Návštěvy: 131
PŘÍLOHA
Kapitola 29.
Konečně nastal všemi očekávaný čtvrtek večer, pouze Aničce to tak nepřipadlo. Když dorazila z práce domů, neměla čas se ani rozkoukat, a už se soukala do Devonina auta. Leslie zabrala svými zavazadly téměř celý kufr. Jediné štěstí bylo, že Tessa
měla přijet za nimi později. Anička by nevydržela celou cestu poslouchat její narážky na svou osobu a kecy o zdravé výživě.
„Hádejte, koho jsem dnes poznala ve studiu“, zeptala se Leslie, když vyjížděly na
dálnici. Obě dívky začaly hádat a nebylo to vůbec jednoduché, protože se znala
téměř se všemi osobnostmi, které něco znamenaly. Leslie jako redaktorka
televizního pořadu pro děti a mládež, což bylo něco neslýchaného, byl to ten nejlepší
vtip současné doby. Nikdo absolutně nechápal, jak se jí to povedlo, že právě ona
mohla tyto děti uvádět do studia. Dokonce ji podezíraly, že jim vyhrožovala mučením,
jestli neudělají to, co jim nařídila. Vědělo se o Leslie, že nemá ráda děti, nechce je a
nikomu by je ani nehlídala. Ovšem ve studiu se nad nimi doslova rozplývala a dětičky
ji málem zobaly z ruky. V tomto dětském pořadu se natolik dobře osvědčila, že ji
chtěli i v jiných pořadech, aby uváděla hosty. Všichni z ní byli celí pryč, protože si ona
před nikým nesedla na zadek, ať už byli jakkoli slavní. Taková byla Leslie. Kdyby na
střeše domu, kde by se zrovna opalovala, přistáli Marťani, s ledovým klidem by je
přiměla, ať okamžitě odstartují, protože tam nepatří a navíc jí stíní.
„Ricka Astora“, vyhrkla konečně s ohromnou radostí, že na to nepřišly.
„Páni, myslíš toho z Formule 1?“, vykulila oči Anička.
Devon se štěkavě rozesmála tak, až se jí ramena roztřásla. Obě ji musely okřiknout,
aby si hleděla volantu.
Formule 1 byl název hudební skupiny na vzestupu a Rick Astor se stal idolem všech
mladých dívek. Leslie se tvářila tak, že bylo jasné, že tento objev se stane brzy její
další trofejí, pokud by to sama chtěla.
Cesta byla dlouhá, ale příjemně jim ubíhala. Leslie s Devon vzpomínaly na svoje
dřívější známosti. Vynechaly ovšem ty svoje poslední, Lennoxe a Dickense. Dokonce
se s nimi i vídaly a udržovaly přátelské vztahy. To bylo pro Aničku záhadou, něco
jako kruhy v obilí. Byly to šílené historky, velmi pikantní, jak vypodobily svoje milence.
Když sjížděly z dálnice a pokračovaly klikatými cestami, všechny tři úžasem hleděly a
mlčky vstřebávaly tu krásu kolem.
72
Ale pouze do doby, než stačily zabloudit. Ukázalo se, že Devon sjela z cesty, protože
si špatně natočila mapu, čímž se situace vyhrotila, nastaly hádky, křik a výhružky.
Potom už nepadlo ani slovo, když konečně dorazily na místo. V měsíčním svitu se
objevil Carrefour, který patřil Thomasově rodině po staletí a vyrazil jim dech.
Obrovské Alžbětinské sídlo vystoupilo ve své kráse ze tmy. Projížděly cestičkami,
lemované levandulemi na udržovaných trávnicích. Na jedné straně staré sluneční
hodiny, na druhé vysoce mechem porostlý satýr, kterého se Devon lekla a prudce
strhla volant vpravo. Kolem auta se rozlétly kamínky a Anička vykřikla.
„Dávej pozor“, napomenula Devon. Málem byl první průšvih na světě. „Určitě to tady
uhrabávali týden, aby to vypadalo“, vyskočila z auta, aby si prokrvila nohy a
roztřepala svůj nový účes. Okamžitě zaznamenala, že většina hostů již byla uvnitř.
Všude stála luxusní auta všemožných značek. Dokonce zahlédla i Bentleye. Devon
se podařilo zaparkovat, vytáhly zavazadla a společně zamířily k hlavnímu vchodu.
Leslie zoufale pohlédla na svoje batožiny, jako by čekala, že se vynoří někdo a
nanosí je dovnitř. K jejímu rozčarování se tak nestalo a musela si je odtáhnout sama.
Devon začala přehrabovat svůj obsah v kabelce jako rozzuřená fretka.
„Hele, žádné drogy“, sykla na ni Anička.
„Co blázníš, musím se po té příšerné cestě nějak uklidnit“, odsekla Devon.
„Tady ne, rozumíš“, křikla na ni Anička pěkně ostře. „Jinak to otočíme a jedeme
zpátky“, což ovšem na Devon zabralo, protože to bylo myšleno naprosto vážně.
Vyšly nahoru po schodech a Anička zazvonila na starobylý zvonek, který se musel
rozeznět celým domem. Po nějaké době se těžké dubové dveře otevřely. Stála v nich
statná žena a kriticky si je změřila, než vůbec promluvila.
„Kdo jste, nějaké anarchistky?“, vyjela velmi přísně.
„Jmenuji se Anna Gregorová, jsem Thomasova kamarádka a byly jsme pozvány“,
vykročila Anička vpřed.
„Večeře skončila před několika hodinami“, nedala se obměkčit tahle žena a nadále
stála ve dveřích a nemínila se jen tak hnout. „Víte, kolik je hodin?“ spustila nanovo.
Leslie už málem otevírala pusu, ale Anička ji stačila zastavit. „Zabloudily jsme,
madam, nezlobte se“.
„Lousie, proč ta děvčata tak děsíš?“, ozval se příjemný hlas ženy, která se laskavě
usmívala. Byla to paní Drummondová. Všechny se na ni s obdivem zahleděly,
protože vypadala naprosto úžasně, když pomyslely na její věk. Proboha, jak mohla
tak drobná žena zplodit takového hromotluka, jako byl Thomas, ihned napadlo
Aničku.
„Anno, ráda vás poznávám a vaše přítelkyně taky. Vítám vás. Jakou jste měly cestu,
doufám, že příjemnou“, a vedla je dál do domu.
Anička ještě jednou zamumlala omluvu, že přijely v tak pozdních hodinách.
„Nic se neděje, děvenko. Připravila jsem pro vás pokoje do zelených a červených
ložnic. Ale pojďte si dát něco k pití“, srdečně je zvala do salónu, plném lidí. Tam
ovšem již byla zábava v plném proudu. Všichni byli ve večerních róbách. Jakmile
vcházely dovnitř, hurónský smích najednou ustal. Jejich příchod vzbudil neskonalý
zájem všech přítomných, jako kdyby v salónu právě přistál létající talíř
s mimozemšťany. Nejvíce však zaujala samotná Leslie, její vzhled natolik překvapil,
jako by nikdy neviděli Afroameričanku.
Bože, pomyslela si Anička. Copak tito lidé se neumí chovat? Copak jim nikdo
neřekne, aby tak nezdvořile civěli? Zoufale se rozhlížela po Thomasovi, ale nikde ho
neviděla, což ji překvapilo a značně ubralo na náladě
„Poslouchejte mě, tohle jsou kamarádky Thomase, Anna, Leslie a Devon“, hlasitě
oznámila všem hostům paní Drummondová.
73
Kolem se opět rozproudila konverzace, ale mnohem tlumenější, než tomu bylo na
počátku. Vypadalo to, že se všichni bavili na jejich účet. Paní hostitelka je zavedla
k baru, kde postával hlouček mladých lidí, převážně mužů. Tito okamžitě zpozorněli a
dychtivě se seznamovali, hlavně s Leslie, což nebylo tak neobvyklé. Tato černá
kráska vždy a všude získávala obdiv, když se objevila.
„Kde je Thomas?“, zeptala se Anička. „Není tady, odjel do Gloucesteru, ale ráno
bude zpátky“, usmála se jeho matka.
„Aha“, špitla rozmrzele. „Nebude vadit, když bych si šla lehnout? Jsem nějak hrozně
unavená“, omlouvala se Anička.
„To je pochopitelné“, blahosklonně ji odvedla k mohutnému schodišti. Cestou
zahlédla Leslie a Devon v družném hovoru, nevypadaly na to, že by šly na pokoj.
Zřejmě se dobře bavily.
„Pořádně si odpočiňte, Anno. Zítra nás čeká spousta zábavy“, rozloučila se s ní paní
Drummondová.
Anička byla nadšením bez sebe, když zjistila, že má pokoj sama pro sebe. Vybalila
si, dopřála si příjemnou osvěžující koupel. Potom se spokojeně natáhla na obrovskou
postel s dubovými sloupky a naškrobeným bílým povlečením. Bylo to tak venkovsky
příjemné. Teplý noční vítr otevřeným oknem zanesl vůni čerstvě posekané trávy.
Přesto z této návštěvy nebyla moc nadšená. V pozitivní náladě ji drželo akorát
setkání s Thomasem, se kterým se brzy uvidí. Akce bohatých aristokratů nikdy
nepoznala a považovala to za promarněný čas.
Její myšlenky zaplavovaly vzpomínky na Alexandra Rotha, než se propadla do
hlubokého spánku.
Kapitola 30.
Anička se ráno probudila za zvuků tak zvláštních, že to její spící mozek nedokázal
rozkódovat. Potom jí začalo postupně docházet, co to bylo. Ticho a ptačí zpěv.
Vstala a došla k oknu, které otevřela dokořán. Vzduch venku byl chladný, ale tak
svěží, že by ho snad dokázala nasávat navěky. Zrovna obdivovala levandulové
záhony, když se rozlétly dveře, ve kterých stanula kamarádka Leslie. Napochodovala
dovnitř se slovy. „Panebože, sotva jsem upadla do peřin, spala jsem jako špalek“.
„To já taky“, smála se Anička. „Asi to bylo tou cestou nebo venkovským vzduchem.
Musela jsem usnout dřív, než jsem položila hlavu na polštář“.
„Mohla bych se u tebe vykoupat?“, zeptala se Leslie, když spatřila velkou litinovou
vanu na nožkách. „Raději hned, než dojde teplá voda““.
„Co, proč by měla?“, nechápala Anička. „Kdo to říkal?“
„Já. Víš, kolik lidí je v tom baráku?“, poznamenala Leslie a spěšně se naložila do
vany. „Je tady krásně, jsem ráda, že jsme tady“, vzdychala Leslie okouzleně.
„Vážně? Víš, všichni tihle lidé, co tady jsou, jsou poněkud škrobení. Prostě samá
honorace“, připomínala jí Anička.
„Jo, všimla jsem si. Nejmíň pět chlapů, starších než můj táta, mi padlo k nohám“,
naparovala se. „Dokonce tři holky mě chtěly podplatit, abych je dostala do televize“.
„A co Devon“, ptala se Anička.
„Ztratila se mi, ani nevím, kde skončila. Naposledy jsem ji viděla s nějakou partičkou
Velšanů, jak se bavili o politice“
„Cože? Devon a politika?“, vykulila oči Anička. „To si dost dobře neumím představit“.
„Ne? Já ano. Jako třeba matka představená v družném hovoru s porno hercem“, tak
nějak podobně a ponořila se do vody.
74
„To je příšerná představa“, oklepala se Anička.
„Počkej, Devon byla náhodou ve svém živlu, vypadalo to dost přesvědčivě. Zřejmě
tihle chlapíci ji něčím museli zaujmout. Třeba byli usedlí, nudní a hlavu plnou
perverzních choutek“, hádala Leslie.
„A co ty, Anno? Líbil se ti tady někdo?“, zajímalo Leslie. „Myslím, že je tady spousta
zajímavých mladíků, kteří by stáli za hřích“, zkoušela to na Aničku. „Aspoň mi to
včera tak připadalo“.
„Žádného jsem neviděla“, odbyla ji Anička.
„A co Thomas, toho máš přece ráda, nebo snad ne?“
„Jistě, že ho mám ráda a vždycky budu“, přitakávala Anička. „Ale jinak, než si
myslíš“, povzdechla si.
Najednou se sama sebe musela zeptat, proč je tak vybíravá. Thomas je úžasný
člověk, jakého mohla potkat. Vždyť ona sama nebyla taková hvězda. Opět bude
sama a všichni kolem budou spárovaní. Proč jen ona má takovou smůlu?
„Někdo se pro tebe najít musí. Jenže ty odmítneš každého, kdo není úplně perfektní.
Tvůj největší problém, Anno je, že jsi tak beznadějně romantická“, hodnotila ji Leslie.
„A co je na tom špatného, že jsem taková. Všechny ženy by měly být romantické“.
„Ano, ale ne beznadějně. Ty potkáš chlapa, pokud se ti líbí, během pěti minut se do
něj zamiluješ. Nikdy ho pořádně nestačíš poznat. Ale tak to v životě nechodí, milá
Anno“, poučovala ji Leslie. „No, a pokud se ti nějaký chlap na první pohled nezalíbí,
tak má prostě smůlu“, ještě dodala.
„Ty snad nevěříš na lásku na první pohled“, podívala se na ni Anička překvapeně.
„Ne. Věřím pouze na touhu na první pohled“, prohlásila Leslie. To jsou dvě různé
věci. Láska a touha.“
„Ale já jsem Alexe skutečně milovala“, povzdechla si Anička.
„Hovno. Jak bys ho mohla milovat? Vždyť jsi ho sotva znala, vůbec nic jsi o něm
nevěděla. Upnula ses na něj, a jeho chyby jsi neviděla, nechtěla jsi je vidět. Ty se
totiž tak zoufale snažíš někoho uhnat, až si sama kazíš šanci na něco reálného,
Anno. To je právě ten problém“.
„Tohle jsem opravdu nepotřebovala slyšet“, naštvala se Anička.
Přesto se musela zamyslet nad tím, co slyšela. Možná jí Leslie řekla něco, co se jí
nelíbilo, ale otevřela jí oči. Jenom na to ještě nebyla připravená. V hloubi duše cítila,
že něco s ní není v pořádku. Co když se Leslie nemýlila? Co když je opravdu taková
naivka, že se všechno obrátí proti ní a ona dostane pořádnou ránu.
Touha na první pohled? To opravdu neznala. Pravdou bylo, že když zatoužila po
nějakém muži už při prvním setkání, nebyl to ten sžíravý pocit touhy, o kterém
mluvila Leslie. Byla to spíš taková posedlost, aby to konečně byl ten pravý. Aby se
mu líbila, aby si jí všiml.
„Promiň, Anno, ale musela jsem ti to říct. Uvidíme se později“, kývla na ni a
odporoučela se. „Sejdeme se u snídaně“, zahulákala mezi dveřmi.
V obrovské kuchyni viselo měděné nádobí a zavěšené suché klasy. Na kachlových
kamnech lákavě voněla šunka. Na dubovém stole byl připravený teplý chleba,
konvice s kávou, nějaké ryby, skleničky marmelády a domácí med.
Nějaká žena seděla u stolu a právě se dobývala do kropenatého vejce. Na sobě
měla rajtky a bílý kašmírový svetr. Její dlouhé zrzavé vlasy se jí leskly jako srst
irského setra. Dva mladíci po ní pokukovali a přes šálek kávy vrhali po ní obdivné
pohledy, ale pouze do doby, než se objevil muž, který se posadil vedle.
„Mám hrozný hlad“, oznamovala Leslie a tahala Aničku ke stolu.
75
„Jen si poslužte“, ozvala se ta žena. „Všichni se tady cpou, hostitelka chce všechny
pořádně nakrmit“, řekla to s takovou přirozenou nadřazeností, což Aničku pořádně
popudilo, nepovažovala to za zdvořilé.
„Zřejmě zapomněla, jak si my ženy hlídáme svoji linii“, naklonila se k muži vedle,
který měl zrovna plnou pusu medu.
„Přestaň, drahá se neustále hlídat a pořádně se najez“, zahalekal. „Jsi moje žena,
nemusíš se omezovat. Vyhovuje mi ta tvoje macatá zadnice“.
Jeho drahá „macatá zadnice“, jak ji představil, zrudla jako rak a upejpavě se usmála.
Anička se podívala na Leslie a obě převrátily oči. Naložily si na talíř houby, křupavou
slaninu, vejce, toasty a posadily se ke stolu. Nevšímaly si zvědavých pohledů a
s náramnou chutí se vrhly na snídani.
Postupně přicházeli další hosté a vzájemně se zdravili. Nedalo se přehlédnout, jak se
spolu bavili způsobem plným falešného nadšení. Samí významní a úspěšní muži a
jejich roztomilé manželky, nebo přítelkyně.
„Vsadím se, že všechny manželky jsou doma se svými dětmi, mají alespoň jednu
chůvu, aby se mohly bavit a pomlouvat jedna druhou“, hodnotila Leslie.
„Přesně tak, úspěšní muži a jejich dekorativní ženy. Není ten svět úžasný?“ pronesla
Devon, přisedla si a tak konečně dala o sobě vědět.
„To si nemyslím, protože já rozhodně chci se svým životem udělat víc, než získat
vhodné příjmení“, konstatovala Leslie.
„Nechci tě děsit, Anno, ale zdá se, že přijeli noví hosté“, oznamovala opatrně Devon.
„Vážně, a kdo to je?“, ptala se Anička s naprostým nezájmem.
„Tvůj bývalý šéf, Alexandr Roth se svou chotí Dolores“.
Anička strnula a dala si pořádný hlt kávy. Byla horká, spálila si pusu, ale vůbec si
toho nevšímala. „To je překvapení“, vykoktala.
Panebože. Měla by okamžitě vypadnout, přemýšlela. Ne, to neudělá, napomenula se
v duchu. Koneckonců chtěla, aby ji viděl, její nový účes, nové šaty a ať taky pozná,
že i ona má přátele a styky. Pozvali ji a s ním to nemělo nic společného. Proč by se
měla schovávat. Rozhodla se usadit na nové naději a zavrhnout svoje dřívější
zoufalství, které ji minulé dny věznilo.
Tak Alexandr Roth je tady v plné své kráse se svou manželkou. Měla by to
považovat za osud? Možná dříve, ale ne teď. Nastala jiná situace a ona se změnila.
Byla vzdělaná, pracující žena, nosila značkové šaty a chodila k módnímu
kadeřníkovi. A už nebyla jenom sekretářkou. Tohle všechno musí všichni včetně jeho
respektovat. Musí přece vidět, že už není to nemehlo, co rozlije kávu na koberec
v jeho svatyni, ve které kraloval.
Leslie se na Aničku pozorně podívala a pozvedla obočí. Ano, bylo to jasné varování.
Sice se v jejích útrobách hromadila žárlivost na jeho ženu, zklamání, ale taky nově
nabytá hrdost. Přesto ji přemohla jakási zvědavost. Ještě jednou se chtěla podívat na
to stvoření, které nosí jeho prsten. Na ženu, která Alexovi dovoluje, aby si dělal, co
chce. Proboha, vždyť to musí vědět, jak ji v jednom kuse podvádí. Copak je tak
hloupá? Musela si přiznat, že jí Alex nebyl tak úplně lhostejný, přesto si musela
položit zásadní otázku. Chtěla by být jeho ženou, která nemá svou vlastní kariéru, a
kterou manžel v jednom kuse podvádí? Ne, rozhodně nechtěla, odpověděla si
naprosto upřímně. Anička všechny tyhle myšlenky zpracovala během vteřiny.
„Jsi v pohodě, Anno?“ opatrně se zeptala Leslie a odebrala jí hrníček s nedopitou
kávou, který svírala v ruce.
„Jasně, už je to za mnou“, ubezpečila kamarádku Anička.
„Výborně, teprve teď si to užijeme“, radostně zamrkala Leslie.
76
„Doufám, že jste se všichni dobře najedli“, ozýval se veselý hlas paní Drummondové.
„dnes jsem naplánovala vyjížďku do lesa. Kdo to zvládne, koně jsou připraveni“,
zvolala.
„No to je skvělé, miluju vaše koně“, zajíkala se jedna žena.
„Vážně?““, ozvalo v pozadí.
Jedno slovo, povědomý hlas. To stačilo, aby se Anička ohlédla. Proboha, to je přece
Thomas, málem povyskočila radostí. I on ji zahlédl a zamával na ni. Jeho upřímný
úsměv, který jí tak chyběl. Nebylo v něm nic z Alexovy tajemné a falešné svůdnosti.
Thomas Drummond by žádnou ženu neoslňoval přehnanými romantickými bláboly.
Thomas na rozdíl od Alexe patřil mezi muže, kteří považují poezii za něco, co se
podobá fotbalovému zápasu.
„Anno, tady jsi“, zvolal nadšeně, když se prodíral mezi hosty.
Anička samou radostí se mu vrhla kolem krku. Na poslední chvíli si to rozmyslela,
protože na něco tak spontánního tam bylo příliš plno. „Thomasi, moc ráda tě vidím“.
„Máš jiné vlasy“, zaznamenal a sevřel ji v medvědím objetí.
„Ty sis toho všiml?“, rozzářila se. Najednou jí to připadalo, jako by všechny ty dlouhé
dny, co se neviděli, někam odpluly. Měla pocit, jako by to bylo včera, jak si jeden
druhého dobírali. Sotva se stačili přivítat, kolem se nahrnulo několik žen, které se na
něj vrhly jako tlupa harpyj.
Panebože, je to až neskutečné, jak se lidi lepí na ty, co mají peníze, hodně peněz,
pomyslela si Anička smutně.
„Anno, představ mi své kamarádky“ řekl Thomas poté, co se mu povedlo ty ženské
setřást svým vrozeným elegantním způsobem slovy“ Ano, jste moc milé dámy, nebo
to jsem rád, že si to myslíte.
Kamarádky nečekaly na to, až budou představeny a ujaly se toho samy, což
Thomase náramně pobavilo.
„Rád vás poznávám a je mi ctí, že jste přijaly moje pozvání“, zdvořile je uvítal
Thomas a mile se usmíval.
„Leslie, viděl jsem tě v jednom televizním pořadu“, vyhrkl nadšeně. „Ta blonďatá
reportérka byla ohromně vtipná“.
Leslie sice o ní tvrdila, že je to nafoukaná kráva, ale teď s úsměvem přikývla.
„A ty, Devon musíš mít určitě něco společného s módou, soudím podle tvých šatů.
Něco tak zajímavého jsem dávno neviděl“, zaculil se na Devon, která rozkvetla jako
leknín. Všechny ostatní ženy se nafrněly, když věnoval takovou pozornost
kamarádkám. Anička se dobře bavila, byla zvyklá na to, co dokáže provést Thomas
se ženami.
„Dámy, už jste ochutnaly ty ďábelské houby, jsou výtečné“, pobízel je Thom.
Devon se málem vrhala ke kamnům, která si vždy myslela o sobě, že je prase,
jakmile si dá do salátu olivu navíc.
„Nevadilo by vám, kdybych si Annu na chvíli půjčil? Musíme si toho spoustu
vyprávět“.
„Thome, to je určitě ta tvoje kamarádka Anna“, přicházela k nim hezká dívka s jasně
modrýma očima, s pážecím sestřihem, v doprovodu vysokého, svalnatého muže.
„A, moje sestra Ellen a její snoubenec John Alton“,
Sotva se vzájemně představili a prohodili pár slov, už Aničku tahal pryč.
„Dlouho ji nezdržuj, Thome“, volala za nimi Ellen, a pak se věnovala kamarádkám
Leslie a Devon.
Thomas odváděl Aničku ven do zahrady a pokračovali do jakési venkovní kuchyně
„Páni, co to tady tak voní?“, zastavila se Anička.
77
Všude byly voňavé bylinky, šalvěj, bazalka, pažitka. Na zdi se pnuly fazole a
dozrávající rajčata. Nabídl jí jedno malé červené rajče, do kterého se zakousla, a
ukázalo se, že bylo neskutečně sladké a šťavnaté.
„Tyhle chutnají jinak, než ty co kupuješ v supermarketu. A co tohle“, utrhl ze stromu
jablko. „Všechno tohle je matčina chlouba. Tady se cítí jako v nebi“.
Anička si vzpomněla na Tessu, jak neustále propagovala zdravou stravu. Ta by byla
u vytržení, kdyby to viděla. Procházeli z jedné zahrady do druhé.
„Nechápu, jak můžeš odjíždět z domova. Já bych snad z takového místa nevytáhla
paty“, prohodila žertem Anička.
„Jezdím do města jenom dvakrát do týdne. Jinak to zvládám odsud. Mám tady
kancelář, jsem napojený na síť, dokonce zaměstnávám zde asistentku a velmi dobře
to funguje“.
Anička si vzpomínala, co o Thomasovi ví. Spravuje Trust Carrefour. Kromě toho, co
zdědil, dokázal ještě vydělat jmění na obchodech s akciemi. Průměrně nudný
způsob, jak sám tvrdil. Nikdy nedělal skutečné obchody jako Alex Roth. Řídil se
heslem, bohatnout, ano, ale pomalu. Vlastně byl ještě poměrně mladý, nedávno
dodělal doktorát, bylo mu pouhých dvacet osm let.
„Co na to říct“, řekla uváženě Anička. „Dokážeš dělat zázraky a moc ti to přeju,
Thomasi“, usmála se.
„Děkuji, ale slyšel jsem, že ty taky šplháš nahoru, dokonce jsi na vedoucím místě““
„Cože, jak to víš?“, zeptala se a silně znejistěla. Neměla tušení, kolik on toho ví.
Přemýšlela, odkud měl tyhle informace. Kdyby to byl někdo jiný, okamžitě by se
snažila z něj vytáhnout podrobnosti, ale něco jí v tom bránilo.
„No, a co ty, Thomasi, máš nějakou známost?“, snažila se změnit tohle téma.
„Nějaký čas jsem to táhl s jednou slečnou, dcerou jednoho průmyslníka, ale
nedopadlo to“, odmlčel se a najednou přidal do kroku. Dokonce se na ni nepodíval.
Vypadalo to, že ho tahle otázka zaskočila. Zmocnil se její nedobrý pocit, zřejmě
přestřelila, ale nakonec pokračoval.
„Linda byla něžné stvoření, křehká, nikdy nezvýšila hlas. Navíc byla velmi hezká a
pocházela z vyšších vrstev“.
„Domnívám se, že byla nudná jako přírodní jogurt“, plácla Anička a málem se kousla
do jazyka. „Promiň“, omlouvala se.
Thomas se zastavil, překvapeně se na ni podíval a pak se rozesmál. „Tak nějak
podobně“, uzavřel tohle téma.
Bavili se potom o svých životech, avšak nezabíhali do podrobností. Přitom ho jemně
navigovala, aby se vrátili zpátky. Nechtěla si nechat ujít plánovanou projížďku a
hlavně chtěla vidět Alexe.
„Anno, a jak jsi na tom ty? Máš někoho? Vzpomínám si vlastně, že někdo takový byl,
stále to trvá?“, zeptal se znenadání.
„Nijak, taky to nedopadlo“, odpověděla a rozpačitě se pousmála.
„Možná bys neměla vybírat jen podle vzhledu, protože to nikdy nebudeš šťastná“.
„Mockrát děkuju za kompliment“, odpověděla dotčeně.
„Není za co“, pousmál se. „Ona fyzická vášeň ve vztahu není všechno“.
„Já myslím, že ano“, nesouhlasila.
Thomas utrhl pár kvítků a hodil je po Aničce. „Je to jenom část, pouze svrchní obal“.
„Ještě jsem nepotkala krásný balík, který bych odmítla“, odsekla prostořece.
„Vážně? A jsi šťastná?“, oponoval. „Podívej, člověk potřebuje přitažlivý zevnějšek,
ale uvnitř nesmí být červivý“.
„Člověk se dokáže vnitřně změnit“, řekla rozhodně.
„Hloupost“, zamumlal spíš pro sebe. „Uvnitř se člověk nikdy nemění“.
78
„No ještě, že se může změnit alespoň zvenčí“, popoběhla vpřed. „Jinak by se vám už
dávno rozpadly podlahy, sire. Poběž, nebo tam budu dříve“, zasmála se.
Pokřikovali na sebe, ale Thomas byl na svou váhovou hmotnost neuvěřitelně rychlý.
Anička doběhla celá udýchaná, červená ve tváři, a přitom měla vypadat elegantně.
Najednou se srazili s dalším párem, který se šel nadýchat čerstvého vzduchu. Žena
měla na sobě úzké krémové kalhoty, kašmírový svetr a vypadala naprosto dokonale,
jako ze žurnálu. Doprovázel ji muž, sportovně oblečený, který ji držel za ruku. Letmo
se na ně podíval, jako na polomrtvého holuba, kterého mu kočka přitáhla domů.
„Hej, nemůžete dávat trochu pozor“, křikla ona žena
„To jsi ty, Thome? Jak se máš?“, vzpamatoval se Alex. „Nazdar, Anno“, stačil ze
sebe vykoktat.
Anička si zuřivě upravovala vlasy. Dolores vypadala fantasticky, ostatně jak jinak.
„Dobrý den, Anno, nepoznala jsem vás. Vy jste dříve pracovala u Alexe jako
sekretářka, že ano?“, rozzářila se.
„Anna pro mě dlouho nepracovala, drahoušku“, ozval se Alex a rozpačitě těkal
očima. Evidentně jej to setkání zaskočilo.
„Omluvit bych se vlastně měla já. Nedávala jsem pozor“, řekla Anička a zrudla jako to
rajče, které před chvíli snědla.
Pohlédla na Alexe, který už samou nervozitou přešlapoval na místě.
„Nepotřebuješ na záchod?“, zeptal se Thomas. „První dveře nalevo“, ukázal.
Alex byl tak překvapený, že se Anička neudržela a vyprskla smíchy. Ale vzápětí se
zarazila, když Alex zrudl vzteky.
„Šli jsme se trochu projít. Pojďme se na chvíli posadit dovnitř“, navrhovala Dolores.
Aničku polila hrůza, když se znenadání do ní zavěsila. „Chci o vás slyšet všechno,
Anno. Povíte mi, jaký je můj manžel v práci. Je to netvor?“, smála se.
V salónu se hosté povalovali a četli si ranní noviny. Leslie s Devon někam zmizely.
Paní Drummondová přispěchala, aby Aničce oznámila, že její kamarádky s několika
děvčaty odjely do města nakupovat.
Potvory. Jak ji tam mohly nechat samotnou a zabývat se nějakými nákupy, durdila se
Anička. Přitom stále cítila ruku Dolores na svém rameni, která ji pálila jako pohrabáč
vytažený z hořících kamen.
„Thomasi, pojďme se projít“, zahalekal Alex. „Rád bych, abys mě tady provedl po
svém panství“.
Thomas chvíli váhal, potom se ohlédl na Aničku, omluvně se pousmál, nakonec vyšel
společně s Alexem ven. Anička zůstala sama s Dolores. Bylo sice pouhých deset
hodin dopoledne, ale ona byla zralá na pořádného panáka. Trochu pookřála, když se
k nim přidala Ellen, Thomasova sestra, která byla celá poblázněná do svého
snoubence a přímo zářila štěstím. Prvních deset minut je nepustila ke slovu a
neustále mlela a mlela. Aničce byla Ellen velice sympatická, ale ty její chvalozpěvy jí
už docela unavovaly.
„John je tak sexy. Jsem tak šťastná“, rozplývala se.
„Nesmíte to tolik přehánět, drahoušku“, usmívala se Dolores.
„Já vím“, vzdychla Ellen. „Ale já ho tolik miluju“.
„To je dobře, tak to má být“, povzbudila ji Dolores. „Taky stále miluju Alexe. A to i
přesto, že se mu líbí ostatní ženy. Je přímo posedlý“, řekla stroze a zasloužila si
plnou pozornost z takového vyznání.
„Vážně?“, vyděsila se Ellen. „Ale to je hrozné. Mně by to vadilo“, protestovala.
„Zvykla jsem si. Neustále si říkám, že jeho zálety nemají nic společného s naším
manželstvím“, ospravedlňovala se Dolores.
79
„Nebojte, váš snoubenec bude jiný“, chlácholila Ellen, která opravdu vypadala
vyděšeně. Nechtěla jí kazit nadšení, ale věděla svoje. To, co zaslechla o Altonovi,
nebylo zrovna to nejlepší. „Naštěstí se s těmi ženami neobjevuje ve známých
čtvrtích, nevystavuje se na veřejnosti, což je alespoň trochu ohleduplné“.
„Jak to můžete snášet?“, opět se zeptala Ellen, stále přepadlá takovým doznáním.
Dolores zvedla ruku a ukázala obrovský prsten. „Nejdříve zásnubní, potom snubní a
nakonec utrpení“, řekla sklíčeně. „Chlapi jsou psi. Naštěstí ty jeho slečny jsou pro něj
vzduch, jinak ho vůbec nezajímají. Jakmile se jich nasytí, stáhne se a hledá nové
povyražení. Pozitivní na tom je to, že by se Alex nikdy nerozvedl, a ty ženské to vědí
moc dobře, tím se netají“.
„Neměla byste se rozvést vy?“, řekla Ellen a celá se rozpálila hněvem.
Dolores si povzdechla. „Možná bych měla, nebo bych si měla najít milence a ukázat
mu, jaké to je“.
Aničce se málem chtělo vstát, poklepat jí na rameno a povzbudit ji k takovému
nápadu. Tohle by si přinejmenším zasloužil.
„Anno, a jaký je váš milostný život“?, oslovila ji znenadání Dolores.
„Zatím žádný“, pokrčila rameny. „Stále ještě hledám toho pravého“, odpověděla velmi
sporadicky. Pak se omluvila na bolest hlavy a nechala je tam samotné. Tohle bylo
příliš, poslouchat. Teď si naplno uvědomila, jaká je pravda a slova Dolores ji
nenávratně probrala.
Anička si oddechla, když za sebou zavřela dveře pokoje. Cítila se jako středověká
katolička, která našla útočiště v kostele. Ale stejně jí bylo příšerně. Ať už ji Dolores
chtěla odradit nebo ne, rozhodně se jí to povedlo. Alex jí zahýbal, kde mohl. Už
nemohla utíkat před pravdou, jestliže Jenny Robinsonová a Dolores tvrdily totéž. Byla
jenom jednou z řady bokovek. Nejspíš to tak dělal s každou. Nemohla už ani brečet.
Aby k sobě byla upřímná, už se kvůli němu nabrečela dost. Teď to bylo ještě horší.
Cítila se prázdná, otupělá. Láska a vášeň ji moc často nechávaly na holičkách.
Nechtěla být sama. Měla hrůzu z toho, aby se z ní nestala rozverná čtyřicátnice,
která se snaží seznámit na inzerát. Jenže pokud chce čekat na pravou lásku, nejspíš
tak nakonec dopadne. Třeba neexistuje. Nebo, a to by bylo mnohem horší, existuje,
ale ne pro ni. Pochopila, že z jejích romantických brýlí začala pomalu odpadávat
růžová barva. Není Alex Roth s těmi svými počítačovými veršíky a květinami
náhodou tak trochu směšný, až kýčovitý? Nebo jak uměl nadávat svým podřízeným.
Jak nesnášel, když ho někdo přerušil. Není tak trochu šašek a zvrhlík?
To tedy byl objev. A pořádně ji to vzalo. Chvíli nebyla schopná dělat nic jiného, než
před sebe jenom tupě zírat. Styděla se. Ano, styděla se sama před sebou, protože
Dolores jí ukázala, jak byla hloupá. A cítila se navíc provinile. Vždyť Dolores ubližoval
taky a mnohem víc. Alex tvrdil, že se jejich manželství rozpadlo, a ona mu hezky
rychle uvěřila. Manželky a milenky, každá věří tomu, co se jim hodí.
Z myšlenek ji vytrhlo zvonění telefonu, volala Tessa a oznámila jí, že přijede kolem
poledne. Maissy přijede s ní. Netušila, že byla pozvaná, nebo jí to snad uniklo? Stála
u okna a přemýšlela nad tím, že to nebyl dobrý nápad, aby ji Tessa brala sebou.
Zrovna vycházela z pokoje, když ji někdo popadl za loket. Otočila se a za ní stál Alex
s divokým výrazem v očích. Chvíli na sebe zírali. Chtěla se vytrhnout, ale jeho stisk
byl pevný. Choval se nejdříve opatrně, ale lomcoval jím chtíč. Snažil se ji dostat
zpátky do pokoje.
„Nechej mě“, vymanila se mu.
„Vypadáš úžasně“, vydechl Alex. „Ty vlasy a ty šaty, moc ti to sluší. Odkdy je z tebe
taková svůdná kráska, Anno Gregorová? Já se z tebe zblázním“.
„Změnil jsi úhel pohledu. Předtím ses tvářil znechuceně, když jsme se potkali.
80
„Divíš se, když za mnou stála Dolores?“
„Koukej“, nadechla se. „Nemusíš se ničeho obávat, já tě uhánět nebudu. Můžeš mi
být ukradený. Kdybych tušila, že tě tady potkám, tak bych tady nebyla“.
„Aha“, protivně se zasmál. „Děláš ze sebe svatou, co?“
„Proboha, co to meleš. Vzpamatuj se, vždyť by tě mohl někdo vidět“, snažila se ho
zbavit a lehce ho odstrčila.
„Všichni jsou venku“, řekl Alex. Lesk v jeho očích, mluvil sám za sebe. „Já vím, že sis
to hrozně přála, vždycky jsi to chtěla. Tak si nic nenalhávej, Anno. Nesnáším, když
najednou ze sebe děláš počestnou dívenku“.
„Nestojím o tebe, už mě nezajímáš. Měla jsem za to, že jsi to už konečně pochopil“.
„Nechej těch nesmyslů. Já nejsem z těch, kdo ti na to skočí“, řekl Alex. Znovu se na
ni vrhl a zuřivě ji začal líbat. Snažila se ho odstrčit, ale pevně ji svíral v pase. Dříve
po tom toužila, ale teď jí to bylo odporné, jako by ji olizoval nějaký mopslík. Druhou
rukou jí stiskl zadek a přitáhl si ji tak více k sobě.
„Co to tady děláte?“
Na Alexovo rameno dopadla obrovská ruka, která ho odtáhla tak, jako když někomu
sloupne náplast. Thomas Drummond tam stál pevný jako skála.
„Prosím tě, proč se mezi nás pleteš“, spustil Alex.
„Tohle je můj dům“, zařval Thomas. „A ty se budeš chovat slušně nebo rovnou
vypadni. Matka se právě vrací ze zahrady s tvou ženou“.
Alex, když to slyšel, podíval se dolů a byl vyděšený jako králík. Než se Anička
vzpamatovala, seběhl po schodech a byl pryč.
„Ježíši, Thomasi, já …“, bleskla po něm očima.
Zvedl ruku, aby ji umlčel, ještě se třásl vzteky. Nechtělo se jí ani věřit, že je to ten
starý kliďas Thom, se kterým se bavila ráno.
„Nic neříkej a hlavně se na nic nevymlouvej. Viděl jsem, jak ses vrtěla“.
„Cože?“, vydechla.
„Proboha, Anno, vždyť je ženatý“.
„A kdo jsi ty, že mě chceš soudit“, odsekla a z očí jí vytryskly slzy.
„Nechápu, jak můžeš být tak nestoudná, Anno“, znechuceně se odvrátil.
To stačilo, aby viděla rudě. Raději by se propadla, než aby to začala vysvětlovat.
„Hele Thomasi, copak ty jsi svatý? Sedíš si ve své zlaté posvátné kleci a já mám
poslouchat tvoje přednášky?“
„Chováš se jako toulavá kočka. Kdybych nepřišel, asi byste si to tady rozdali“.
Anička ohromeně na něj zírala, pak se natáhla a vlepila mu facku. Pořádnou. Ani se
nepohnul, pouze jeho oči překvapením zamrkaly.
„Není to tak dlouho, kdy ses bavila s Dolores. Asi jste si dobře popovídaly o všem, co
máte společného“, řekl jízlivě. „Nebo jsi jí říkala o tom, jak se šplhá nahoru, že je to
mnohem lepší vleže?“
„Běž do prdele, Thomasi“, pozvedla rukou proti němu.
„Tak to by stačilo“, obořil se na ni. „Raději si rychle najdi nějakou přijatelnou výmluvu,
abys mohla opustit můj dům“. Potom se otočil na podpatku a odešel.
Anička měla pocit, jako by ji zasáhla smrtelná rána. Tak se k ní Thomas Drummond
nikdy nechoval. Málem se rozplakala, ale neměla šanci, protože se objevily
v družném hovoru Thomasova matka, Dolores a Ellen. Proboha, to snad ne“, hroutila
se Anička.
„Anno, není ti něco?“, strachovala se Ellen. „Jsi tak vyděšená“.
Anička se rychle snažila vymyslet nějakou výmluvu, aby mohla opustit tenhle dům.
Bohužel její fantazie ji nechala na holičkách. Možná proto, že s ní stále ještě
lomcoval vztek. Věděla, že Thomas je zarytý šovinista.
81
Vypadal jak viktoriánský zápasník a ctil zákony jako nějaký biskup. Nafoukaný,
mizerný a arogantní snob. Přece se jím nenechá vyhnat z domu. Sice se jí nechtělo
zůstávat, ale zrovna teď neodejde. Nic neprovedla a on byl tím, kdo jí přemlouval,
aby přijela.
Dagmar Valová
Pokračování za týden…
Článek pro vás napsala:
- Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.
Tyhle taky napsala:
Komerce18.04.2024Deprese není jenom o antidepresivech: Proč je důležité zabývat se podstatou problému
Móda03.04.2024Historie parfémů: Od Mezopotámie přes maďarskou královnu a první kolínskou až po Chanel
Komerce13.02.2024Technické zajištění akcí: Pronájem kvalitní audiovizuální techniky
Ranní kávy18.10.2023Demystifikování cen letenek – jak najít nejlepší nabídky kdekoli?
![2732405 1920x1080 [DesktopNexus.com]](https://popelky.cz/wp-content/uploads/2024/04/2732405-1920x1080-DesktopNexus.com_.jpg)
Nahrávání ...
