Těší, nabíjí, hřeje, vzrušuje a také léčí a jak. A je to láska? Aby se skutečně dalo hovořit o lásce ke druhé osobě, je třeba si ji ale prvotně neplést se zamilováním. Ono zamilování, je totiž ta věc, ten pocit, proč chceme lásku. A ta, jak později zjistíme, je o něčem zcela jiném. Prvotně jsme totiž nejčastěji zamilovaní do pocitu, že jsme zamilovaní…

Jen si zkusme představit, člověka, který po bolestném rozchodu zůstal třeba několik let sám. Ne, nechce být sám, ale nějak nelze najít správný, nový protějšek.

První, co se k člověku vplíží, je nepříjemný vlezlý dojem, že už není schopen se zamilovat.

Svede to na to, že holt má už vyšší nároky.

A při tom stačí přestat se nažit vpasovat potencionální nový objekt do formy, která byla již předem ulita.

Nehledat ideál, nebo stejnou bytost jako byla ta, o kterou jsme přišli.

A pak to přijde.

Je jedno kde a jak, ale je to intenzivní a děsně pěkné.

Denně několik SMS, telefonátů, zavařený FB a slova o kráse, květinách, měsíčním světle, a o tom, že  bez vás nemůže žít.

Sex po telefonu, sex po SMS … vzrušen je snad i poslední integrovaný obvod ve vašem PC, prostě idyla!!

Vznášíte se a opěvujete život, broučky, šneky, ptáky, vesmír…

Milujete!

25414NzQ

Miluje vás!

A opravdu je to láska?

Potíž často totiž nastane tehdy, když začnete otevřeně hovořit o nějakém problému a máte starosti, které vám dělají vrásky. „Ale miláčku,“ dostane se vám odpovědi ve chvíli, kdy ho o situaci informujete a očekáváte, že přijme aktivně fakt, že váš vztah nemůže být stále jedna pohádka.„Pojďme se bavit raději o něčem krásném.“

Nechápete – přece se nemůžete tvářit, že je všechno pořádku, když není.

Přece po vás nemůže chtít, abyste někde byla, když tam být nemůžete a pak se tvářit dotčeně, že na něho nemáte najednou čas.

Pokusíte se mu opakovaně sdělit, že máte velice těžké období a očekáváte…

…očekáváte cokoli, jen ne, „takže to znamená, že se OPĚT neuvidíme? A co kdybych Tě vzal do kina, abys přišla na jiné myšlenky?“

Ještě párkrát a začne vám docházet, že ten váš krásný princ, který má pro vás tolik hřejivých slov a který je tak šťastný, že vás našel, vás vlastně nevidí.

Že on chce být šťastný a žít v idyle, která má s vámi společného jen tolik, že jste v nějakou dobu na nějakém místě.

Že nevnímá vás jako bytost, ale pouze svůj pocit štěstí, který velmi prožívá.

Dříve nebo později si uvědomíte, že vlastně netuší, kdo vlastně jste.
Že si vystačí – že je zamilovaný jen do pocitu, že je zamilovaný.

Jste sama jako předtím a on se paradoxně stává jen dalším problémem, protože máte vůči němu pocit viny, který namnoze ochotně a ne zcela vědomky živí.

Fakt, že někoho milujeme, nebo že druhý skutečně miluje nás, vůbec to, že v našem vztahu něco takového jako je láska existuje, zjistíme podstatně později.

I sami v sobě objevíme lásku až ve chvíli, když odejde ono zamilování se do vlastního pocitu štěstí.

Skutečnou lásku, bohužel zpravidla přinese skutečný průser.

Znám páry, kde je jeden těžce nemocný a druhý je mu natolik oporou, že tomu obětuje téměř veškerý čas a energii. A ještě mu zbyde čas na humor, nadhled, pozitivní myšlení, toleranci, pochopení…

Sice asi není moc času na zamilované SMS a rozkošné tokání, ale je tu cosi skutečně hlubokého a nesmírně cenného – jeden vnímá potřeby druhého mnohonásobně víc, než ty vlastní.

A teď je jedno, jestli jde o ženu, nebo muže. (ačkoli já jsem ty výše uvedené dva odstavečky adresovala ženě, které si moc vážím….)

Tu pravou lásku můžeme v sobě samých, či druhém objevit až v momentě, když jeden, případně oba, jsou schopni spontánní oběti.

Bez výčitek, bez „JÁ chci“,..

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]