KDE ŽIJETE A PROČ?: Do Hauptstadtu i celého světa zdraví monkee!

První příběh do seriálku “KDE ŽIJETE A PROČ,” nám zaslala čtenářka “monkee”. Je milý a hezky se čte. Nám se v redakci moc líbil pro cosi lidského v něm. Určitě se vám bude také líbit. A my teď víme, odkud se na nás dívá monkee.

Pěkný den, Popelušky.
Z milované úrodné Hané jsem se přes pětiletý pobyt na rázovitém Valašsku dostala až do ocelového srdce republiky.

Jak jinak, šla jsem za hlasem svého srdce.

Začátky opravdu nebyly lehké, čtyři stěny jsme měli, ale bylo potřeba je obydlit. K tomu jsem potřebovala vydělávat, protože muž byl na interní aspirantuře placen jen stipendiem. Ani tehdy, v polovině 80. let, nebylo snadné najít si práci, teplá místečka se schovávala pro dětičky papalášů.

Ale díky malé lsti se zadařilo.
Pomalu byl čas pomýšlet na založení rodiny, tak jsem z toho mála, co nám zbylo na živobytí, ještě šetřila na období mateřské. Po půlroce mateřské podpory žít ve třech z 1500 Kč byla hodně krušná představa.

Ušetřila jsem na jeden rok, ale pak už jsem musela zpátky d o práce a mrňous v roce a půl do jeslí, úspory byly pryč.
Ale jsem ráda, že jsem to takhle zvládla a nemusela chodit půjčovat si nebo se doprošovat pomoci od rodičů (z obou stran).

Během mateřské jsem se dokonale seznámila s nejbližším okolím i nakupovacími možnostmi centra i nákupních středisek několika sídlištních obvodů.

Z procházek s kočárkem jsem se vracela s peřinkami poprášenými ostravskými sazemi.
Večer se nedalo po setmění otevřít okno, protože pod rouškou nadcházejícící  tmy ihned začínaly všechny smraďošské podniky vypouštět do ovzduší svoje nedýchatelné přebytky.

Nemějte iluze, totéž se děje i v dnešních dnech, jen k tomu volí jinou (noční) hodinu. Jen ty saze už nepadají.

Ani prádlo, usušené na balkóně, nevonělo tak, jak jsem byla zvyklá z dřívějška.

Asi pět čerstvých novorozeňat v našem vchodu během jednoho roku dalo v naší komunitě vzniknout celkem pevným sousedským vztahům a další přátele jsem si našla po návratu do zaměstnání.

Babičky byly obě daleko, tak jsme si se sousedkou vypomáhaly s hlídáním i s chybějícími potravinami. Jak šel čas a měnila jsem zaměstnavatele, přibýval okruh známých a já úplně nenápadně vrostla do prostředí, kde jsem ze začátku opravdu neznala nikoho kromě svého muže.

Kraj rázovitý, ale přímý.
I když mu chybí ta něha, kterou jsem zažívala jako dítě doma na střední Moravě. Jak se pomaličku začínám přibližovat k důchodovému věku, začíná se vkrádat i myšlenka na návrat do „teplých krajin dětství a puberty“.

Sestra by určitě byla ráda, syn se tam stěhuje už teď, do podnájmu. Ale co bude doopravdy, kdoví…

Do Hauptstadtu i celého světa zdraví
monkee

Moc hezky se to četlo, monkee. Člověk si to představuje a z Tvého příběhu je cítit životní optimismus i taková nějaká klidná, lidská moudrost.
Díky.

Míša a redakce 

[sexy_author_bio]