anička dívenky. „Grace“, odpověděla. „Ráda tě poznávám, Grace“, řekla a pohladila ji po vlasech. Poté pod přísným pohledem svého otce se jí představili, chlapec John a dívka Maggie. Pan Taylor jí galantně vzal kufr a společně zamířili k východu. Cesta do jeho domu byla nekonečná. Jízda vlevo ji neustále podvědomě nutila uhýbat autům jedoucích v protisměru a docela ji to unavilo. Děti se znuděně dívaly z okna a komunikace v prostoru, veškerá žádná. Nikdo se nikoho na nic neptal. Po čtyřiceti minutách konečně přijeli na uvedenou adresu. Na pohled tohle místo překonalo veškeré její očekávání.

Staré anglické domy ji vždy přitahovaly, obložené cihlami, obrostlé břečťanem, okny, která se otevírala zezdola nahoru. Takové domy stejně jako jiné staré domy mají svou duši. A jeden takový tady stál. Bylo to honosné sídlo ve viktoriánském stylu. Anička se chystala vystoupit z auta, ale vyskytla se dost velká překážka. Objevili se dva angličtí chrti. Upírali na ni svoje psí smutné oči a vrtěli ocasem. Psi hodni výstavního exempláře. Pan Taylor se s nimi přivítal s láskou, jaká se projevuje ženám. Vystoupil jako první a otevřel jí dveře. Děti jako na povel se vyhrnuly a vřítily se do domu. Pan Taylor vešel až po Aničce a pronesl jednu z frází, jako že ji vítá a zamířil dál. Anička jej následovala. Už se nechoval galantně, proto si vlekla kufr sama a docela jí to dalo zabrat, než vystoupila po těch starodávných dubových schodech. Konečně vešla do pokoje, který ji překvapil.

Byla to nádherná místnost, uvnitř stylový masivní nábytek. Začínala mít pocit, že příletem do Londýna se nejen posunula o hodinu zpět, ale příchodem do tohoto domu opustila aktuální století. „Ubytujte se a za hodinu vás čekám dole v hale, kde bude moje žena. Musíme si domluvit podmínky, za jakých bude vaše práce fungovat“. Zůstala sama. Nejdříve se posadila na masivní postel a byla najednou bezradná. Přepadlo ji citové rozpoložení, postrádala blízkého člověka. Vytáhla mobil a poslala rodině a kamarádce Ivance textovku. Už jsem v Londýně, show začala.

Kapitola 4

Přesně v domluvený čas sestupovala Anička po masivním schodišti, aby dodržela zmíněnou anglickou přesnost. V místnosti proti krbu na stylové sedací soupravě seděl budoucí zaměstnavatel. V ruce držel téměř plnou sklenku whisky a dost neurčitě hleděl někam do neznáma. Všechno v tom domě vypadalo honosně. Masivní nábytek, mramorový krb s otevřeným ohněm, koberce s anglickým vzorem, na stěnách podobizny lidí, mraky porcelánu a jiných zbytečných věcí. Možná už chyběl jenom oltář. Žena, zřejmě paní Taylorová nepřítomně hleděla do krbu. Panovalo v hale ticho a atmosféra mezi těmi dvěma byla neobvyklá a dala se doslova krájet. Něco mezi nimi bylo špatně, to bylo na první pohled jasné, hádala Anička. Tahle žena působila nevýrazně, snad tuctově, věkem kolem třiceti osmi až čtyřiceti.

Světlé vlasy lemovaly její oválný obličej s jemnou bezchybnou pletí. Oblečení jako bohaté ženy by se dalo spíše zkritizovat než obdivovat. Upírala sice nepřítomný pohled, ale rafinovaně Aničku pozorovala. Pan Taylor pozvedl oči od hořícího krbu, když zaznamenal její příchod. „Všechno Ok“, nečekal na odpověď. Přistoupil k baru, doplnil si skleničku a pohodlně se posadil zpět na svoje místo. „Tohle je moje žena Elizabeth, nežijeme spolu v jedné domácnosti. Naše děti má v péči výhradně Elizabeth. Já mám děti vždy každou středu odpoledne do dvaceti hodin. Každý druhý víkend v sobotu od devíti hodin ráno do devatenácti večer“.

Paní Taylorová přikyvovala a poklepávala prsty do opěrky křesla. Její pichlavé oči bedlivě sledovaly Aničku. Nevypadala zrovna na milující matku, která svěřuje svoje dítka do péče cizí osoby. Její oči vypovídaly, že často byla konfrontována s jinými ženami v přítomnosti svého manžela. „Zaměstnal jsem vás, abyste mi pomohla s dětmi a postarala se o moji domácnost. Každou středu přivezete děti a zase zpátky odvezete. Každou druhou sobotu je vyzvednete, chci je mít tady v devět hodin a znovu vrátíte zpět do domu mé ženy. Program podle počasí domluvíme“. Paní Taylorová souhlasně přikyvovala, aniž by něco řekla. Takže jedna středa týdně a každou druhou sobotu, potom péče o domácnost, přemítala Anička. V jejich předběžné dohodě nepadlo slovo o tom, že by se měla starat o domácnost.

Měla se starat pouze o děti. „Promiňte, co se rozumí péčí o domácnost?“, zeptala se na rovinu. „V době volna, když zde nebudou děti, dohlédnete na ženy, které zde uklízí a vaří. Vaší hlavní povinností budou především děti“, upřesnil pan Taylor. Paní Taylorová opět přikývla a dokonce se překonala a předvedla, když promluvila. „Je to tak“. Tak skončily úvodní instrukce. Paní Taylorová se zvedla z křesla a nedbale mávla svému manželovi na pozdrav. Děti se rozloučily s otcem a následovaly matku. Anička byla v rozpacích. Očekávala, že jí paní Taylorová předá jakési Know – How. Nic takového se nestalo. Prostě se elegantně vytratila bez pozdravu, natož sdělit nějaké důležité informace o dětech.

Druhý den ráno probudil Aničku vysavač, který se ozýval domem. Pomalu se vyhrabala z postele a vešla do koupelny. Nesměšovací vodovodní baterie ji už škodolibě očekávala. Kriste pane, přiblblé vodovodní kohoutky, to byl vážný problém. V levém rohu se studenou a v pravém rohu s horkou vodou. Kohoutky byly od sebe tak daleko, že se voda z nich tekoucí nedala spojit v jeden pramen dříve než dole u výlevky. Slušelo se taky podotknout, že studená voda v Británii byla ledová a horká doslova vařící. Takže se člověk musel rozhodnout, zda se opaří nebo omrzne. To bylo něco, co Anička nemohla pochopit, k čemu to bylo dobré a proč kohoutky prostě nejsou propojeny, aby se teplota dala regulovat. Dlužno dodat, že už se pomalu ustupovalo od takového systému, vždyť bylo na čase. V nově postavených domech jsou již kohoutky řešeny jako v jiných civilizovaných zemích. Ale takový přiblblý kohoutek měl i své přednosti. Je možné do hrnce napustit ve stejném okamžiku horkou vodu a studenou lze ihned pít Takovou možnost chytrý kohoutek neposkytne. Tak to bylo na okraj a zpět k ránu. Anička si vybrala studenou vodu a v duchu si podávala přihlášku do klubu otužilců. Napadla ji skvělá myšlenka, že by nebylo od věci si zde otevřít živnost. Založila by si firmu, která by Británii zásobovala směšovacími bateriemi.

Nejen, že by zbohatla, ale Angličany by naučila vychutnávat si pohodlí od první chvíle, kdy se jejich těla dotknou bílého smaltu ve vaně a otočí jedním kohoutkem. Za peníze, které by takto získala od miliónů Angličanů, udělá z jejich koupele oázu pohody. Ještě to promyslí, slibovala si. A potom že nemá podnikatelského ducha, jak často tvrdili její oba bratři se smíchem. Zcela v tom byznysovém opojení zapomněla otočit kohoutek s teplou vodou. “Brr“, zakřičela a bleskově se zabalila do osušky. Vycházela ven z pokoje a málem se srazila s mladou Asiatkou, která zrovna bojovala s hadicí vysavače. Vzájemně se pozdravily rozpačitým pokývnutím. Potom seběhla schodištěm a s notnou dávkou nejistoty se zastavila u dveří, vedoucích do kuchyně. „Morning“, pozdravila, když se konečně odvážila vejít dovnitř. Objevila tam dámu staršího věku, která se na Aničku vřele usmívala.

Bílé vlasy pečlivě učesané do drdolu, její veselé oči připomínaly ženu, která je spokojená sama se sebou, milovala život a prozrazovaly smysl pro humor. „Dobré ráno, moje milá Anno. Jsem Sarah, starám se v tomto domě o domácnost. Pan Taylor mi řekl, že jste přijela. Připravila jsem vám snídani“, a ukázala na židli u stolu. „Děkuji“, odvětila Anička a posadila se k pečlivě prostřenému stolu. „Dobrou chuť, Anno“, popřála jí hospodyně. Čaj, sladké pečivo, chleba a džem. Anička se pustila do jídla a přitom nenápadně pozorovala svoji hostitelku. Pohybovala se v kuchyni s jistotou a nemalým šarmem. Anička by raději kávu, protože čaj pila pouze doma, když byla nemocná. „Je to výborný černý čaj. Jedině tady máte možnost si nápoj všech Britů vychutnat“, pěla ódu hospodyně na věhlasný, anglický čaj. Anička přikyvovala a podvědomě se dívala po teploměru a acylpyrínu. Ale pomerančový džem byl jedna báseň. „Dáte si ještě?“, zeptala se hospodyně, neboť jí neuniklo, s jakou chutí snědla dva krajíčky chleba. „Ne, děkuji“, odpověděla tiše a dopila čaj.

Zvedla se od stolu a automaticky se chystala uklidit nádobí. „Kdepak, drahoušku, to je moje práce“, zastavila ji Sarah.

Dagmar Valová

Pokračování za týden…

Kapitola 1. a 2. ZDE

Článek pro vás napsala:

Redakce Popelky vznikly 14.7.2011 "Rak" tel:721 381 824

Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.

Tyhle taky napsala:

Archiv autora

• Tělo09.09.2024Jak menstruační cyklus ovlivňuj váš výkon při tréninku?
• Komerce18.04.2024Deprese není jenom o antidepresivech: Proč je důležité zabývat se podstatou problému
• Móda03.04.2024Historie parfémů: Od Mezopotámie přes maďarskou královnu a první kolínskou až po Chanel
• Komerce13.02.2024Technické zajištění akcí: Pronájem kvalitní audiovizuální techniky