Včera jsem v ranní kávě psala o plodu, který jsme si s Tomem koupili, abychom ho ochutnali. Než jsme dojeli domů, zapomněla jsem, jak se ta věc, kterou se chystáme pozřít, jmenuje. Našla jsem to. Je to pytaya a podle informací, která jsem o ní vyšťourala, je přímo děsivě zdravá…

Je to vlastně plod kaktusu.

Když je celá, vypadá jako červený ruční granát.

Oloupala jsem ji a rozkrojila. Zjistila jsem, že uvnitř připomíná makovec, co dělala babička a co já nikdy tak dobře dělat nebudu.

Chutná to jako něco mezi kiwi a liči, ale je to sladší, což třeba mě vyhovuje, protože nejím kyselé ovoce.

Taky jsem se dočetla, že je tahle věc přímo nebezpečně zdravá.

Obsahuje prý karoteny, vápník, železo, velké množství vlákniny, a je bohatá na vitamin C.

Vehementně se doporučuje při dietě a také při rekonvalescenci po nějakých těžkých operacích nemocích. Nezatěžuje žaludek a musím říct, že docela i zasytí.

I když, zase ne tak, abych neměla místo na večerní palačinky Johančiny provenience. (Jistě o své palačinkové premiéře něco sesmolí).

Pytaya má malinkatá černá zrníčka.

Učinili jsme náhlé a dobrodružné rozhodnutí.

VYPĚSTUJEME SI VLASTNÍ PYTAYOVÝ KAKTUS!

Protože netuším, jak se sázejí a opečovávají kaktusy, a z květin, které si tak ráda kupuji a hezky s nimi mluvím, často ve finále přežijí jen plísně a mechy, bylo by spíš velkým zázrakem, kdyby v tomhle květináči cokoli vyrostlo, ale co kdyby náhodou!

Jednou jsem totiž z lenosti zapíchla do květináče k fíkusu zrnko od melounu a ono zcela samostatně a bez dohledu vyklíčilo.

Pak uvadlo, protože jsem se o něj začala starat.

Taktika je proto jasná.

Budu dělat, že o naší malé pytaye nevím.

Třeba vyroste.

Michaela

[sexy_author_bio]