Trochu jsem ten titulek nadnesla, ale v zásadě si za ním stojím. Respektive za názorem, že chce-li být někdo právníkem, musí být nutně také hercem. A to alespoň průměrným, nechce-li se pachtit mezi potulnými ochotníky. Vlastně není tento článek namířený proti obhájcům, ale měl by vést čtenáře trošku k pochopení tohoto zvláštního řemesla…

…řemesla stejně ctěného, jako opovrhovaného.

Když už se někdo totiž rozhodne, že se stane obhájcem obviněných, nutně musí počítat s tím, že obviněný nebude vždy nevinný.

Tudíž že se bude v rámci své práce a za odměnu, kterou si chce svou činností vydělat, muset snažit o to, aby minimálního trestu, případně zcela nulového postihu dosáhl i pro člověka, který ten, který čin skutečně spáchal.

Každý člověk, dělá-li nějakou práci a je-li to člověk normální, ji bude jistě chtít dělat co nejlépe, aby byl co nejlépe hodnocen.

Samozřejmě pak právník není závozník, který má fixní příjem.

Je to odborník, který dlouho studoval nelehký obor, aby roky studií zhodnotil výjimečností a brilantní kvalitou služeb, protože to mu zajistí více klientů, kteří ho za práci platí.

Myslím, si, že být obhájcem, je jedno z nejtěžších řemesel, jaké si lze představit.

A to specielně pro morální dopad jeho výsledků. Často je totiž bezvadně zvládnutá obhajoba radostnou událostí pouze pro obviněného.

Právník je jen člověk.

Pokud mluvíme o normě lidství, je to člověk se svědomím a třeba i člověk slušný.

Ani se nechci ptát žádného právníka na to, jak se cítí, jak se vyrovnává a jak usíná po té, co díky svým znalostem a zkušenosti, tedy paradoxně díky vlastní kvalitě, nedošel trestu, nebo došel malému ten, kdo by si v očích každého, tedy i onoho právníka zasloužil trest maximální.

Troufám si říci, že by na tuhle otázku žádný obhájce neodpověděl tak, aby jeho odpověď byla veřejně publikovatelná.

Jednoduše proto, že nemůže.

A je toho víc, co obhájce nemůže.

Mnohdy nemůže být objektivní, častokrát ani spravedlivý, nemůže dát najevo vlastní pocit, říct vlastní, skutečný názor …

Nemůže říct rodině obžalovaného, při vědomí všech důkazů hovořících pro to, že člověk, kterého zastupuje, spáchal čin, ze kterého je obviněn, „váš syn je zločinec a měl by sedět, co nejdéle to půjde“.

Proto titulek, který jsem článku dala.

A ano, článek vzniknul díky tomu, co sleduji v soudní síni i mimo ni v případu Petra Kramného.

Absolutně by mi nevadilo být v roli JUDr. Long Slámové, JUDr. Gilové, státních zástupců…

Nechtěla a nemohla bych být v roli JUDr. Rejžkové.

Nejsem totiž tak dobrou herečkou.

Nemyslím si, že obhajoba pana Petra v jeho nevinu věří.

Nemyslím si, že je jejím bytostným přáním osvobozující verdikt.

Nemyslím si, že v jádru chápe nebo se jakkoli ztotožňuje s tím, z čeho je obviněn.

Nemyslím, že jí to je jedno.

Nemyslím, že chová kdo ví, jaké sympatie k jeho rodičům.

Nemyslím, že se baví.

Myslím ale, že hodně z výše uvedeného je součástí oné herecké části.

Nebo tomu jednoduše věřím, protože je matkou a protože je člověk. Nikoli nevzdělaný, nikoli necitlivý, nikoli zvrácený, nikoli slepý, hluchý a hloupý.

Řekla bych, že její práce na obhajobě druhé strany, tedy strany temné, není záviděníhodná.

Nechci její práci hodnotit. Nejsem právník.

A tak jen pozoruji a občas ji skutečně a upřímně lituji, když si uvědomím, kde všude se odehrávají její více či méně dobře zvládnuté herecké etudy.

Před médii, kde je třeba se usmívat a tvářit sebevědomě, protože se přece nemůže tvářit zkroušeně.

Před samotným, obžalovaným, který jí musí věřit, že má esa v rukávu, a že je schopná ho z toho „vysekat“. (pomíjím, zdali to vůbec z hloubi duše chce).

Před rodinou obžalovaného, kde je třeba zachovat nejen profesionální přístup, ale jak věřím občas i zapřít sebe sama.

Před soudem … ( i když tady to je nejjednodušší, protože soud ví, co dělá obhájce, asi ze všech nejlíp a jistě i nejlépe chápe.)

Před sebou samou a tam je to asi hodně těžké, protože sama sebe o nevině svého klienta nepřesvědčí, pokud o ní není skutečně přesvědčena, čemuž tento případ opravdu prostor nedal.

Asi vás to překvapí, ale po tom množství líčení, kde jsem tuhle ženu viděla, po desítkách jejích veřejných vystoupení v médiích, po tom, co ji vidím v kontaktu s matkou pana Kramného … a když si člověk udělá prostor pro objektivní pohled a zamyšlení bez emocí a vzteku, začala jsem ji tak trochu litovat.

Nemohu se jí divit, proč do toho šla, i když se to nabízí.

Nejsem hloupá, abych si myslela, že si právník bude vybírat jen causy, kde je pro obviněného alespoň rámcově prostor pro případnou nevinu.

To by si totiž žádný obhájce moc nevydělal.

Mohla bych se zeptat jakéhokoli obhájce, který vyhrál případ, kde dostal na svobodu člověka, o jehož nevině nebyl přesvědčen (a to obhájce vážně být nemusí a i nebývá), jak mu potom bylo.

Jestli měl dobrý pocit.

Jestli má radost.

Jak se mu spí.

Vím, že by odpověděl, „je to moje práce, byl jsem holt lepší, prostor měli všichni“… či něco podobného.

Ale věděla bych, že to říká hlavně sobě.

Protože je to obhájce mnohem častěji, než kdokoli jiný, kdo potřebuje dobrou obhajobu.

Nedržím v tomto případě obhajobě Petra Kramného ani nehet u palce.

To ale neznamená, že nechápu, že právník je často tak dobrým a vyhledávaným obhájcem, jak dobrým je hercem, a že je to prostě práce.

Skoro by se nabízelo, že když herecký výkon obhajoby Petra Kramného zjevně není nikterak na Oscara, možná je to dané tím, že třeba není zase až tak špatným civilistou.

Ať tak či tak, v tomto divadle jsou persony, jejichž výkony jsou mnohem více na Zlatou malinu.

Hlavní protagonista vypadává z textu, mnohdy má problém se orientovat i v dějstvích, nenastudoval dobře scénář a neví, že hra není One Man Show.

Zato vyžaduje aplaus před každým odchodem do šaten a nejraději má maskérku.

Paní matka špatně předstírá i předstírání a nesnáší diváky.

Pan otčím je dublem sebe sama.

V hledišti se pak nachází podivní diváci, z nichž jedna část je pomalu apatická a druhá rychle fanatická.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]