Náhoda tomu tak chtěla, že jsem nějakým nedopatřením vystudovala veterinární školu. Vlastně jsem si tenkrát tak nějak namlouvala, jak se to již dívkám v nácti stává, že strávím zbytek života na nějaké farmě obklopena zvířátky a nebudu toužit po ničem jiném, než po západu slunce zírajíc z hřbetu koně. Všechno jinak. 

Prakticky jsem ve svém životě hojně využila jen všechny znalosti z hodin patologie, biologie a laboratoří.

Především díky manželovi.

Když jsme se seznámili, byl ještě trochu nesvůj z filmu Pasti, pasti, pastičky, ve kterém obratná veterinářka pomstila znásilnění dvojnásobnou kastrací, načež pánům zanechala nádobíčko efektivně v ešusu na památku.

Jo, umím to, ale nutno podotknout, že jsem to zatím na samci lidského jedince nikdy nepoužila. Hned, co se uklidnil i manžel a přestal se bát vedle mne usnout, naučil se mých znalostí obratně využívat.

Pro chronicky nemocného muže jsem v tu chvíli byla partie snů.

Já vím, chlapi a rýmička…on je ale nemocný tak nějak vážně. A na to se váže spousta komplikací, druhotných chorob a bolístek. Jenže tím největším ouvej chlapského světa je víc než moribundus ješitnost a lenost v těsném závěsu.

Nač chodit k lékaři, když má doma veterináře.

Abych vás uvedla do problematiky, jde o typického chlapa, laika. Takže se choroby vnitřní léčí brufenem, choroby vnější voltarenem.

Čert vem podstatu choroby, hlavně, že je to z lékárny. Když to nezabere, vyjeví mi své pochybnosti opepřené nějakou konspirační teorií o výrobcích léčiv nebo spiknutí bílých plášťů.

Když jednou po bezúspěšně vypatlané tubě masti v bolestech přemýšlel, zda by nešlo nějak přetnout nerv, aby necítil bolest, několika hmaty, jsem ho přesvědčila, že :

a) nemám rentgen, takže se s tím fakt nemažu,

b) má zlomenou klíční kost.

Nicméně se smířil s mými veterinárními znalostmi, jelikož mu několikrát ušetřily cestu k lékaři. Párkrát remcal a tajně vyhledal doktora, před kterým mne následně na ošetřovně pomlouval.

Většinou však narazil a mé postupy byly označeny  v domácím prostředí sice za neobvyklé, zato však účinné a tak byl zase klid.

Nedávno se zase sháněl po voltarenu.

„Copak, zase si přeležel krk?“ kontruji.

„Ale ne, někde jsem se praštil do lokte,“ na to jsem se otočila, aby mne oblažil pohledem na něco o velikosti kokosového ořechu a barvy rudo fialové.

„A kdy se ti to asi stalo?“ bylo mi jasné, že za odpoledne nic takového nenaroste.

„No, já ti ani nevím, jenom to trochu bolí…teda vlastně dost a už asi tři dny nemůžu ten loket ohnout.“

Prostě úplná maličkost, když pravák zchromne na pravou ruku, že jo Míšo,

Jeden by si ani nevšiml, kdy se to stalo.

Okamžitě jsem šla pro desinfekci a jehlu.

„To né, to stačí namazat a bude to dobrý.“

„Aha, takže tvůj loket nabral barev a rozměr něčeho mimozemského, hrozí, že každou chvíli exploduje, ale v podstatě je to namožené …asi od klávesnice. Prosímtě buď chlap alespoň před těmi dětmi. Jak je mám dostat na zubařské křeslo nebo na preventivní prohlídku, když jim dáváš takovýhle příklad.“

„No tak jo, ale počkej, ještě si přepnu televizi, co kdyby to po tobě už nešlo nikdy…“

typicky muz2

Otřela jsem celou bouli.

Bylo jasné, že pod kůží v blízkosti kloubu je pěkně macatý absces. Naštěstí již měl vytvořený jakýs takýs píštěl, tedy cestičku, kudy se hnis hodlal vytlačit ven a tak jsem to měla jednodušší.

„Jé, tatíííí, kudy to pivo piješ, když ti teče rukou ven?“

Po několika dnech péče a dojení abscesu jsem byla nařčena, že se v tom vyžívám. Nicméně se nám podařilo loket zmenšit tak, že se začal podobat tomu druhému a kupodivu se do něho vrátila hybnost a bolest ustoupila.

Naštěstí mám ze všech našich rodinných lékařských epizod tak vybavenou lékárničku, že mi mnohdy není návštěvy lékaře či lékárny potřeba.

Jeden omyl a na druhý pokus jsme vynašli i správný medikament, který navracel manželovu lokti podobu anatomicky přijatelnou.

Až jednoho dne přišel s novým bílým obvazem a smrděl višňákem.

Opět mne zradil a šel za profíkem. Já vám nevím, máme spolu tři děti, 13 let společných vzpomínek a přesto stále někde počítá s tím, že se těším, až večer zmožen usne a já mu budu moci něco amputovat.

„Copak ti pan doktor povídal?“ neodpustila jsem si jízlivý tón.

„No, že dobrý, že až budeš na dovolený, tak mám chodit na převazy klidně k němu.“

Chlap-duší pračlověk-neustále chce, aby mu ženuška oprašovala rodinný krb a pečovala o něj všemi dostupnými prostředky. Pokud dostane nadstandard, chvíli drží, pak pojme podezření a nakonec vyhledá odborníka.

Mozek hladoví a potřebuje nějakou potravu, jistotu.

Věřit ženě je instinkt a hazard, což nepatří do běžného života, ale čistě do oblasti her a volnočasových aktivit.

Nabízejí se mi dvě řešení.

To první spočívá v kopii zdravotnického systému. Nadstandard označíme za těžko definovatelný a jeho poskytování ukončíme, aby nedošlo k zmatení systému.

V druhém případě standard definujeme v okruhu základních oblastí, aby tak všechno ostatní vypadalo jako bonus navíc.

Muž tak v lepším případě začne docházet na teplé večeře k mamince, nebo k ní vodit děti na víkend, aby získal stanovisko odborníka na tyto věci vzatého.

Milé dámy, na rozdíl od českého zdravotnictví, nemůžeme nic ztratit.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]