CAVEMAN: Holky, to musíte vidět. Chlapi fakt nejsou kreténi!

Předně bych hned, tedy po té, co vám popřeji krásný den, chtěla srdečně poděkovat jedné z vás za vánoční dárek.

Petorio, za ty lístky Ti nepřestanu být vděčná. Něco tak parádního jsem už dlouho neviděla!

Mám ráda divadlo a vážím si dobrých herců.

Patřím k těm, kteří stále ještě vidí na divadle cosi svátečního.

Řadím se mezi ty, kteří pokud jdou do divadla, vybírají ve skříni společenské šaty, úzkostlivě dbaje bontonu a skutečnosti, o jaké představení, v jakou dobu a v jakém divadle jde.

Naučila mě to babička, se kterou jsem jako holka byla v Národním, Smetanově, Vinohradském, Semaforu a dalších snad tisíckrát v různou denní dobu. Milovala divadlo. Věděla, co na odpolední a co na večer. Věděla, jak se chovat ve foier, a i díky ní, si nikdy nenosím kabát do hlediště, protože od toho jsou šatny.

Vždyť i následné oblékání, když muž drží ženě oděv, je společeská událost.

Mimochodem, mnohdy přijdeme na to, co všechno díky jednomu člověku víme a umíme, až postupně.

Ale zpět k divadlu.

V našem případě šlo o báječný dárek, hru CAVEMAN v divadle U hasičů.

Večerní představení.

Hru jsem neznala, Tomáš ano.

„Myslím, že se ti to bude moc líbit. Před lety jsem to viděl. Zrovna tahle patří k těm hrám, které rád uvidím i vícekrát“, pravil.

Těšila jsem se.

Divadlo U hasičů znám, je hnedka vedle Vinohradského.

V šatníku jsem vybrala dvě varianty a jako rozhodčího použila Toma.

Zvolil toto.

Čekala jsem to.

To první by nezvolil Štír, ale Panna a tou Tomáš není. 

Po příchodu do divadla a rychlé kávě v divadelní kavárně, mě Tomáš honil, že už bude sedm, že už si musíme jít sednout, takže jsem kávu ani nedopila, abych mu nezpůsobila nějaké drama.

Nikdo v hledišti nebyl.

„Divný. Kde jsou ty lístky? Je to vůbec dneska?“

„Tomáši, jestli je 28.12.2011, pak ano“

Vylovil lístky a prostudoval.

„Ona tě ta Petra asi hodně dobře zná, když ti řekla, že je to od sedmi viď?“

„Proč?“

„Je to od půl osmý, můžeš si jít dopít to kafe“

Bylo naprosto plno.

Na druhé zvonění jsme se usadili hned do první řady vlevo.

Od chvíle, kdy na pódium herec jménem, Jan Holík vstoupil se svým nákupním vozíčkem, se narvané hlediště nepřestalo smát.

Poznáte sebe, poznáte svého muže, poznáte své matky i otce.

Poznáte mnohem víc během této one man show, která snad ani nemůže být větším hereckým koncertem.

Vedle neuvěřitelné legrace a brilantně nastaveného zrcadla nám, ženám, ale pochopitelně i mužům, je to ještě o něčem jiném.

Je to nejjemnější a nejmalebnější vyznání ženě, jakou jsem kdy ze strany muže zažila.

A současně je to i nejbrilantnější vyzdvižení mužství, jakého kdy byl sám muž schopen tak, že žena odchází z představení polichocena a současně s úctou hledí na svůj protějšek, vážíce si jeho testosteronu jako nejvyššího daru.

Holky, radím vám co nejupřímněji a maximálně lidsky, JDĚTE NA TO!

Během hodiny totiž nabudete vědomí, že chlapi vážně NEJSOU KRETÉNI!

Ten večer ale pokračoval a velice dramaticky.

Naštěstí s dobrým koncem.

Začalo to tím, že jsme nechali na jindy druhou část dárku.

Totiž, večeři pro dva…

Čeho jsme se díky mé chuti na smažák stali s Tomem přímými účastníky, jsem vám připravila do ranní kávy.

Michaela

[sexy_author_bio]