Tenhle příběh je v zásadě cenzurován. Ona žena, které si nesmírně vážím, a která je jednou z vás, o tom, že  tento článek vzniká, ví. Z etických důvodů ji ale nezmíním, protože to jednak není úplně podstatné a jednak, jestli bude chtít, zareaguje sama. To celé je vlastně neuvěřitelná a reálná sonda do nesmírně složité lidské duše a do podstaty lásky k člověku, o jehož způsobilosti lze s úspěchem pochybovat. Že je láska slepá, není fráze…děláme to totiž všichni. Občas nechceme vidět…

Když jsem ji poznala, byla jednou z klientek, a bylo to ještě ve Varnsdorfu.

Ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že se stane mou přítelkyní, že k ní budu jednou mít tak hodně blízko.

Naproti mně seděla unavená a přikrčená žena, která byla přesvědčená o tom, že co do lidských kvalit nedosahuje ani úrovně planě rostoucího křenu.

Právě ji opustil manžel kvůli jiné ženě.

Byla přesvědčená, že už nikoho jiného nepotká, stále ho milovala a nevěřila, že někdy přestane. Nebyla si ani jistá, jestli je platným členem společnosti.

Co udělá nevěra a následný rozchod s psychikou ženy, s jejím sebevědomím, viděl člověk na vlastní oči.

Trvalo mi téměř dvě hodiny, než jsem jí přesvědčila, že všechno, co si stihla namluvit a uvěřit tomu, je nesmysl.

Když jsem jí pověděla, že její šéf na ní trpí, že ji má rád, že jí nabídne mnohem lepší pozici a to nejen kvůli tomu, že si váží její práce, dívala se na mě, jako bych právě prohlásila, že jsem pes.

Měla jsem během následujících téměř pěti let možnost sledovat, jak se tenhle psychický věchýtek mění v soběstačnou, silnou a sebevědomou ženu.

Později se stala i tou, které Tarot učaroval a během několika měsíců prošla kurzem.

(šlo jí to samo) Stala se člověkem, který dokáže pomoci i druhým.

Právě během kurzu jsem našla v této ženě i přítele.

Poznala jsem dobrou ženu, charakterní a rovnou.

Přes několik nevydařených následných vztahů, kdy si z toho už vůbec nic nedělala, potkala, krátce před nepříjemnou nehodou, i Pana úžasného.

Zatímco ležela v nemocnici po několika vážných operacích, pán byl u jejího lůžka téměř nepřetržitě.

Neřešili jsme nikdo fakt, že je ženatý, protože jeho svazek, jak řekl, byl již dlouhou dobu pouze formální záležitostí.

Byl šťastný, že našel znovu skutečnou lásku.

Otěhotněla s ním dřív, než znovu chodila.

Dítě strašně chtěl, na její poznámky, že nebere prášky odpovídal, že si dítě moc přeje. I ona si ho přála, ale až po té, co ji ujistil, že to má stejně.

Vrátil se k manželce, když byla tuším ve čtvrtém měsíci.

Jednoduše se sbalil a suše oznámil, že není schopen opustit syna, kterého s ženou má.

Pravil, že už se neuvidí, že to nedokáže.

Její upozornění, že dítě které čeká, čeká proto, že ho chtěl, vyšlo tak nějak naprozdno.

Pak prohlásil, že ho to vlastně strašně mrzí.

Složila se.

Jediné, co jí drželo, byl život, který se rozhodla přivést na svět i tak.

Tehdy si nechtěla vykládat ani karty sama sobě. Měla strach.

V těch mých měla, že se k ní vrátí.

Vrátil se.

S omluvou a slibem, že už se to nestane, že má vše vyřešené, že je mu to hrozně líto, že se na miminko moc těší.

Tehdy jsme si všichni říkali, že se to prostě může stát. Byť hezkou myšlenku jsem mu, přiznám se, nevěnovala.

Podruhé odešel, když byla v sedmém měsíci.

Se slovy, že už se opravdu nikdy neuvidí, že to nejde, že musí za synem.

Vypla telefon a týden jsme o ní nevěděli.

Pak přijela. Uplakaná, hubená, nevyspalá. Jediné, co na ní bylo tlusté, bylo bříško, kde hnízdilo miminko.

Začala i krvácet.

„Takhle to nejde prostě. Ten člověk za to nestojí! Nestojí přece za to, aby se kvůli němu nakonec ublížilo drobečkovi, který za to nemůže“.

Pochopila, vzchopila se a později už se i smála.

Psal jí srdceryvné SMS, na které zvládla neodpovídat.

Nebrala mu telefon.

V momentě, když jsme začli mít dojem, že už je z nejhoršího venku, vrátil se znova.

Zářila štěstím.

My moc ne.

Člověk tak trochu ztratí důvěru.

Člověk ano, ale ne žena která miluje.

Opustila všechno, co doposavad měla.

Dům, přátele, práci, i město ve kterém žila. Přestěhovala se s ním do pronajatého domu, kde jsou náklady rozhodně o dvou lidech.

Narodilo se miminko doslova jako obrázek!!

Zdravé, krásné …

Pán zářil blahem, byl celý rozetelený..v porodnici trávil denně spoustu času.

Miminku je právě necelý měsíc…

Odešel.

Včera.

Nikoli k ženě.

Prostě se nechasl slyšet, že si vlastně není ničím jistý, ani láskou, ani chutí s někým žít, že asi půjde na ubytovnu, nebo že neví.

Jeho žena ho nejspíš doma už ani nechce.

Ten, kdo opět pláče je nejen jeho malá dcera, která to má vzhledem k tomu, že je kojenec jaksi v popisu práce, ale také žena, které se člověk může na jednu stranu divit, že ještě vůbec cosi oplakává, a kterou na stranu druhou lidsky pochopit lze.

Ona ho prostě miluje.

Za co?

Bůh suď, ale láska je přece slepá.

A bývá slepá dlouho.

Minimálně v těhotenství a v šestinedělí.

Tyhle věci jsou ale velice často dočasnou slepotou.

A ta trvá, dokud člověk nepřijde na to, že milovat někoho, znamená vážit si jeho vlastností. A že milovat muže, znamená vědět, že je mi oporou, záštitou, otcem, parťákem a silným článkem ve chvíli, když ho potřebuji nejvíc.

Protože ono: „v nouzi poznáš přitele“ není fráze.

Je to pravda. Jen to někdy chvilku trvá, než to člověk vyhodnotí.

Když mám jako ta nezúčatněná hodnotit osobnost onoho muže, nenapadá mě nic jiného než:

Je tohle vůbec ještě normální?

S věškerou úctou, láskou a přáním, abys byla konečně šťastná, Tobě, statečná maminko nejkrásnějšího děťátka v ČR.

Kdyby si člověk myslel, že za svůj život potkal už hodně lidí bez charakteru a svědomí, a že horší už to být nemůže, tak je vždycky šance, že ještě může.

Pán z článku, jak jsme se právě dozvěděli, matce svého dítěte suše oznámil po SMS, že pozítří by rád svoje věci. 

Na její již odevzdaný a skromný dotaz, zdali se pomůže postarat alespoň o svou měsíc starou dceru odepsal:

„Nemám dceru“.

Tím si myslím, že je to dané.

Svět a společnost kolem nás nabízí ke shlédnutí různé persony a charakterové zajímavosti. Neřády v koncetrovaném stavu a tvory bez svědomí nalezneme rovněž, jak vidno.

Závěrem bych pánovi popřála hodně zdaru až bude vstupovat do oné kádě s teplou lázní, a ať si dobře pochrochtá. Ono okřídlené rčení, je jistě dobře známé i v zemích bývalého Sovětského svazu.

Hrdinka našeho článku, má naštěstí přátele a kolem sebe hodně lidí, kteří jí neopustí a pomohou.

Hlavu vzhůru, mamino!

Však vy se s Bublinkou neztratíte!

Ráda bych za celou redakci a všechny známé a kamarády naší čtenářky požádala, pokud víte o nějaké firmě, která hledá externí účetní, kontakt je na hlavní straně magazínu. Účto kaňka.

Díky.

Míša, redakce a přátelé.

[sexy_author_bio]