Views: 98
Kapitola 9.
Rozhodnutí padlo rychle, avšak uvážlivě. Nemínila zůstávat v domě, kde převažovalo až příliš smutku a její maličkost nebyla tolik nutná, jak si původně představovala. Každý je nahraditelný a v této neúplné rodině to platilo dvojnásobně. Pan Taylor ji v tom utvrdil, dobře jí zaplatil a popřál hodně štěstí. Měla velkou výhodu v tom, že se mohla ihned přestěhovat do bytu kamarádek, které před časem poznala v Londýně.
Tak tohle je naše bydlení“, usmívaly se na Aničku všechny tři spolubydlící, Leslie, Devon a Tessa. „Páni, jsem ráda, že jste mě vzaly mezi sebe“, vypískla štěstím Anička. „Stále tomu nemůžu uvěřit“, rozhlížela se kolem sebe ve velkém bytě o čtyřech pokojích, obývacím pokojem s kuchyňským koutem a prostornou halou. „Věř tomu“, utvrdila ji Tessa. Není to sice žádná sláva, ale žijeme tady spokojeně, až na vysoký nájem. Budeš mít zadní pokoj sama pro sebe. Je dost prostorný, ale potřeboval by zařídit nějakým nábytkem. Je tam pouze postel a šatní skříň“, seznamovala ji Leslie. „A kde je koupelna?“, zeptala se Anička. „Žádnou nemáme, chodíme se koupat k sousedům“, prohlásila Devon vážně. Když viděly její zděšený výraz, všechny tři se rozesmály. „To byl pokus o vtip“, řekla Tessa a zavedla ji do koupelny, která byla poměrně velká, s vanou, sprchovým koutem a toaletou.
Dokonce i směšovací baterie, což Aničku potěšilo. Leslie byla původem Afroameričanka, ohromující kráska tmavé pleti, vysoká, sportovně založená. Kolem sebe měla řadu obdivovatelů. Když ji Anička poznala, zrovna si hledala práci. Její přirozené, příliš vysoké sebevědomí jí pomohlo dostat se rádia a pak do televize. Tahle dívka dělala věci, o kterých se Aničce ani nesnilo. Ráda se strojila a pro podporu si jezdila mercedesem. Dokonce si vymýšlela životopisy. V rádiu potřebovali někoho s praxí, tak si ji prostě vybájila. Kolik tahle Leslie byla schopná utratit za hadříky bez mrknutí oka, nevídané. Vlastně nikdy neměla dost peněz. Jednou dokonce utratila celou podporu za sáčko od Armaniho. Ale znala hodně zajímavých chlapů, kteří měli spoustu peněz. Kamarádky si nejednou lámaly hlavu nad tím, jak to dělá. To byla záhada století, kde na to všechno tahle dívka brala. Na druhou stranu všechny věděly, že chlap se na Leslie jenom podívá, a už ji zahrnuje drahými dárky. Dokonce měly podezření, že snad všechny obratem prodává, aby tak uspokojila svou slabost pro drahé značkové šaty.
Tessa byla tak trochu hypochondr a maniak přes zdravou výživu, slabě řečeno. Svou posedlostí bio životem byla až otravná, ale procházelo jí to snad ve všem, protože byla velmi křehká a krásná dívka. Dokonce i to její příšerné přírodní oblečení na ní vypadalo přitažlivě, byť bylo prosté, nenápadné. Dělala asistentku v redakci časopisu Organic Food Weckly. Nevydělávala hodně peněz, ale čekala na toho pravého, který si ji odvede na své panství, kde bude moci popustit uzdu své touhy po přírodě na malé bylinkové zahrádce, nebo tak něco. Vystudovala sociologii a myslela si, že se jednou stane světově uznávanou autorkou bestselleru „Jak zdravě žít“. Dokonce psala cosi, čemu říkala velký přírodní román, ale odmítala sdělit, o čem to je. Devon byla půvabná Velšanka a pěkně rozjetá. Dělala asistentku fotografa. Celý den jezdila po přehlídkách a celé noci propařila. Znala se se všemi esy hudebního průmyslu a o drogách toho věděla víc než všichni lékárníci v Londýně. Chodila bláznivě oblečená, že ostatní dívky vedle ní vypadaly jako usedlé paničky.
Kolem Devon se vždy linula pronikavá vůně marihuany, tak silná, že lidé v její blízkosti málem začali recitovat texty Beatles. S oblibou nosila upnuté bílé džíny a růžové tričko s nápisem Girl Power přes impozantní poprsí. Všechny tři byly momentálně zaláskované a většinou večery trávily venku. Pouze jeden večer vždy v pondělí zůstávaly doma. Zásobily se vínem, chipsy a čokoládovými tyčinkami. Dívaly se na filmy a probíraly všechny drby světa. Anička si společné bydlení se všemi dívkami pochvalovala, i když byla jiná než ony. Její prioritou nebylo sbalit bohatého chlapa, vymetat různé kluby, nakupovat značkové předražené oblečení. Nejdříve si musela najít stabilní zaměstnání. Kapitola 10. Návštěva v jedné agentuře nebyla zdaleka tak pozitivní. Nabídka aupair v černošské rodině ji příliš neoslovila. Z doslechu věděla, že zkušenosti jiných dívek v neanglických rodinách byly nedobré, eufemicky řečeno. Takže kategoricky nabízenou práci odmítla. Nebyla sice vybíravá, ale již měla jiné představy. Nemínila vzít cokoliv za každou cenu. A tak s optimismem sobě vlastním fantazírovala o tom, že si najde pořádnou práci. Její představy hned v samotném začátku utržily několik kopanců, ale nemínila se jen tak lehce vzdát. Hned na úvod si uvědomila výstižné, rádoby vtipné, ale ve skutečnosti hrozivě pravdivé přísloví.
Ona má hodinky, ale Angličané mají čas. Měla čas o tom přemýšlet po celou dobu, kdy její spolubydlící už dávno po práci si doma vychutnávaly tradičně svůj šálek čaje, zatímco ona stále stepovala v různých agenturách a očima skenovala možné nabídky, kterých nebylo zrovna moc, jak si naivně představovala. „Děláte si srandu?“, zeptala se jí ženská, coby operátorka pro budování kariéry v další agentuře. „Ne“, odpověděla Anička s naprostým klidem. „Proč?“ Žena se podívala na Aničku, jako by byla něčím nepříjemným, co se jí přilepilo na podrážku. Jmenovala se Ruth Donaldsonová, stačila si přečíst. Byla to malá, obtloustlá čtyřicátnice, nevábné pleti, oblečená v příšerně květovaných šatech se skladem vepředu, korunována náhrdelníkem z umělých perel.
Naparovala se za svým stolem a svým děsivým účesem hrozila, že by mohla prorazit ještě větší ozónovou díru než dosud. Vypadala na to, že kdyby jí někdo poklepal lžičkou po hlavě, začala by zvonit. „Přijdete si sem tak vyparáděná a klidně si řeknete, že hledáte práci?“ „Co jiného bych tady podle vás měla hledat? Určitě ne včerejší den“, odpověděla podrážděně. No, možná to byla chyba, že tak vyletěla. „Ale já vážně hledám práci“, opakovala již klidně. „Hmm“, napjatý výraz úřednice na chvíli povolil. „Víte, tady toho moc není. Jak jistě víte, jste v Londýně“. „Vím“, odvětila Anička. Úřednice se rozpovídala o vysoké nezaměstnanosti a pracovních místech, kdy na jedno připadne několik žádostí, což už znělo výhružně. Aničce pokleslo srdce až na samé dno. To vůbec nevypadalo dobře. Pokud nenajde nikde uplatnění, peníze, které si našetřila, nevydrží celou věčnost. „Aha“, vykoktala ze sebe. Bude se muset vrátit domů, což byla ta poslední varianta, avšak bez práce nemůže zůstat v Londýně. Netrvalo by dlouho a skončila by jako bezdomovec, potulující se ulicemi se psem na vodítku. Počkat, vždyť ona žádného psa vůbec nevlastní. Ruth Donaldsonová ji nemilosrdně vytrhla z nedobrých myšlenek, když jí zamávala před nosem nějakým papírem. „Tohle by mohlo být něco pro vás, když máte tu vysokou školu“, podotkla. Ekonomie, fakulta Univerzity Karlovy, chtěla ji doplnit, ale včas se zarazila. Bylo nepodstatné svoje vzdělání upřesňovat. „Knihovna v kampusu Oxfordu, vede ji doktor Barry Gallagher. Mají tam volné místo, pokud byste měla zájem“. „Já? Samozřejmě“, blekotala Anička nadšeně.
Málem začala jmenovat klasická díla anglických autorů, jako byla, Jane Austenová, Agátha Christie. „Tohle místo má jedinou podmínku“, upřesnila úřednice. „Jste svobodná žena?“, nedůvěřivě se zeptala. „No, svobodný muž určitě nejsem“, řekla Anička se sarkasmem, ale úřednice to přešla s kamennou tváří. „Můžete se tam jít hned zítra představit“, řekla pomalu. „Cože, hned už zítra?“ „Proč ne“, změřila si úřednice Aničku přísně. „Máte snad něco lepšího na práci?“, poznamenala. Trefa. Úřednice zabodovala a uměla být ostrá jak břitva.
Kapitola 10.
Anno Gregorová, dnešním dnem se bude odvíjet tvoje budoucnost, pomyslela si, když vcházela do oxfordské knihovny. „Dobrý den, já jsem doktor Gallagher“, ozvalo se najednou. Otočila se za hlasem, kde stál podsaditý muž se zrzavými vlasy a vlhkým spodním rtem. Když hovořil, dělaly se mu na něm malé bublinky ze slin. Civěl na ni přes brýle s tak tlustými skly, jako dno lahve šampaňského. „Vy jste určitě slečna Gregorová, že ano? Doufám, že jste slečna a nepotrpíte si na všechny ty feministické nesmysly, které se vaše předchůdkyně snažily demonstrovat“. Anička se kousla do rtu a kysele se pousmála. „Nesnáším pracující vdané ženy, protože mají na svědomí hodně rozvodů a dělají ze svých dětí ubohé sirotky“, uvedl se pan doktor Gallagher a přitom prskal na všechny strany. „Manžel je hlavou manželky, jako je Kristus hlavou církve, jak pravil apoštol Pavel“, začal rozvíjet své teorie. „Jste ženatý, doktore Gallaghere“, zeptala se Anička dříve, než stačila domyslet dopad a šlápla si na nohu, proč nebyla zticha. „Ne, to nejsem“, odpověděl příkře. „Ale byl jsem“, ještě stačil doplnit. „Opustila mě“. Tak v tom to bylo, v tom byl ten zakopaný pes, dala si dvě a dvě dohromady. Musela se hodně ovládat, jak se dusila smíchem. „Říkala jste něco?“, zasyčel. „Ne, zřejmě jsem nastydla“, řekla a věrohodně zakašlala. „No proto, nestrpím, aby žena ovládala muže a svatý Pavel taky ne“. Tak to byla síla, ten člověk se jí snad opravdu jenom zdál, zděsila se Anička. „Kdy byste mohla nastoupit?“, zeptal se a dokonce se snažil i usmívat. „A jaký budu mít plat?“, troufale položila zásadní otázku Anička. Jeho úsměv viditelně ustoupil stranou. „Je to jedenáct tisíc ročně, ale vaší odměnou nebudou jenom peníze, ale smysluplná čestná práce, slečno“, poznamenal s velkým důrazem.
Bezva, to je dobré vědět, pomyslela si. Přesně tak to bude tlumočit do své banky pro případ mínusového zůstatku na svém osobním účtu. Oni to jistě pochopí a ocení. Bylo to sice o něco víc, než si vydělávala, ale na druhou stranu bude mít mnohem větší náklady. Sice od prvního okamžiku přímo nesnášela toho odporně vypadajícího doktora Gallaghera, ale copak měla jinou možnost? „Mohu nastoupit zítra“, řekla Anička rozhodně. „Dobře, velmi dobře“, pronesl spokojeně. „Jenom doufám, že budete pracovitá“, stačil dodat, aby jí pohrozil. Hned první den dostala pořádnou sodu, když se zmínila, že si zajde na oběd. Doktor Gallagher se na ni přísně podíval. „Ale prosím vás, slečno, jaký oběd, kam byste chodila? Můžete si dát sendvič vzadu u stolu. Oběd je pro flákače. Ha – ha – ha“, prskal kolem sebe.
Přesto ji milostivě pustil. V rychlosti se najedla v nedalekém bistru, aby se v určeném čase vrátila do knihovny. „Jdete pozdě, slečno“, upozornil ji s patřičným významem. „Tohle vám trpět nebudu“, zavrčel na ni. Mimochodem, opozdila se o pouhých pět minut. „Promiňte, doktore Gallaghere, snažila jsem se“, omlouvala se Anička s pokorou. „Dobře, příště musíte být rychlejší. Nejen chlebem je člověk živ, ale hlavně uvědomělou prací. Tak se do toho dejte“, nechutně si olízl ten svůj tlustý spodní ret. Anička se otřásla odporem, ale nemohla nic dělat, práci potřebovala. Sice si vydělávala pouze tolik, aby pokryla náklady na bydlení a skromný život. Stačila si pořídit novou postel, dvoje povlečení a šatní prádelník. To bylo prozatím všechno, nemohla se úplně vydat ze svých skromných úspor. Práce v knihovně se jí docela zamlouvala a zjišťovala, že se podstatně polepšila ve výslovnosti. Za tři měsíce v knihovně si připadala téměř jako rodilá Angličanka. Závažným problémem však byl její šéf, doktor Barry Gallagher. Magor všech magorů a ten největší usurpátor ve vesmíru. Několik nocí proplakala a slibovala si, že druhý den už nepřijde. Nakonec se z toho vyspala a ráno viděla všechno jinak. Jediným světlým okamžikem byl Thomas Drummond, se kterým se seznámila v jedné kavárně nedaleko kampusu, kam chodívala na kávu.
Thomas se stal jejím velmi dobrým přítelem, dokonce i potenciálním nápadníkem. Vystudoval matematiku a měl na to hlavu. Jednou je spolu zahlédla Tessa a doma ji pořádně vyzpovídala. Mohla se pominout, že Thomas nebyl jenom obyčejný chlap. Měl jednou zdědit obrovský balík a rozsáhlé panství v Gloucestershiru. Byl to rozený aristokrat, což se k němu velmi hodilo. Trpělivě uměl naslouchat úplně všemu. Patřil k mužům, kteří zásadně doprovodí ženu domů, a to vždy na vnější straně chodníku, který ženě otevře dveře a přisune každou židli. S Thomasem se Anička pokaždé odreagovala a dovedl ji rozesmát. Jejich přátelství přežilo i to, když ji pozval na rande. Anička to zkusila, ale nefungovalo to. A ještě k tomu ta jeho fyzická stránka. Věděla, že vzhled není všechno, ale nemohla si pomoct. Byla beznadějná romantička. Potřebovala, aby jí ve vztahu vřela krev a bušilo srdce. Ne jako vyděšeně, ale svíravě krásně.
A Thomas nebyl ten typ, navíc byl mírně obtloustlý, měl docela nadváhu. Tessa se vytahovala, že ona by to viděla jinak, jeho vnitřní krásu. Třesky plesky, natolik ji už znala. Mohla tak akorát vidět nanejvýš to, že bude dědit milióny a doživotní místo v královské lóži. Kvůli tomu by byla ochotná nějaké to kilo přehlédnout. Byl to právě Thomas, který jí v životě pomohl posunout se dál.
Dagmar Valová
Pokračování za týden…
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
