PŘÍLOHA NA VÍKEND

O tom, co to znamená pro trémistu jako jsem já, přednášet na výstavě ezoteriky asi osmdesáti lidem s mikrofonem v ruce o Beltinu, vám povím zítra v ranní kávě. Každopádně jsem s sebou jako podporu vlekla Pavlínu. Dneska vám ale chci říct jiný příběh. Hezký.

K mému překvapní jsem proceduru přežila, a byla jsem schopná dokonce dojít k autu, byť moje nohy chvíli naznačovaly opak.

Moje vlídná ratolest, vida, že vypadám, jako kdyby mě přejel parní válec, se nabídla, že si dáme někde dobrou kávu a že mě zve.

Byla jsem za to ráda.

Cestou na parkoviště jsem moc nevnímala.

Když jsme ale procházely kolem zábradlí, z mé letargie mě vytrhla Pavlíny poznámka.

„Hele, počkej, ta holčička…“ zastavila jsem se a ohlédla.

Stála opřena o zábradlí, a spodní ret se jí začínal povážlivě ohrnovat, až to, než jsme došly vypadalo, že se její celý krásný obličejíček záhy otočí naruby.

„Že ty jsi se ztratila, viď? Kde máš maminku?“

„No, právě že se mi ztratila“, pravila a její oči, které jí maminka patrně pořídila přesně k džínům, které měla na sobě, se zalily slzičkami.

„Pojď sem miláčku, maminky se často ztrácí právě na poutích, ale vždycky jenom na chvilku. Pokaždé se najdou“

„Opravdu?“

„Přísaháme! Pojď najdeme mamku, neboj se“

„Tak jo“

Vrazila s nadějí každou svojí maličkou dlaň každé z nás do ruky, a pomalu jsme se vracely k fontánám.

„Jak se jmenuješ, broučku?“

„Nelynka Roušarová“

„To je krásné jméno, panečku, jmenuješ se jako nějaká princezna“

Usmála se takovým tím, nešťastně šťastným úsměvem, který umí jen malé holčičky, s krásnými blond vlásky, roztomilým culíkem a blankytně modrýma očima.

„Věděla bys, jak maminka vypadá, Nelynko?“

V následujících minutách nás tohle pětileté děvčátko doslova ohromilo svým smyslem pro detail, pamětí a vůbec bystrým rozumem.

Popis, který udala, by nedal leckterý dospělý.

A tak jsme hledaly paní zhruba stejně velkou já, trochu „tlustější“, s vlasy, na kterých je stejný culík, jako Nelynčin, a které jsou trochu blond a trochu hnědé, v červené bundě, modrých kalhotách a šedou kabelkou.

Dále jsme se dozvěděly, že branou vyšli, protože na pouti už byli, že mají „bílé tlusté“ auto, že maminka je zde se strejdou a jeho synem, který je menší než chlap, ale větší než malý kluk, a že nebyli na výstavě ale na kolotočích.

Věděly jsme proto naprosto přesně, k jaké bráně máme jít.

Když jsme se převtělily do role mámy, která mezi tisíci lidmi a spoustou atrakcí na ploše mnoha hektarů právě ztratila malou holčičku, bylo nám jasné, že hledáme hekticky se pohybující osobu, která těká sem tam a je hodně vyděšená.

Rozhodně víc, než malá Nelynka, která vyprávěla a čile komunikovala.

Docházelo nám ale, že jestli maminka není před branou, tak že se vrátila tam, kde byli, jestli se tam Nelynka nevrátila. Také bych to udělala.

Nemohla vědět, že její dcerka je tak chytrá, že šla prostě k autu.

U brány postával důležitý sekuriťák s vysílačkou.

„Dobrý den potřebovaly bychom se dostat dovnitř. Hledáme maminku tady té maličké holčičky“.

Díval se na nás nedůvěřivě. Patrně v první chvíli vyhodnotil, že nám jde o to, propašovat se dovnitř, bez platné vstupenky.

Teprve když sama Nelynka znovu zopakovala bez pobízení příběh, uvěřil.

„Zavolám na místní služebnu v areálu, jestli se matka nepřihlásila“.

„OK“.

Na služebně její maminka ale nebyla.

„A vy tady nemáte to vyvolávací zařízení?“

„Ne, to tady není“.

Evidentně si ten pán nevěděl rady.

„Půjdu se podívat, jestli mamka nepobíhá někde po parkovišti“, nabídla se Pája.

Sekuriťák usoudil, že to je dobrý nápad a já také.

Pak stál a dumal.

Do toho řvala reprodukovaná hudba ze všech stran.

„Zavolám policii, ať s ní něco udělají“

„Tak to tedy ne! Sevřela jsem Nelynku. Tady tomu děcku jsem slíbila, že se od ní nehneme, dokud se maminka nenajde. Už tak je ve stresu. Já se od ní prostě nehnu!“

Díval se bezradně.

Nedivím se, vypadala jsem, že jsem schopná se porvat třeba s Urnou, když na to přijde.

„Hele, a co kdybyste řekl támhle té bábě v té kukani, co tam vříská do toho megafonu ty nemysly o prodloužené jízdě? Ta paní tu někde bude běhat, víme jak se holčička jmenuje, je šance, že to uslyší“.

„Tak jo!“

Zdálo se mu to jako dobrý plán, pokýval na mi ať jdu za ním a šel za bábou.

V ten moment se stalo něco nepochopitelného.

Ta ženská, zhruba padesátiletá, světská odbarvená a dementní,nás normálně, a já to řeknu vyfakovala s tím, že tam má frontu, a že to není její starost, a že na tohle prostě nemá čas!!!

Sekuriťák bezmocně rozhodil rukama, které mu dopadly uvadle na stehna.

„Vidíš, Nelynko, takhle vypadá koncentrovaná blbka“, povídám a sedla jsem si k ní na bobek.

A pak jsem uviděla paní, která naprosto přesně odpovídala Nelynčinu popisu.

Melír, culík jako Nelynka, a navíc měla přesně stejný výraz i držení těla, které jsme očekávaly.

„Nelynko, podívej, není támhle maminka?“

„JÉÉÉ!!!“

„Mámí!!“

Je to příjemné, musím říct.

Vidět tu nekonečnou úlevu v očích té paní, šťastné dítě, kterému jsme navíc splnily, co jsme slíbily a obětí, které má už na pohled neuvěřitelnou sílu okamžiku.

„Strašně moc vám děkuju, proboha děkuju, nevím, jak se to mohlo stát, já….“

„Není za co, máte strašně chytrou holčičku. Nebyl problém vás poznat, protože podle toho popisu, který nám dala…má vás v oku.“

„Tak ahoj, Nelynko, pa“, sklonily jsme se k ní.

Dostaly jsme obrovskou pusu i obětí.

Byla bych se rozbrečela.

Až půjdete na pouť, tak hnedle u brány po pravé straně je utodrom.

V kukani sedí blbá bába, naprosto bezcitný a tupý člověk, který není schopen říkat do megafonu nic jiného, než „prodloužená jízda , nastupujte na náš autodrom“, tak k ní nenastupujte!

Michaela

[sexy_author_bio]