Views: 9
Onen les, který jsme měli na kole s Ječmenem v plánu navštívit dopoledne, se nekonal.
Pochopila jsem to, když bylo ráno v Praze již 26 stupňů, což by pro mě bylo zcela akorát, ovšem pro Tomáše a Ječmena šlo o vedro životu nebezpečné.
A tak jsem se přes den střídavě věnovala psaní, střídavě pánovi z tiskárny, který přivezl, radostně houkaje, prototyp knihy „Jak vychovávat muže podle znamení“ a střídavě klientkám.
Ne každou jsem ukecala na výklad na terase, která byla roztomile rozpálená.
Chápu to.
Ne každý byl v minulém životě Masaj jako já.
Do lesa jsme vyrazili až po osmé večer.
Ještě bylo hezky teplo, ale pro jistotu jsem si už vzala mikinu, z čehož Ječmen i Tomáš měli krky na závit.
Chtěla jsem si vzít i ponožky, ale to by jim ty hlavy už upadly.
Dlužno říci, že Tomáš má mnohem lepší trénink než já, a že mé sezení u compu a jen krátké cyklistické tratě do večerky jsou znát.
„Za chvíli už je rovinka“, hulákal na mě, když poctivě šlapal krpál dle mého s 80% sklonem.
„V pohodě, za týden vás dojdu“.
Funěla jsem jako sentinel, vlekla kolo a chvilkami zvedala hlavu k nebi, aby mi nevypadly plíce.
Předběhla mě asi osmdesátiletá paní v kraťasech, tričku „adidas“ a trojitým bypassem.
Nahoře to bylo ale moc hezké.
Skutečně následovala rovinka, což mi zachránilo život a ego.
Dojeli jsme na lesní hřiště a tam jsem zjistila, že jsem zde byla naposledy, když mi bylo dvanáct.
Chtěla jsem se zhoupnout na koníkovi, ale byl tam pán, co cvičil.
Ječmen také cvičil a já si všimla, že Tom skutečně chodí ráno se psem do lesa a ne jinam.
Ječma je evidentně trénovaný hošík.
Koukám, že opravili hrazdy, které dřív byly ze dřeva.
Zkusila to, co jsem dřív, před sto lety, když se ještě do lesa jezdilo na skládačce Eska, uměla. (říkali jsme tomu výmik)
Dost mě překvapilo, že to ještě umím.
Chtěla jsem radostně přidat i veletoč na koleně, ale nemohla jsem popadnout dech.
Pokračovali jsme na hvězdárnu.
Překrásný výhled, příjemná energie a ideální místo pro Tomův foťák.
OBRÁZKY SE PO KLIKNUTÍ ZVĚTŠÍ
Skoro se setmělo.
„Zpátky pojedeme jinudy. Jenom táámhle ten kopeček, a pak už je to jenom z kopce“, ukázal Tomáš asi na kilometrové stoupání.
No, vyšla jsem to pěšky s kolem jako podpěrou.
Zpět to opravdu bylo z kopce, ale po uzoučké cestičce mezi stromy a na každém centimetru kořen.
Moje pozadí vypadá jako řízek ze třetí cenové skupiny a nemůžu otočit hlavu. (jo, celá se otočit můžu 
)
Ale moc se mi to líbilo.
Ječmenovi taky.
Bavil se tím, že mi přebíhal před kolem.
Po tom, co jsem ho upozornila, že ho nemilosrdně přejedu, neb nemohu brzdit, toho nechal.
Je mi hrozně příjemně po té projížďce, ačkoli mě všechno bolí.
Ale tak jinak bolí, tak příjemněji.
Mám pro vás hádanku.
Je za nic jen za rychlost, a je to taková perlička. Znám tuhle kytičku.
Jako malá jsem jí říkala srdíčko.
Znáte ji taky?
Roste u ďáblické hvězdárny a u ní ještě žluté„střevíčky“…
Jo, a co má společného pstruh s lesem?
Nic, jen že večer jsme vytáhli gril, z mrazáku pstruhy a tuhle idylu jsme dovedli k absolutní dokonalosti.
Hele:
Ječmínek dostal jakési konzervové jehněčí a kolínka. Pravil, že dobrý…
Přeji krásný den!
Míša K.
[sexy_author_bio]
P.S. Vodítko jsme nepoužili ani jednou. Ale to přijde.
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
