Views: 124
Kapitola 15.
Byla sobota, očekávaný den, kdy se Anička měla setkat se svým bratrem. V jejich společném bytě byl od včerejšího dne hotový blázinec, kdy se postupně stěhovala nová spolubydlící Maissy. Společně s Tessy vyrazily hned ráno po obchodech a nakupovaly a organizovaly stěhování.
Leslie společně s Devon předvídatelně zmizely neznámo kam, což dobře udělaly. Zrovna přijel výtah. Anička přiběhla ke dveřím v okamžiku, když se otevřely. Dovnitř se vrhnul mladík s obrovskou matrací, zabalenou do folie. „Kam to chcete?““, zeptal se, div ji neporazil. Jak to měla sakra vědět? Tessa i s tou svou kamarádkou se někde poflakuje po nákupech, místo, aby navigovala tohle zběsilé stěhování. „Já nevím. Postavte to někam do rohu, třeba tamhle“, ukázala ke dveřím Tessina pokoje. Mladík s čepičkou, na níž zářil nepřehlédnutelný štítek se jménem Buddy, popadl matraci a odnášel tím směrem, jak poručila. „Kolega jede za mnou a veze další nábytek“ a seběhl schody dolů. „No, to jsem celá bez sebe“, brblala Anička. Opět přijel výtah. Vtom strnula, neboť místo druhého stěhováka vystoupil její bratr a jeho pohled nevěstil nic dobrého. „Richarde“, vykoktala Anička. „Nevěděla jsem, že přijdeš sem“, blekotala. „Jasně. Kriste pane, tím výtahem může přijet kdokoli. To necháváte vždycky všechno tak otevřené?“, podíval se zděšeně na svou sestru. „Ne. Právě se stěhuje další nová spolubydlící“, vysvětlovala, pak se usmála a políbila Richarda. „Měli jsme se sejít jinde“, snažila se mu připomenout. „Jistě, to měli. Ale řekl jsem si, že nastal čas zkontrolovat, jak žije moje sestra“.
Anička nebyla vůbec nadšená, co uvidí, když ho pozvala dál do bytu. Zastavil se uprostřed a mračil se. Na zemi se válely špinavé hadry, kartónové krabice, staré noviny a uprostřed chodby trůnilo několik plechovek s barvou. „Ježíši“, vydechl Richard s neskrývaným zděšením a na krátkou chvíli nebyl schopen slova. „Vypadá to tady jako nějaká stavební zóna, tady se jako žije?“, rozhlížel se kolem sebe a kroutil hlavou. „Já vím. Není to tady zrovna ideální, ale stěhuje se další nový člen, proto to tak vypadá“, vysvětlovala Anička ne zrovna vesele. Popadla bratra za loket a chystala se mu ukázat společnou kuchyň propojenou s obývacím pokojem, kde naštěstí bylo uklizeno. Avšak Richard se nedal jen tak zmást. „Ukaž mi svůj pokoj, Aničko, rád bych ho viděl“, trval na svém. „No víš, ve skutečnosti to nevypadá jako pokoj, je to prozatímní dílna“, snažila se bratra předem varovat. „Tady to je“, zavedla jej do místnosti. Já budu v této části a ve druhé bude ta nová spolubydlící, bude to vypadat docela jinak. Pokoj je poměrně velký, tak se dá dobře rozdělit“, vysvětlovala Anička. Richard s neskrývanou nevolí čelil tomuto faktu. Jeho sestra byla posedlá pro život v Londýně, ale vůbec netušil v jakých podmínkách. Trochu mu to připomnělo období, kdy on se chtěl osamostatnit. „Rozhodla ses, že budeš žít bez nábytku?“ „Mám zatím svou vlastní postel a pár věcí, nemá smysl spěchat. Až to bude hotové, postupně si něco dalšího dokoupím“, slyšela svůj napjatý hlas. „Proboha Aničko, co tady hledáš?“, zeptal se přímo. „Samu sebe, Richarde“ odpověděla a napřímila se. „To jako tady?“, rozhlédl se po pokoji. „Nějak začít musím, Richarde, pokud hodlám tady zůstat“, bránila se. Nemohl jí odporovat, bylo to něco, čemu rozuměl. „Tak dobře, zvu tě na oběd. Potom spolu všechno probereme“, rozhodl Richard. „A kam půjdeme“, úlevou si oddechla a dokonce se přiměla k úsměvu. „Kam budeš chtít“, odpovídal s úsměvem. „Ty jsi koupil dům v Londýně?“, vykulila oči Anička. „Ano, proč se tomu tak divíš“, rozesmál se Richard. „Reality jsou moje hobby, dokonce se tím i živím. Navíc to byla velmi výhodná koupě. Dokonce velmi moudrá investice, jak se ukázalo po tom, co jsem viděl“. Richard objednal jídlo a naléval šampaňské do dvou skleniček. „Tak na tebe, Aničko, jak odvážně jsi roztáhla křídla. Nezbývá mi nic jiného, než ti popřát, ať ti to dobře letí“, usmíval se na ni. Právě jim přinesli předkrm, dušené telecí s lanýži na víně. Tessa pobíhala po bytě sem a tam, když se Anička vrátila spolu s bratrem do bytu. Richard musel čelit jejímu nemilosrdnému útoku na jeho maličkost, jak se snažila udělat dojem. Bylo velmi zábavné sledovat, jak se Tessa překonávala, natřásala se před ním ve svých čtyřiceti kilech, v přírodních hadrech jako nějaká dvanáctiletá školačka, ale celkem zbytečně a k jejímu velkému zklamání Richard projevil naprostý nezájem. Tak vidíš, Tesso, ne každý ti zobe z ruky, pomyslela si Anička s patřičným zadostiučiněním. Ještě téhož dne si přestěhovala Anička svoje osobní věci do velmi pěkného bytu, ve kterém začne svůj nový život. Richard ji provedl celým domem. Pravá část byla obyvatelná a levá část připravena k rekonstrukci. Její bratr měl všechno do posledního detailu naplánované. Seznámila se se správcem a jeho ženou, kteří obývali přízemní byt.
„Páni, tohle všechno bude moje?“, vypískla Anička a vrhla se bratrovi kolem krku. „Samozřejmě“, smál se Richard potěšen její reakcí. Co bylo však nejdůležitější, bylo naprosté uvolnění a on bude moci klidně spát, když bude vědět, že jeho malá sestra bude žít v mnohem lepších podmínkách.
Kapitola 16.
V pondělí Anička seděla v kanceláři za stolem a ťukala analytickou zprávu, když na ni padl dlouhý stín. „Už to skoro mám, paní Robinsonová“, procedila mezi zuby, aniž by zvedla hlavu. Panebože, ta ženská byla krvelačná. Byla jako ten Officer and Gentleman. „Já nejsem paní Robinsonová“, ozval se příjemný hlas. Otočila se a za ní stál Alex Roth a pobaveně ji sledoval ve svém elegantním obleku. Snažil se vtipkovat a byl milý, ale to ji nesmělo zmást. „Budeme vám muset dát odměnu za výkonnost“. Anička nic neříkala a ještě jednou si pročítala zprávu, kterou napsala. „No, nějakou odměnu si zasloužíte. Určitě za tu hromadu práce, kterou jste zastala, když jsem tu nebyl. Proč jste mi neřekla, že jste převlečená čarodějka?“ To snad není možné, on se jí tu snaží skládat komplimenty? Konečně se našel někdo, kdo se obtěžoval jí poděkovat a říct, že to dělá dobře. Tak čarodějka, spíš neviditelná myš nebo kouzelnice s nulovým egem. Ale potěšilo to. Koutkem úst se proti své vůli pousmála. „No konečně“, ožil Alex Roth. „Myslel jsem, že je beznadějně zataženo. A teď najednou vykouklo slunce“. Zahlédla Jenny, jak celá ztuhla a zpražila ji temným pohledem. Málem na ni Anička spiklenecky mrkla. „Ještě jsem neměl čas vás pořádně poznat“, pronesl Alex omluvně. „A znát každého člena týmu je nanejvýš důležité. My dva patříme k jednomu týmu“, rozmáchl rukou, jako by naznačoval, že její stůl, kde to vypadalo jako po výbuchu, měl něco společného s jeho naleštěnou kanceláří. „A určitě jste ještě nebyla na obědě“, hádal. „Na oběd mi nějak nezbývá čas“, odpověděla Anička po pravdě. Smrtící blesky, které vrhala Jenny, nabíraly na intenzitě. Věděla, že si to později vyžere, ale bylo jí to jedno. „Nesmysl. Pokud nebudete jíst, slábne vaše koncentrace, to je biologický fakt“, řekl zvolna Alex. Jeho hlas na ni působil jako silná brandy, po které pomalu roztála a ožila. Díval se na ni tak upřeně, že zrudla jako malina. Hleděl jí přímo do očí. „Jenny, pohlídejte to tady tak na hodinku až dvě, prosím vás“, nařídil Alex kategoricky. „Vezmu Annu na oběd“. Opustili budovu zadním vchodem, o kterém neměla ani tušení. Vzadu na ně čekala černá limuzína, připravená k odjezdu. „Napadlo mě, že bychom mohli zajít do Pont de la Tour. Máte něco proti tomu?“, zeptal se Alex. „Vůbec ne“, odpověděla, jako by pro ni bylo na denním pořádku, jíst v drahé restauraci. Když přijeli, číšník se mohl přetrhnout. Uvedl je ke stolu s výhledem na řeku. Potom udělal chybu, když jí podával jídelní lístek, protože jména delikates neměly nic společného s jídlem, na které byla zvyklá. Její žaludek spustil takový koncert, až zrudla jako rak.
„Moc rád zase poobědvám s dívkou, která má zdravý apetit“, pronesl Alex s předstíraným nezájmem. Nakonec objednal sám pro oba dvě pořádné porce. „Tak teď zkusíme čokoládové suflé se zmrzlinou. A k pití …“ „Pokud jde o pití“, řekl číšník, pošlu sem kolegu, pane“. „Nechce se mi čekat na kolegu“, zpražil ho Alex. Bylo až neuvěřitelné, jak dokázal ve vteřině změnit hlas z medového tónu v ledově chladný. „Přineste mi Bordeaux 567“. „Jistě, pane“, odpověděl číšník nadutě, aby dal najevo svůj odpor. Anička se pobavila, jak nejdříve zmizeli z firmy a teď proháněli číšníka. Vzpomněla si na to, jakou ona měla hrůzu z prodavaček, když se chtěla podívat do luxusního obchodu. Ony jako zázrakem poznaly, že neměla peníze. Padaly otázky jako. Mohu vám nějak pomoct, madam? Jaký model máte na mysli? No a vůbec nejhorší otázka byla, v jakých cenových relacích, madam? Nakonec jí totálně zkazili náladu, musela se vytratit z obchodu se sklopenou hlavou. „Přece se nebude na mě vytahovat, když tady jsem s takovou krásnou dívkou“, řekl Alex s nepřekonatelným úsměvem. Nijak nereagovala, určitě s ní neflirtoval. Vždyť měl za ženu krásnou Dolores. Snažila se moc nespoléhat, že tady s ní byl. Nesmí hned všechno vidět růžově, ale přece jenom …. Za chvíli se objevil jiný číšník s vínem a dvěma skleničkami, což ji pobavilo. „Tak na vaše štěstí, Anno, a na toho, který vás k němu dovede“, pozvedl Alex sklenku. „Vítejte na palubě“. „Děkuji“, usmála se a pokusila se o pronikavý pohled podle vzoru Jenny Robinsonové. „Povězte mi něco o firmě, pane Rothe. Zatím vím jen to, že jste samá práce“. „Tak naposledy, jmenuju se Alex, pokud nejsme v kanceláři. Víte Anno, jsem v téhle branži docela velké zvíře“, zazubil se. „To jsem si myslela“, řekla. „Můj start v Hamilton Kane začal tím, že mě přetáhli od Goldmana Sachse v New Yorku“, a potom spustil a mluvil a mluvil. Popisoval svůj největší obchod, jak zničil konkurenta a jeho oči jenom zářily. Stále opakoval jako, neměl bych o tom mluvit, nebo mám-li být upřímný. Ale nakonec vyklopil úplně všechno. Vypadal jako nejúspěšnější chlap v City. Její hlad byl ukojen a žaludek naplněn. „Znáte Tonyho Meadowse od Barligse?“, nemohla se nezmínit o příteli, se kterým chodila Tessa. A taky ho chtěla vyzkoušet. Trochu ho to rozladilo, že ho přerušila, ale pak se zářivě usmál. Ten jeho úsměv byl neodolatelný. „V životě jsem o něm neslyšel“, zpražil ji. „Ten váš hoch bude bezvýznamný. Všechna velká zvířata znám“. Tak bezvýznamný, tetelila se Anička. To musí připomenout Tesse, až ji uvidí. Najednou byla hrdá na to, že je součástí firmy Hamilton Kane. Ještě, že s tím nepraštila, jak měla v úmyslu. Zlatý Thomas Drummond. Pracuje pro takového muže, jako je Alexandr Roth. „Je hodně podobných mužů ve formě, jako jste vy?“, vzápětí si málem ukousla jazyk, když se uslyšela. Alex zamával na obsluhu svou platinovou kartou American Expres a přitom se k ní naklonil. „A to si myslíte, že bych někomu přenechal takové krásné děvče, jako jste vy?“, zeptal se a šibalsky na ni mrkl. Tak tohle opravdu nečekala. „Vidím, že jste úspěšný muž“, vykoktala. „To ano, ale za peníze si člověk nekoupí štěstí. V práci jsem spokojený, ale po pravdě řečeno, Anno …. Manželství mám příšerné“.
„Prosím?“, vypravila Anička ze sebe. Myslela si, že snad špatně slyšela. Alex si znovu povzdechl. Díval se na ni svýma zelenýma očima, ale rozhodně nemohl vidět to, co měl doma. Ona nebyla ta superžena, která se podílela na celosvětovém spiknutí, které jí mělo srazit sebevědomí. Přece nemohla Alexe zaujmout, ona tedy určitě ne. „Raději jsem měl mlčet“, řekl. „Sdílené neštěstí je dvojí neštěstí. A proč bych vás měl otravovat svými problémy, Anno“. Tak jeho problémy. Copak někdo takový jako on, je může mít, pomyslela si. „Ani nevíte, jak vám závidím, to mi věřte. Taková krásná dívka, jako vy. Každý večer máte v patách smečky obdivovatelů. Kam vkročíte, tam lámete srdce“. „Ale kdepak, to se tedy pěkně pletete“, blekotala a chystala se zvednout, když podepsal účet. Právě ona při její smůle. Vždyť to má na čele napsáno, že má srdce v opravě. „Nemusíte předstírat, že nikoho nemáte, jen abyste mě utěšila“, řekl Alex mile. Pohled se mu zamračil, jako štěněti, které někdo nakopl. No, víte“, spustila, ale nenechal ji domluvit. „Já vím, raději bych měl mlčet. Nebylo to ode mě dvakrát uvážlivé, ale když vy máte tak chápající oči“, pošeptal jí, když vycházeli z restaurace. „Cítím, že vám mohu věřit. To bylo asi nejhloupější, co jste za poslední dobu slyšela, že?“ Jeho řidič jí podržel dveře, což jí zvedlo sebevědomí. Dychtivě sledovala Alexe, že se dále svěří, ale odměřeně se naklonil dopředu. „Zpátky do kanceláře. A pospěšte si, ve tři mám schůzku s klientem“. Potom se upřeně díval směrem, kterým ujížděli. Bezmezně jej obdivovala, i když by neměla. Byl to úžasný chlap, a jak uměl přehodit výhybku. Když se vrátili do kanceláře, čekalo na něho v předklonu několik japonských bankéřů. Alex je úklonou pozdravil a plynnou japonštinou promluvil. Muži se na sebe udiveně podívali, zřejmě na ně udělal dojem, jako na ni. „Najedla jste se dobře, Anno?“ „Ano“, odpověděla celá rozzářená. „Výborně. To jste jistě celá nabitá energií. Tady máte“, řekla Jenny a naložila jí na stůl hromadu papírů. Po zbytek dne se ji tahle ta mrcha Jenny snažila odklidit Alexovi z dohledu. Ani pořádně nestačila dodělat jednu práci, už ji nahnala ke kopírce. Sotva se doplazila nahoru, málem vykašlávala chuchvalce prachu, zahlédla Alexe, jak stál za dveřmi a hltal ji očima. Do prdele, nech toho fantazírování, napomínala se. Ten chlap není pro tebe. A co měl pořád s tím, jak je krásná a chápající. Ano byl možná smutný, možná osamělý, ale to ještě nic neznamenalo. On je prostě tak vychovaný. A ona je jenom jakýsi stroj na kávu, kopírovací poskok a otrok na diktáty. Cynismus a realismus vyhrály. Ale přece se objevila malá jiskřička optimismu, když se ve čtyři hodiny objevil u jejího stolu. „Můžete jít domů, Anno“, řekl s odzbrojujícím úsměvem. „Dnes jste udělala kus práce. Běžte domů a odpočiňte si“. „Nezlobte se, pane Rothe, ale Anna ještě nestačila opsat oběžníky, bude muset zůstat déle“, vpadla do toho Jenny. „Ovšem, Jenny, to vidím. Udělá to zítra“, řekl úředním tónem. Anička byla zmatená, že by o ni měl opravdový zájem? Ne, je to jenom pozorný šéf. Nicméně se vracela domů se smíšenými pocity. Takže vlastně všechno zůstávalo při starém, co se týkalo pozice v jejím zaměstnání.
Dagmar Valová
Pokračování za týden…
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
![2732405 1920x1080 [DesktopNexus.com]](https://popelky.cz/wp-content/uploads/2024/04/2732405-1920x1080-DesktopNexus.com_.jpg)
Nahrávání ...