Detail příspěvku: Dagmar Valová: Proč věřit. Erotický román. I. a II. kapitola

Dagmar Valová: Proč věřit. Erotický román. I. a II. kapitola

autor: | Úno 12, 2023 | Společnost | 0 komentářů

Návštěvy: 130

První román, Inkognito, který jsme na Popelkách vydávali předešle se u vás setkal s hezkým ohlasem. Proto jsme pro vás domluvili i druhý román, spisovatelky Dagmar Valové, který bude opět týden co týden vycházet. Jmenuje se Proč věřit. Vstupte pro změnu do malířského ateliéru, jehož stěny mnohé uvidí … 
Kapitola 1. a 2. 
Pokaždé jsem se snažila nebrat si příliš k srdci, jak blízko k sobě má okamžik, ve kterém si uvědomím, jak se věci mají s jasnozřivým prozřením, že je pozdě bycha honit. Jako třeba u zkoušky a uvědomím si, že jsem se přece jen mohla učit více. Nebo se koukat do hlavně pistole a říkat si, jejda, to jsem fakt posrala.

Nebo se ocitnout právě teď, nad hopsající bílou zadnicí mého přítele, když šuká jinou a s jistým sarkasmem, že by se docela hodil nějaký poplašný hlásič. POZOR, Anna je tady. Praštila jsem ho kabelkou přímo doprostřed zad, zrovna když byl v nejlepším. Znělo to, jako stovka rtěnek dopadne na cihlovou zeď. Na prohnaného a debilního třicátníka byl Robert opravdu dost fit. „Hajzle“, sykla jsem, když se pokoušel slézt z té ženské. Postel nebyla povlečená. Tolik k seznamu Robertových vlastností – lenost. Penis se mu zhoupl nahoru k břichu. „Aničko“, zděšeně vykřikl a přikryl si ho dlaní. Ta ženská schovala tvář ve smrtelně trapných rozpacích, což jí sloužilo ke cti. „Roberte, neřekl jsi mi, že někoho máš“, řekla přiškrceným hlasem. „Zvláštní“, odpověděla jsem za něho. „Mně neřekl, že má dvě“. Robert ze sebe vyrazil neartikulované zvuky hrůzy. „Takže“, zvedla jsem bradu. „Sbal si svoje věci a vypadni“. „Aničko“, vysoukal ze sebe. „Já nevěděl ….“ „Co jsi nevěděl, že se vrátím dnes“, odsekla jsem. „Jo, to je mi celkem jasné, lásko, že by překvapení?“

Ta ženská vstala a rudá ponížením si posbírala svoje hadříky. Asi by bylo slušné, kdybych se otočila a nechala ji obléknout v zahanbeném mlčení. Ovšem, aby to bylo spravedlivé, slušná věc by byla netvrdit, že nevěděla, že zde Robert bydlí sám. Všechno v té pitomé ložnici mělo něžně tyrkysovou barvu a lampičky měly stínítka s třásněmi. Ledaže by to byl byt jeho matky. Tak to byla kurva na omylu. Robert si natáhl kalhoty a pomalými kroky se přibližoval ke mně. Velmi opatrně, jako bych byla nějaká nebezpečná šelma. Musela jsem se v duchu smát, zřejmě jsem musela vypadat hodně nebezpečně. „Aničko, drahoušku, strašně mě to mrzí“, nechal ta slova viset v prostoru mezi námi, jako by skutečně mohla zchladit můj vztek. Moji mysl okamžitě zaplnil hotový proslov, zcela konkrétní a jasně formulovaný. O tom, že ona pracuje. O tom, že on žije a rádoby pracuje v jejím bytě, ale za celou dobu po sobě neumyl ani hrnek. O tom, jaké úsilí věnoval tomu, aby uspokojil tuhle cizí ženskou. A jestli je spokojená ona, to ho nějak přestalo zajímat. Ale rozhodně si nezasloužil, abych mu věnovala tolik energie, ačkoliv by moje řeč byla skvělá. A kromě toho na to, jak se cítil trapně s každou vteřinou, aniž bych vůbec něco řekla, jediné slovo, byl to skvostný pohled. Vůbec tomu neuškodí, když se budu jenom koukat. Za téhle situace by vás to napadlo taky. Jenomže místo toho ve mně něco začalo doutnat. Tuším, že to byla moje láska k němu, jež vzplála, jako když u novin přidržíte zápalku.

Robert přistoupil ke mně blíže. „Neumím si ani představit, jak ti to celé připadá, ale není to tak, jak by sis mohla myslet“. Lehce jsem naklonila hlavu a cítila jsem, jak ve mně bublá vztek. Přerušila jsem ho v půli věty. „Tak ty si to neumíš představit? Tvoje bývalá žena tě opustila kvůli jinému chlapovi. Podle mě víš přesně, jaké to je“. Jakmile jsem to dořekla, prodraly se na povrch vzpomínky na naše začátky. Tenkrát kdy jsme se potkali v hospodě a vedli nejdřív nekonečné kamarádské rozhovory o mých milostných eskapádách a jeho nezdaru u žen. Vzpomínám si, jak jsem tvrdila, že musel svou manželku hluboce milovat, když bez ní vypadal tak zničeně a smutně. Snažila jsem se do něj nezamilovat, do toho pěkného chlapa se smyslem pro suchý humor, tmavými vlnitými vlasy a jiskrou v jeho hnědých očích, leč podlehla jsem. A k mé nesmírné radosti se to změnilo v něco víc. Za tři měsíce se nastěhoval ke mně. „Sbal si věci a vypadni“, znovu jsem opakovala. Ta ženská, již oblečená, přikrčeně proběhla kolem nás. Zapamatovala bych si vůbec její tvář? Nebo si budu do smrti pamatovat jenom Robertovu zadnici hopsající na jejím těle. A na to, jak se mu úd vyhoupl až k břichu, když z ní vyděšeně slezl. Ale Robert se pořád neměl k odchodu. „Aničko, nic to neznamenalo. Byla to kamarádka, sestra Vaška, jmenuje se …“ „Opovaž se mi říkat, jak se jmenuje“, zavrčela jsem nevěřícně. „Na to ti kašlu“. „Co jako?“ „Nechci slyšet její jméno“, přerušila jsem ho. „A víš proč? Co když se v budoucnu provdám za hodného chlapa a on mi navrhne pojmenovat naše dítě právě tímhle jménem. A já mu řeknu, jejda to je pěkné jméno. Bohužel můj bývalý ošukával holku, která se tak jmenovala. Dělali to v mojí posteli bez povlečení, protože byl lenoch líná. Takže ne, tak naši dceru pojmenovat nemůžeme“, zamračila jsem se na něho. „Víš co, Roberte, zkazil jsi mi den, možná celý týden“, přemýšlivě jsem naklonila hlavu. „Ale celý měsíc ne, protože ta nová kabelka od Prady, co přerušila ten váš milostný akt, kterou jsem nedávno dostala, je absolutně úžasná. A ani ty, ani ta tvoje nevěrná zadnice se jí nemůže rovnat“.

Usmál se, málem vyprskl smíchy.
„Teda ty dovedeš být zábavná i v takové situaci, Aničko“, prohlásil s obdivem. „Roberte, seber se a vypadni z tohoto bytu“, procedila jsem mezi zuby. Začal se kroutit. „No jo, ale já mám ve čtyři hodiny domluvený hovor s Italským obchodním partnerem. Tak jsem si myslel, že by to šlo …“ Tentokrát jeho slova uťala moje dlaň na jeho tváři. Tolik na úvod mého milostného života. Smůla, smůla a ještě jednou smůla.

Kapitola 2

Anička Gregorová si našla novou práci přes internet. Hledám chůvu ke svým třem dětem. Anglický jazyk je nutnost. Rozhodla se jednoho bezvýznamného dne, položila své pěstěné prsty na klávesnici a odepsala.

Mám kladný vztah k dětem, zvířatům a Eltonu Johnovi. Anglicky zvládám dobře písmem i slovem. Po pravdě to byl výkřik do tmy, na takový bonmot vůbec nečekala jakoukoli zpětnou vazbu, protože taková komunikace nebyla hodna dalšího pokračování. Odpověď však překvapivě přišla obratem v podobě mini dotazníku. Ten během patnácti minut vyplnila a odeslala na londýnskou adresu. Potom následovalo několik e-mailů a dva telefonáty. Bylo rozhodnuto, poletí do Londýna a pan Taylor ji bude osobně čekat na letišti i se svými třemi dětmi. Trval na tom, aby byla s nimi v kontaktu hned při prvním setkání. Anička občas v životě dělala hlouposti, ale za tuhle by mohla obdržet medaili, blesklo jí hlavou. Vlastně o nic nejde. Každý člověk v životě udělá pár hloupostí, i když za hloupost každý považuje něco jiného. Proto to nebylo jednoznačné, utěšovala se alibisticky. „Na co myslíš?“, zeptala se Jana, starší sestra, která jí vlastně od určité doby zastupovala matku. „Co? Na britskou královnu a jejich odpornou kávu, která se nedá pít“, jak vyzvěděla od povolaných, kteří měli tu čest. „Mohla bys být chvíli normální?“ „Ne, nemohla“. „Bože, víš, že jsi problematická, Aničko?“ „Spisovně bych tě ráda opravila, správné slovo je problémová“, laskavě se na svou sestru usmívala. „Až přistaneš, ihned pošli zprávu, ať se nestresuju z toho, že už se s tebou jen tak nepohádám“. „Chceš se se mnou hádat?“, pozvedla obočí Anička. „Ano, zvykla jsem si“, odpověděla Jana se smíchem. „Neměla jsi mi to dovolit, sestro“. „Asi ano, co nadělám, že? Ale tobě se snad dalo něco zakázat?“ „Ne, ale mohla ses aspoň pokusit“, oponovala. „Zbytečné, protože tě mám docela dobře přečtenou, sestřičko“. „Vážně? To máš štěstí, protože já sebe ne“, podívala se na lidi kolem sebe. „No tak, hlavu vzhůru“, povzbudila Aničku Jana, protože postřehla její nervozitu. „Máš všechno sbalené?“, položila jí Jana poslední otázku. „Podívej, mám všechno“, pozvedla palubní lístek. „Vleču sebou kufr plný pesimismu a nemíním platit za nadváhu. Ale především ….“ „Rozumím“, přerušila ji Jana. „Kašleš na lásku, to slyším několikrát za den“. „Jo jasně“, podívala se na Janu a měla slzy v očích. Obě k sobě natáhly ruce a silně se objaly. Anička sestru pevně sevřela, protože v jejím objetí měla vždycky pocit bezpečí. Anička se pohodlně usadila a sledovala letušku, která demonstrovala nacvičené pohyby, jak ustát pád letadla a za pomocí čeho přežít. Copak by to šlo?, zamyslela se.

Pokud by opravdu došlo ke katastrofě, nastala by nekontrolovatelná panika, ale jinak to bylo působivé. Proč tuto povinnou gymnastiku nepouštějí na obrazovkách, napadlo ji. Letuška konečně docvičila, letadlo nabralo rychlost a odlepilo se od startovací dráhy. Tak zamířili o něco blíže ke království nebeskému. Skoro si málem v duchu připravovala několik otázek, které by mohla položit někomu tam nahoře. Vlastně byla dost naštvaná na toho, kdo má všechno pod palcem. Proč jí to udělal?

letadlo

Začalo to na jednom večírku, kdy se nechala přemluvit kamarády na vysokoškolských kolejích. Hrála se pitomá hra na pravdu. Napadlo ji tehdy, že taková hra ve společnosti opilých lidí nemůže dopadnout jinak než špatně. „Jdeš do toho?“, zeptala se Marcela. „Ne, asi ne“, odpověděla Anička. „Jasně. Kdyby chtěla hrát, nesměla by být taková puritánka“, ozval se jeden z kluků, kterého potají obdivovala. Jeho krutá slova ji rozzuřila. Vždyť taková nebyla. Ano, nebyla tak divoká jako oni, ale taky nebyla žádná jeptiška. Zamračila se na Evžena. Posadila se do tureckého sedu do jejich utvořeného kruhu. Evžen se rozesmál a něco pošeptal Danovi. Hra začala. Padaly první otázky a první úkoly. Přišla řada na ni, což ji znervóznilo. „Pravdu nebo úkol, Anno?“, zeptal se Evžen. Ztěžka polkla. „Pravdu“, hlesla. Evžen se zasmál, něco zamumlal a zamnul si ruce. „Tak jo. Jsi … panna?“, zeptal se a Anička málem přestala dýchat. Ale nikoho kromě jí samotné ta otázka nešokovala. Cítila, jak se jí tváře zalévaly horkem, a viděla smích v očích ostatních. „No, odpověz, ale pravdu“, pobízel ji Evžen. Chtělo se jí někam utéct, ale nakonec přikývla. „Samozřejmě, že jsem panna“. Její odpověď zřejmě nikoho nezarazila, jenom pouze zaujala. O rok později bylo všechno jinak. Anička s Evženem začala chodit. Jak se ukázalo, měl ji rád a ona jeho. Právě to byl Evžen, kdo byl jejím prvním a její poprvé byl nezapomenutelný zážitek a bylo to nádherné. Potom zcela náhodně se všechno pokazilo a dělo se tak rychle. Byla hodně zmatená. Na co to všichni naráželi? „Tak jí to vyklop“, vyzval Dan Evžena. „Přestaňte. Povím jí to, ale ne tady“, vypravil ze sebe Evžen. Vůbec se mu nelíbilo, že kamarádi to takovým způsobem vybalili. Anička se pozorně zadívala do jeho hodně zmatené tváře. „Ne, řekni mi to, hned“, zaútočila na Evžena. „Já …, je mi to líto, Aničko. Bylo to mnohem dříve, než jsem tě doopravdy poznal“, a jeho pohled prosil o slitování. „Tehdy, jak jsme hráli tu hru, někoho napadlo …“ „Koho to napadlo?“, přerušila jeho slova jedna z holek, kterou zrovna Anička nikdy nemusela. Byla to zlá mrcha, která to kdysi s Evženem táhla. „Vlastně mě“, přiznal se. „Napadlo mě, že by to mohla být legrace …. Uzavřít sázku“, sklopil hlavu Evžen. „Ne, to ne“, vypravila ze sebe a o krok ucouvla dozadu. Její už tak zmatené myšlenky prostoupilo otupění a panika. Nic z toho, co si vyslechla, jí už nedávalo smysl. Ale zmatek rychle vystřídala palčivá směsice bolesti a hněvu. Zaplavil ji příval vzpomínek a střípky mozaiky pomalu zapadaly do sebe. Proč jenom nebyla opatrná? Někdy si člověk myslí, že někoho zná, ale není to tak. Všechno jí začínalo dávat smysl. V jejich vztahu bylo tolik STOP, tolik NÁPOVĚD, jenže ona byla moc zaslepená láskou k Evženovi. Jak to mohl nechat dojít tak daleko. „Nevěřili jsme mu, když nám tvrdil, že vyhrál sázku“, chechtal se Dan. „Ale důkazy byly přesvědčivé, to rozhodlo“. Anička věděla, že by měla něco říct, ale nebyla schopna slova. „Moc mě to mrzí, Aničko“, ozval se Evžen. „Tak dost, držte už konečně huby“, ozval se Tomáš, který tuhle šarádu znechuceně sledoval. „Jděte všichni do hajzlu. Copak nevidíte, že to stačilo?“ „Aničko, promiň. Miluju tě, chtěl jsem ti to říct …, škemral Evžen.

Konečně se jí mozek a pusa znovu propojily. „Už na mě nikdy, do prdele nemluv. Nikdy. Jak jsi mi to mohl udělat,“. Měla toho na jazyku tolik, ale slova se jí zasekávala hluboko v jejím nitru. „Já vím, že jsem to podělal“. „Tak podělal“, zaječela. „Proč? Proč já?“ „Protože to bylo tehdy jinak. Protože jsi byla po ruce“, odpověděl Evžen a jeho upřímná odpověď ji srazila na kolena ještě více. „Protože tehdy to byla výzva. Nevěděl jsem, Aničko, že se do tebe zamiluju“. Už toho na ni bylo dost a konečně se odlepila z místa. Rozběhla se ke dveřím. Evžen ji chytil na ruku, ale vyškubla se mu a uhodila ho do tváře.

Pořádně tvrdě. Bolest v jeho očích jí konečně poskytla jakousi malou satisfakci. „Vzal jsi mi něco, co ti nepatřilo, Evžene. Co měl dostat někdo, kdo by mě opravdu miloval. A ty jsi mu to sebral, kvůli čemu“? Anička vyběhla ven, studený vítr jí vmetl vlasy do tváře. Tak skončila její první láska. O pár let později poznala Roberta a znovu smůla. Tolik k tomu, že tam někdo nahoře jí nepřeje, „Jmenuju se Kristýna“, představila se mladá blondýna, která se posadila vedle. „Jedu do Londýna za prací přes agenturu. A co ty?“, zeptala se a mile se usmála. „Jsem Anna a našla jsem si místo přes internet. Doufám, že to vyjde“, poskytla jí informaci, o kterou projevila zájem. „Aha. Pokud by to nevyšlo mně, potom budu hledat sama. Mám v Londýně přítele, který na mě bude čekat“, opřela se a spokojeně se usmívala. „Je ženatý?“, zeptala se Anička. „Proboha ne“, zpozorněla dívka a podívala se na Aničku zděšenýma očima. „Promiň, jenom jsem žertovala“, sama nevěděla, proč jí to napadlo. Možná proto, že si vzpomněla na kamarádku Ivanu, jak skoro čtyři roky skotačila se ženatým chlapem. To bylo něco, co Anička nemohla pochopit. Roky prožité v tomto vztahu jí už nikdo nevrátí. Pokaždé, když se jí to snažila vymluvit, nebylo to nic platné. Jenom se naštvala. Ivana se ještě na škole zapletla se svým profesorem, Karlem. Byl téměř o dvacet let starší než ona, ale charisma měl, to musela přiznat. Měl dvě děti s manželkou a jedno dítko bokem jako corpus delicti. Karel byl znalec dějin, ale ještě lepší znalec umění, jak oblbovat holky a její kamarádka patřila samozřejmě mezi ně. „Miluje mě, ne svou manželku“, opakovala svůj refrén, který už nedosahoval poslední příčky hitparády. „Netrvám na tom, aby se rozvedl. Stačí mi, že mě miluje a rozumíme si“, bránila ho paličatě. „Ivanko, posloucháš se vůbec?, říkala jí Anička naposledy. „Já si taky rozumím se svým šéfem, a nevím, jaký je v posteli“, kontrovala. „Tak proč to nezjistíš?“ „Je ženatý“. „Ale je to chlap“. „Jistě, ženatý chlap“. „No a? Co je na tom?“ Ženatý chlap už někomu patří, Ivanko“. „I ženatý chlap má právo na omyl“. „To je pravda, ale potom dlouho nesetrvává v manželství, tak, jako ten tvůj Karel“. „Patří mi“, oponovala Ivana. „Co je to za pitomost? To ti cpe do hlavy. Vždyť ti nedocházejí základní věci“.

Tak to vždy probíhalo, ale jinak si spolu dobře rozuměly. Ivana nemínila diskutovat a dál proplouvala životem s Karlem IV., jak ho pojmenovala jednou Anička. Karel IV. Byl historicky překonaným modelem ženatého chlapa. Svou rodinu postavil na první místo, ale potřeboval někoho, kdo by na to první místo jmenoval jeho. Občas politoval, podržel a hlavně nedělal žádné problémy. Její kamarádka konkurz vyhrála, byla nejlepší. Byla ideální adeptkou, protože věřila těm jeho kecům. Utvrzoval ji v tom, že než se to vyřeší, musí být trpělivá a vášnivá, tak se mu to náramně hodilo.

První rok byl ideální, spiklenecký, ilegální vztah, který dokonale fungoval. Potom se Ivana rozhodla nárokovat svoje postavení a začal nekonečný seriál rozchodů a návratů. Při té vzpomínce Anička netušila ……. Z myšlenek ji vyrušilo oslovení blonďaté Kristýny, která si chtěla povídat. Anička nechtěla se blíže seznamovat a vést dialogy typu, kdo jsi, a co v životě chceš dělat. Dívka naštěstí velice rychle pochopila, ztichla a nasadila si do uší sluchátka. Anička podřimovala. Když otevřela oči a znovu se podívala z okénka letadla, zrovna letěli nad mořem. Dívka vedle ní seděla tiše, už se na nic neptala. Letuška oznámila přistání, připoutala se a čekala, až bude mít letadlo tu správnou výšku a ozve se pilot, když dostane z věže instrukce. Aničku náhle přepadl poslední záchvat stesku po své rodné zemi. Přistáli. Pasažéři odměnili pilota potleskem, přestože přistání se spíše podobalo několika mega skokům.

Nebylo to na potlesk, pomyslela si. Na druhou stranu, kolika lidem se tleská za mnohem slabší výkon. Blondýnka Kristýna se postavila jako první. „Vyměníme si čísla mobilů“, pohotově navrhovala, a začala diktovat to svoje. Anička sice nepochopila, proč by to měla vlastně dělat. Dohromady spolu prohodily snad tři pouhé věty, nijak zvlášť si zrovna nesedly. Kdyby si měla s každým vyměňovat svoje číslo, kdo jí řekl pár slov, zkolaboval by i ten nejlepší telefon a spadla by ta nejlepší síť. Přesto si naťukala do mobilu její číslo, vytvořila nový kontakt, Kristýna let F 360, který chvíli stávkoval, než naběhl na britského operátora. Potom si vzala příruční zavazadlo a rozloučila se ještě s blondýnou před výstupem z letadla. Neosobní pohled a stisk ruky. Tak vykročila do příletové haly v Londýně.

Dagmar Valová

Pokračování za týden…

 

Článek pro vás napsala:

Redakce Popelky vznikly 14.7.2011 "Rak" tel:721 381 824
Redakce Popelky vznikly 14.7.2011 "Rak" tel:721 381 824
Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.
 
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Aktuální motto

„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Václav Havel
 

Luna

Luna ubývá Co to znamená?
a nachází se ve STŘELCI. Jak to působí?

AdSense

Vaše jméno

Jméno Kamil je voňavé a maminku má latinu. Taťkou je mu „camillus“, což znamená „vznešený“. Odtud také pojmenování pro „heřmánek“, který byl ceněný jako lék a vzácná bylinka už od pradávna. U nás v ČR chodí aktuálně 14189 heřmánkových Kamilů.

V celosvětovém kalendáři je dnes

Světový den divoké přírody.

Nejnovější komentáře

Výklady pro Vás od Vás

Výklady Pro Vás Od Vás

Kameny pro ženy

kameny-pro-zeny

INTELIGENTNÍ SMART ZRCADLA

Škola tarotu

Škola tarotu

Runová magie – škola

runová magie

Ankety

Jak se vám líbí web Popelkycz?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

Sešit na vaření

sešit na vaření

Příspěvky od Popelek

Vyfotili jste něco zajímavého?

Podělte se se všemi! Zašlete foto na redakce@popelky.cz

Statistiky

  • 709
  • 2 029
  • 51 824
  • 380 234
  • 2 387 683
  • 3 790
  • 28
  • 1 834
0 Shares
Share
Tweet